Osoba příjemce zvuku – význam limitů
V procesu vnímání zvuku existují značné interindividuální rozdíly. Nejde jen o rozdílnou citlivost sluchu u různých jedinců. Ta se snižuje s věkem, v důsledku chorob nebo nadměrné expozice hlukem v pracovním prostředí. Rozdíly jsou i v prožívání hlukové situace. Nejobecnější odpovědí na překročení přípustných hodnot hluku je rozmrzelost (annoyance). Jde o psychický stav, který vzniká při mimovolním vnímání nepříznivých vlivů nebo při podřizování se okolnostem, ke kterým má jedinec zamítavý postoj, protože narušují jeho soukromí, mohou představovat překážku při vykonávání práce nebo ovlivňovat jeho odpočinek. Na tyto vlivy jedinec reaguje pocity odporu, podrážděnosti, stresu a v některých případech až psychosomatickými poruchami. Zatímco rozmrzelost lze považovat za specifickou aktuální reakci na konkrétní hlukovou situaci, existuje u každého člověka určitý osobní postoj k rušivému působení hluku, určitý stupeň senzitivity, což je osobnostní charakteristika, která má dlouhodobější resp. celoživotní trvání.
Velké interindividuální rozdíly ve vnímání a prožívání hluku jsou příčinou toho, že se často setkáme se situací, kdy hlukem postižená osoba v konkrétních podmínkách nepotvrzuje platnost bezpečných limitů, které byly stanoveny na základě statistického vyhodnocení rozsáhlého výzkumu. Pro hluk je totiž charakteristické, že se z exponované populace vydělují skupiny osob velmi citlivých a velmi odolných, jejichž reakce stojí jakoby mimo kvantitativní závislosti (viz obr. 8). Působení zvuku na uživatele budov je výrazně individuálně determinováno.
Obr. 8. Vztahy mezi intenzitou podnětu a odpovědí. Typ reakce A není pro zvuk typický. Setkáváme se s typem reakce B, kde nalézáme v populaci skupinu velmi citlivých a skupinu relativně velmi odolných jedinců. (podle prof. Havránka)
Tato skutečnost komplikuje možnost odpovědného stanovení nejvyšších přípustných hodnot. Jestliže bychom od nejvyššího přípustného limitu požadovali bezpečnou ochranu celé populace včetně její senzitivní části, pak bychom se zcela jistě v konkrétních případech setkávali s nepřekonatelnými potížemi, jak takový limit zajistit. Například zatím není možné zcela vyloučit riziková pracoviště s hodnotou LAeq = 85 dB a vyšší. Smyslem povinných pravidelných audiometrických vyšetření pracovníků v riziku je však odhalit senzitivní jedince dříve, než dojde k nevratnému poškození jejich sluchu, a přeřadit je na tichá pracoviště. Naopak rezistentní jedinci mohou bez jakékoli újmy setrvat na hlučném pracovišti celá léta.
S výjimkou elektronicky zesilované hudby zvuk v mimopracovním prostředí pro svůj malý energetický obsah nemůže sám o sobě vyvolat závažnou poruchu či zdravotní potíže. Případnou „škodlivost“ přidává k takto působícímu zvuku až (někdy přestřelující) obranná reakce exponované osoby. A tato reakce je také u různých jedinců velmi rozdílná. Schopnost přivyknout určitému zvukovému režimu v obytném domě je velmi individuální a jsou známy případy, kdy rušení zvukem výtahu či výměníkové stanice bylo vyřešeno až přestěhováním senzitivního stěžovatele na jiné místo. Zkušenosti hygienické služby však také naznačují, že příčinou stížností občanů na hluk často bývají společenské problémy a mezilidské vztahy včetně sousedských sporů mezi uživateli budovy, kde odlišit senzitivního jedince od účelového stěžovatele někdy bývá obtížné. Bez nejvyšších přípustných limitů se proto nelze obejít, ale je třeba chápat je jako nezbytnou konvenci, která s přijatelnou pravděpodobností vyjadřuje statistickou závislost skutečné odpovědi lidí na konkrétní zvuk. Fyzikálně vymezený limit nemůže obsahovat všechna fyziologická a psychologická hlediska vnímání a prožívání zvuku, a proto takový limit nelze absolutizovat. Jestliže například v obytné zóně v noci lze za určitých okolností stanovit limit zvuku ve venkovním prostoru na LAeq = 50 dB neznamená to, že 49,5 dB je přijatelnou hlukovou situací pro všechny obyvatele.
Účelem návrhu opatření proti hluku není jen nepřekročit stanovené limity, ale v souladu s technickými a ekonomickými podmínkami daného řešení zajistit co nejlepší ochranu uživatelů budov a venkovního prostoru před nepříznivými účinky zvuku. Námitka nedostatku prostředků neobstojí, protože nejúčinnějšími prostředky ochrany nemusejí být vždy jen ta opatření, která jsou nejdražší. Na opatření proti hluku neexistuje univerzální jednoduchý recept typu „snížit hladiny pod limitní hodnoty“. Řešení je vždy výsledkem kolektivní práce projektanta, hygienika a ve složitějších případech i specialisty akustika a musí přijatelným způsobem vyvážit technické a ekonomické možnosti na jedné straně a požadavky ochrany zdraví a životní pohody na straně druhé.
