Kloknerův ústav slaví sté výročí

Kloknerův ústav, jakožto nedílná součást ČVUT v Praze, se na svých internetových stránkách představuje veřejnosti jako tradiční vědecká instituce, která je zaměřena především na přímou spolupráci s významnými stavebními společnosti. Součástí vědecké práce ústavu stejně jako celého ČVUT je aktivní účast na mezinárodních projektech výzkumu a vývoje, a to jak v rámci Evropské unie, tak i dalších mezinárodních organizací (NATO, IAEA, ESA a další). Ústav intenzivně podporuje vědeckovýzkumnou činnost oblasti základního a aplikovaného výzkumu a vytváří důležitý most mezi stavebními firmami a výzkumnou sférou.

Historie ústavu je delší než jedno století

Projektová manažerka pro vědu a výzkum Kloknerova ústavu Tereza Nedvědová nastínila v tiskové zprávě historii ústavu a připomněla knihu Věry Dvořáčkové, která právě vychází. Ta sbírá všechny dochované údaje a přesvědčuje čtenáře, že příběh o vzniku Kloknerova ústavu se začal psát ještě dříve než před sto lety. Dle dochovaných a zde zmíněných údajů byl už v roce 1912 předán profesorskému sboru České vysoké školy technické návrh na zřízení stavebně inženýrského ústavu, jenž však nebyl z důvodu nedostatku financí podpořen a dále realizován. V roce 1918 se František Klokner rozhodl svůj záměr obnovit a v roce 1921 nalezl ústav zázemí ve stísněných podmínkách dřevěného pavilonu na Karlově náměstí, který byl do Prahy přepraven z bývalého uprchlického tábora. V prostorách pavilonu se podařilo vybudovat zkušebnu a šest pracoven a laboratoří, které byly sdílené s dalšími vysokoškolskými institucemi. Součástí dejvického areálu se ústav stal až v roce 1935. V dobách druhé světové války byl jako většina ostatních zařízení podobného charakteru pozastaven a jeho prostory obývaly jednotky SS. V poválečném období ústav sice obnovil svou výzkumnou a zkušební činnost, avšak další rozvoj nebyl zcela jistý. Snahou státu bylo vytvořit stabilní organizované školství vědy a výzkumu, což vyústilo k rozdělení ústavu na dvě samostatná pracoviště (Ústav teoretické a aplikované mechaniky patřící pod Československou akademii věd a Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních patřící pod ČVUT).

Od padesátých let až do nového tisíciletí

I přes veškeré organizační těžkosti, poutal ústav vždy pozornost, například v roce 1958 získal tým pod vedením Miloše Petříka ocenění Grand Prix na světové výstavě EXPO 58 za měřicí systém strunové tenzometrie pro velkoobjemová vodní díla. Od roku 1986 je ústav soudně-znaleckým pracovištěm v oboru stavebnictví pro diagnostiku, analýzu poruch a zkoušky betonových, ocelových, dřevěných a zděných objektů a jejich částí, stavební mechaniku (deformace betonových a ocelových konstrukcí), vliv dynamických účinků na tyto konstrukce, ocelové a betonové konstrukce a využití plastických hmot ve stavebních konstrukcích. Následně roku 1994 bylo ústavu vydáno osvědčení o akreditaci pro zkušební laboratoř.

Začátky nového tisíciletí představovaly pro ústavu opět výzvu v podobě přečkání hospodářské krize, která zasáhla všechna odvětví průmyslu. Ředitel ústavu Tomáš Klečka musel proto provést rozsáhlou reorganizaci. Ústav navzdory špatné situaci dokázal pružně reagovat a zvýšil objem expertní činnosti a zkušebnictví, což mu pomohlo překlenout složité období. V roce 2010 byl ředitelem jmenován Jiří Kolísko. Od prvopočátků existence ústavu se jednalo o pracoviště, kde se propojoval výzkum a vývoj s praxí. Tomuto poslání se snaží ústav dostát i v dnešní době. Ačkoliv je obor stavebnictví do značné míry konzervativní, do praxe se začleňují nové technologie, které využívají dříve nerealizovatelnou automatizaci a elektronizaci. Mimo investování prostředků do moderního vybavení se Kloknerův ústav snaží motivovat mladé nadané pracovníky, kteří budou novou generací expertů ve stavebnictví.

Klíčové události Kloknerova ústavu

Kdo byl Fratišek Klokner

Akademik František Klokner se narodil 10. listopadu 1872 v Praze Karlíně jako syn kováře. Studoval současně na Vysoké škole stavebního a zemědělského inženýrství; roku 1896 ukončil studium zemědělského inženýrství a roku 1898 stavebního inženýrství v obou případech s vyznamenáním. Od roku 1897 byl asistentem u prof. Šolína, kterého často zastupoval v přednáškách o pružnosti a pevnosti a o stereotomii. Z té doby pochází i jeho návrh předpisů pro statické řešení a výstavbu zděných továrních komínů. Současně byl též konstruktérem mostárny Fanta a Jireš, a to v oboru montáži a provádění ocelových konstrukcí. Později pracoval jako konstruktér Pražské mostárny při První českomoravské továrně v Praze na projektech ocelových konstrukcí, jak pro domácí, tak i pro zahraniční trh. Jeho návrhy se neomezovaly na obvyklá řešení. Po této bohaté praktické činnosti v oboru ocelových konstrukcí nastoupil na pedagogickou dráhu, které zůstal věrný až do odchodu na odpočinek. Od roku 1902 působil v Plzni jako profesor státní průmyslové školy. V roce 1908 přešel na stavebně inženýrský odbor České vysoké školy technické v Praze. Po krátké suplentuře byl v roce 1909 jmenován mimořádným profesorem pro obor pozemních staveb ze železového betonu a z oceli. Kromě toho přednášel stavební mechaniku, betonové konstrukce pro vodní stavby a konečně statiku pozemních staveb na Vysoké škole architektury. Roku 1917 byl jmenován řádným profesorem železového betonu a ocelových konstrukcí pozemních staveb a v této funkci působil až do roku 1939, kdy byl politickými událostmi za okupace donucen odejít předčasně do výslužby. Jako první začal na území ČSR přednášet betonové stavitelství, vydal četné publikace, které doplňoval nejnovějšími poznatky. Za svého působení na vysoké škole vychoval několik tisíc inženýrů, z nichž se někteří stali jeho následovníky na vysokých školách, jiní vynikli ve stavební praxi jak doma, tak v cizině. Pomáhal ve stavebnictví na každém místě, ať se jednalo o díla zcela nová, vymykající se dosavadním způsobům navrhování, nebo o díla ohrožená jakýmikoli vlivy. Během svého působení na Vysoké škole inženýrského stavitelství byl dvakrát jejím děkanem a letech 1928–1929 rektorem Českého vysokého učení technického. Od založení výzkumného ústavu v roce 1921 byl jeho přednostou až do roku 1939, kdy odešel na odpočinek. Ale i potom sledoval práci a další rozvoj ústavu. Svými zkušenostmi a popudy byl stále účasten na dalším růstu ústavu. U příležitosti svých 75. narozenin byl jmenován čestným doktorem technických věd. V roce 1952 se plně zúčastnil přípravných prací při vytvoření Československé akademie věd. Pro svoji záslužnou činnost byl roku 1953 jmenován akademikem. V akademii uvedl v život vědecko-technickou společnost a pomáhal při organizaci Ústavu teoretické a aplikované mechaniky ČSAV. Vytvořil i další četné významné instituce, jako je Česká matice technická, Masarykova akademie práce, Československý svaz pro výzkum a zkoušení technicky důležitých látek a konstrukcí a Betonářský spolek. Za jeho zásluhy o českou techniku byl mu v roce 1959 prezidentem republiky udělen Řád republiky.

Životopisná data dle informací z Kloknerova ústavu

Foto: Jiří Ryszawy, archiv Kloknerova ústavu (KÚ)