Dobrá rada (VIII): nejčastější chyby při pokládce betonové střešní krytiny a správné řešení detailů

1. Fólie a pravidla jejího použití

Prvním krokem je výběr typu fólie. V současné době je možné zvolit dvě nejčastěji používané konstrukční varianty střešního pláště, které mají na volbu fólie zásadní vliv.

První varianta: tříplášťová střecha – „Nekontaktní fólie“ (viz obrázek 1)

Při tomto řešení skladby střešního pláště se fólie nedotýká tepelné izolace a mezi fólií a tepelnou izolací i mezi fólií a krytinou jsou vytvořeny větrané mezery. Mezera mezi fólií a tepelnou izolací je nejčastěji vytvořena vydrátováním mezi krokvemi. Přívod vzduchu je zabezpečen u okapní hrany a odvod vzduchu přes hřeben. Vzniklé mezery se po celou dobu funkčnosti střešního pláště nesmí uzavřít.

Obr. 1

Častou chybou u tříplášťové střechy je neprovedení vydrátování. Důsledkem toho se tepelná izolace, především postupným zvětšením svého objemu, případně chybnou montáží, dostane až k fólii a dochází k vlhnutí a ztrátě tepelně-izolačních vlastností. Další chybou je nevytvoření dostatečného přívodu a odvodu vzduchu, kdy opět dochází k vlhnutí tepelné izolace a z toho vyplývající ztrátě izolačních vlastností. Na velkém množství střech také z „úsporných důvodů“ chybí okapní plech, který odvádí vodu z fólie mimo římsu nebo do okapu. Zatékající voda pak pozvolna ničí římsy. Některé realizační firmy navíc zapomínají, že po dokončení střechy nesmí být z venku nikde fólie vidět, jinak dojde k jejímu rozpadu vlivem UV záření. Každá fólie má totiž stanovenou dobu odolnosti proti UV záření, která je řádově v několika měsících a je určena pouze pro časovou prodlevu mezi jejím položením a pokládkou krytiny.

Druhá varianta: dvouplášťová střecha – „Kontaktní fólie“ (viz obrázek 2)

U dvouplášťové střechy se fólie dotýká tepelné izolace a je vytvořena pouze větraná mezera mezi fólií a krytinou. Pro toto řešení je nutno vybrat vhodnou kontaktní fólii. Kromě častého zaměňování kontaktní a nekontaktní fólie jsou nejčastější chyby obdobné jako u tříplášťové střechy. Velká část chybných řešení spočívá opět v absenci okapního plechu. Častá je také fólie viditelná v okrajích střech.

Obr. 2

Při navrhování dvouplášťových a tříplášťových střech za použití betonové střešní krytiny se provádí větraná vzduchová mezera mezi krytinou a hydroizolační fólií o ploše nejméně 200 cm², připadající na 1 m šířky střechy, o výšce vzduchové vrstvy nejméně 20 mm. Přesahuje-li vzdálenost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů 10 m, zpravidla se zvětšuje plocha větrané vzduchové vrstvy asi o 10 % základní plochy na každý další 1 m přesahující vzdálenost 10 m.

Obr. 3

Odváděcí větrací otvory ve hřebeni či na nároží se volí o ploše nejméně 1/1000 plochy střechy (při uvažování plochy střechy přimykající se ke hřebeni či k nároží z obou stran). K odvětrání střechy slouží taška větrací, která je modifikací základní tašky s otvorem chráněným betonovou stříškou a mřížkou. Tašky větrací se kladou v druhé řadě pod hřebenem. Počet kusů na b.m. délky hřebene se určuje v závislosti na délce krokve a sklonu střechy přibližně podle tabulky (viz obrázek 3). Pro lepší odvětrání se doporučuje suchá montáž hřebene a nároží namísto dříve často používané kladení hřebenáčů do malty.

2. Pravidla správného laťování

Nejdůležitějším krokem před pokládkou střešní krytiny je správné rozměření krovu a určení vzdáleností latí dle pokynů jednotlivých výrobců střešních krytin. Bohužel u některých neprofesionálních firem se můžeme často setkat s podceněním tohoto kroku a výsledkem je různá vzdálenost latí po délce krokví, což je nejvíce patrné na okrajových taškách. V horším případě dochází i k tomu, že není dodržena maximální vzdálenost poslední latě od hřebene krovu a tudíž je nedostatečně překryta poslední řada tašek hřebenáči a dochází k zatékání.

Vhodné rozteče latí uvádí jednotliví výrobci v prováděcích příručkách. Doporučené rozteče jsou totiž rozdílné pro jednotlivé typy krytin i pro různé sklony střechy. Technická příručka KM Beta, kterou je možné si stáhnout na www.kmbeta.cz, uvádí tuto tabulku roztečí pro rozmezí střešního sklonu (viz tabulka Rozteč latí, obrázek 4).

Obr. 4

3. Konstrukční zásady při realizaci hřebene střechy

Obr. 5

Hřeben včetně dalších podstřešních vrstev je dalším detailem, ve kterém se často chybuje. Při suchém kladení hřebenáčů u profilované betonové krytiny (KMB Beta a KMB Hodonka) musí být první lať ve vzdálenosti 30 mm pod hřebenem. Na vrchol spoje krokví se připevní držák hřebenové latě. Výška připevnění držáků je závislá na sklonu střechy. Do takto připravených držáků se vloží hřebenová lať 50/30 mm a zafixuje se hřebíky (2,5×32 mm). Po pokrytí celé střechy krytinou se univerzální kartáčová lišta přichytí dvěma krátkými hřebíky k hřebenové lati. Hřebenáče se doporučuje klást tak, aby otevřená spára byla po směru převládajících větrů. Nejdříve se připevní příchytka hřebenáče do kraje hřebenu dvěma pozinkovanými hřebíky (2,5×32 mm). Nasune se hřebenáč a přitiskne do příchytky. Další příchytka se připevní jedním pozinkovaným hřebíkem (2,8×70 mm) přes díru v hřebenáči a dvěma pozinkovanými hřebíky (2,5×32 mm) do hřebenové latě. Tento postup se opakuje. Hřebenáčová příchytka současně vymezuje krycí délku hřebenáče. Hřebenáč vlastní vahou a dotlačením vytvaruje těsnicí lištu tak, že utěsní prostor mezi taškou a hřebenáčem. Hřebenáčová příchytka má pro ukotvení přes hřebenáč oválný otvor, který umožňuje měnit krycí délku hřebenáče. Detail ukončení hřebene a štítových hran se uzavře perforovanou ucpávkou příslušné barvy nebo ozdobnou hřebenovou ucpávkou. Správné řešení hřebene je na obrázku 5.

Správným řešením při realizace hřebene je v případě dvouplášťové střechy dotažení tepelné izolace včetně fólie až do vrcholu krovu, v tomto případě žádný problém nenastává. V současnosti je ale často tento detail řešen tak, že je tepelná izolace ukončena v prostoru kleštin a prostor až ke hřebeni zůstává volný, nezaizolovaný tepelnou izolací. Použita je pouze pojistná fólie dotažená až ke hřebeni. V tomto případě je ale nutno vzniklý prostor řešit jako tříplášťovou střechu se všemi pravidly. Tedy přísun vzduchu nad tepelnou izolací pod fólii (nejlépe přidání větrací mřížky mezi fólie) a odvod přes hřeben (vytvořením větrané mezery). Pokud není zajištěno dostatečné větrání, dochází ke kondenzaci na spodním líci fólie a stékání vody do tepelné izolace a konstrukcí a v zimním období i možnost tvorby rampouchů.

4. Zásady kotvení základních tašek a doplňků

Velmi důležitou zásadou pro pokládku střešní krytiny je nutnost kotvení jednotlivých tašek, kterou řeší Pravidla pro navrhování a provádění střech vydaná cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR a současně to upřesňuje každý výrobce ve svých technických podkladech. Hlavní zásadou je nutnost kotvení tašek základních v ploše střechy dle jejího sklonu. Při sklonu do 45° se tašky nepřipevňují, při sklonu do 60° je nutné každou třetí tašku připevnit pozinkovaným vrutem (hřebíkem) přes otvor v tašce nebo pomocí příchytky tašky. Při sklonu střechy 60° až 90° je již nutné přichytit každou tašku, a to opět buď vrutem, nebo pomocí příchytky.

Současně ale také platí, že při jakémkoliv sklonu střechy je nutné kotvit veškeré tašky na okrajích střechy a u prostupů. To se týká všech okrajových tašek na štítových hranách a dále pultových tašek. Taška pultová se používá u pultových střech pro ukončení horní hrany pultové plochy. Taška je opatřena na straně závěsu betonovým krycím lemem. Připevňuje se pozinkovaným vrutem přes zadní zámek ke střešní lati, příp. příchytkou tašky. Pravidlo o nutnosti kotvení platí ale také i pro všechny základní tašky podél okapní hrany, hřebene, úžlabí a nároží, kolem střešních oken a komínů, tedy tam, kde by mohlo vlivem působení větru dojít k jejich uvolnění. Podrobnosti o řešení detailů je možné také najít v technických příručkách jednotlivých výrobců (např. na www.kmbeta.cz).