Dobrá rada (VI): návrhy tvarů a skladby střešní konstrukce nejen vzhledem ke klimatickým podmínkám

Betonová skládaná drážková střešní krytina je vhodná pro šikmé střechy se sklonem 12°–90°. Přesnou skladbu a tvar střešní konstrukce je však třeba upravit doslova na míru konkrétní realizaci.

Například v horských oblastech se vyplatí vyhnout se rozměrným a členitým střešním konstrukcím. Vhodné je upřednostnit jednoduché a osvědčené střešní tvary s větším střešním sklonem a minimalizovat tak riziko poškození střechy způsobené právě sesuvy sněhu. V konstrukci střechy je potřeba správně využít hydroizolační fólii, která zabraňuje hnanému sněhu a dešti proniknout do podstřeší. Důležité je také dodržení pravidel a prostředků pro kotvení střešní krytiny ve všech detailech střechy.

Doporučené sklony střešních krytin

Norma ČSN 73 1901 stanovuje doporučené sklony střešní konstrukce podle typu vybrané střešní krytiny. Doporučené sklony skládaných krytin (bezpečné sklony) zajišťují odolnost vůči srážkové vodě bez nutnosti zvýšených hydroizolačních opatření. Návrh skládaných krytin s doplňkovou hydroizolační vrstvou s ohledem na sklon střešních ploch vychází z projektového záměru v návaznosti na údaje výrobců krytin. Doporučený bezpečný sklon u profilovaných drážkových betonových tašek je 22°. Betonové krytiny lze ale realizovat i na menších spádech tzv. minimálním střešním sklonu, který stanovuje každý výrobce ve svých technologických podkladech pro jednotlivé typy tašek.

Při délce střešní plochy ve směru sklonu větším než 10 m, v nadmořských výškách nad 600 m n. m. a v nechráněných polohách s intenzivními větry se doporučuje bezpečný sklon zvětšit nejméně o 5°.

Laťování

Nejdůležitějším krokem před pokládkou střešní krytiny je správné rozměření krovu a určení vzdáleností latí dle pokynů výrobce krytiny. Vhodné rozteče latí uvádí jednotliví výrobci v prováděcích příručkách. Doporučené rozteče se liší podle typů krytin i sklonů střechy. Technická příručka KM Beta, kterou je možné si stáhnout na www.kmbeta.cz, uvádí tuto tabulku roztečí pro rozmezí střešního sklonu (tab. 1).

Bohužel u některých neprofesionálních firem se můžeme často setkat s podceněním správných roztečí latí a výsledkem je různá vzdálenost latí po délce krokví, což je nejvíce patrné na okrajových taškách. V horším případě dochází i k tomu, že není dodržena maximální vzdálenost poslední latě od hřebene krovu, a tudíž je nedostatečně překryta poslední řada tašek hřebenáči a dochází k zatékání.

Aby nedošlo k průhybu laťování, a tím pádem i krytiny, vlivem tíhy ležícího sněhu na střeše nebo vlivem sesychání a stárnutí dřeva, je třeba využít latí o jmenovitých průřezech dle ČSN (tab. 2).

Dále je důležité určit minimální profily latí v závislosti na spádu střechy, vzdálenosti krokví a zatížení. Tabulka 3 je pak pomůckou pro výběr spojovacího materiálu s ohledem na tloušťku latí a kontralatí.

Varianty konstrukce střešního pláště

V současné době je možné zvolit dvě nejčastěji používané konstrukční varianty střešního pláště, které mají na volbu správné fólie zásadní vliv.

Tříplášťová střecha – „Nekontaktní fólie“

Při tomto řešení skladby střešního pláště se fólie nedotýká tepelné izolace a mezi fólií a tepelnou izolací i mezi fólií a krytinou jsou vytvořeny větrané mezery. Mezera mezi fólií a tepelnou izolací je nejčastěji vytvořena vydrátováním mezi krokvemi. Přívod vzduchu je zabezpečen u okapní hrany a odvod vzduchu přes hřeben. Vzniklé mezery se po celou dobu funkčnosti střešního pláště nesmí uzavřít.

Častou chybou u tříplášťové střechy je neprovedení vydrátování. Důsledkem toho se tepelná izolace, především postupným zvětšením svého objemu, případně chybnou montáží, dostane až k fólii a dochází k vlhnutí a ztrátě tepelněizolačních vlastností. Další chybou je nezabezpečení dostatečného přívodu a odvodu vzduchu, v jehož důsledku opět vlhne tepelná izolace a ztrácejí se izolační vlastnosti (tab. Doporučená dimenze větrání střech). Na velkém množství střech také z „úsporných důvodů“ chybí okapní plech, který odvádí vodu z fólie mimo římsu nebo do okapu. Zatékající voda pak pozvolna ničí římsy. Některé realizační firmy navíc zapomínají, že po dokončení střechy nesmí být z venku nikde fólie vidět, jinak dojde k jejímu rozpadu vlivem UV záření. Každá fólie má totiž stanovenou dobu odolnosti proti UV záření, která je řádově v několika měsících a je určena pouze pro časovou prodlevu mezi jejím položením a pokládkou krytiny.

Dvouplášťová střecha – „Kontaktní fólie“

U dvouplášťové střechy se fólie dotýká tepelné izolace a je vytvořena pouze větraná mezera mezi fólií a krytinou. Pro toto řešení je nutno vybrat vhodnou kontaktní fólii. Kromě častého zaměňování kontaktní a nekontaktní fólie jsou nejčastější chyby obdobné jako u tříplášťové střechy. Velká část chybných řešení spočívá opět v absenci okapního plechu. Častá je také fólie viditelná v okrajích střech.

Při navrhování dvouplášťových a tříplášťových střech za použití betonové střešní krytiny se provádí větraná vzduchová mezera mezi krytinou a hydroizolační fólií o ploše nejméně 200 cm², připadající na 1 m šířky střechy, o výšce vzduchové vrstvy nejméně 20 mm. Přesahuje-li vzdálenost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů 10 m, zpravidla se zvětšuje plocha větrané vzduchové vrstvy asi o 10 % základní plochy na každý další 1 m přesahující vzdálenost 10 m.

Odváděcí větrací otvory ve hřebeni či na nároží se volí o ploše nejméně 1/1000 plochy střechy (při uvažování plochy střechy přimykající se ke hřebeni či k nároží z obou stran) (tab. 4).

Tloušťka větrané vzduchové vrstvy h uvedená v tabulce platí pro její délku (tj. délku krokví) do 10 m, pro každý 1 m délky nad 10 m se h zvětšuje o 10 %.

K odvětrání střechy slouží taška větrací, která je modifikací základní tašky s otvorem chráněným betonovou stříškou a mřížkou. Tašky větrací se kladou v druhé řadě pod hřebenem. Počet kusů na bm délky hřebene se určuje v závislosti na délce krokve a sklonu střechy přibližně podle tabulky 5. Pro lepší odvětrání se doporučuje suchá montáž hřebene a nároží namísto dříve často používané kladení hřebenáčů do malty.

Návrh střechy s ohledem na sněhovou oblast

Zatížení střešní konstrukce sněhem chápeme jako tíhu sněhové pokrývky položené na vnějším líci stavební konstrukce – krytině střechy. Rozhodující pro sněhové srážky je geografická poloha, protože od této polohy se odvíjí řada dalších činitelů, které jsou pro stavební konstrukci nezanedbatelné. Jedná se zejména o vydatnost srážek, délku období s teplotami pod bodem mrazu, střídání těchto období s obdobím tání sněhu, délku a intenzitu sluneční záření a směr a rychlost větru. Zařazení lokality do konkrétní sněhové oblasti lze zjistit z normy ČSN EN 1991-1-3:2005/Z1:2006 (Mapa oblastí zatížení sněhem platná od listopadu 2006). Oproti původní mapě je zvýšen počet oblastí zatížení sněhem z pěti na osm. Některé regiony České republiky byly přeřazeny do oblastí s vyšším zatížením.

Betonová střešní krytina je díky nízké nasákavosti (KM Beta max. 9 %), vysoké mrazuvzdornosti (u tašek KM Beta min. 25 cyklů) a únosnosti 2000 N velmi vhodná i k použití ve vyšších nadmořských výškách. V těchto oblastech je však třeba, zejména u šikmých a strmých střech, řešit ochranu spodních konstrukcí a kolemjdoucích před pádem sněhu. Protisněhová ochrana musí být zohledněna již v projektu řešení střechy v závislosti na jejím spádu. Návrh tvaru a střešního pláště musí vycházet z  normy ČSN EN 1991-1-3:2005/Z1:2006. Na základě našich dlouholetých zkušeností doporučujeme vyhnout se rozměrným a členitým střešním konstrukcím v klimaticky náročných oblastech. Vhodné je upřednostnit jednoduché a osvědčené střešní tvary s větším střešním sklonem. Míra použití konkrétních bezpečnostních prvků, jako jsou protisněhové tašky, sněholamy či sněhové zábrany, se odvíjí od sklonu střechy a typu sněhové oblasti. O jejich počtu, kombinaci a rozložení je potřeba rozhodnout ještě před pokládkou. Během pokládky se musí dbát hlavně na správné kladení tašek a dostatečné přichycení všech speciálních prvků, tj. protisněhových tašek, zábran a sněholamů.

Krytina ve větrných oblastech

Návrh střešní krytiny musí reflektovat účinky větru v návaznosti na ČSN 73 0035 Zatížení stavebních konstrukcí a ČSN EN 1991-1-4 Zatížení větrem. Namáhání větrem se projevuje zejména tlakem větru a sacími účinky větru. V oblastech více namáhaných větrem je nutné využít upevňovací prostředky, ovšem vhodné pro danou krytinu a použité podle přepisů výrobce krytiny. Přichycení tašek musí respektovat jak míru větrnosti v oblasti, tak sklon střechy. V běžných podmínkách se betonové střešní tašky nepřipevňují, je-li sklon střechy 12° až 45°. Při sklonu v rozmezí 45° až 60° se každá třetí taška připevní pozinkovaným vrutem skrze otvor v tašce nebo příchytkou tašky. Při sklonu 60° až 90° již musí být připevněna každá taška. Náchylné na silové působení větru jsou zejména okrajové tašky, které musejí být přichyceny k laťování pozinkovanými vruty, resp. hřebíky i za běžných klimatických podmínek. Pro správnou funkčnost a dlouhou životnost krytiny, je nezbytné, aby okapové a štítové hrany střechy svíraly pravý úhel. Vítr působí nepříznivě na všechny střechy a při nesprávném laťování u hřebene střechy může hřebenáče podebrat a hřeben shodit. Bez ohledu na sklon střechy musí být kromě okrajových tašek a hřebenáčů připevněny i všechny tašky umístěné na ostatních okrajích a přechodech střechy (u okapu, hřebene, nároží, úžlabí, pultu) a to buď příchytkou tašky, která je součástí střešního systému KM Beta, nebo vrutem.

Čtěte také téma Vrstvy šikmých střech