Jak na zelenou střechu?

Ne nutně vše, co je ekologické, se může zdát být také užitečné, a popravdě to platí i naopak. Zelené střechy pak ale nutně představují fenomén, který stojí na rozhraní „ekologičnosti“ a „užitečnosti“ (respektive zajímavých nápadů a rozumných řešení), a přináší svému majiteli nemálo přímých, hospodářských výhod, jakož i dlouhodobých environmentálních benefitů.

Rob Harrison

Termín „zelené střechy“ je skloňován v ekologickém stavitelství ve všech pádech, ale už po dlouhou dobu nebyly objasněny některé základní prvky této inovativní stavební technologie, včetně případných výhod, zisků, ale také možných komplikací, které se s jejich pořízením nese. Učit jedno i druhé se se můžeme od našich německých sousedů, kde střechy porostlé zelení tvoří desetinu (místy až 12 %) veškerých střešních krytin. Tento trend se zde nevzal jen tak z ničeho, a meziroční nárůst počtu budovaných zelených střech o 15 % (na venkově), musí mít nějaký logický podklad. Němci jsou sice „zelení“, ale za „green roof boom“ musí stát i něco víc. Co potřebujeme o zelených střechách (GR) vědět?

Nadšení „ekologisté“ (nikoliv ekologové) jásají – na ploše intravilánu představují plochy střech pokryté vegetaci krok zpět k přírodě. A skutečně, travnatá či jiná krytina na garáži snižuje ekologickou stopu stavby, tím že prostor vytržený ke stavebnímu účelu alespoň v minimální podobě opět navrací do krajiny. GR můžeme rozlišit na dva typy – „intenzivní“ – ty, jejichž podloží je tvořeno silnější vrstvou podložního substrátu (obvykle nad 10 centimetrů), obvykle na střechách s minimálním sklonem, a obsahují pestřejší druhové zastoupení pěstovaných druhů, přičemž se tu mohou objevit i – termín „hluboce kořenící“ se sem pravda nehodí – ale říkejme trsovité byliny a keřovité rostliny s „hlubším“ kořenovým systémem.

Druhým typem jsou pak GR extenzivní, které jen vytvářejí vegetační povrch na substrátu s menší hloubkou než deset centimetrů, a s pomocí mělce kořenících rostlin vytvářejí zelený (či spíše travnatý) koberec na střeše budovy. Pro druhý typ jsou typické rostliny nenáročné, odolné suchu či kolísavým teplotním podmínkám, a většinou vyžadují (na rozdíl od „intenzivních typů“) jen minimální údržbu. Zatímco první typ určitým způsobem může suplovat zahrádku umístěnou mimo kolonii, typ druhý je obvykle nepřístupný, pokud nepočítáme výsadbu a občasné přestříkání vodou v horkých měsících.

Arlington County

Nyní ale musíme zabrousit na pole „odborných“, leč naštěstí pochopitelných termínů. Tím prvním jsou „tepelné ostrovy“, které budovy v městské či venkovské zástavbě vytvářejí. Dům jako komplex teplo svým povrchem vstřebává, a pochopitelně také emituje. V horkých letních měsících se tak děje až neúměrně, a každý dům nám tak na termografickém snímku „září“ do okolí vyšší teplotou, než okolní povrch. Ani v noci tak Sluncem rozehřáté domy nedají svému okolí vydechnout, a v průměru o dva stupně Celsia neustále zvyšují teplotu svého sousedství. Bez termografického snímku na to přijdeme ještě jedním způsobem, a to při pohledu do účtu za elektřinu, spotřebovanou klimatizací. Vyšší teplota v zástavbě jde navíc ruku v ruce s vyšší prašností životního prostředí, která se pak projeví sníženou kvalitou ovzduší.

Na GR je toho ale víc, než jen vidina energetických úspor za nenakrrmitelnou klimatizaci. Krom toho, že narušují efekt tepelných ostrovů tím, že přirozeně ochlazují své okolí, a zlepšují „lapáním“ prachu čistotu vzduchu (na jeden metr čtvereční ročně připadne až 200 g vyssátých polétavých částic), výrazně napomáhají při hospodaření s odpadní – dešťovou vodou. Středoevrospká kanalizace není obvykle stavěna na parametry přívalových dešťů. Pořádný „slejvák“ zaplaví vodou čističky odpadních vod, a odstaví efektivní proces čištění na čas z provozu. GR dokáže vodu částečně zadržet, a tím snižovat nápor vody na kanalizační systém. A navíc, šetří vám práci se zálivkou. Při normálních srážkách je vegetací vybavená střecha schopna zadržet 60–100 % vody. Tu poté dokáže uvolňovat do okolního prostředí formou vodní páry, a jako automatická vnější klimatizace ochlazuje své okolí.

Svou roli tu hraje, částečně diskutabilní téma, prodloužení životnosti střechy a celého objektu tím, že GR blokuje přímý dopad ultrafialového záření na celý objekt. Údajně se tak má zvýšit odolnost vůči stánutí o dvacet až čtyřicet let. Za méně kontroverzní téma lze pak považovat zvýšení estetické hodnoty celého objektu, případně celé zástavby v intravilánu tím, že dosadíme kus zeleně tam, kde chybí, nebo omezení hlučnosti.

earthrangers

Jak na zelenou střechu? V první řadě se přesvědčte, jak si stojí vaše střecha, v jakém stavu jsou krovy a jaké zatížení celá konstrukce snese. Střechy jsou obvykle projektované na „zátěž“ přibližně 100 kg na metr čtvereční, ale podstatný je rozsah vašeho ozeleňovacího záměru. Zátež jednocentimetrové vrstvy štěrku na ploše jednoho metru je přibližně 17 kilogramů, u písku už je to přibližně dvaadvacet. Počítejte, že odlišná bude váha suchého podložního substrátu při instalaci, a jiná po dešti. V případě sklonu střechy nad 5° je vhodné začít uvažovat o instalování systému vnitřního odvodnění. A pochopitelně, střechy se sklonem větším než 30° nemůžeme považovat za vhodné objekty k výsadbě.

Dále nám bude zapotřebí nepoprustná membrána, která zabrání proniknout vodě přímo na „tělo“ střechy. Z běžných a dostupných materiálů postačí dostatečně silná zahradní bazénová fólie. Pokud zamýšlíte vybudovat extenzivní vegetační povrch, obvykle se obejdete bez štěrkové drenáže, nicméně alespoň minimální systém umožňující odtok srážkové vody se může ukázat jako klíčový v oblastech s vyšší srážkovou činností. Jinými slovy, drenáž z plastových recyklátů ekologickou topu vašeho záměru zase o tolik nezvýší, a nebude vás aspoň trápit osud vaší střechy při každé pořádné přeháňce. Jiným modelem je drenážní vrstva z hrubozrnného štěrku či pemzové drti.

Rob Harrison

Nezbytností je samozřejmě další vrstva, která omezí prorůstání kořínků rostlin do hloubky, jež by snižovala schopnost retence drenážního povrchu. Ke štěstí a spokojenosti teď už chybí jen geotextílie, která bude při srážkách „filtrovat“ odtékající vodu od substrátu, a zabraňovat jeho splachu postupnou erozí. Momentálně dosahuje vámi vytvořený pokryv střechy „hloubky“ přibližně dvou až tří centimetrů, a teprve na tento povrch kladete růstové médium. To plní jednak roli kotevního materiálu, uchycujícího rostliny v půdě, ale zároveň z něj budou čerpat živiny a zadržovat vlhkost. Podstatná je proto pórovitost materiálu. Obvykle se nedoporučuje sáhnout po zemině z vlastní zahrádky, neboť ta je zhusta kontaminována zanesenými semeny plevelů.

Proto je lepší si substrát osobitě namíchat, přičemž (pochopitelně dle zamýšlené obsádky) zvolit buď hrubozrnný obsah (drcená střešní taška, písek, štěrk) nebo vhodnou kombinaci téhož s výživovými zahradními substráty a humusem. Podíl organické složky v substrátu by neměl přesáhnout 30 %. Vaše střešní zahrada je připravena v první výsadbě. V případě extenzivní zeleně je vhodné sáhnout po nenáročných rostlinách z rodu rozchodníků (Sedum sp.), které ale vynikají pestrostí barev i tvarů, kosmatce (Delosperma) nebo trsy mateřídoušky (Thymus sp.). Intenzivní pojetí pak nabízí model „nezávislé“ zahrádky, určené k pěstování vlastních plodin, například ikurek, melounů či dýní, nebo nízkokořenících rybízů a angreštů.

Rob Harrison

Vybudování zelené střechy v měřítku „rodinného“ domu nepředstavuje žádný zvláštní technický problém, veškeré součásti potřebné ke stavbě lze běžně zakoupit, a střecha sama představuje už od druhého roku investici s velkou návratností. Pro podnikatelské a průmyslové měřítko představuje model zelených střech výzvu, kterou lze poměrně snadno naplnit díky rozvětvené síti dodavatelů a specialistů, a přináší výhody nejen v podobě sebe-propagace dnes tolik žádaných ekologických trendů, ale také hmatatelných energetických úspor.