Stádo červených koní, žraloci a Sigmund Freud hlídají golfový resort Kaskáda

Panoramatický pohled na golfový resort Kaskáda…

Sigmund Freud: „Žádný životopis nevyjasní záhadu podivuhodného nadání, jež stvořilo umělce, a nepomůže nám lépe pochopit hodnotu a působení jeho díla.“

Pro toto povídání si s dovolením vypůjčím zcela záměrně dva citáty rakouského lékaře, psychoanalytika a psychologa, který se narodil v židovské rodině, v Příboře, v dobách Rakousko-uherské monarchie. Vzhledem k širokému záběru jeho prací, myšlenek a úvah, byl jedním z nejcitovanějších psychologů 20. století. Kultura a náboženství byly jedním z častých témat jeho prací. No, a už se blížíme mílovými kroky k meritu věci. První citát nám sděluje, že křehké předivo invence, tvůrčího nadání a pracovitosti umělce je často až mystické, neuchopitelné tajemství.

Sigmund Freud: „V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“

Druhý citát ten první mimoděk doplňuje. Výsledky umělecké tvorby jsou převážně produktem citu a emocí, tudíž srdce. Pochopitelně, že vše je doplněno v nezbytné míře o rozum. Pokud tyto dvě složky spolu proporcionálně kooperují, je někdy umělec doceněn ještě za svého života. Zní to strašně, ale každý tohle štěstí neměl. Někdo si uříznul díky své tvorbě ostudu, někdo ucho, jiný zemřel v chudobě, aniž se dozvěděl, že je „geniální“. Nadčasovost je měřítkem, kterým jsou doceněni ti nejlepší. Proč zrovna Freudovy myšlenky na této platformě? Protože je to příznačná metafora pro jedno z děl profesora, akademického sochaře Michala Gabriela, které vám zde na konci rád představím. Nadčasovost je nepsaným společným jmenovatelem pro dobré umělce i Freuda.

Honák nebo pastevec…

Idyla na pastvě…

Pohlaď si mě…

V posledním povídání mi bylo líto, že nemám v dosahu více realizací z jeho dílny. Nicméně nedaleko Brna, v nádherném golfovém resortu Kaskáda, se tento můj stesk vyřešil. Jak? Golfový resort Kaskáda nalezneme 15 km od Brna, v protáhlém údolí. Přibližně na sto hektarech nalezneme 27 jamek, krásnou přírodu se třinácti jezírky, hotel s barem a restaurací, kongresové centrum, terasy, wellness centrum. Ale hlavně jsem zde naleznul další skvělé realizace Michala Gabriela. A přesně v té poloze, po které jsem toužil. Všechny skulptury jsou zde totiž součástí plenéru. Třikrát hurá! Koně jako součást krajiny, pokud přivřeme oči a najdeme si pohled, který nekazí sloupy a dráty vysokého napětí. Nádherné stádo červených koní, kteří stojí ve vysoké trávě. To je to pravé kouzlo. Tuším, že všichni golf nehrají a ne každý si domluví schůzku s manažerkou resortu a bude mít štěstí na tohle nádherné setkání. Ale ta volná příroda dělá těmto krasavcům moc dobře. Na jednom sedí jezdec, jehož ruce sahají na zem a tvoří jakési nadpozemské sousoší. Pokud jsem dobře poslouchal povídání Michala Gabriela, tento způsob jeho „podivných lidí“ vznikl mimoděk jako lepší statická podpora soch.

Stádo…

Ruční sepjetí se zemí…

Zavřete oči, odcházím…

A ujalo se to. Možná náhoda, možná potřeba se ovšem opět stala pro Gabrielovy lidi signifikantní. Chvíli se díváte a zjistíte, že tohle „ruční sepjetí“ s matičkou zemí je vlastně zajímavé. Opět došlo na nezbytné hlazení, ke kterému mě vybídla koňská hlava s ostražitým pohledem. Červené koně, to je co? To je Michal Gabriel. Viděl jsem jejich bratry ze stáda na fotografiích v provedení z bronzu i s texturou (Praha Dejvice), která připomínala zvětšené papilární linie otisků. Každé provedení má svoje kouzlo. Tyto červené koně však nepřehlédnete.

Tady končí legrace…

Odraz ve vodě…

Cosi číhá v rákosí…

Tiše jsem se vzdálil, abych nerušil jejich poklidnou ranní pastvu. Moje pastva, tentokrát pro oči, však neskončila. Ve spodní pasáži nádherných golfových trávníků, greenů, bunkerů i volné přírody se usmíval rybník jako z pohádky. Ještě chybí ladovský hastrman na vrbě. Nicméně pohádka končí při pohledu na hladinu. Tři žraloci v životní velikosti plují vzduchem nad vodním zrcadlem. Každý má v nezčeřené vodě svého odraženého dvojníka. Jaksi nepatřičně zde plave bílá labuť, která oživuje sochy.

Ladné tvary…

Červení bratři…

V pozadí vstupní pasáž resortu…

Barvu mají, jak jinak, opět červenou. Tohle přírodní divadlo má v sobě napětí a dynamiku, stejně jako koně v dáli. Přivřete oči a představujte si cokoliv, na co vám stačí vaše obrazotvornost. I malé dítě chápe, že rákosí s palachy a k tomu červený žralok je jistý nesoulad. Vždyť je to jenom hra. Hra s barvami, pocity, představami, sny. A pokud přistoupíme na tuto nabízenou hru, na jakousi přírodní laskavou scénografii, je radost být toho součástí. To spojení s přírodou je neskutečné. Na pohlazení tentokrát nedošlo, protože se ve vodě se žraloky nekamarádím.

Skupina v trávě, v pozadí vpravo červení koně…

Vycházím na trávník a upravené plochy před hlavní budovou. Zde opět v neposečené trávě stojí němí diváci a sledují údery golfových nadšenců. Jsou to opět sochy Michala Gabriela. Tentokrát zde nenalezneme červenou barvu, ale tuhově šedou až černou patinu bronzu.

Zamyšlení…

Textura hrudi…

Za zády…

Textura obličeje…

Skupina…

Neotočím se…

Oproti hladkým tělům koní a žraloků jsou texturováni souběžnými liniemi. Někde připomínají souběžné nepravidelné textury v písku japonských zahrad, jinde textura ve tváři připomíná tetování tajemného polynéského harpunáře Kvíkvega z Melvillovy Bílé velryby.

Díky dlouhým pažím zabořeným do trávy jsem měl pocit, že pozoruji skupinku horských goril nebo pravěkých lidí, kteří žasnou nad podivnou lidskou kratochvílí. Bylo v tom cosi až atavistického.

Nádherná rozmanitost textur…

Skupinové pojetí má opět tajemný nádech a sděluje, že patříme všichni k sobě, nikdo zde není sám. Fantazii se meze nekladou a každý si zde může najít „kousek svého nebe“. Opět se mi potvrdilo, že sochy Michala Gabriela v sobě nesou jakési laskavé poselství, které umožňuje dětem ztratit ostych a nebát se v jejich přítomnosti. Vše je jaksi samozřejmé, laskavé na dotyk, tak jako kmen stromu či kámen v přírodě.

Nechci nikomu podsouvat vlastní domněnky, ale myslím, že je to tak dobře, protože to si určitě autor přál.

Chvíli jsem se proplétal touto skupinkou a nakonec jsem se rozloučil a vzpomenul si na Freuda.

Freudovo zamyšlení…

Freud a zrcadlový obraz Freuda…

Vím o životě svoje…

Na travnaté vyvýšenině zamyšleně hledí svým bronzovým pohledem na svůj zmenšený zrcadlový obraz, který se dívá na další zmenšený obraz sebe sama. Myšlenka neskutečná. Závidím Michalu Gabrielovi tento skvostný nápad, který říká vše potřebné. Životní reminiscence, zamyšlení, životní zkušenost, reflexe, zpytování sebe sama. To vše zde naleznete. Podle slov autora je toto zrcadlení sedminásobné.

Jak sochař realizuje takový nápad? Každá ze sedmi soch je zmenšená kopie a ještě ke všemu zrcadlová. Freud s doutníkem v levé ruce se dívá zamyšleně na svůj obraz na stole, pochopitelně s doutníkem v ruce pravé. V klasickém sochařství by to byla úmorná práce s rozdílným měřítkem včetně zrcadlení. V podstatě vždy nová a nová socha, nová práce. Nicméně pan profesor vyučuje při VUT v Brně a tato technická škola díky počítačům a 3D technologii skýtá nové možnosti i pro sochaře. Prvotní makety lze realizovat pomocí 3D tisku a zrcadlení a měřítko je zde velmi snadnou disciplínou. Tuším, že pro sochaře je to vítané novum, které otvírá netušené obzory. Stůl a křeslo jsou propojeny jakýmsi amébovitým spojením v jednolitý celek, který splňuje potřeby statické, ale i estetické.

Pohled přes první obraz…

Tichá nostalgie…

Zrcadlení stále pokračuje…

Chvíli jsem, konsternovaný nápadem i provedením, fotil a opět se mi potvrdila magická přitažlivost soch Michala Gabriela. Na bronzovém klíně rakouského psychologa se bez ostychu uhnízdil klučina v čepici v barvách Spidermana a propojil zamyšleného Freuda v jeho době s realitou současnosti. Sokolík byl spokojený, Freud neprotestoval, Michal Gabriel taky ne, nikdo nepřiběhl, nikdo nikoho nekáral. Super! Tak to má být. Chvíli jsem obcházel sochu a fotil. Měla své kouzlo, ať se díváte odkudkoliv.

Napadla mě zároveň trochu kacířská myšlenka, že sochy velikánů, sochy odkázané být na piedestalu osamocené, jsou v zrcadle skupinek a Michala Gabriela vlastně smutné. Asi je to úděl velikánů a hrdinů. Ty skupinky, hejna, stáda mají uvnitř díla spřízněné duše, souputníky, ale i soky a konkurenty. To je část napětí, které cítíme. Nakonec ani ten Freud zde není sám. Je zde se svými odzrcadlenými Freudy.

Nechal jsem hráče golfu jejich zálibě a v zamyšlení jsem se vydal k zaparkovanému vozu. Jestli jsem byl spokojený s výsledkem? Nad míru! Den jako vymalovaný skvěle dotvořil moje dnešní setkání s Michalem Gabrielem a jeho sochami. Pokud jsou mystika a nádech tajemna přenosné, pak vězte, že jsem si odtud odnášel ono okřídlené „slunce v duši“. Snad vám ho zde špetku taky „nasdílím“…

Použité zdroje:

• Fotografie – autor
• Citáty - http://www.citáty.net