Analýza historické krajinné struktury na krajské úrovni

Datum: 27.11.2017  |  Autor: doc. ThLic. Ing. arch. Jiří Kupka, Ph.D., doc. Ing. arch. Ivan Vorel, CSc., Fakulta životního prostředí ČZU v Praze, katedra biotechnických úprav krajiny  |  Recenzent: Ing. arch. Jaroslav Novák, CSc., MHMP, Odbor ochrany prostředí

Článek popisuje analýzu historické krajinné struktury na krajské úrovni v rámci Územní studie cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje. Krajinářská témata se promítají i do většiny plánovacích nástrojů, a to v různých měřítcích, od celostátní až po obecní úroveň. Uvedená studie představuje možný postup pro identifikaci dochovaných historických krajinných struktur na krajské úrovni, přičemž je tento postup při drobných modifikacích uplatnitelných univerzálně.

Zájem o krajinu, její údržbu, obnovu a ochranu v současné době stále více rezonuje v laické i odborné veřejnosti. Krajinářská témata se promítají i do většiny plánovacích nástrojů, a to v různých měřítcích, od celostátní až po obecní úroveň. Kulturní krajina, která na našem území zcela převažuje, je kombinovaným dílem přírody a člověka, tj. představuje jakýsi „otisk“ či „soubor otisků“ kultury, která jí obývá, které se vzájemně doplňují, překrývají, stírají či podporují (Hájek 2003). Identitu české krajiny tedy spoluvytvářejí vedle přírodních i prvky, struktury a významy kulturní a historické povahy, které se podílejí na jejím charakteru. Všechny tyto jevy, stopy kulturního vývoje a kultivace krajiny, můžeme nazvat znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny, které je možno klasifikovat a třídit (Vorel–Kupka, 2011). Analýza historických krajinných struktur je potřebná v různých měřítcích, na krajské úrovni se může mj. promítnout do zásad územního rozvoje (ZÚR). Následující článek popisuje, jak byla tato problematika pojata v rámci Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje (Atelier T-plan, 2013), na které se autoři podíleli.

Cílové charakteristiky krajiny

V územně plánovací dokumentaci (ÚPD) na úrovni kraje, obsahující koncepci rozvoje území kraje, základní požadavky na jeho účelné a hospodárné uspořádání, plochy či koridory nadmístního významu ad. – tj. v zásadách územního rozvoje (ZÚR), je velké množství jevů týkající se krajiny a jejího rázu. Nejzajímavější je z krajinářského hlediska stanovení cílových charakteristik krajin, tj. stavu, ke kterému by měl vývoj krajiny směřovat, a výkres typů krajin podle stanovených cílových charakteristik (ve smyslu Evropské úmluvy o krajině).

Tyto krajiny nejsou vymezovány jen z hlediska krajinného rázu, který je v současnosti již běžně užívaným nástrojem obecné ochrany přírody a krajiny, ale i dalších kritérií. Postup bývá takový, že jsou určitým způsobem vymezena území se shodným krajinným typem, území kraje je současně rozděleno na určité oblasti (zpravidla nikoliv oblasti krajinného rázu) a na tomto půdorysu jsou stanoveny cílové charakteristiky krajiny. Často ovšem vyjadřují vlastnosti typologické (shodný krajinný typ), ale opomíjejí vlastnosti individuální (obdobně jako oblasti krajinného rázu). Bohužel se každý kraj vypořádal s tímto úkolem po svém a vyhodnocení území z hlediska krajinných hodnot dosud není v jednotlivých krajích vzájemně srovnatelné (Švecová, 2012; Saktorová, 2014).

K nepochopení problematiky přispěl i nepřesný překlad Evropské úmluvy o krajině (č. 13/2005 Sb. m. s.) implementovaný do stavebního zákona, kde je v české verzi stanoven úkol „vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území“, kdežto v anglické verzi „to identify its own landscapes throughout its territory“, což lze spíše přeložit jako „vymezit vlastní (specifické) krajiny na svém území“. V prováděcím předpise (vyhláška 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti) byl až do jeho novelizace účinné od 1. 1. 2013 díky nepřesnosti překladu uveden jako součást ZÚR „výkres oblastí se shodným krajinným typem“ (Příloha č. 4, I.2.c). Kraje v tomto duchu vymezily na svém území několik krajinných typů ve smyslu opakujících se „druhů krajiny“. Takový způsob implementace Evropské úmluvy o krajině ovšem nezohledňuje dostatečně individuální hodnocení konkrétních typů krajin (Mikeš, 2014). Krajinná oblast ve smyslu „specifická krajina“ je totiž ve smyslu Evropské úmluvy o krajině osobitou krajinou, vyznačující se zvláštními hodnotami, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným obyvatelstvem (EÚoK). Teprve v rámci aktualizací ZÚR jsou na podkladu pořízených územních studií napravovány chyby původních postupů. Po obsahové stránce je dnes možno se opřít o nové znění českého překladu Evropské úmluvy o krajině, které nahrazuje původní český překlad Úmluvy. V novém znění překladu, vydaném Sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 12/2017 Sb. m.s. se namísto pojmu „cílové charakteristiky krajiny“ objevuje „cílová kvalita krajiny“ a namísto požadavku „vymezit své vlastní typy krajiny“ se objevuje nyní „vymezit vlastní krajiny“. Pilotní studie z roku 2013 – citovaný materiál Moravskoslezského kraje (Atelier T-plan, 2013) již s vymezením vlastní (specifické) krajiny pracovala. Ve smyslu hledání odlišnosti vlastních (specifických) krajin byla mezi podklady vedoucími k jejich vymezení zpracována i analýza dochovanosti historických krajinných struktur – významného kvalitativního jevu regionální odlišnosti, který navzdory své důležitosti není součástí Územně analytických podkladů krajů ani obcí.

Historické krajinné struktury

V krajině jsou dodnes patrné výsledky jejího vědomého a cíleného organizování. Rozdílné přírodní podmínky, různé archeologické kultury, které se na našem území střídaly, odlišné vnější vlivy i postupnost a nerovnoměrnost osidlování začaly již v nejstarším období lidských dějin vytvářet rozdíly mezi jednotlivými regiony našeho území. Další tisíciletý vývoj našich zemí zanechal v souvislosti s dobovou kulturou v krajině množství stop, dochovaných krajinných struktur, které dodnes dotváří kulturní a historickou charakteristiku krajiny a jedinečnost jednotlivých regionů našeho území odlišných rozdílnou ekonomickou orientací a dynamikou, sociální strukturou, lidnatostí a tempem růstu obyvatelstva (Kupka, 2008). Právě z toho důvodu je dochovanost historické krajinné struktury a její forma, jakožto atribut regionální odlišnosti, důležitým aspektem vymezení specifických krajin ve smyslu EÚoK.

Všeobecné povědomí o ochraně historických děl v krajině a v sídlech, formované přibližně na přelomu 19. a 20. století, se postupně posunuje od jednotlivých stavebních památek přes památkové soubory až ke kulturní krajině a historickým objektům, které stavební památky doprovázejí, tj. zahradám, parkům, případně celým krajinným segmentům (Bouček–Šubr 2000). Kulturní charakteristiku krajiny totiž zdaleka nevytvářejí jen objekty, jejich soubory a dochované urbanistické celky. Sama krajina obsahuje velké množství dochovaných struktur, tj. vzájemné uspořádání prvků, funkcí a procesů přírodních (biotických a abiotických) a civilizačních (sociokulturních a socioekonomických). Struktura krajiny se projevuje jejím vnitřním řádem funkčního uspořádání a vnějším projevem – obrazem – prostorovým uspořádáním (prostorovými vztahy, prostorovou organizací). Jde o množství jevů od dochované cestní sítě (historické stezky a trasy doprovázené úvozy, mostky, lávkami, dřevinným doprovodem – v MSK například úzkokolejná dráha Třemešná ve Slezsku – Osoblaha, trať Suchdol nad Odrou – Odry – Budišov nad Budišovkou, trať Krnov – Olomouc v úseku Valšov – Dětřichov, trať Bruntál – Malá Morávka, dochované úvozy volské stezky v oblasti Blahutovice, Polouvsí, Hůrka, Bartošovice ad.) přes historické hospodářské úpravy (rybníky, rybniční soustavy, náhony, hráze, nádrže – například Weisshuhnův kanál), dochované struktury zeleně (historické parky a zahrady, aleje, bažantnice, obory, lovecké revíry…), významné artefakty technické činnosti člověka a exploatace krajiny (studny, mlýnské náhony, lomy, doly, haldy, pískovny, štěrkovny, umělé terénní útvary, těžební zařízení), dochovanou strukturu plužiny různých typů (snosy, tarasy, zídky z kamenů, doprovodná vegetace), humna (stodoly, stáje, špejchary, kůlny, seníky, sklepy, ploty, zídky, ohrady, zahrady, sady, záhumenky, políčka, louky, pastviny, vinice…) až po stopy tradičních a regionálně podmíněných způsobů hospodaření (struktura orné půdy, louky, ovocné sady, pastviny, zahrady, chmelnice, vinice, meze). Pozemková struktura spolu s polními cestami vytváří systém krajinných linií utvářejících dynamiku a vzájemné estetické souvislosti v krajinné kompozici, počet a prostorové rozmístění pěstovaných plodin podmiňuje barevnost, tvarovost, měřítko a časovou proměnlivost krajinné skladby (Mareček, 2001). Neopominutelná je nejen sama charakteristická sídelní struktura (typy sídelní struktury), ale i stopy zaniklých osad a krajinných struktur zejména v regionech, které byly postiženy poválečným odsunem německého obyvatelstva. V řadě těchto oblastí jsou dochované zbytky zaniklých sídel (ruiny, torza zástavby) a struktur (typická vegetace, cestní síť, krajinářské úpravy). K nejvýznamnějším pak patří dochované krajinářské kompozice (komponovaná krajina záměrně navržená a vytvořená člověkem – v MSK se více méně nevyskytuje) a hospodářské feudální celky (Kupka, 2010).

Metodika

Jedním z nejvýznamnějších pramenů pro identifikaci znaků a hodnot kulturní a historické charakteristiky krajiny jsou archivní (staré) mapy. Korektně provedený regionální výzkum je dnes prakticky nemyslitelný bez využití starých mapových děl nebo existujících starých mapových sad (Čada–Vichrová 2012). Mnohé z nejvýznamnějších mapových děl 18. a 19. století jsou v současnosti dobře a ve velmi kvalitním rozlišení volně dostupné on-line na internetu, proto archivní mapy dnes představují rychlý, operativní a přitom velmi vydatný zdroj údajů o zkoumaném území, dokazují, jak se obraz krajiny v průběhu času proměňoval (Semotanová, 2006). Pro hledání území s dodnes dochovanou krajinnou strukturou ovšem nelze z logiky věci použít žádné archivní mapy, ale ani ortofotomapy z poloviny 20. století, ačkoli jsou tyto prameny samozřejmě naprosto nezastupitelné pro porovnání nynějšího stavu krajinné struktury s výsledným historickým stavem na sklonku feudalismu. Nejlepším a jediným plošně dostupným „pramenem“ jsou aktuální ortofotomapy, které nejlépe zachycují reálný stav rozdělení pozemků, ale i veškerou zeleň, včetně doprovodné (Kuča, 2014). Až superpozicí a porovnáváním aktuálních a archivních map a leteckých snímků lze vymezit existující a zaniklé komponenty historické kulturní krajiny.

Postup názorně (didakticky) dokládá specializovaná mapa s odborným obsahem území Ztracená Voda (okres Bruntál), který byl zpracován v rámci projektu výzkumu a vývoje NAKI DF12P01OVV001 „Ochrana a péče o historickou kulturní krajinu prostřednictvím institutu krajinných památkových zón“ (2012–2015), na kterém se autoři podíleli (obr. 1). Jedná se o krajinářsko-analytický výkres se zákresem identifikovaných komponent (se zaměřením na dochovanost historické struktury členění plužiny).

Obr. 1: Identifikace existujících a zaniklých komponent historické kulturní krajiny s důrazem na členění plužiny (Ztracená Voda, okres Bruntál, projekt NAKI DF12P01OVV001, autoři: Karel Kuča, Jiří Kupka, 2015)
Obr. 1: Identifikace existujících a zaniklých komponent historické kulturní krajiny s důrazem na členění plužiny (Ztracená Voda, okres Bruntál, projekt NAKI DF12P01OVV001, autoři: Karel Kuča, Jiří Kupka, 2015)

Pro potřeby stanovení dochovanosti krajinných struktur byly vytvořeny dva typy mapových podkladů – 3 sady po 32 mapových listech (ve formátu georeferencovaného PNG) a celkem 615 (dle počtu katastrálních území MSK) tzv. retrospektivních karet katastrů ve formátu PDF. Jako referenční podklad byla použita aktuální ortofotomapa, ortofotomapa z 50. let a archivní mapa II. vojenského mapování. V případě karet katastrů je v případě dostupnosti použit císařský otisk map stabilního katastru. Postup zachycuje příklad k. ú. Osoblaha (obr. 2, Atelier T-plan, 2013).

Obr. 2: Podklad pro vyhodnocení dochovanosti historické krajinné struktury (Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje, Osoblaha, Atelier T-plan, 2013)
Obr. 2: Podklad pro vyhodnocení dochovanosti historické krajinné struktury (Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje, Osoblaha, Atelier T-plan, 2013)

Výsledky

Na základě výše uvedené analýzy bylo na území MSK vymezeno pět typů území v závislosti na posouzení dochovanosti krajinné struktury. Tato specifická území nepokrývají celoplošně celé území kraje, neboť se neřešily rozsáhlé plochy lesů (Jeseníky, Beskydy) a dále určité krajinné segmenty, které jsou z hlediska hodnocení indiferentní, těžko zařaditelné (nevynikají žádnými charakteristickými strukturami). Hodnocení probíhalo v měřítku (optikou) celého kraje, tudíž se při vymezování specifických území neuplatnily pouze ojedinělé prvky a torza struktur, které při celkovém pohledu nehrají v dané krajině významnější roli ani struktury, které jsou dochovány uvnitř sídel či uvnitř lesních celků.

Kategorie A (se zřetelně dochovanou krajinnou strukturou) – představuje krajiny se zřetelně dochovanými krajinnými strukturami, obvykle pozůstatky historického členění plužiny (vegetační pásy, snosy, cesty), vodohospodářské úpravy (rybniční soustavy doložené před rokem 1850), které mohou (a obvykle i jsou) neúplné, místně setřené, přesto v krajině významné, spoluurčují její charakter. Jsou doplněné částečně dochovanou cestní sítí, sídelní strukturou a částečně i urbanistickou strukturou sídel (opět ne zcela, ale dosud zřetelně). Tyto krajinné segmenty se ve větší míře objevují především v podhůří Jeseníků ve východní části MSK, ojediněle i v jiných částech kraje.

Kategorie B (s částečně dochovanou krajinnou strukturou) – zemědělská (lesopolní) krajina s torzy a dosud zřetelnými stopami historických krajinných struktur, které však nejsou natolik dochované, aby byla daná krajina zařazena do kategorie A. Jedná se především jednak o krajiny se stopami historického členění plužiny (podhůří Jeseníků, Krnovsko, Vítkovsko, Novojičínsko), jednak o krajiny s dosud výraznou charakteristickou strukturou slezské rozptýlené zástavby (Třinecko, Karvinsko, Jablunkovsko).

Kategorie C (historická zemědělská krajiny bez výraznějších dochovaných struktur) – zemědělská (lesopolní krajina) dosud venkovského charakteru, s ojedinělými stopami historických krajinných struktur, které jsou však většinou nevýrazné či setřené, přesto s dochovanou sídelní strukturou, nepříliš výrazně narušenou novodobými prvky a strukturami.

Kategorie C1 (historická zemědělská krajina pohraničního charakteru) – specifický typ zemědělské krajiny ovlivněné vysídlením pod druhé světové válce (periferní charakter, zaniklá sídla a osady, setřené urbanistické struktury, úbytek obyvatel). Historické krajinné struktury nejsou výrazné, mnohde setřené, ovšem bez výrazného narušení novodobými strukturami. Na území MSK se jedná o specifickou krajinu Osoblažska.

Kategorie D (s výrazně přeměněnou krajinnou strukturou) – krajina oproti srovnávanému období první poloviny 19. století výrazně přeměněná, s více méně setřenými historickými krajinnými strukturami nahrazenými strukturami novými (ovšem při zachování stop jednotlivých prvků staršího stavu). Na území MSK je to především krajina ovlivněná rychlou urbanizací (okolí velkých měst), industrializací a těžbou (Ostravsko, Karvinsko, Třinecko, Frýdecko-Místecko), dopravou (Jablunkovský průsmyk) a vodními díly (v. n. Slezská Harta, Kružberk, Žernmanice, Těrlicko ad.).

Pro identifikaci krajinných oblastí na území MSK a stanovení cílových charakteristik krajiny byly tyto kategorie zaneseny do mapové kompozice Kulturně historické charakteristiky území v měřítku 1:100 000 (obr. 3, Atelier T-plan, 2013).

Obr. 3: Výkres kulturní a historické charakteristiky Moravskoslezského kraje se zachycením kategorií dochovanosti historické krajinné struktury (Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje, výkres II.A, Atelier T-plan, 2013)
Obr. 3: Výkres kulturní a historické charakteristiky Moravskoslezského kraje se zachycením kategorií dochovanosti historické krajinné struktury (Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje, výkres II.A, Atelier T-plan, 2013)

Závěr

Zdá se, že pro vymezení charakteristických krajin a stanovení cílových charakteristik je posouzení dochovanosti (ovšem nejen dochovanosti, ale i specifického charakteru) historické krajinné struktury nejvýznamnějším vstupem, neboť se v krajině uplatňuje téměř vždy a obvykle výrazně (charakteristicky).

Na základě analýz může být na území MSK vymezena krajina se zřetelně dochovanými historickými strukturami (členění plužiny, struktura sídel, na území kraje například podhůří Jeseníků, Krnovsko, Vítkovsko, Novojičínsko, ale i části Třinecka, Karvinska či Jablunkovska s charakteristickou strukturou slezské zástavby) až po krajinu zcela přetvořenou, se setřenou historickou strukturou (velkoplošná urbanizace, industrializace, těžba, velká vodní díla (na území kraje Ostravsko, Karvinsko, Třinecko, Frýdecko-Místecko, Jablunkovský průsmyk, v. n. Slezská Harta, Kružberk, Žermanice, Těrlicko ad.) či krajinu specificky historicky ovlivněnou (historická zemědělská krajina pohraničního charakteru na Osoblažsku), přičemž lze obecně vytvořit různě diferencované kategorie.

Uvedená studie představuje možný postup pro identifikaci dochovaných historických krajinných struktur na krajské úrovni, přičemž je tento postup při drobných modifikacích uplatnitelných univerzálně.

Literatura

  1. ATELIER T-PLAN (2013). Územní studie Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje. dostupné: https://www.msk.cz/cz/uzemni_planovani/uzemni-studie-cilove-charakteristiky-krajiny-moravskoslezskeho-kraje-46500/
  2. BOUČEK, Zbyněk – ŠUBR, Jaroslav (2000). Historická kulturní krajina jako současné velké téma. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, ISBN 80-7212-134-0. s. 157–164.
  3. ČADA, Václav – VICHROVÁ, Martina (2012). Rukopisné mapy krajů Jana Kryštofa Müllera. Krajina a sídla v Čechách na počátku 18. století. In: CHODĚJOVSKÁ, Eva – ŠIMŮNEK, Robert. Krajina jako historické jeviště. Praha: HÚ AV ČR. ISBN 978-80-7286-199-6. s. 123–142.
  4. HÁJEK, Pavel (2003). Česká krajina a baroko. Praha: Malá Skála. ISBN 80-902777-6-4.
  5. KUČA, Karel (2014): Oblasti dochovaných strukturálně výrazných plužin v České republice. Zprávy památkové péče. roč. 74., č. 1, ISSN 1210-5538, s. 34-49.
  6. KUČA, Karel – KUPKA, Jiří (2015): Identifikace existujících a zaniklých komponent historické kulturní krajiny s důrazem na členění plužiny. Ztracená Voda (okres Bruntál). Specializovaná mapa s odborným obsahem. rukopis. dostupné:
    http://kpz-naki.cz/
  7. KUPKA, Jiří (2008). Regionální rozdíly – důležitý znak kulturně historické charakteristiky krajinného rázu. In: ŠIMŮNEK, Robert [ed.]. Regiony – časoprostorové průsečíky? 1. vyd. Praha: Historický ústav AV ČR, ISBN 978-80-7286-129-3. s. 38–46.
  8. KUPKA, Jiří (2010). Krajiny kulturní a historické. Vliv hodnot kulturní a historické charakteristiky na krajinný ráz naší krajiny. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-04653-1.
  9. MAREČEK, Jiří (2001). Lidové krajinářství v obrazu naší země. In: Tvář naší země – krajina domova. Krajina jako kulturní prostor. Lomnice n. Popelkou: Studio JB, ISBN 80-86512-03-7. s. 21–28.
  10. MIKEŠ, Vladimír (2014). Krajinný ráz – předmět ochrany v CHKO. In: ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, Kateřina – KUPKA, Jiří – VOREL, Ivan (eds). Osobitost kulturní krajiny. Od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-05607-3, s. 127–141.
  11. SAKTOROVÁ, Dagmar (2014). Úloha územního plánování v tvorbě a ochraně krajiny – možnosti a problémy. In: ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, Kateřina – KUPKA, Jiří – VOREL, Ivan [eds.]. Osobitost kulturní krajiny. Od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-05607-3, s. 117–126.
  12. SEMOTANOVÁ, Eva (2006). Netradiční formy evidence a zpřístupňování mapového bohatství – stručný úvod do problematiky. In: Historická krajina a mapové bohatství Česka. HG Suplementum I. Praha: Historický ústav. ISBN:80-7286-093-3, ISSN:0323-0988, s. 11–13.
  13. ŠVECOVÁ, Simona (2012). Možnosti využití územně plánovací činnosti k zajištění dostatečné ochrany krajiny jako kulturní identity naší země. In: HOLUBEC, Pavel – VODNÝ, Roman [eds.]. Perspektivy území: udržitelné vazby, střety a rozvoj. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-05124-5. s. 111–120.
  14. VOREL, Ivan – KUPKA, Jiří (2011). Krajinný ráz. Identifikace a hodnocení. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-04766-8.
 
Komentář recenzenta
Ing. arch. Jaroslav Novák, CSc., MHMP, Odbor ochrany prostředí
S pozorností k morfologii krajiny neměli naši urbanisté nikdy problém. „Průzkumy & Rozbory“ patřily k tradičním nástrojům, jimiž začínalo řešení každé úlohy. Až technicistní pojetí územního plánování, v nové době upevněné stavební legislativou po r. 2006, poněkud upozadilo přístupy, jejichž historické kořeny bylo lze v Čechách (a v českém vysokém technickém školství) stopovat již více než sto let – až k jeho anglosaským inspiračním zdrojům, jimiž byla obohacována tradičně racionalistická vídeňská (wagnerovská) škola… S postupnou implementací evropské legislativy se i do našeho současného zákonodárství dostala problematika „typologie“ krajiny coby nástroje k utřídění a klasifikaci jejích nejčastěji se vyskytujících společných (regionálních) charakteristik – od geomorfologických až po kulturně historické, zahrnující mj. i hmotné výsledky lidské činnosti. Autoři poukazují na určitá zjednodušení, k nimž ve vyhlášce č. 500/2006 Sb., kterou se provádí stavební zákon, resp. její příloze č. 4, v nedávné minulosti došlo – ať už díky nepřesnému překladu či nepochopení smyslu zdrojového textu Evropské úmluvy o krajině. Jejich výklad, vycházející ze zpřesněného překladu a opírající se o jejich letité praktické zkušenosti, dobře poslouží jako metodická pomůcka, objasňující hlubší smysl a širší souvislosti jinak dnes již poměrně běžně užívaných pojmů. Hlavní autorské sdělení, že za klíčový vstup k vymezování charakteristických krajin považují posouzení míry dochovanosti historické krajinné struktury, je dobře demonstrováno na titulní případové studii.
Analýzu přivítají jak pracovníci dotčených orgánů na úřadech územního plánování a regionálního rozvoje či ochrany přírody a krajiny, tak projektanti – zejména architekti a urbanisté. Aktuálně se, kromě v článku zmíněných zásad územního rozvoje (ZÚR) krajů, z popudu MMR ČR pro celá území všech obcí s rozšířenou působností pořizují tzv. územní studie krajiny (ÚSK ORP). Pro jejich zadavatele i zpracovatele by předmětný text měl být „povinnou četbou“.
English Synopsis

Concern in the landscape, its maintenance, restoration and protection constantly nowadays resonates in the lay and professional public. The landscape topics are projected even into the majority of planning tools at the various levels from the all-state to the municipal level. The cultural landscape that quite prevails in our territory is combined work of nature and human being, i.e. it represents a sort of “impressions” or a “set of impressions” of culture, which occupies it. The impressions then complement, overlap, remove or support each other (Hájek 2003). The identity of the Czech landscape is besides the natural elements also created by the cultural and historical structures, which contribute to its character. All these phenomena, the indications of cultural development and cultivation of the landscape, can be called the hallmarks of the cultural and historical characteristics of the landscape, which can be classified and sorted (Vorel–Kupka, 2011). The analysis of historical landscape structures is desirable at the various levels, at the regional level can be apart from other things projected into the principles of territorial development. The article describes how were these problems interpreted within the Territorial study “Target characteristics of the landscape of the Moravskoslezský region” (Atelier T-plan, 2013), which the authors participated in.

 

Hodnotit:  

Datum: 27.11.2017
Autor: doc. ThLic. Ing. arch. Jiří Kupka, Ph.D., Fakulta životního prostředí ČZU v Praze, katedra biotechnických úprav krajiny   všechny články autoradoc. Ing. arch. Ivan Vorel, CSc., Fakulta životního prostředí ČZU v Praze, katedra biotechnických úprav krajiny   všechny články autoraRecenzent: Ing. arch. Jaroslav Novák, CSc., MHMP, Odbor ochrany prostředí



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Google+  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (žádný příspěvek, přidat nový)


 
 

Aktuální články na ESTAV.czProč si zvolit suchou podlahuRostliny v interiéru: Jak s nimi pracovat, kam je umístit?V Praze na Pankráci začala stavba budovy Mayhouse za 443 mil. KčSkladba ploché střechy jednoplášťové a dvouplášťové