Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Stavba / Izolace, střechy a fasády / Izolace proti vodě a radonu / Poruchy v podzákladí a ve vlhkých suterénech (část 1.)

Poruchy v podzákladí a ve vlhkých suterénech (část 1.)

26.9.2011
doc. Ing. Václav Kupilík, CSc.
Recenzovaný

Příčiny poruch a chyb při zakládání se hůře odhalují než příčiny při výstavbě nadzemní části objektu. Pro nedostatečný, někdy i nemožný přístup k základové spáře a základové konstrukci, je i způsob sanace obtížnější. Vlhkost pak patří mezi nejobávanější příčiny poruch. Kromě vnějších konstrukcí nad terénem (zejména stěn a střech), způsobuje podstatné škody i v podzemí, kde však jsou poruchy ve srovnání s nadzemní částí mnohem hůře opravitelné. Proto je třeba se příčinami poruch v podzemní části staveb zabývat (1.část textu), analyzovat je a hledat optimální způsob jejich oprav (2. část textu).

1. ÚVOD

Poruchy a chyby v podzákladí mohou vzniknout analogicky jako poruchy v nadzemních konstrukcích, a to jednak během jejich výstavby, jednak na stavbách již dokončených. Tak jak voda budování staveb umožňuje (výroba malt, betonů, čištění, vlhčení apod.), stává se zároveň svým pronikáním do stavebních konstrukcí jejich nepřítelem. Účinkem vlhkosti se pomalu rozpadají stavební materiály, vlhkost je příčinou hniloby zabudovaných dřevěných konstrukcí a značně snižuje tepelně izolační vlastnosti zdiva.

2. PŘÍČINY PORUCH V PODZÁKLADÍ

V zakládání staveb i v nadzemních konstrukcích se mohou vyskytovat poruchy, které způsobuje:

  • velmi stlačitelná zemina v podzákladí,
  • neúnosná základová půda,
  • snížení únosnosti základové půdy podmáčením nebo vyplavováním jemných částeček zeminy,
  • nedostatečné odvodnění staveniště, nedostatečné provedená izolace apod.

Na dokončených stavbách mohou poruchy navíc vzniknout v důsledku:

  • dlouhodobé konsolidace zemin,
  • dodatečného narušení rovnovážného stavu zemin,
  • dodatečného zatížení statickým nebo dynamickým účinkem,
  • odkrytí základu,
  • dodatečných změn režimu spodních vod,
  • mimořádnými účinky (záplavy, zemětřesení a jiné přírodní katastrofy).

Typickými důsledky poruch v zakládání jsou:

  • pohyb objektu jako celku přesahující dovolenou přípustnou míru (pokles nebo pootočení, vychýlení od svislého směru, vodorovný posun) a ztráta nebo částečné snížení stability,
  • nerovnoměrný pohyb objektu spojený se vznikem trhlin, které snižují užitkovou hodnotu stavby nebo zpětně negativně ovlivňují jeho stabilitu,
  • zhoršení podmínek na styku objektu s podzemní vodou.

Často vznikají problémy omezenými možnostmi geologického průzkumu staveniště, který zejména v členitých základových poměrech nemůže dostatečně vystihnout všechny příčiny, ovlivňující přetvárné vlastnosti podloží stavby. Značně nepříznivé následky může mít i nekvalitní provádění stavebních a zemních prací, při nichž nebývají dodržena technologická pravidla. Toto se týká např. ochrany zeminy v základové spáře, odvodnění staveniště, jakož i provádění polštářů, násypů apod.

Účinkem reakce zeminy na základ dochází k jeho deformaci. Velikost této deformace je závislá na tuhosti konstrukce, tj. na součinu EI, kde E je modul pružnosti určitého materiálu a I je moment setrvačnosti základové konstrukce. Z tohoto hlediska rozeznáváme základy pružné a tuhé. Vzhledem k tomu, že tuhost základu závisí hlavně na jeho výšce, není vhodné navrhovat příliš subtilní základové konstrukce, i kdyby byly silně vyztužené, neboť plocha výztuže jen nepatrně ovlivní velikost momentu setrvačnosti v základu. Je tedy lépe navrhnout rozměr základu s minimálním vyztužením. Správně navržený základ z prostého betonu lze v běžných případech pokládat za základ tuhý.

Každá základová zemina se vlivem působení zatížení stlačí. Pokud je stavba dostatečně tuhá (např. železobetonový monolitický skelet), vyrovná se poněkud sedání samo tím, že zatížení ze základů, které by chtěly sedat více, se přenáší do základů sousedních. Tím nastává redistribuce zatížení.

Kromě toho se u železobetonových staveb uplatňuje vliv dotvarování, které např. u halových staveb založených na jílech je často schopno omezit nebo vyloučit nepříznivé namáhání, které by jinak v konstrukci vzniklo nestejným sedáním. U většiny staticky neurčitých konstrukcí není správné řešit odděleně od sebe vlastní konstrukci a podzákladí. Zde je nutno uvažovat vzájemné chování konstrukce s podzákladím (dotvarování - sedání). Výsledkem řešení je, že při rychlém průběhu sedání, kdy cca 60 % konsolidace proběhne zhruba v průběhu prvního až druhého týdne od vybetonování konstrukce (tj. při tenké vrstvě jílu), jsou účinky konsolidace jílu na konstrukci prakticky zanedbatelné. V případě, že probíhá sedání přibližně stejně rychle jako dotvarování betonu, tj. 60 % konsolidace nastává asi za dobu 2 až 3 měsíců, pak jsou účinky již značné, neohrožují však zpravidla stabilitu konstrukce.

Probíhá-li sedání pomaleji než dotvarování betonu, tj. nastává-li 60 % konsolidace za dobu delší než 1 rok, pak jsou účinky velmi značné. Beton se stává po této době již prakticky nepoddajný a tudíž se nemůže přizpůsobit dalším deformacím podloží. Z tohoto hlediska jsou stavby staticky neurčité velmi citlivé na nestejnoměrné sedání.

Obdobný případ může nastat u konstrukce montované, kde se použijí několik let staré prefabrikáty, které se navíc navzájem důkladně spojí (tvrdými svary), takže vzniknou dokonalé, tuhé a tudíž nepoddajné spoje. Železobetonové prvky se v tomto případě již prakticky nedotvarují a tím konstrukce sestavená z těchto tvrdých elementů, k tomu ještě spojených tuhými styčníky, není schopna se přizpůsobit dalším deformacím podloží. U montované konstrukce, která se svými statickými působeními blíží konstrukci staticky určité, je redistribuce zatížení omezena a tím se do základové půdy přenášejí značná zatížení. V tomto případě může konstrukce vyhovět jedině tehdy, když celková hodnota sednutí je malá. Totéž platí i pro některé ocelové konstrukce na stlačitelném jílovém podloží, neboť ocel vhodně konstrukčně uspořádaná je také prakticky nepoddajná. V některých případech je ovšem možnost nestejnoměrná sednutí regulovat (rektifikace podpor, nadzvedávání lisy apod.).

Jednotlivé způsoby poškození základových konstrukcí je možno rozdělit do následujících bodů:

  1. vliv sedání,
  2. vliv vnějšího zatížení,
  3. objemové změny zeminy (smršťování, bobtnání),
  4. vliv promrzání zeminy,
  5. změna hladiny podzemní vody,
  6. agresivita podzemní vody,
  7. vliv poddolovaného území a stavební úpravy,
  8. ničivý vliv vegetace a návrh opatření,
  9. mimořádné účinky (zemětřesení, výbuchy apod.).

3. ZPŮSOBY VNIKÁNÍ VLHKOSTI DO OBJEKTU

Tepelná pohoda souvisí s teplotou vzduchu v místnosti a s teplotou povrchů jejich ohraničujících ploch. Čím je nižší povrchová teplota stěny, tím je větší sálání lidského těla na chladné omezující plochy a často vedou k nemocem z nachlazení. Příliš nízké povrchové teploty mohou být kompenzovány prakticky jen vyššími teplotami vnitřního vzduchu. Toto není z ekonomického hlediska zanedbatelné, neboť zvýšení teploty vzduchu v místnosti o 1oC znamená podle [2] zvýšení nákladů na vytápění cca o 6 %.

Příčin vlhnutí stěn je velká řada. Je to z toho důvodu, že se voda dostává do stavební konstrukce nejen jako kapalina, ale i ve skupenství plynném jako vodní pára a dalšími různými cestami. Z hlediska výskytu je třeba rozlišovat tyto druhy vlhkosti:

  1. voda povrchová: stéká po povrchu terénu a odtéká v tocích, patří sem i voda v nádržích a rybnících,
  2. voda provozní: vyskytuje se v různých skupenstvích na stavbě - např.jako vlhkost vnitřního vzduchu nebo voda stékající po povrchu konstrukcí, voda tlaková v bazénech atd.,
  3. voda kondenzovaná: voda vzniklá změnou vodních par na vnitřním povrchu i uvnitř stavebních konstrukcí vlivem jejich tepelných a vlhkostních vlastností, ale i vnějšího a vnitřního prostředí.

Nejvýznamnější zdroje a typické transportní cesty vlhkosti jsou uvedeny na obr.1. Podle charakteru vody způsobující poruchy ve stávajících objektech je možno rozeznávat tyto formy vlhkosti:

  1. voda srážková,
  2. voda podpovrchová zahrnující vodu ve všech skupenstvích a formách pod terénem:
    b1) voda kapilární,
    b2) voda působící hydrostatickým tlakem,
    b3) zemní vlhkost,
  3. vlhkost vzduchu ve vnějším a ve vnitřním prostředí budov

3.1. Voda srážková

Závady se odstraňují klasickými prostředky jako je dokonalé zakrytí objektů včetně klempířských výrobků. Komíny, které nejsou funkční, je nutno opatřit zábranou proti průniku srážkové vody,zejména u komínů větších průřezů. Tak např.při ročních srážkách 700 mm vody naprší v průměru do komína o průřezu 200 x 200 mm 28 litrů vody za rok, která z větší části proniká do okolního zdiva. U širších (průlezných) komínů je toto množství vody daleko větší. V těchto případech se jedná vždy o zanedbatelný zdroj vlhkosti.

Voda srážková, hnaná deštěm na obvodové zdivo, dokáže v závislosti na nasákavosti stavebního materiálu a době trvání deště proniknout do zdiva do hloubky několika centimetrů nebo zvlhčí zdivo i v celé tloušťce. Se stoupající výškou nad terénem roste i rychlost větru a tím i intenzita deště hnaného větrem. Průnik vlhkosti tohoto druhu je zákonitě v horních podlažích největší. Významným prostředkem proti této vodě jsou fasádní hmoty s hydrofobizačními vlastnostmi a nízkým difúzním odporem.

O vodě srážkové odstřikující hovoříme v pásmu stavebního objektu, nacházejícím se ve výšce do 40 cm nad terénem. Jde o spodní část soklového zdiva, kde dochází ke zvýšenému namáhání současným působením vody srážkové hnané větrem, vody odstřikující, na jaře a na podzim vody z tajícího sněhu včetně namáhání chemickým posypem chodníků solemi v zimním období. Při nesprávném vyspádování chodníku nebo terénu kolem obvodového zdiva spolupůsobí v této zóně srážková voda, pronikající u líce zdiva spárami k základovému zdivu.

3.2. Voda podpovrchová

Voda kapilární proniká do konstrukce z přilehlé zeminy nebo z podzákladí kapilárami ve zdivu. Zvlhnutí může mít v dlouhých úsecích zdiva stejnou výšku, ale pokud vzlínající voda naráží na překážku, např. na sklepní okno, ovlivní překážka tvar zóny odpařování vzlinuté vody.

Technickými prostředky pro potlačení vody kapilární jsou sanační metody přímé, které zahrnují:

  1. Vkládané hydroizolace prováděné mechanickým způsobem
  2. Plošné hydroizolace konstrukcí (z prefabrikovaných asfaltových, plastových a pryžových pásů, nátěry a nástřiky hydroizolačních hmot)
  3. Chemické hydroizolace
  4. Instalace aktivní elektroosmózy
  5. Vzduchoizolační systémy
  6. Ochrana plášťů staveb proti povětrnosti (vodoodpudivé nátěry, povrchová konzervace, těsnění spár)

Voda podzemní: voda v kapalném skupenství vyplňující póry zvodnělých hornin, vytváří plošně rozsáhlou, hydraulicky spojitou hladinu a působí hydrostatickým tlakem. Může to být i voda infiltrovaná vsakující se pod povrch země. V době jarního tání sněhu a déle trvajících dešťů se může hladina podzemní vody zvýšit nad úroveň podlah suterénních místností, pronikat dovnitř, popř. zaplavovat je. Účinnou pomocí proti zaplavování je možnost odvedení vody drenáží vedenou vně suterénních stěn.

Zemní vlhkost je označení pro vodu vázanou v pórovém horninovém prostředí sorpčními a kapilárními silami a ze statického hlediska je bezvýznamná.

3.3. Vlhkost vzduchu

V technické praxi se nikdy nesetkáváme se zcela suchým vzduchem. Ten obsahuje vždy určité množství vodní páry. Dojde-li při určité teplotě k překročení rosného bodu, přechází tato pára do kapalného stavu, zejména na chladných částech (např.kamenných) stavebních konstrukcí. Zvlášť nebezpečná je kondenzace u konstrukcí obklopující prostory s vyšší relativní vlhkostí (nad 60 %). Ke kondenzaci může dojít jak na stropě nejvyššího nadzemního podlaží, tak v soklové části nad terénem nebo u základové spáry zdiva pod úrovní terénu. Kondenzovaná voda vzniká např.v komínech plynových spotřebičů, ale též ve zdivu nebo ve střešním plášti, kde prostupující vodní pára narazí na parozábranu nebo na vrstvu s vysokým difúzním odporem (např.pěnový polystyrén).

Zkondenzovaná voda nepůsobí jen škodlivými fyzikálními jevy, jako např. za teplot pod 0°C, kdy mohou vznikat v kapilárách tlaky až 200 MPa a tak narušovat mechanickou pevnost zdiva. K jejímu škodlivému působení je nutno také přičítat negativní chemické vlivy, zejména při působení SO2, CO2, popř.oxidů dusíku.

Voda provozní je způsobena činností uživatelů objektu, zejména při mokrých procesech v koupelnách, bazénech, kuchyních, průmyslových provozech atd.

Vlhkost rovnovážná vzniká v materiálech vlivem jejich hygroskopických vlastností. Její množství závisí na teplotě, vlhkosti a atmosférickém tlaku obklopujícího prostředí. Tato vlhkost se také označuje jako vlhkost hygroskopická nebo sorpční.

3.4. Hygroskopicita stavebních materiálů

Je to vlastnost zdiva obsahujícího soli s hygroskopickými vlastnostmi. Ty přijímají vodu z okolního vzduchu. Obsahuje-li zdivo větší množství takovýchto solí, má to vliv na jeho rovnovážnou vlhkost, která pak může dosáhnout několikanásobku rovnovážné vlhkosti stavebního materiálu bez soli. Rovnovážná vlhkost je stav, při kterém za ustálených teplotních a vlhkostních poměrů dochází k rovnováze mezi vlhkostí materiálu a vlhkostí vzduchu. Jestliže parciální tlak vodní páry ve stavebním materiálu je nižší než v okolním vzduchu, potom tento materiál ze vzduchu vodní páru přijímá - vzniká sorpce. Pokud v opačném případě vodní páru uvolňuje, dochází k desorpci.

Hlavní cesty, kudy se škodlivé soli dostávají do zdiva, jsou např.tvrdá podzemní voda vzlínající zdivem z podzákladí, soli a nečistoty, které smývá a transportuje z chodníků voda odstřikující, dále tzv. kyselý déšť se svým obsahem sloučenin síry, uhlíku, dusíku apod. Kyselý déšť je příčinou toho, že se obvodová zdiva stávají chemicky neutrálními až mírně kyselými. To vyhovuje některým mikroorganismům, jako jsou bakterie, plísně a řasy. Všechny mají snahu si svoje vlhké prostředí nejen uchovat, ale i rozšířit. Výsledek je ten, že se zdivo jejich působením stává zvýšeně hygroskopickým a přejímá tímto mechanismem vodu z okolního vzduchu. Je vhodné připomenout, že k hygroskopickým materiálům patří též sádra, malířské hmoty s obsahem hlinky a kaolinu.

Velmi významným zdrojem "zasolení zdiva" je v případě chloridů dříve velmi časté používání roztoku soli k tání sněhu a námrazy na vozovkách a chodnících v zimním období. V případě dusičnanů jsou to úniky biologicky znečištěné vody z kanalizace a z odpadů uvnitř objektů.

3.5. Další příčiny vlhnutí zdiva

K poměrně častým příčinám vlhnutí zdiva u starých objektů patří vadné sanitní instalace, zejména není-li k dispozici jejich plán rozvodu. U vodovodního rozvodu je možno provést tlakovou zkoušku, ale u odpadu to zpravidla možné není.

Kromě přímých zdrojů vlhkosti lze uvést některé následující kombinované zdroje a transportní cesty:

  • nedostatečné větrání,
  • velké parotěsné plochy v okolí objektu (asfaltový koberec na chodníku, dvoře apod.,
  • došlo k nepříznivým změnám v okolí objektu - např.vegetace a stínění. Působení stromů, keřů a popínavých rostlin nacházejících se v blízkosti zavlhlého zdiva je převážně negativní. Vegetace objekt zastiňuje, znemožňuje jeho oslunění, silně tlumí účinek odvětrání povrchu zdi větrem apod.,
  • srážková voda, která neodtéká s povrchu území v okolí objektu,
  • došlo ke škodlivým zásahům na objektu, např. tím, že suterénní okna jsou trvale uzavřena a zdivo je opatřeno nepropustným nátěrem, obkladem či povrchem, který vzlínající vodu nutí k vzestupu do zóny nad touto povrchovou úpravou,
  • změna paropropustných podlah (např.podlahy dřevěné,cihelné) za paronepropustné (dlažba, betony, PVC atd.),
  • uzavření nebo zasypání sklepa,
  • došlo ke změně v užívání suterénu - zřízení nových provozů s vyšší relativní vlhkostí (např.koupelny, prádelny apod.),
  • nechráněné rozvody studené vody - na nedostatečně tepelně izolovaných trubkách se sráží vlhkost z ovzduší, které se může vsakovat do stavebního materiálu,
  • nízká úroveň údržby objektu a jeho okolí.

Vlhnutí stěn je možno se bránit buď izolováním stavebních konstrukcí nebo jejich neustálým vysušováním. U nově budovaných objektů se jednoznačně používá hydroizolace v nejrůznější podobě, u rekonstruovaných a starších objektů se využívají způsoby oba.

U starších objektů se voda dostává do pórovitých materiálů převážně vlivem zemní vlhkosti. Ve zdivu probíhá vzlínání vlivem kapilárních sil a současně k odpařování vlhkosti z povrchu zdiva. Pokud nejsou velké výkyvy teploty a vlhkosti okolního prostředí, dochází tak ke stabilizaci výšky vody, při které existuje rovnováha mezi přísunem vody a odpařováním.

Vlhkost vytváří vhodné podmínky pro výskyt mikroorganismů, bakterií, mechů a řas, které brání možnosti odpařování vlhkosti ucpáváním pórů jejich produkty. Stárnutím zdí se zvyšuje podíl rozpustných solí uvnitř konstrukcí. Porušování omítek a povrchových částí může probíhat též objemovými změnami solí přítomných ve zdivu.

4. SPECIFIKACE ZNAKŮ PORUCH HYDROIZOLACE SUTERÉNŮ

Závady hydroizolací mohou specifikovány z těchto hledisek:

  1. závady konstrukční: zahrnují vadné původní návrhy staveb, ve kterých byla zanedbána nebo podceněna otázka izolace proti vodě a vlhkosti, nevhodnosti vedení inženýrských sítí, dispozičního uspořádání,
  2. závady vzniklé stářím: zahrnují závady způsobené stárnutím materiálu při současné změně jejich fyzikálních a chemických vlastností,
  3. závady vzniklé nevhodným použitím stavebních materiálů nebo technologie: zahrnují aplikaci difúzně tvrdých materiálů na relativně vlhké zdivo projevující se prasklinami od objemových změn, aplikaci tvrdé a hutné omítky, použití povlaků tvořících parotěsnou zábranu, kdy se voda hromadí pod povrchem a nemůže unikat do atmosféry,
  4. závady vzniklé při provádění staveb: díky např. technologické nekázni, nedodržením projektové dokumentace nebo neznalostí,
  5. závady návrhu dodatečných sanací: spočívají ve zvolení nevhodné varianty díky nedostatečnému průzkumu nebo v přecenění účinnosti sanační metody.

Závady stávajících hydroizolací jsou častější v suterénech než v nadzemních částech objektů. Je-li suterén budovy nad hladinou spodní vody, je hydroizolace vystavena pouze působení zemní vlhkosti a tím se poruchy uvnitř suterénu projeví většinou po dlouhé době. Ovšem je-li hladina spodní vody výše než podlaha suterénu, působí na hydroizolaci hydrostatický tlak v závislosti na výšce hladiny podzemní vody. Je-li podzemní voda navíc hodnocena jako agresivní s obsahem různých minerálních látek, může porucha hydroizolace způsobit katastrofální následky. Navenek se tyto poruchy projevují v různých materiálech odlišně.

Na povrchu stěny nebo panelu s povrchovou úpravou cementového nebo vápenného pačoku, popř. ještě malby, se porucha projeví vytvořením vlhké mapy. Bílá stěna na okrajích této mapy zežloutne, uprostřed ztmavne. Je-li konstrukce omítnuta, na povrchu se vytvoří podobná mapa, ale navíc se omítka vyboulí, od stěny odchlípne, dobře se drolí a při dotyku spadne. V případě, kdy je v suterénech použit dřevěný obklad stěn nebo na podlaze dřevěné vlysy, navlhčená oblast se velmi silně vyboulí, dřevo se zkroutí a vlivem bobtnání může dojít i k odpadnutí obkladu. Je- li stěna nebo panel otapetována, pak se na ní objeví mokrá skvrna a oblast se odlepí od podkladu.

Úspěšný zásah proti napadení budovy vlhkostí je záležitostí velmi složitou. Vlhké zdivo lze úspěšně sanovat pouze tehdy, jestliže se zjistí všechny navzájem spolupůsobící příčiny vlhnutí. Diagnózu usnadní známé rozložení vlhkosti při různých příčinách. Tak např. může se jednat o kondenzaci na omítce z vlhkého prostředí a je třeba povrch stěny větrat nebo dochází ke kondenzaci kolem nesprávně provedené podlahy bez možnosti odvětrání. někdy nepropustný sokl může způsobit zvlhnutí uvnitř zdiva, jindy kondenzace vodní páry na vnitřním povrchu. Nejčastější je vzlínající vlhkost ze základové spáry. V suterénních prostorách vznikají navíc závady v důsledku poškození hydroizolace. Jednotlivé závady a jejich znaky budou ukázány na některých následujících případech.

4.1. Nekvalitní nebo nedostatečné překrytí dvou hydroizolačních pásů

Závada lokálního charakteru, projevující se vlhkými mapami či skvrnami, jejichž osová vzdálenost je přibližně stejná, je způsobena buď vadou materiálu nebo špatnou technologií při provádění. Vzniká při nedolehnutí horní vrstvy na spodní vrstvu izolačního pásu v jednom bodě. Přibližně stejný charakter má závada hydroizolace vzniklá proražením pásu těžkým ostrým předmětem. Pronikání vody mezi pásy v jednom bodě (izolovaná mapa či skvrna) má většinou za následek další odtrhávání a místo průsaku se zvětšuje. Nachází-li se takto poškozené místo pod hladinou spodní vody, která je agresivní, vzniká za určitou dobu v místě vlhké oblasti prohlubeň, neboť tam se spojovací materiál vyleptává a písek se rozptýlí do okolí, což má za následek další zvětšování závady.

Pokud mapa vytváří souvislejší pás, jedná se o nedostatečné překrytí pásů a tím i pronikání vody nebo vlhkosti po celé délce. V obou případech se vlhkost šíří od místa resp.přímky pronikání vody ve všech směrech. V určitých případech se i opticky dá poznat, jestli proniká pouze zemní vlhkost nebo jestli proniká do konstrukce podzemní voda.

4.2. Závada hydroizolace vlivem špatného podkladu

Při porovnání závady s předchozím případem a s tímto typem poruchy se může zdát, že mezi nimi opticky rozdíl nepoznáme. Ale určitý rozdíl je v tom, že v případě hydroizolace špatného podkladu je porušená oblast popraskaná (tedy beton a pod ním i izolace). Tato závada může být způsobena nekvalitní prací, ale též působením agresivní vody na podkladní beton. A půjde-li o tento případ, je pravděpodobné, že se stejná porucha objeví na více místech najednou. V určitých případech (např. jeli podlaha dřevěná a zatížení v místě prohlubně se roznese do okolí ať už dřevem nebo dostatečnou vrstvou betonu) k závadě dojít nemusí i když podkladní beton má značné nerovnosti.

4.3. Závada vlivem sednutí obvodové stěny a základu

Tato závada bývá oproti předcházejícím rozsáhlejší a vyžaduje vyšší finanční náklady na opravu, neboť sedání se nedá dosti dobře zabránit. Nicméně vzniku závady bychom předešli tehdy, kdybychom prováděli hydroizolaci a vlastní podlahu v suterénu až po sednutí celé budovy. Tato závada vzniká usmyknutím podlahy a izolace od sedající části. Je specifická tím, že se projevuje téměř po celém obvodu budovy, někdy i jednotlivých místností. Navíc je tu možnost přímého pronikání agresivní vody na nosnou konstrukci, a tím i zvýšené nebezpečí stability celého konstrukčního systému.

4.4. Odklopení přizdívky od suterénní stěny

Jestliže se v blízkosti obvodové stěny provede stavební rýha (např.pro uložení kabelu), která se nedostatečně zajistí proti sesuvu, může k sesuvu dojít, a tím se i přizdívka může od suterénní stěny odtrhnout a porušit tak hydroizolaci na mnoha místech. Tato místa nelze blíže specifikovat, a proto se provlhčení může projevit v jiných místech než tam, kde má přizdívka největší odklon od suterénní stěny. Tuto závadu můžeme označit jako velkoplošnou, a proto je její odstranění velmi nákladné.

4.5. Usmyknutí stěny nebo sloupu od základu

Tato konstrukční chyba může být nebezpečná nejen průnikem vody do konstrukce, ale i dalším vodorovným posunem stěny, popř. sloupu ze základu, a tím ztrátou stability konstrukčního systému. Z hlediska specifikace znaků se nejedná o nepříliš častou závadu (rám s patkou tvoří obvykle neoddělitelný celek). Vlivem vertikálního (stálého a nahodilého zatížení) a převládajícího horizontálního zatížení (větrem a zemním tlakem) může dojít při špatném spojení svislé nosné konstrukce se základem k posunu, při kterém se přetrhne i asfaltová hydroizolace, a to jak uvnitř místnosti, tak i po obvodě konstrukce. Voda nebo vlhkost může tak rychle pronikat do suterénu z několika míst. Tato závada je velmi těžko odstranitelná a může být i z konstrukčního hlediska nebezpečná, zejména vyskytuje-li se v okolí agresivní voda, oslabující pevnost materiálů. Projevuje se zvlhnutím příslušného okolí místa závady (u svislé konstrukce a základu) a postupně se šíří podlahou, dále obvodovou i příčnou stěnou kapilárními silami nebo hydrostatickým tlakem vyšší hladiny podzemní vody. V koutě místnosti se dále pravděpodobně objeví i prasklina způsobená usmyknutím svislé konstrukce.

4.6. Usmyknutí hydroizolace vlivem průhybu panelu

Doposud byly vysvětleny závady vzniklé pouze v podlaze nebo u ní. Tato závada nejen že způsobuje odtrhnutí hydroizolace u podlahy, ale také vzniká možnost vytvoření trhliny v místě opření panelu o příčnou nosnou stěnu. Dochází často v panelovém suterénu, jsou-li izolace prováděny až po vybudování nosné konstrukce - zejména tehdy, když doposud uvolněný prostor mezi suterénní stěnou a vnějším prostředím se zasype zeminou. Tento tlak zeminy zatíží obvodový suterénní panel natolik, že je možné snadné vytvoření poruchy jak nadzvednutím, tak posunem.

4.7. Sednutí přizdívky hydroizolace

Tento druh závady se týká už jen svislé stěny. Vzniká při větších hloubkách založení, při větších výškách přizdívky. Jestliže sednutí a dotvarování obvodové stěny již z větší části bylo ukončeno a přizdí se k ní čerstvá přizdívka, dojde u této přizdívky vlivem dotvarování k jejímu poklesu. Izolace, která v některých místech je více připevněna na přizdívce než na suterénní stěně, se může poškodit utrhnutím ve svislém, ale převážně ve vodorovném směru. Proto nelze přesně určit místo poruchy. Ovšem určitě se dá říci, že se vyskytne převážně v horní oblasti suterénní stěny. Závada není doprovázena dalšími trhlinami a není také většinou z konstrukčního hlediska příliš nebezpečná, i když se v okolí vyskytuje agresivní podzemní voda.

V dalším díle se budeme zabývat diagnostikou staveb

Literatura:

[1] Doporučený standard technický - Vlhkost ve spodní části objektu, ČKAIT, 1999
[2] Kupilík, V.: Závady a životnost staveb, Grada Publishing, Praha, 1999, ISBN 80-7169-581-5

English Synopsis
Faults in the foundations of buildings and basements (Part 1)

Causes of failures and errors in building basement are worse distinguishable than causes of errors of building above ground. For the poor, sometimes even impossible access to the basement and the underlying structure, the method of remediation is difficult. Humidity is one of the most feared cause of failures.

 
 
Reklama