Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Poruchy v podzákladí a ve vlhkých suterénech (část 2.)

Příčiny poruch a chyb při zakládání se hůře odhalují než příčiny při výstavbě nadzemní části objektu. Pro nedostatečný, někdy i nemožný přístup k základové spáře a základové konstrukci, je i způsob sanace obtížnější. Vlhkost pak patří mezi nejobávanější příčiny poruch. Kromě vnějších konstrukcí nad terénem (zejména stěn a střech), způsobuje podstatné škody i v podzemí, kde však jsou poruchy ve srovnání s nadzemní částí mnohem hůře opravitelné. Proto je třeba se příčinami poruch v podzemní části staveb zabývat (v první části textu), analyzovat je a hledat optimální způsob jejich oprav (2. část textu).

5. PRŮZKUMY A JEJICH ANALÝZA

Aby bylo možno navrhnout takovou sanační metodu ve vlhkém objektu, která nejen odstraní vlhkost z konstrukce, ale zabrání i další pronikání vlhkosti a následně upraví režim mikroklimatu, je třeba prošetřit stávající stav průzkumem - diagnostiku stavby. Rozumí se tím zjištění všech příčin navlhávání zdiva a zjištění charakteristických veličin materiálu. Průzkum se provádí přiměřeně k danému stavu a danému účelu. Je třeba:

  • znát podmínky bránící další pronikání vody z podzákladí
  • seznámit se s historií objektu z hledisek podmínek v době výstavby a provedení dalších změn v průběhu životnosti (nástavby, přístavby apod.),
  • provést stavebně-technický průzkum zaměřený na stavební materiál,
  • zjistit množství vody v konstrukci a rozbory.

Čtěte také první díl článku Poruchy v podzákladí a ve vlhkých suterénech

5.1. Druhy průzkumů

  1. Inženýrsko-geologický a hydrogeologický průzkum:
    Provádí se přiměřeně k rozsahu objektu buď archivním studiem materiálů nebo konkrétními rozbory vzorků zemin. Kopanými nebo vrtanými sondami podél obvodových zdí se získávají informace o základových poměrech objektu a o složení základové půdy. Výsledkem je zjištění koeficientu propustnosti, křivka zrnitosti zeminy, skladba půdního profilu, stabilita a únosnost vrstev a hladina podzemní vody. Dále je vhodné ověřit chemismus vody, aby neobsahovala látky, které by mohly narušovat případně znemožňovat uplatnění navrženého sanačního zásahu.
  2. Historický a stavebně-technický průzkum:
    Studiem původní dokumentace a porovnáním se skutečností lze zjistit dostavby, přístavby a další změny během užívání budovy, které by mohly ovlivnit vlhkostní poměry. Dále se tak mohou získat informace o materiálech používaných v té době. V rámci stavebního průzkumu se ověřuje technický stav zdiva, existence a stav hydroizolačního systému, druh a složení konstrukcí apod. Také je důležité věnovat pozornost omítkám, přítomnosti prasklin, kaveren a jejich stáří.
  3. Průzkumy vlhkosti:
    Tyto průzkumy jsou v zásadě destruktivní a nedestruktivní. Měření se provádí v profilech podle projektu, minimálně ve třech výškách (např. 300, 750, 1500 mm od podlahy), maximálně 300 mm ve výšce nad maximální hranicí pozorovaných znaků vlhkosti, v hloubce cca 80 mm v tloušťce zdiva (u hmotnostní metody), v maltě i zdicím materiálu a v průběhu delšího časového období (nejlépe březen - květen).

Mezi nedestruktivní způsoby zjišťování vlhkosti patří metody elektrické zaměřené na měření odporu nebo kapacity zdiva a jeho změny v důsledku vlhkosti, metoda neutronová využívající principu rozptylu a zpomalení neutronů atomy vodíku obsaženými v měřeném prostředí, metoda absorpčních tělísek založená na absorpčních vlastnostech sádry, metoda termovize vycházející z teorie vlnění a přejímání tohoto vlnění na optickou desku, dále objektivní a spolehlivá hmotnostní metoda, jejíž podstatou je gravimetrické (váhové) oddělení vody od pevné fáze a tím stanovení hmotnosti vody podle vztahu

    [%],

kde mv - hmotnost vlhkého materiálu [kg]
ms - hmotnost suchého materiálu [kg]
Um - hmotnostní vlhkost [%]. Potom míra vlhkosti w je dána vzorcem:

    [%]

Míru vlhkosti w lze klasifikovat takto:
w < 4,0 % (resp. 5,0 %) nízká (nedochází k destrukci mrazem)
4,0 (5,0) % < w < 7,5 % zvýšená
7,5 % < w < 10 % vysoká
w > 10 % velmi vysoká

5.2. Chemická a biologická analýza zdiva

Při sledování chemismu zdiva se jedná především o zkoušku pH, což je faktor vyjadřující míru kyselosti, zásaditosti nebo neutrality. Dále se provádí zkouška obsahu chloridů, síranů a dusičnanů. Tyto zkoušky poskytnou informace např. o homogenitě zdiva (vysprávky jsou vždy výrazně zásaditější), zda je zdivo odvápněno (ztráta soudržnosti spojovacích materiálů ovlivňuje rozhodnutí o nasazení chemických metod sanace). Obsah síranů určí možnou agresivitu vůči vápenné nebo cementové maltě i použití injektážních způsobů, množství chloridů určuje použitelnost elektroosmotických metod a obsah solí naznačuje zvýšenou hygroskopičnost zdiva.

Z biologického hlediska je nutno popsat tvar, barvu a množství výtrusnic, popř.vlhkost, teplotu a pH prostředí. Vzorky je třeba laboratorně vyšetřit. Výsledkem analýzy je návrh optimální sanační metody, která pravděpodobně bude kombinací jednotlivých příčin vlhnutí. Výsledná metoda by měla být z ekonomického hlediska úměrná hodnotě objektu a jeho využití.

6. SANACE VLHKÉHO ZDIVA

Tento pojem zahrnuje takový zásah do zdiva spodní stavby nebo zdiva v přízemí, který povede k trvalému snížení vlhkosti ve zdivu tím, že zamezí dalšímu pronikání vzlínající nebo difundující vody ze zeminy nebo srážkové vody nad terénem.
Metody můžeme rozdělit na:

  1. přímé: zahrnují veškeré zásahy způsobující hydroizolační účinek nebo vysoušení zdiva,
  2. nepřímé: spočívají v provedení např. odvodňovacích drenáží, snižování nebo jiné úpravy terénu, úprava vnitřního prostředí v budově, vytvoření nepropustných clon v terénu atd.

Výsledný návrh sanační metody bývá nejčastěji kombinací obou postupů. Druhy sanačních opatření a jejich principy jsou následující:

a) Vkládané hydroizolace
Do probouraného nebo mechanicky, popř. ručně proříznutého otvoru ve zdivu se vkládají fólie, desky z plastu (PE, PVC, sklolaminát) nebo hydroizolační pásy s kovovou či skelnou vložkou. Také se mohou pneumaticky zatloukat nerezové profilované desky do spár cihelného zdiva, pokud zdivo má rovnou vodorovnou spáru. Na mechanické podřezávání cihelného i smíšeného zdiva se používají elektrické řetězové nebo okružní pily, event.lanové diamantové pily (vhodné zejména na betonové konstrukce).

Tento způsob provádění je velmi účinný, při použití hydroizolačních pásů s kovovou vložkou může být maximálně do kategorie středního rizika dokonce protiradonovou bariérou. V době provádění musí být okolní prostory vyklizeny. S ohledem na pracnost provádění se musí zvážit vynaložené náklady na životnost jak vkládaných materiálů, tak i objektu.

b) Metody vzduchové
Tyto metody patřící k nejstarším způsobům vysoušení zdiva jsou založeny na zvětšení plochy ze které může difundovat vodní pára do atmosféry. Lze je aplikovat nejrůznějšími způsoby a jejich účinnost se zvyšuje, je-li odvod vlhkosti provázen prouděním vzduchu. Vzduchové dutiny mohou být provedeny jak pod úrovní terénu, tak v soklové části. V suterénních prostorách mohou být umístěny buď u vnitřního nebo vnějšího líce. Metody vyžadují zásahy do stavebních konstrukcí (zejména do podlah, soklové části) a terénu, v suterénních prostorech s vnitřní vzduchovou dutinou pak navíc vyklizení interiérů, zábor pracovní plochy a většinou zmenšení světlosti místnosti kolmo na prováděnou přídavnou dutinu. Účinnost je zcela individuální a kromě komínového efektu v dutině závisí na tloušťce, míře vlhkosti, složení a vlastnostech zdiva.

c) Chemické hydroizolace
Tento způsob využívá schopnosti některých látek proniknout do struktury materiálů konstrukcí a v prosycené zóně vytěsněním, hydrofobizováním nebo impregnací jejich pórů vytvořit clonu, která omezuje prostup vlhkosti jak ve skupenství kapalném, tak i plynném. Provádí se zejména destruktivní metodou infuze (tj. beztlakové napouštění) prostředky na silikátové nebo silikonové bázi v konstrukcích vyzděných z cihel i kamene. Chemické metody utěsňovací zmenšují poloměr kapilár a tím se redukuje přísun vody s následným vytvořením rovnovážného stavu mezi přísunem vlhkosti a únikem povrchem zdiva. Chemické metody utěsňovací, hydrofobizační a impregnační nejen utěsňují póry, ale navíc hydrofobizují povrch kapilár a někdy mají i zpevňovací efekt. Jejich předností je i to, že neomezují prostor v interiéru ani v exteriéru.

Účinnost těchto metod je závislá na obsahu pórů v materiálech konstrukcí a schopnosti infuzních prostředků pronikat i do velmi malých pórů. Také samotná kvalita používaných chemických směsí (inertnost infuzních prostředků vůči agresivnímu působení roztoků migrujících materiály, nebezpečí postupné ztráty hydrofobity, objemová stálost) ovlivňují výsledek aplikace. Na provedené úpravy musí navazovat plošná izolace podlah.

d) Elektrofyzikální metody
Tyto metody pracují s výjimkou metody LADICOM na principu elektroosmózy. Jde o pohyb tekuté fáze (mineralizované vody) pórovitou pevnou fází (materiálem) pod vlivem účinku stejnosměrného elektrického proudu. Elektroosmóza může být aplikována jako pasivní, galvanoosmóza a aktivní. U pasivní elektroosmózy vzniká elektrické pole mezi železnou elektrodou, uloženou v alkalickém maltovém loži (pH = 12 - 14) a železným zemničem uloženým v zemině s neutrální reakcí (pH = cca 6). Galvanoosmóza se od pasivní elektroosmózy liší tím, že elektrody v zavlhlém zdivu a zemní elektrody jsou z materiálů rozdílné elektrické vodivosti, čímž oba vodiče a vlhkost ve zdivu jako elektrolyt vyvolávají elektrický proud velmi nízké intenzity a navíc elektrody v důsledku koroze mají nízkou životnost. Uvedené nedostatky jsou odstraněny u aktivní elektroosmózy, kde přídavný zdroj elektrického napětí vytváří elektrické pole s větším spádem zajišťující tak urychlení vysušování.

Tyto metody jsou ve srovnání s ostatními metodami náročnější na teorii i elektrická měření, mají řadu nevýhod a musí je provádět specializované firmy. Mají však minimální souvislosti s ostatními stavebními pracemi, montáž je málo pracná, jsou nízké i materiálové náklady a z hlediska památkové ochrany jsou přijatelné. Proces vysušování začíná okamžitě po instalaci - v první fázi je možné pracovat s vyšším napětím a tím urychlit proces vysoušení. Další výhodou této metody je, že nezeslabuje zdivo, elektrody jsou neviditelně zabudovány, nemění se chemismus zdiva, lze je kdykoliv vypojit z činnosti.

e) Sanační úprava povrchů zdiva
Tato úprava zahrnuje jednak utěsnění povrchů zdiva, jednak sanační omítky. Utěsnění povrchů zdiva může být řešeno klasickými izolacemi v návaznosti na plošné izolace podlah (živičnými hydroizolačními pásy, fóliemi atd.), použitím utěsňovacích omítkových materiálů, profilovanými sanačními fóliemi. Sanační omítky (to jsou omítky se zaručenými požadovanými vlastnostmi) mají vysoký obsah pórů, dostatečnou propustnost vodních par, hydrofobizační vlastnosti a jsou často i tepelně izolační. Jejich strukturou nevzlíná voda a nedochází k výkvětům. Aplikace těchto omítek je téměř vždy doplňujícím opatřením. Sanační omítky se připravují buď na stavbě přidáním tekuté modifikované přísady do míchačky při přípravě malty, ale hlavně jako suché maltové směsi určitých druhů a zrnitostí. Nejběžnější typy obsahují ve své struktuře vápno, perlit, cement a speciální příměsi.

Utěsnění povrchů zdiva se používá při obnovách objektů většinou omezeně (podmínky stavby nedovolují jiná řešení), neboť znamenají uzavření vlhkosti ve zdivu a tím i jejich nahromadění a postup do jiných částí stavby (zpravidla výše). Téměř výjimečně nabízí výrobce utěsňovací přípravky s částečnou propustností zabraňující kumulaci vody ve zdivu. Některé druhy sanačních omítek se svým složením přibližují tradičním historickým omítkám, a proto jsou vhodné i pro památkové účely. Jejich použití je ze všech hledisek příznivé, účinnost je patrná i v případě zasolení zdiva. Některé druhy odolávají i většímu mechanickému namáhání (použití na soklové zdivo).

f) Povrchová impregnace
Tato úprava zahrnuje nátěry a nástřiky vnějších, často neomítaných ploch, které mají zpevňovací, hydrofobizační nebo obě uvedené vlastnosti. Kromě vodoodpudivosti by měly vykazovat paropropustnost, odolnost proti atmosférickým vlivům a neměnný vzhled. Nejvhodnější a těmto požadavkům vyhovující jsou organokřemičité sloučeniny (silanoláty a silany). S ohledem na srovnání a technologické postupy jednotlivých metod budou v další části některé metody více rozvedeny.

6.1. Vzduchoizolační a drenážní systémy vytvářené fóliemi

Oba systémy používají tvarované polyetylenové fólie s nopy doplněné přídavnými tkaninami. Principem vzduchoizolačních systémů je oddělení zdroje vlhkosti od stavební konstrukce vzduchovou dutinou zajišťující trvalý přísun a odvod vzduchu. Drenážní systémy, aplikované především na terasách a balkonech, umožňují plynulý odtok prosakující vody v celé kontaktní ploše mezi vyspádovanou vrstvou izolace a ochrannou vrstvou (cementový potěr, písková vrstva).

Vzduchoizolační systémy mohou být reprezentovány např. polyetylénovou fólií DELTA PT s navařenou polyetylénovou mřížkou, která má funkci nosiče omítky. K provětrávání je určena větrací lišta osazená pomocí hmoždinek u podlahy a stropu. Fólie s nopy vysokými 8 mm se připevňuje speciálními hmoždinkami, popř. nastřelovacími hřeby či vruty ve vzdálenosti min. 30 mm (cca 15 ks/m2). Jako terasová drenáž se osvědčil systém Platon TD s membránou z HDPE s nopy stejné výšky jako u předchozího systému. Membrána je opatřena filtrační polypropylénovou tkaninou, která při kladení na vodotěsný podklad je osazena směrem nahoru. V místě přesahu se nopy přeloží přes sebe a odtržená tkanina se opět přiloží na původní místo. Drenážní kanálky na spodní straně membrány zabraňují škodám na izolaci nebo podkladní vrstvě v důsledku zvětšení objemu zmrznutím vody.

Systém Technodren je založen na spojení vodo- i plynotěsné izolační fólie s příznivým působením vzduchové mezery v nopech tvarovaného výrobku, která umožňuje jak odvádění vody, tak i radonu z okolí izolované stavby. Výchozím materiálem je speciálně modifikovaný neměkčený vinyl zajišťující rychlé odvedení vody k drenážnímu systému, vytvoření mikroventilační vrstvy, bezpečnou ochranu hydroizolace proti mechanickému poškození a pronikání radonu do spodní stavby. Při napojení tvarované fólie na drenážní potrubí vyústěné do kanalizace je nutno drenážní trouby chránit proti zanesení jemnými nečistotami překrytím geotextilií a drenážním obsypem.

6.2. Metody chemické

Vytvoření bariéry se dociluje aplikací chemické směsi do vrtů v závislosti na hloubce pronikání infuze do zdiva - obvykle ve vzdálenosti 120 - 150 mm. Zdivo je izolováno hloubkově vrty provedenými šikmo, event. rovně k líci zdi a to z jedné nebo z obou stran. Hloubka vrtů bývá o 50 - 100 mm kratší než je tloušťka zdiva. Plnění vrtů je prováděno tlakově nebo častěji samospádem pomocí kalibrovaných nádobek event.napouštěním pomocí čerpadla z mísící nádoby. V případě unikání směsi do trhlin (např u nehomogenního zdiva) se před samotnou infuzí provede injektáž zdiva.

Injektáží prostředky se stále vyvíjejí. Běžným příkladem metody s následnou infuzí je použití TOSILU jako utěsňovacího prostředku a organokřemičitého přípravku LUKOF ME s výrazným hydrofobizačním účinkem. Oba prostředky se napouštějí do zdiva po sobě, čímž se vytvoří podmínky pro utěsnění pórů i dosažení vodoodpudivých vlastností. Předností této metody jsou nekorozivní účinky na stavební materiál, t.zn. že nedochází k výkvětům solí. Má vysokou pronikající schopnost do cihelného i kamenného zdiva, je odolná vůči agresivnímu prostředí a je vhodná při větších tloušťkách zdiva, kdy podřezávání je obtížné. Zavádí se pouze malé množství vody, clona je stálá ve všech vlhkostních podmínkách (nedochází k synerezi). Provedení izolace je vhodné ponechat specializované firmě.

6.3 Metody elektrofyzikální

Uvedené metody typu pasivní elektroosmózy a galvanoosmózy mají malou účinnost a životnost (cca 3 roky), a proto se v současné době nepoužívají. Aktivní elektroosmóza vytváří elektrické pole s větším napětím od 1 do 24 V. Elektroda ve zdi je připojena na kladný pól a je vystavena velkému elektrochemickému namáhání. Pro zvýšení její účinnosti bývá někdy opatřena smyčkami. Její životnost závisí na základě Faradayova zákona na anodické rozpustnosti materiálu. Podle toho byly některé materiály z aktivní elektroosmózy vyloučeny (měď, ocel). Často používaným materiálem byl uhlík, který byl ekonomicky výhodný. Tím, že s narůstajícím obsahem solí se zvyšuje koroze anody, je tradiční uspořádání elektrokinetického vysoušecího systému nevhodné, a proto se hledaly nové technologie, které by omezily působení těchto negativních jevů. První pokrok spočíval v použití elektrovodivých plastů odolných vůči korozi, jako je tomu např. u systému Elkinet. Závěry aplikace tohoto systému přinesly výrazné zlepšení parametrů a přispěly k dalšímu studiu, jehož výsledkem je nejen elektroosmotické vysoušení, ale podle potřeby i možnost elektroforézního odsolení.

Příkladem komplexnosti je metodický postup, který vyvinula rakouská firma Kerasan. Podle ní je pro dosažení žádoucího efektu elektroda uložená v drážce se speciální elektricky vodivou maltou umožňující velmi malý výkon elektrického zdroje - průměrně 30 mV na 1 bm zdiva. Mnoho rizikových faktorů nutí k důkladnému zvážení použití aktivní elektroosmózy. Tato metoda je méně vhodná tam, kde zdivo obsahuje velké množství solí, má mnoho výkvětů a ve spodní části se vyskytuje tvrdá podzemní voda. Nelze ji použít u betonových konstrukcí s pH menší než 6. U konstrukcí historických staveb s pH větším je třeba zvážit, zda může dojít vlivem dešťů a působením solí k poklesu pod 6. Také se mohou vytvořit galvanické články s rušivým potenciálem např. v reakci s měděnými svody, uzemňovacími tyčemi, armovacími železy, u elektrických trakcí vedení a působením bludných proudů. Také použití není vhodné tam, kde vyšší vlhkost ve zdivu je způsobena kondenzací vodní páry.

Metoda LADICOM (SRN) nepracuje, jak již bylo řečeno na principu elektroosmózy. Její princip spočívá v tom, že při pohybu vody a jejím odpařování se oddělují elektrické náboje. Jeho důsledkem je vytvoření difuzního nashromáždění nositelů elektrických nábojů ve vypařovací zóně zdiva, tj.v jeho horní části nad terénem. To tvoří jeden pól elektrického pole nacházející se vertikálně v zavlhlém zdivu. Opačný pól tohoto elektrického pole se nachází v podzákladové části objektu. Technicky se provádí vložením ocelových tyčí, které přeruší elektrické siločáry. Výsledkem je zrušení elektrických nábojů vlivem transportu vody. Po proměření elektrických polí ve vlhkém zdivu se podle příslušných výpočtů určí průměr, délka a poloha kovových tyčí ve zdivu. Do zdiva se buď vyfrézují drážky (pro menší tloušťky zdiva) nebo vyvrtají otvory šikmo shora dolů pod určitým úhlem (pro zdivo větší tloušťky). Do těchto drážek či otvorů se vloží tyče a otvory se uzavřou maltou.

Od 2. poloviny r. 1990 se začalo v naší republice používat bezdrátové elektrofyzikální odvlhčení zdiva pod názvem AQUAPOL. Je to magnetokinetický systém vysušování zdiva výhradně použitelný pro kapilární stoupající vlhkost. Tento systém zaručuje vysušení objektu bez stavebních úprav a bez statického narušení objektu. Jedná se o přístroj, který je v podstatě anténním systémem. Skládá se z širokopásmové magnetické antény a úzkopásmové elektrické anténní jednotky, které mají ve vysokofrekvenčním rozsahu velmi dobré rezonanční vlastnosti. Přístroj není napájen ani z elektrické sítě, ani z baterií, ale odtahuje potřebnou energii z všude existujícího elektromagnetického pole v zemi. Zařízení nejen zdivo vysušuje, ale též odsoluje. Po procesu odsolování zdiva má být odstraněna stará nekvalitní omítka po 3 až 6 ti měsících, protože podle zkušeností je tohoto času třeba, aby se tento proces ukončil. Jinak by se soli dostaly do nové omítky, která by pak silně trpěla na své kvalitě.

6.4. Sanační úprava povrchů zdiva

Tento způsob většinou doplňuje ostatní metody, ale může být i základní metodou. Sanační omítka má být přibližně 20mm tlustá, dostatečně pevná a přilnavá (nesmí pískovatět), ale ne pevnější než podklad (na cihelném podkladu je nevhodná tvrdá cementová omítka). Dále má být odolná proti praskání, exhalacím a biokorozi. Difuzní odpor směrem ven má klesat a tepelný odpor naopak stoupat. Uvedené vlastnosti je možno získat minimálně u dvouvrstvé omítky.

Dlouhodobá životnost sanačních omítkových systémů je důsledkem toho, že oproti vápenným, vápenocementovým a dalším typůmběžných omítek, kde voda s obsahem rozpuštěných solí může ze zdiva prostupovat až k jejich povrchům a teprve tady se odpařovat (tím na povrchu a těsně pod ním dochází ke vzniku solných výkvětů a následně k vlhnutí a k rychlému rozrušování omítky), je v sanačních omítkách díky jejich pórovému systému a homogenitě struktury zóna odpařování posunuta až na rozhraní omítky a podkladu. Takto je vytvořena suchá a od soli oproštěná povrchová vrstva vhodná pro paropropustné nátěry. Nátěry, které nejsou vodoodpudivé, lze opatřit hydrofóbní impregnací. Difuzní odpor nátěru má být nižší než omítky. Vhodné jsou vápenné nátěry, barvy na bázi silikonových pryskyřic, dvousložkové křemičité barvy s hydrofobizací apod.

7. NAPADENÍ STĚN PLÍSNĚMI

Účinkem vlhkosti se nejen pomalu rozpadají stavební materiály a snižují tepelně izolační vlastnosti stěn, ale narušuje se i estetický vzhled povrchu - na povrchu jsou zřetelně zbarvená místa, na kterých vyrůstají různé plísně i anorganické krystalické látky. Plísně jsou mikroskopické vláknité houby, které vytvářejí jemné povlaky na různých površích. Na vlhkých stěnách je růst plísní patrný žlutými, zelenými i černými skvrnami a zatuchlým zápachem, zvlášť rozpoznatelným při vstupu do místnosti z čerstvého vzduchu. Barevné skvrny jsou neklamnou známkou, že u plísně dozrávají výtrusy, které se rozšíří do nejbližšího okolí.

Nebezpečí plísní spočívá v jejich působení na zdraví člověka. Plísně v procesu látkové výměny vyvíjejí celkové množství oxidu uhličitého, organických kyselin i toxických látek. Některé druhy plísní produkují tzv. mykotoxiny, které mohou vyvolat onemocnění kůže a plic. Plísně vytvářejí velké množství výtrusů, které znečišťují ovzduší a mohou vyvolávat u zvláště citlivých osob, např.astmatické záchvaty, bolení hlavy, pocity nevolnosti apod. Při sanaci stěn napadených plísněmi by se mělo postupovat následujícím způsobem:

  1. určit primární příčinu vzniku plísní (např.kapilární příjem vlhkosti, tepelné mosty, kondenzace vodních par, nedostatečné větrání atd.),
  2. po odstranění primární příčiny je třeba provést chemickou sanaci sestávající z:
    1. preventivního aerosolování zasaženého místa např.přípravkem Savo s dobou expozice 20 až 30 minut,
    2. mechanického odstranění plísní pokud možno bez šíření jejich zárodků (nejlépe za použití vysavače),
    3. ošetření postiženého místa fungicidními prostředky, zejména Pregnolity (náhrada Lastanoxu s menšími dopady na životní prostředí) - např. Pregnolitem Prim (pro prevenci plísňových a houbových napadení dřeva, stěn, maleb a pro jejich ochranu především v interiérech), Pregnolitem Ultra (pro sanaci úporných plísňových a houbových nákaz a pro dlouhodobou ochranu dřeva a stavebních materiálů) nebo Pregnolitem Uni (univerzální přípravek pro sanaci, impregnaci a dlouhodobou ochranu dřeva, stavebních materiálů v exteriérech a interiérech) přidáním do malířských nátěrů,
  3. provést novou malbu v celé zasažené místnosti - do malířských nátěrů je vhodné přidat např. Pregnolit Ultra nebo Pregnolit OMB, který je určen pro silikátové materiály a jejich ochranu.

8. ZÁVĚR

Z uvedené analýzy i příkladu vyplývá, že vlhkost ve spodní části staveb může způsobit takové škody, které mnohdy převyšují stávající hodnotu stávajícího objektu. Příčinou výskytu vlhkosti může být především nedodržování předpisů a technologická nekázeň při provádění hydroizolací, neznalost chování stavebních konstrukcí a materiálů, ale také i neodborný a bezohledný cizí zásah v bezprostřední blízkosti objektu (mimo vlastní pozemek). Zvláště v posledním období těchto "vnějších vlivů" přibývá a ve sporech často bývají velmi obtížně prokazatelné, poněvadž nebývají jediným zdrojem vlhkosti. V každém případě však sanace vzniklých poruch jsou velmi nákladné, vyžadují jak teoretické, tak praktické zkušenosti a nelze jejich důsledky podceňovat.

Literatura:

[1] Doporučený standard technický - Vlhkost ve spodní části objektu, ČKAIT, 1999
[2] Kupilík, V.: Závady a životnost staveb, Grada Publishing, Praha, 1999, ISBN 80-7169-581-5

English Synopsis
Faults in the foundations of buildings and basements (Part 2)

Causes of failures and errors in building basement are worse distinguishable than causes of errors of building above ground. For the poor, sometimes even impossible access to the basement and the underlying structure, the method of remediation is difficult. Humidity is one of the most feared cause of failures.

 
 
Reklama