Komentáře a diskuse k obsahu normy ČSN 74 4505 Podlahy (4. část)
Společně s odborným časopisem Podlahy Profi jsme připravili seriál, kde autoři seznamují se základní normou ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení a následně i s dalšími normami, které jsou pro oblast podlah významné a reagují na připomínky oponentů a recenzentů. Čtvrtý díl se věnuje další kapitole normy ČSN 74 4505, má název Průmyslové podlahy.
V minulých dílech seriálu o ČSN 74 4505 bylo pojednáno o:
Další významnou kapitolou ČSN 74 4505 je kapitola 5 „Průmyslové podlahy“. Jedná se o kapitolu, která s běžnými podlahami nemá nic společného a týká se jen průmyslových objektů, jako jsou výrobní nebo skladovací haly.
Průmyslová podlaha je v článku 3.2 ČSN 74 4505 definovaná jako: „Podlahová konstrukce, která je zatížena rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m2, nebo pohyblivým zatížením manipulačními prostředky, jejichž celková hmotnost je větší než 2000 kg; průmyslovou podlahou je i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu, kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to i v případě, že zatížení je menší než výše uvedené hodnoty.“
Z výše uvedené definice vyplývá, že pro definici průmyslové podlahy není rozhodující jen zatížení, ať již plošné nebo pohyblivé, ale zejména nároky na její funkčnost v závislosti na zatěžovacích podmínkách.
Obvykle se s tímto typem „průmyslových“ podlah setkáváme ve velkých nákupních centrech, kde je běžné, že podlahy jsou zatěžovány paletovacími vozíky s nosností až 1,5 t, které na podlahu vyvozují vysoká kontaktní namáhání.
Podobně jsou pak podlahy v těchto prostorách často pojížděny těžkými vysokozdvižnými plošinami, používanými pro čištění podhledů, případně instalaci výzdoby apod.
Není výjimkou, že do prostor nákupních center jsou transportovány automobily v souvislosti s různými promo akcemi. Kromě toho je běžné, že prodejní prostory bývají rekonstruovány novými nájemníky a po podlahách se transportuje stavební materiál, a to často bez jakéhokoliv zakrytí stávajícího povrchu.
Právě s ohledem na tyto specifické zatěžovací stavy je v ČSN 74 4505 exaktně vyžadováno, aby návrh takovéto podlahy obsahoval zejména:
- provozní požadavky na podlahu,
- skladbu podlahy, tloušťku jednotlivých vrstev i kvalitu použitých materiálů,
- statické posouzení nosné podlahové desky na základě znalostí vnějšího užitného zatížení a kvality, resp. požadavků na podkladní vrstvy,
- přesně definované požadavky na míru zhutnění podloží/nostnost, resp. průhyb stropní konstrukce,
- vzdálenost a hloubku prořezu smršťovacích spár,
- požadavky na úpravu a vyplnění smršťovacích spár po dokončení podlahové konstrukce,
- polohu a konstrukční řešení dilatačních spár,
- způsob přenosu posouvajících sil mezi jednotlivými dilatačními úseky,
- požadavky na místní rovinnost povrchu podkladních podlahových vrstev.
Návrh podlahy může dále stanovit např.:
- požadavky na místní rovinnosti povrchu nášlapné vrstvy jiné než v tabulkách 1 a 2,
- požadavky na dovolené odchylky celkové rovinnosti povrchu jednotlivých vrstev podlahy,
- požadavek na maximální povolenou šířku trhliny v betonové desce; požadavek musí být zohledněn v návrhu vyztužení desky.
V dalších článcích normy se soustřeďuje pozornost na problematiku kontaktního namáhání povrchu podlahy pod manipulačními prostředky.
Mimo jiné se uvádí: „V případě pohyblivého zatížení musí být k dispozici zatěžovací schéma dopravního prostředku, hodnoty kolových sil, průměry kol a typ materiálů jednotlivých kol. V rámci statického posudku je třeba prokázat, že sedání podloží podlahy nepřesáhne maximální povolenou hodnotu, a to s uvážením deformací v celé aktivní zóně sedání.“
Typy kol manipulačních prostředků: tvrdá guma, polyamid, silon, dural
Dále se doporučuje, aby u podlah s vyšší intenzitou pohybu dopravních a manipulačních prostředků s vyššími kolovými tlaky bylo vždy posouzeno kontaktní napětí pod koly dopravních prostředků ve vztahu k pevnosti v tlaku povrchových vrstev.
V článku 6.1.7 se upozorňuje, že při návrhu podlahy je třeba vzít v úvahu, že jakákoliv vedení zeslabující betonovou nosnou desku vyvolávají v linii tohoto vedení vznik smršťovací trhliny. Zeslabování nosné desky jakýmkoliv vedením je proto nežádoucí.
Ve vazbě na toto ustanovení je třeba vždy velmi pečlivě posuzovat více zatížené podlahové konstrukce, jejichž nosnými vrstvami bývají zpravidla vedeny chráničky pro rozvody elektrických a datových kabelů, ale i další rozvody související s technickým zařízením budov.
I když využití této nosné vrstvy podlahy pro instalaci vedení je u bytové a občanské výstavby běžné, u více zatížených „průmyslových“ podlah může vést ke značným problémům.
Podobně je třeba u více zatížených podlah přistupovat i k požadavkům na odchylku místní rovinnosti, resp. výškové přesahy.
Ty jsou pro běžné podlahy v bytové a občanské výstavbě v tabulce 2 normy definovány hodnotou 2 mm (mezní rozdíly ve výškové úrovni nášlapné vrstvy k dilatační nebo smršťovací spáře).
Pokud je však povrchová vrstva s těmito výškovými rozdíly dlouhodobě zatížena pojezdem manipulačními prostředky, dochází k olamování hran, a to zejména u křehkých nášlapných vrstev, provedených např. z kamenných desek s nižší tvrdostí a pevností v tahu za ohybu (mramor apod.).
Mramorová dlažba s olámanými hranami v důsledku pojezdu paletových vozíků
Nejsou proto výjimkou situace, kdy jsou exkluzivní povrchy, tvořené kamennou dlažbou nebo i velkoformátovými keramickými prvky, významně znehodnocovány olamováním hran v důsledku pohybu např. paletovacích vozíků.
V této souvislosti je proto podstatné, aby součástí projektu, resp. předávací dokumentace, byly i návody na užívání podlahy, které musejí obsahovat specifikace přípustných manipulačních prostředků.
Příkladem takového rozumného požadavku je např. použití manipulačních prostředků osazených výhradně gumovými koly, nikoliv koly tvořenými silonem či polyamidem.
V další části kapitoly „Průmyslové podlahy“ jsou uvedena stručná doporučení pro provádění betonových podlahových desek, které jsou schopny přenášet významnější užitná zatížení.
U průmyslových podlah jsou převažující povrchové úpravy tvořeny tzv. minerálními vsypy, resp. polymerními vrstvami.
U minerálních vsypů se jedná o aplikaci suché pytlované kompozice tvořené obvykle křemenným plnivem, vysokopevnostním cementem a speciálními přísadami do povrchu lehce přehutněné betonové směsi, a to v okamžiku, kdy začíná nabíhat její tuhnutí. Aplikace „do čerstvého“ umožňuje dávkou 3 až 4 kg/m2 minerálního vsypu vytvořit na povrchu přibližně 2 mm tlustou obrusuvzdornou vrstvu s vysokými mechanickými parametry, která může být i probarvená, a vytvářet tak i vizuálně plně akceptovatelné povrchy.
Použití čistě betonových nášlapných vrstev je stále častější a povrchy tohoto typu bývají navrhovány i do kanceláří či obytných prostor. Není důvod, proč by takovýto povrch nemohl být funkčně i esteticky akceptován, když čistě cementové povrchy typu teraca se používají již po staletí.
Specifickou slabinou těchto povrchů je však jejich náchylnost ke vzniku smršťovacích trhlin, které se následně již těžce vizuálně eliminují.
Dalším funkčním limitem může být i nasákavost povrchu, a tedy jeho obtížná čistitelnost. Pokud je betonový povrch, a to včetně tzv. minerálního vsypu, kontaminován barevnou kapalinou, je odstranění skvrny následně obtížné či nemožné. Povrchy, které jsou tedy pojeny cementem a mezi jejichž základní parametry patří i pórovitost, je tedy třeba následně přiměřeně povrchově ošetřit penetracemi, které vsakování kapalin do jejich povrchu omezí či eliminují.
Podobně stále častěji se vyskytující technologií je provádění broušeného betonového teraca, tedy pokládka betonové vrstvy srovnané do žádané nivelety, povrchově přiměřeně zhutněné a následně přebroušené. Tyto povrchy nabízejí vizuálně kvalitní povrch, opět však s potřebou jeho povrchové preparace, která by omezila jeho špinění, resp. nasákavost.
Druhým rozsáhlým typem povrchové úpravy jsou polymerní. Ty nabízejí kompaktní nenasákavý povrch s možností jeho širokého barevného řešení. Vícevrstvé epoxidopolyuretanové systémy pak umožňují částečně i překlenutí trhlin vznikajících v betonové podkladní desce.
Velmi podstatné je, že přitom povrchové úpravy vyžadují dostatečnou tahovou pevnost povrchových vrstev k podkladu. Tato tahová pevnost by měla být minimálně na úrovni 1,5 MPa. To výrazně omezuje použití těchto polymerních povrchových úprav na standardní tlustovrstvé cementové mazaniny, realizované ruční pokládkou a hutněním ze zavlhlé, obvykle pískocementové směsi.
Další častou příčinou reklamací v této oblasti je pak nerovnoměrnost vzhledu povrchu, ať již daná jemnými barevnými odchylkami jednotlivých šarží, nebo patrnou strukturou válečkování. Tyto odchylky jsou obvykle při běžném osvětlení prakticky neregistrovatelné, současně je však při pozorování v tzv. protisvětle povrch mimořádně citlivý na jakékoliv anomálie.
Nikoliv nevýznamným omezením polymerních povrchových úprav je pak i nižší odolnost vůči abrazi, a to zejména v těch případech, kdy je na tento povrch vnášena v zimním období např. drobná kamenná žulová drť. V parkovacích garážích i veřejných prostorách tak často záhy dochází zejména v oblasti vjezdů a vchodů k významné vzhledové degradaci povrchu vyvolané tímto mechanismem.
Povrchová polymerní vrstva poškozená pojezdem manipulačních prostředků
Celkově kapitola 5 „Průmyslové podlahy“ stručně upozorňuje projektanty i zhotovitele na všechna výše uvedená rizika a zejména zdůrazňuje, že k návrhu – projektování i zhotovení průmyslových podlah je třeba přistupovat vždy ve vztahu ke konkrétním funkčním požadavkům navrhovaných prostor, resp. typu provozu.
Problematika průmyslových podlah je poměrně složitá a komplexní. A to jak z hlediska projekčního, tak také z hlediska provádění. V citované ČSN 74 4505 jsou obsaženy základní zásady pro jejich projektování, realizaci i zkoušení. Z tohoto pohledu je tedy důležitým vodítkem pro projektanty, prováděcí organizace a technický dozor.
