Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Komentáře a diskuse k obsahu normy ČSN 74 4505 Podlahy (3. část)

Společně s odborným časopisem Podlahy Profi jsme připravili seriál, kde autoři seznamují se základní normou ČSN 74 4505 Podlahy – Společná ustanovení a následně i s dalšími normami, které jsou pro oblast podlah významné, a reagují na připomínky oponentů a recenzentů. Díl třetí se věnuje další kapitole normy ČSN 74 4505, má název Podlahy v bytové a občanské výstavbě.

V minulých dílech seriálu o ČSN 74 4505 bylo pojednáno o:

  1. předmětu normy;
  2. citovaných dokumentech, termínech a definicích;
  3. technických požadavcích (dvě části).

Další kapitola normy ČSN 74 4505 má název Podlahy v bytové a občanské výstavbě. Tato kapitola normy je členěna na tři dílčí části, a to:

  • 5.1 Návrh podlahy;
  • 5.2 Montované nosné (roznášecí) vrstvy;
  • 5.3 Provádění.

Návrh podlahy

Norma v této dílčí kapitole požaduje, aby projektový návrh, který musí být součástí projektové dokumentace pro provádění stavby, obsahoval zejména:

  • podmínky úspěšné funkce podlahy po dobu její předpokládané životnosti;
  • skladbu podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, jejich tloušťky, kvalitu, popř. i složení vrstev a pracovní postupy pro jejich zhotovení;
  • rozmístění dilatačních spár v podlaze nebo jejích vrstvách a jejich úpravu;
  • řešení dilatačních spár nosné konstrukce, které prochází podlahou;
  • řešení prostupů podlahou (prostupy potrubí, technologických zařízení apod.);
  • napojení podlahy na stěnu;
  • způsob uložení prvků a rozvodů technického zařízení budov umístěných do podlahové konstrukce;
  • požadavky na místní rovinnost povrchu spodních podlahových vrstev.

Návrh podlahy může dále stanovit např.:

  • požadavky na místní rovinnost nášlapné vrstvy přísnější, než uvádí ČSN 74 4505;
  • požadavky na dovolené odchylky celkové rovinnosti povrchu jednotlivých vrstev podlahy.

Realistický návrh proveditelné skladby podlahy musí respektovat přípustné tolerance podlahových vrstev, a to zejména s uvážením kabelových či trubních rozvodů, které jsou v podlaze často vedeny. Návrh těchto tras by měl vylučovat jejich křížení. Velmi často totiž dochází k situaci, že po položení těchto rozvodů je tloušťka podlahové nosné vrstvy (mazaniny) v těchto oblastech nepřiměřeně zeslabena.

V tabulce 6 ČSN 74 4505 jsou uvedeny minimální tloušťky nevyztužených cementových a anhydritových plovoucích potěrů při stlačitelnosti podkladních vrstev ≤ 3 mm v závislosti na jejich výpočtovém zatížení.

Návrh tloušťky nosné potěrové vrstvy musí vždy vycházet jak z předpokládaného plošného užitného zatížení, tak zejména z reálně dosažitelné pevnosti v tahu za ohybu použitého materiálu.

Tabulka 6 – Nejmenší návrhové tloušťky plovoucích potěrů při stlačitelnosti podkladních vrstev ≤ 3 mm (≤ 5 mm pro plošné zatížení ≤ 2 kN/m2 a pro plošné zatížení ≤ 3 kN/m2)
Materiál potěruTřída pevnosti
v tahu za ohybu podle ČSN EN 13813
Předepsaná tloušťka potěru
Plošné zatížení
≤ 2,0 kN/m2
Plošné zatížení
≤ 3,0 kN/m2
Bodové zatížení
≤ 2 kN
Plošné zatížení
≤ 4,0 kN/m2
Bodové zatížení
≤ 3 kN
Plošné zatížení
≤ 5,0 kN/m2
Bodové zatížení
≤ 4 kN
Litý potěr cementový nebo na bázi síranu vápenatéhoF4≥ 35≥ 50≥ 60≥ 65
F5≥ 30≥ 45≥ 50≥ 55
F7≥ 30≥ 40≥ 45≥ 50
Potěr ze zavlhlé směsi, cementový nebo na bázi síranu vápenatéhoF4≥ 45≥ 65≥ 70≥ 75
F5≥ 40≥ 55≥ 60≥ 65
F7≥ 35≥ 50≥ 55≥ 60

Poznámka: Požadavky tabulky 6 úzce souvisí s požadavky tabulky 7 (viz poznámka pod tabulkou č. 7).

Tabulka 7 – Požadavky na výsledky zkoušek pevností v tahu za ohybu provedených na tělesech odebraných z konstrukce
Materiál potěruTřída pevnosti
v tahu za ohybu podle ČSN EN 13813
Pevnost v tahu za ohybu (MPa)
Plošné zatížení
≤ 2,0 kN/m2
Plošné zatížení
≤ 3,0 kN/m2
Bodové zatížení
≤ 2 kN
Litý potěr cementový nebo na bázi síranu vápenatéhoF4≥ 3,5≥ 4,0
F5≥ 4,5≥ 5,0
F7≥ 6,5≥ 7,0
Potěr ze zavlhlé směsi, cementový nebo na bázi síranu vápenatéhoF4≥ 2,0≥ 2,5
F5≥ 2,5≥ 3,5
F7≥ 3,5≥ 4,5
Zkouška pevnosti v tahu za ohybu se provádí podle ČSN EN 13892-2, ve stáří materiálu alespoň 28 dní, na vysušených tělesech.

Poznámka: Požadavky tabulky 7 úzce souvisí s požadavky tabulky 6. Nižší požadované pevnosti potěrů ze zavlhlých směsí odráží obtížnost hutnění těchto materiálů, zejména pokud jsou prováděny jako plovoucí. S ohledem na nižší pevnost dosažitelnou v reálné konstrukci je požadována větší tloušťka vrstvy.

Tabulka podle ČSN EN 13813 uvažuje se třemi třídami pevnosti, a to F4, F5 a F7. V závislosti na kvalitě použitého materiálu je pak podle užitného zatížení (plošného či bodového) uvedena doporučená minimální tloušťka nosné vrstvy. Přitom je třeba vždy vzít v úvahu, že u zejména tradičních potěrů ze zavlhlé směsi na bázi cementu je dosažení mechanických parametrů odpovídajících třídě F4 (pevnost v tahu za ohybu ≤ 4 MPa) velmi obtížné a závisí mimo jiné na intenzitě hutnění ukládané potěrové směsi. Je třeba vzít v úvahu, že uvedené hodnoty pevnosti v tahu za ohybu jsou hodnotami charakteristickými, tedy statisticky jištěnými, takže skutečná pevnost v tahu za ohybu zhotoveného produktu musí být ještě přiměřeně vyšší.

Při dodatečném posuzování cementových potěrů vyrobených ze zavlhlé cementové směsi, pokud jsou vzorky odebírány přímo ze zhotovené konstrukce, je obvykle i při velmi pečlivém provedení dosahována pevnost v tahu za ohybu na úrovni 2,5 až 3,5 MPa.

Naopak u cementových, resp. anhydritových „samonivelačních“ ztekucených potěrů je dosažení mechanických vlastností na úrovni třídy F4 nebo F5 relativně bezproblémové. Významným aspektem při rozhodování o vhodné tloušťce potěrové vrstvy je nejen úroveň plošného zatížení, ale zejména zatížení bodového, pokud se v daných prostorách může vyskytovat. Bodová zatížení vyvozují dnes mimo jiné i nábytková kolečka, kterými je řada inventáře, a to nejen židlí, vybavena.

Přitom významnou roli hraje stlačitelnost podkladní tepelné, resp. akustické izolace, jejíž specifikace bývá často v průběhu výstavby modifikována či měněna.

U rozsáhlejších a specificky zatěžovaných ploch (např. knihovny s regály knih) je proto vhodné provést návrh potěrové vrstvy na základě statického výpočtu.

Zvláštním aspektem je pak výše zmíněné křížení tras kabelových či trubních rozvodů. Velmi často nastává situace, že hustota těchto vedení je taková, že v oblastech nad těmito trasami je tloušťka potěrové vrstvy zeslabena o více než 50 %, a často tak dochází v těchto místech k poruchám.

Minimální tloušťka potěrové vrstvy nad rozvody podlahového topení či jinými kabelovými či trubními rozvody by měla být minimálně na úrovni 30 mm.

Běžně také dochází k reálnému zeslabení potěrových vrstev v důsledku geometrických tolerancí podkladní nosné, obvykle železobetonové konstrukce i v důsledku tolerancí následných tepelněizolačních vrstev.

Nepřiměřené zeslabení vyvolává i křížení KARI sítí, které jsou velmi často do potěrových vrstev navrhovány.

Osobně považuji za minimální bezpečnou tloušťku potěrové vrstvy 60 mm. Veškeré tenčí nosné vrstvy musejí být velmi pečlivě posouzeny z hlediska instalací vedených v této vrstvě i z hlediska geometrických tolerancí.

V této části normy se také explicitně upozorňuje na okolnost, že monolitické podlahové vrstvy z materiálů, které podléhají smrštění (např. beton), musejí být rozděleny smršťovacími spárami. Smršťovací spáry musejí být buď vytvořeny pomocí bednění ihned při ukládání směsi, nebo být nařezány ještě před vznikem poruch způsobených smršťováním. Vzdálenost smršťovacích spár musí být taková, aby nedošlo ke vzniku smršťovacích trhlin. Vzdálenost smršťovacích spár volí zhotovitel v závislosti na konzistenci použité směsi, dávce cementu a dalších faktorech ovlivňujících hodnotu smrštění. Vznik trhlin je významným rizikovým faktorem zejména u tenkovrstvých, adhezně kotvených nášlapných vrstev typu PVC. V těchto případech se trhlina může následně promítnout do povrchové vrstvy a vizuálně ji znehodnocovat.

V tomto ohledu jsou významně bezpečnější vrstvy pojené anhydritem, pro který jsou typické prakticky nulové či zcela nepatrné objemové změny. Proto také anhydritové vrstvy mohou být prováděny bez dilatací ve významně větších plošných celcích než nosné vrstvy pojené cementem.

Kromě ohybové únosnosti, která je ovlivněna výše diskutovanou tloušťkou nosné vrstvy, mechanickými vlastnostmi použitého materiálu i vnějším zatížením, je významným aspektem, který ovlivňuje následnou funkčnost nášlapných vrstev, i nezbytný odstup mezi dokončením nosné vrstvy a aplikací vrstvy nášlapné ovlivněný dosažením normou požadované vlhkosti podkladu.

Ta je uvedena v tabulce 8 v závislosti na nášlapné vrstvě. Velmi podstatná je okolnost, že u cementových potěrů jsou přípustné hodnoty vlhkosti významně vyšší než u potěrů anhydritových. Požadavky na nejnižší vlhkost jsou v případě aplikace dřevěných nášlapných vrstev 2,5 % u cementových potěrů, u anhydritových vrstev pouze 0,5 %. V případě použití podlahového topení musejí být požadavky sníženy o 0,5 % u cementových potěrů a o 0,2 % u potěrů anhydritových.

Nastavování rovnovážné vlhkosti nosné podlahové vrstvy, ať již pojené cementem či anhydritem, je složitým procesem, který závisí především na relativní vlhkosti okolního vzduchu i proudění vzduchu.

Tabulka 8 – Nejvyšší dovolená vlhkost cementového potěru nebo potěru na bázi síranu vápenatého v hmotnostních % v době pokládky nášlapné vrstvy
Materiál potěruCementový potěr, betonPotěr na bázi síranu vápenatého
Kamenná nebo keramická dlažba5,0 %0,5 %
Lité podlahoviny na bázi cementu5,0 %nelze provádět
Syntetické lité podlahoviny4,0 %0,5 %
Paropropustná textilie5,0 %1,0 %
PVC, linoleum, guma, korek3,5 %0,5 %
Dřevěné podlahy, parkety, laminátové podlahoviny2,5 %0,5 %

5.3.7. V případě, že součástí podlahy je systém podlahového vytápění, musí být požadavek na nejvyšší dovolenou vlhkost u cementového potěru snížen o 0,5 %, u potěru na bázi síranu vápenatého o 0,2 %.

Specifickou kapitolou v tomto případě je měření vlhkosti, které se realizuje několika možnými postupy, jež jsou však zatíženy různými nepřesnostmi. Často tak dochází k situaci, že vlhkost podkladní vrstvy je sice formálně zjištěna, ale přesnost použité metody je taková, že stanovená hodnota je zatížena nepřiměřenou chybou, která praktickou hodnotu výstupu znehodnocuje.

Obecně platí, že pečlivé a co nejpřesnější ověření vlhkosti v celé tloušťce potěrové vrstvy je základním předpokladem pro realizaci vrstev nášlapných. Jakékoliv podcenění těchto aspektů vede následně k velmi nepříjemným reklamacím a následným sporům. Část normy věnující se podlahám v bytové a občanské výstavbě tedy poskytuje projektantům i zhotovitelům dostatečné vodítko jak pro projekční návrh podlahy, tak i pro její zhotovení.

Nejčastější chybou v projektech je vágní či nepřesná, resp. neurčitá, specifikace jednotlivých podlahových vrstev z hlediska použitých materiálů, resp. jejich vlastností. I když je tedy skladba formálně v projektové dokumentaci k dispozici, dochází pak při jejím zhotovení ke značným improvizacím a „optimalizacím“, které mohou vést k nezdarům.

Další častou slabinou projektového řešení je podcenění geometrických tolerancí jednotlivých materiálů/vrstev a mimo jiné i nepřiměřeně hustá instalace kabelových či trubních tras do podlahy.

Zhotovitelé by proto měli vždy vyžadovat důslednou projektovou specifikaci podlahových vrstev, které mají být provedeny, včetně požadavků na geometrické tolerance a současně respektovat často velmi pečlivé a podrobné návody výrobců (např. samonivelačních cementových, případně anhydritových potěrů) k jejich realizaci, a to nejen z hlediska požadavků na jejich aplikaci jako takovou, ale především jejich následné ošetřování.

Při celkovém rozhodování o koncepci podlahové konstrukce kromě parametrů čistě funkčních a estetických by měl být brán v úvahu vliv vybraného materiálu na předpokládanou rychlost výstavby, a to ve vazbě na použité nášlapné vrstvy, resp. požadavky na vlhkost podkladu.

Často se stává, že i jinak pečlivý projektový návrh vede k dlouhým intervalům mezi dokončením nosné podlahové vrstvy a možností aplikace vrstvy nášlapné. Čekání na „vyschnutí“ podkladu je mnohdy s ohledem na striktní termíny, ke kterým se zavázal vyšší zhotovitel, fatálním problémem. I tento aspekt by proto měl celkový návrh podlahy vzít v úvahu.

 
Komentář recenzenta doc. Ing. Jaroslav Solař, Ph.D., VSB TU Ostrava

Z hlediska obsahu se jedná o kvalitní a pro praxi užitečný příspěvek. Za přínosné je, kromě jiného, možno pokládat upozornění na potřebu měření vlhkosti podkladních vrstev, která se provádějí před pokládkou nášlapných vrstev a která bývají zatížena chybami (v závislosti na použité metodě měření). Dále pak upozornění na nutnost podrobného projekčního návrhu skladeb podlah. A to včetně zohlednění návrhu materiálu nášlapné vrstvy podlahy a jejího požadavku na vlhkost podkladu a s tím související délku technologické přestávky, která má následně vazbu na termín dokončení stavby.

 
 
Reklama