Komentář k normě ČSN 74 4505 Podlahy – společná ustanovení (6)

V minulých dílech seriálu o ČSN 74 4505 bylo pojednáno o:

1. předmětu normy,
2. citovaných dokumentech, termínech a definicích,
3. technických požadavcích (dvě části),
4. podlahách v bytové a občanské výstavbě,
5. průmyslových podlahách.

Poslední, avšak neméně významnou kapitolou ČSN 74 4505 je kapitola 7 „Zkoušení“. V kapitole jsou popsány metodiky hodnocení a zkoušení parametrů podlahových konstrukcí, případně jsou uvedeny odkazy na jiné platné normy.

Provádění zkoušek v oblasti podlahových konstrukcí, a to jak nosných vrstev podlah (podlahových mazanin, potěrů), tak i nášlapných vrstev, je velmi podceňovanou oblastí, a to jak u zhotovitelů, tak i investorů.

Kvalita díla se obvykle prokazuje pouze technickými listy, případně prohlášeními o shodě použitých výrobků, jen výjimečně je však hodnocena výsledná podlahová konstrukce. Je zřejmé, že ani použití zcela vyhovujícího cementu, kameniva a výztuže nezaručuje výsledné mechanické vlastnosti mazaniny ve vztahu k požadavkům projektu ani její projektem předepsanou tloušťku. Je běžné, že např. v případě mazanin, tedy nosné vrstvy podlah i při výměře několika tisíc m², nemá zhotovitel ani investor jediný doklad, jaké jsou skutečné mechanické vlastnosti mazaniny a jaká je její skutečná tloušťka. Absence těchto informací pak následně vede k častým sporům, dodatečným reklamacím, a to za situace, kdy podlaha je již obvykle před dokončením nášlapných vrstev, případně je již používána provozovatelem.

Je proto nezbytné, aby zhotovitelé i investoři ve vlastním zájmu v rozumné míře rozhodující parametry podlahové konstrukce objektivně a nezávisle kontrolovali a všichni zúčastnění měli jistotu, že výsledné dílo bude dlouhodobě funkční.

V následujícím textu komentuji jen významnější kvalitové parametry, se kterými se v praxi setkáváme nejčastěji.

Charakteristika viditelného povrchu

ČSN 74 4505 v článku 7.1 uvádí: „Celkový vzhled podlahy se posuzuje z výšky 1600 mm. Světelné podmínky musí být takové, za nichž se podlaha nejvíce využívá. Vzhled nemůže být hodnocen při pohledu do odlesku světla.“

Výše uvedená citace je podstatná při posuzování vzhledu nášlapných vrstev, kdy se často argumentuje makrofotografiemi pořízenými ze vzdálenosti několika cm a reklamují se „vzhledové“ vady, které při pohledu z běžné výšky očí (cca 1600 mm) nejsou rozeznatelné.

Podobně u lesklých nášlapných vrstev (např. polyuretanové stěrky, vinylu) je při pohledu do protisvětla z malé výšky nad podlahou patrná jakákoliv přirozená geometrická odchylka povrchu, která je následně interpretována jako vada, i když při běžném užívání podlahy ji žádný z uživatelů nemůže vizuálně vnímat. Současně je však třeba zdůraznit, že posuzování vzhledu podlahy je vždy značně subjektivní a rozhodnout o oprávněnosti námitek investora či uživatele je obtížné. Proto se zejména u větších realizací doporučuje vždy s investorem/projektantem dohodnout prohlídku shodné/podobné referenční podlahy s tím, že při eventuálních námitkách bude posuzován případný rozdíl mezi oběma realizacemi.

Celková rovinnost povrchu vrstvy

Odchylky od předepsané roviny se měří geodeticky. Body měření se po místnosti rozmístí rovnoměrně. Plocha, představující bod, má rozměry 10 × 10 mm. Měření se provede nejméně v pěti zkušebních místech na každých 100 m² podlahy. Minimální počet zkušebních míst v jedné místnosti je pět. Měřené body musí být umístěny minimálně 100 mm (lépe 300 mm) od nejbližší svislé plochy (stěna, sloup).

Místní rovinnost povrchu vrstvy

Odchylky místní rovinnosti se stanovují pomocí dvoumetrové latě, na jejíž koncích jsou podložky o půdorysné ploše 10 × 10 až 20 × 20 mm. Výška podložek se zvolí podle potřeby. Pomocí odměrného klínu se změří maximální a minimální vzdálenost mezi povrchem vrstvy a spodním lícem latě. Délka odměrného klínu je 220 mm, tloušťka 20 mm. Jeho výška (sklon) se zvolí podle potřeby.

Měření se provede nejméně v pěti zkušebních místech na každých 100 m² podlahy. Nejmenší počet zkušebních míst v jedné místnosti je pět. Měření rozdílu ve výškové úrovni v místech smršťovacích a dilatačních spár se provádí pomocí krátkého pravítka, položeného kolmo na spáru a odměrného klínu (viz výše). Provedou se nejméně tři měření na 10 m spáry. U kratších spár se provedou nejméně dvě měření.

Popsaná metodika vychází z tradičního měření dvoumetrovou latí. Podstatným rozdílem oproti staršímu postupu je použití distančních podložek na konci latě. Tento postup eliminuje situace, kdy položením latě přímo na podlahu může dojít k výškovému vytrčení jejího konce. Tato situace je i např. v německé DIN 18 202 „Tolerance v pozemních stavbách“ uváděna jako nevhodná.

Tloušťka vrstvy

Kontrola skutečné provedené tloušťky vrstvy se provádí pomocí sond, jádrových vývrtů nebo jiných vhodných měřicích metod. Měření tloušťky vrstvy je možné spojit s měřením celkové rovinnosti povrchu vrstvy. Zejména v případě podlah, realizovaných na tuhém podkladu, je spolehlivým postupem geodetické zaměření podkladu a následné zaměření povrchu hodnocené vrstvy, resp. vrstvy nášlapné. Z obou měření lze jednoznačně vyčíslit tloušťku i její případné statistické kolísání.

Orientační představu o tloušťce může poskytnout i prokázaná spotřeba materiálu z dodacích listů betonové nebo potěrové směsi. Ověřování tloušťky u mazanin/potěrů je zásadní, protože tloušťka rozhoduje jednak o ohybové tuhosti, tedy únosnosti podlahy jako celku, u cementem pojených vrstev pak významně ovlivňuje i rychlost nastavování rovnovážné vlhkosti (vysychání).

Pevnost v tlaku a pevnost v tahu za ohybu

Pevnost v tlaku a pevnost v tahu za ohybu podlahových potěrů se stanovuje podle ČSN EN 13 892-2. Na každých 1000 m² potěru se zhotoví minimálně jedna sada zkušebních těles. Při betonáži průmyslové podlahy musí být na staveništi zhotoveny kontrolní krychle o hraně 150 mm, minimálně jedna krychle na každých 250 m² uložené betonové směsi. Výroba a ošetřování zkušebních těles se provádí podle ČSN EN 12 390-2, zkoušení pak podle ČSN EN 12 390-3. U jemnozrnných cementových mazanin, potěrů je vhodné, aby při realizaci přímo in situ byly z použité směsi vyrobeny kontrolní trámečky 40 × 40 × 160 mm. K jejich zhotovení se používají ocelové formy. Hutnění směsi by mělo odpovídat intenzitě hutnění mazaniny in situ. V případě rozhodčích zkoušek se z podlahových mazanin/potěrů odebírají větší vzorky o rozměrech 30 × 30 až 40 × 40 cm, ze kterých se následně kontrolní trámečky 40 × 40 × 160 mm vyřezají a následně odzkouší.

Zkušební trámečky pro stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku vyřezané z většího vzorku mazaniny

Tloušťka mazaniny ověřená na vyřezaném vzorku mazaniny přímým oměřením

Pevnost v tahu povrchových vrstev

Pevnost v tahu povrchových vrstev se zkouší a vyhodnocuje postupem podle ČSN 73 6242. Ve výpočtu pevnosti se uvažuje skutečný rozměr průměru lomové plochy do roviny terče. Zkouška se provádí běžně in situ pomocí přenosných hydraulických aparatur, např. DYNA Z 15 (Proceq, Švýcarsko). Po lehkém obroušení povrchu mazaniny se na povrch rychletuhnoucím dvousložkovým lepidlem přilepí duralový odtrhový terč o průměru 50 mm, případně terč-čtverec s příčnými rozměry 50 × 50 mm. Po vytvrzení lepidla se k terči táhlem připojí přenosná hydraulická aparatura, která umožňuje registrovat tahovou sílu na mezi porušení.

Průkaz parametru pevnosti v tahu povrchových vrstev je podstatný zejména za situace, kdy nášlapnou vrstvu tvoří polymerní stěrky, vinyl nebo kontaktně lepené dřevěné prvky. Norma ČSN 74 4505 v článku 4.8.3 doporučuje minimální hodnoty tohoto parametru.

Přenosná hydraulická aparatura DYNA Z 16 určená k provádění odtrhových zkoušek in situ

Lomová plocha na horním líci mazaniny po odtržení přilepeného terče 50 × 50 mm

Vlhkost

Vlhkost se prioritně stanovuje sušením při zvýšené teplotě (gravimetricky) podle ČSN EN ISO 12 570. Použití jiné metody je možné pouze v případě, pokud je prokázáno, že vede ke stejným výsledkům jako metoda podle ČSN EN ISO 12 570.

Defekty povrchové upravy v důsledku zvýšené vlhkosti podkladu

Použití karbidové metody je tedy pouze podmíněně vhodné, použití nepřímých elektrických metod (kapacitní, odporová) je pouze orientační. Odebraný vzorek by měl reprezentovat vždy celou tloušťku podlahové mazaniny nebo potěru.

Velmi často je však podstatná nikoliv pouze vlhkost podkladu, např. k datu pokládky nášlapné vrstvy, ale difuzní tok vlhkosti, tedy šíření vlhkosti z podkladních vrstev, případně prostor.

Zejména na zeminovém podloží může docházet k situaci, kdy se ať již nefunkční hydroizolací, nebo z jiných příčin vlhkost trvale transportuje skladbou podlahy a při uzavření povrchu difuzně neprostupnou vrstvou (vinyl, polymerní stěrka) pak dochází ke vznik častých „boulí“.

V případě dřeva pak dochází k jeho délkovým změnám a k následnému kroucení. Tento proces standardní metody měření vlhkosti vůbec nepostihují. Proto je třeba doporučit použití postupu popsaného v americké normě ASTM F1869-11 „Standard Test Method for Measuring Moisture Vapor Emission Rate of Concrete Subfloor Using Anhydrous Calcium Chloride“. Princip metody vychází z jímání vlhkosti do chloridu vápenatého po dobu 60 až 72 hodin. Miska s chloridem vápenatým je uložena pod plynotěsným krytem, který je plynotěsně fixován na povrch testované vrstvy. Zvážením chloridu vápenatého na počátku a na konci zkoušky se zjistí objem/hmotnost transportované vody ve formě vodní páry. Podstatné je, že norma současně uvádí kritérium, které pokud není překročeno, dovoluje bezproblémovou pokládku difuzně uzavřené nášlapné vrstvy. Princip metody je patrný z přiložených obrázků.

Schéma zkušební metody měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11

Zkušební cela měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11

Sada pro měření odparu z betonového podkladu dle normy ASTM F1869-11

Jedná se o parametry, které bývají vyžadovány a jejichž kontrolu lze doporučit ve specifických případech.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro zkoušení parametrů podlah je k dispozici řada ověřených zkušebních metod a je pouze na účastnících výstavby, aby je v přiměřené míře využívali.

Projektantům lze doporučit, aby podle výměry podlah, jejich významnosti i provozních podmínek přímo v projektu zavázali zhotovitele k provádění některých typů zkoušek. Podobně i investoři by měli tyto parametry v rozumné míře vyžadovat, případně je i nezávisle kontrolovat.

Foto: archiv autora