Současný stav přípravy 2. generace Eurokódů pro zásady navrhování a zatížení
Eurokódy EN 1990 pro zásady navrhování a EN 1991 pro zatížení, jejichž 2. generace se nyní připravuje v technické komisi CEN/TC 250, mají být uživatelsky příznivější, poskytovat podrobné informace o základních postupech navrhování, o nových typech zatížení nebo upravených výpočetních modelech, které lze aplikovat při navrhování konstrukcí. Pro účinné a hospodárné zavedení 2. generace Eurokódů do systému norem v ČR bude důležité správně rozhodnout o národně volitelných parametrech.
© focus finder - Fotolia.com
1. Úvod
V technické komisi CEN/TC 250 a jejích subkomisích SC1 až SC11 se připravuje revize Eurokódů pro navrhování konstrukcí na základě mandátu M/515. Finančně tím byla Evropskou komisí podpořena dosud největší normotvorná činnost na rozvoji norem pro navrhování konstrukcí v rámci CEN. Tvorba Eurokódů probíhá ve čtyřech dílčích etapách, do kterých je zapojeno přes 140 projektových týmů, obvykle o 5 až 6 vybraných expertech.
V současnosti se téměř ve všech evropských zemích zavedla a používá 1. generace Eurokódů pro navrhování stavebních konstrukcí, které tak nahradily obdobné národní normy. Nepodařilo se však dosáhnout původně zamýšlené harmonizace pokynů v Eurokódech, protože bylo možné v národních přílohách členských zemí provést volbu z asi 1600 národně stanovených parametrů (NDP). Tyto parametry zahrnují charakteristické a návrhové hodnoty zatížení a materiálových vlastností, alternativní návrhové postupy, rozhodnutí o aplikacích informativní příloh atd. Některé návrhové postupy však nebyly podrobněji specifikovány a ponechaly se na řešení členských zemích.
Záměrem revize Eurokódů je tedy provést větší sjednocení návrhových postupů a zamezit výskytu obecných nebo nejednoznačných pokynů. Požadovalo se také snížit počet volitelných parametrů NDP, protože některé čistě technické parametry není třeba národně měnit.
Členění řad Eurokódů na EN 1990 až EN 1999 zůstalo zachováno, počet technických subkomisí se zvětšil o SC10 pro zásady navrhování a SC11 pro konstrukce z nosného skla. Subkomise schvalují pracovní návrhy norem a jejich konečná znění předkládají ke schválení technické komisi CEN/TC 250, dohlížejí na činnost pracovních skupin (WG) a také projektových týmů (PT), které se zabývají přípravou Eurokódů a plněním smluvních úkolů. Přímo pod technickou komisí CEN/TC 250 pracuje šest pracovních skupin se zaměřením na tvorbu metodických pokynů pro přípravu Eurokódů (WG1), pro hodnocení existujících konstrukcí (WG2), pro zesilování konstrukcí FRP polymery (WG4), pro membránové konstrukce (WG5) a pro jejich robustnost (WG6).
Eurokódy mají většinou přísnější požadavky na zatížení, než bylo v našich původních ČSN, zejména na vlastní tíhu, další stálá a proměnná zatížení včetně klimatických. Při stanovení charakteristické hodnoty klimatických zatížení se v Eurokódech vychází ze střední doby návratu 50 let, zatímco v ČR se dříve uplatňovala pouze cca 15letá doba návratu. Došlo také ke zvýšení dílčích součinitelů pro stanovení návrhových hodnot většiny proměnných zatížení na hodnotu 1,5, zatímco v našich původních normách byly hodnoty dílčích součinitelů většinou nižší a více diferenciovány. Potíže tak mohou nastat při hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí, které byly navrženy na základě dříve platných ČSN. Proto je nezbytné kromě Eurokódů použít pro hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí ČSN ISO 13822. V minulém roce se provedla revize ČSN 73 0038, ve které jsou nově uvedeny podrobnější požadavky pro hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí s památkovou hodnotou.
Následující text podrobněji uvádí vybrané změny v zásadách navrhování a zatížení, které se připravují v 2. generaci EN 1990 a EN 1991.
2. Zásady navrhování podle EN 1990
Revize EN 1990 pro zásady navrhování budov a mostů je téměř dokončena, připravuje se v technické subkomisi SC10, ve které působí tři pracovní skupiny (WG) složené z nominovaných expertů členských zemí. Pracovní skupina WG1 se zabývá zásadami navrhování, kombinacemi zatížení, kalibracemi dílčích součinitelů a dalších prvků spolehlivosti pro zatížení. Skupina WG2 připravuje revizi zásad pro mosty a skupina WG3 nelineární metody pro ověřování spolehlivosti konstrukcí.
Vydání EN 1990 se chystá ve třech dílčích balíčcích, nejprve bude národně dostupný pro překlady a zpracování národní přílohy základní text normy, normativní příloha A1 s operativním použitím pro budovy a informativní přílohy B až F. V druhém balíčku budou národně k dispozici normativní příloha A2 pro mosty, normativní příloha G pro zásady ložisek a informativní příloha H s pokyny pro omezení kmitání lávek, ve třetím balíčku pak budou publikovány normativní přílohy A3 pro věže, stožáry a vysoké komíny, A4 pro zásobníky a nádrže, A5 pro jeřáby a A6 pro zásad přímořských konstrukcí.
Pro kategorizaci spolehlivosti konstrukcí se nově rozšířil počet tříd následků staveb ze tří na pět, je možné také na národní úrovni zavést nižší a vyšší subkategorie.
Původně se plánovalo, že se počet alternativních kombinací zatížení pro mezní stav únosnosti v EN 1990 omezí na jedinou, v současné generaci Eurokódů značenou jako kombinace zatížení (6.10). Na základě žádosti několika členských zemí rozhodla subkomise SC1 umožnit postupovat i podle dvojice vztahů (6.10a, 6.10b), která je v současnosti upřednostňována u nás, popřípadě lze také provést její modifikaci, kdy se ve vztahu (6.10a) uplatní pouze stálá zatížení – v současnosti tuto kombinaci používají jen Dánsko a Finsko.
Obr. 1: Dílčí součinitel stálého zatížení γG na základě indexu spolehlivosti β pro 5% a 10% variační koeficient stálého zatížení VG
Základní text EN 1990 neobsahuje přímo hodnoty národně stanovených parametrů, k tomu je určena příloha A s operativními postupy navrhování pro jednotlivé typy konstrukcí. Po dlouhých diskuzích se v subkomisi SC1 rozhodlo, že se nedoporučí diferenciace dílčích součinitelů pro vlastní tíhu a ostatní stálá zatížení, jak také ilustruje obr. 1. Pro směrnou hodnotu indexu spolehlivosti 3,8 je zřejmé, že pro vlastní tíhu o variačním koeficientu 5 % lze doporučit menší hodnotu dílčího součinitele pro stálé zatížení γG. Také pro proměnná zatížení se ponechaly v revidované EN 1990 dílčí součinitele tak, jak jsou jejich hodnoty doporučeny v platných Eurokódech. Původně se předpokládalo, že se dílčí součinitele pro vlastní tíhu sníží z hodnoty 1,35 na hodnotu 1,15 až 1,2 a dílčí součinitele pro klimatická zatížení a také pro různé typy užitných zatížení budou více diferenciovány. U klimatických zatížení totiž existují větší nejistoty při stanovení charakteristických a návrhových hodnot zatížení vlivem přirozené variability těchto klimatických zatížení a také přesnosti stanovení modelů klimatických zatížení.
Zejména pro zatížení větrem a sněhem je známo, že by hodnoty dílčích součinitelů těchto zatížení měly být větší, než je v současné generaci Eurokódů doporučená jednotná hodnota 1,5 pro všechna klimatická zatížení. Volba dílčích součinitelů může tedy být podrobněji nastavena až na národní úrovni členských zemí.
V současnosti je již dokončena příloha A1 pro zásady navrhování budov a téměř hotova příloha A2 pro mosty včetně zásad pro ložiska a dilatace. Na dalších přílohách A3 až A6 se dále pracuje v rámci adhoc skupin zřízených při technické komisi CEN/TC 250. Dosud se diskutují úrovně spolehlivosti některých specifických typů konstrukcí (stožáry, věže, průmyslové komíny), kde byly doporučeny pro současně platnou generaci EC menší hodnoty dílčích součinitelů, a nyní se tedy ověřují dosažené úrovně spolehlivosti pro jednotlivé třídy následků.
V příloze A jsou nově navrženy numerické hodnoty kritérií použitelnosti pro omezení průhybů, deformací konstrukcí, sedání základových konstrukcí a jejich náklonu, které v EN 1990 dosud chyběly. Doplnily se také pokyny pro namáhání konstrukcí na únavu.
Změn doznala i příloha B, ze které se původně informativní zásady kategorizace spolehlivosti konstrukcí přesunuly do hlavního textu, kde mají normativní charakter, zatímco v informativní příloze B budou uvedena doporučení, jak dosáhnout požadované spolehlivosti konstrukcí. Přílohu B nelze použít bez národní přílohy, zabývá se totiž např. požadavky na kvalifikaci projektantů při navrhování staveb zařazených do různých tříd následků poruchy, pro které však v každé zemi platí jiné národní předpisy.
Příloha C uvádí metodiku stanovení návrhových hodnot pro zatížení a pro parametry odolnosti, poskytuje zásady pro národní kalibrace dílčích součinitelů a součinitelů kombinace.
Obr. 2: Index spolehlivosti β pro mezní stav únosnosti a referenční dobu 50 let s ohledem na následky poruchy
Důležité je správné nastavení směrné hodnoty indexu spolehlivosti βt, na základě které lze kalibrovat hodnoty dílčích součinitelů. V současnosti se v ČSN EN 1990 doporučuje pro nové konstrukce směrná hodnota indexu spolehlivost βt = 3,8 pro referenční dobu 50 let pro běžné typy konstrukcí ve třídě následků poruchy CC2 (Consequence Class 2). V ISO 13822 pro hodnocení existujících konstrukcí se tato hodnota uvažuje pro zbytkovou životnost konstrukce. Potíž však nastala při stanovení směrné hodnoty pro referenční dobu 1 roku, která je v platné ČSN EN 1990 uvedena hodnotou βt,1 = 4,7 a mezi indexy spolehlivosti pro jeden rok a 50 let je k dispozici převodní vztah. Mezinárodní výzkumná organizace JCSS pak doporučila hodnotu βt,1 = 4,2 pro referenční dobu 1 roku, tedy pro referenční dobu 50 let by byla hodnota indexu spolehlivosti pouze 3,2, pokud bychom využili převodní vztah v současně platné ČSN EN 1990. Porovnání směrných hodnot indexu spolehlivosti podle předpisů EN 1990, podle JCSS a také verze ISO 2394 z roku 1998 (nyní již neplatné) a nedávno revidované mezinárodní normy ISO 2394 je ilustrováno na obrázku 2. Je zřejmé, že v různých normativních předpisech nejsou úrovně spolehlivosti pro běžnou třídu staveb doporučeny konzistentně. Po dlouhých diskuzích v technické subkomisi SC10 bylo dohodnuto, že se v revidovaném EN 1990 směrná hodnota indexu spolehlivosti pro referenční dobu 1 roku ponechá na stejné úrovni jako je v první, současně platné generaci Eurokódů. Doplnila se poznámka, že hodnota indexu spolehlivosti 4,7 je horní mezí pro případ zatížení, která nejsou na sobě v jednotlivých letech závislá a není přítomna degradace konstrukce.
Příloha D pro navrhování na základě zkoušek zůstala téměř beze změny. Zcela nová je příloha E pro robustnost konstrukcí, která se zabývá postupy navrhování na zvýšenou robustnost konstrukčního systému, zatímco navrhování robustnosti na mimořádná zatížení zůstává součástí EN 1991-1-7.
K EN 1990 se v budoucnosti zřejmě ještě přiřadí nové zásady pro hodnocení existujících konstrukcí, buď jako samostatná dílčí část nebo jako jedna z dalších příloh, která bude založena na nedávno dokončených technických specifikacích.
3. Zatížení podle EN 1991
3.1 Úvod
V současnosti je již téměř dokončeno několik části EN 1991, a to pro zatížení požárem, zatížení mostů dopravou a klimatická zatížení, určité zpoždění je u zásobníků a nádrží a zatížení přímořských konstrukcí vlnami a mořskými proudy. K dispozici jsou také 1. návrhy EN 1991-1-1 pro navrhování konstrukcí na účinky vlastní tíhy, stálých a užitných zatížení, EN 1991-1-6 pro zatížení během provádění, EN 1991-1-7 pro zatížení mimořádná a EN 1991-3 pro zatížení jeřáby. Připravuje se také technická zpráva o spolupůsobení klimatických zatížení.
3.2 EN 1991-1-1 Objemové tíhy, vlastní tíha a užitná zatížení pozemních staveb
EN 1991-1-1 obsahuje pokyny a doporučení pro navrhování konstrukcí na účinky vlastní tíhy, stálých a užitných zatížení. Odstranilo se široké rozmezí charakteristických hodnot užitných zatížení a nahradilo jedinou doporučenou hodnotou pro každý typ kategorie užitné plochy (např. pro administrativní budovy se doporučilo rovnoměrné užitné zatížení o hodnotě 3 kN/m2). Velikost charakteristických hodnot užitných zatížení je zatím v diskuzi, byly provedeny analýzy ve spolupráci s JRC, ze kterých vyplývá, že by charakteristické hodnoty některých typů užitných zatížení měly být kalibrovány.
EN 1991-1-1 uvádí doplňující pravidla pro kombinace užitných zatížení a pro jejich prostorové uspořádání. Nově jsou zpřesněny součinitele pro redukci některých typů užitných zatížení, jestliže na navrhovaný prvek působí zatížení stejné kategorie z více podlaží nebo z větší zatěžovací plochy.
3.3 EN 1991-1-2 Zatížení konstrukcí vystavených účinkům požáru
EN 1991-1-2 se hlavně zabývá tepelným zatížením na základě nominálních teplotních křivek. Tepelná zatížení na fyzikálním základě je možné použít pouze tam, kde existují zjednodušené analytické modely nebo přímé návrhové údaje. Pro uplatnění normy EN 1991-1-2 bylo potřebné v celé řadě zemí CEN revidovat množství souvisejících národních předpisů. V rámci dalšího rozvoje této normy se některé pokyny upřesňují včetně přílohy B pro tepelná zatížení vnějších prvků, přílohy C pro zatížení lokálními požáry a přílohy E pro hustoty požárního zatížení. Přílohu E si některé země zavedly s většími národními úpravami, popř. si zvolily jiný přístup, například Německo. Některé změny byly významné, proto bylo potřebné analyzovat národní přílohy a některé stávající modely dále upřesnit.
3.4 EN 1991-1-3 Zatížení sněhem
V rámci revize EN 1991-1-3 byly provedeny analýzy tvarových součinitelů, modelů výjimečných sněžení, zpřesněny modely pro zatížení sněhem na střeše, pro hromadění sněhu v místech různých překážek (komíny, sněhové zachytávače) na střechách, pro vliv velikosti střechy (např. pro ploché střechy u rozsáhlých průmyslových staveb), pro způsoby ukládání sněhu a tvorbu návějí na různých typech střech, např. na válcových střechách nebo na členitých střechách s různými překážkami. Provedly se analýzy nekonzistencí hodnot zatížení sněhem na hranicích jednotlivých členských zemí. Nově jsou k dispozici tvarové součinitele pro kupulovitý tvar a také pokyny pro zatížení sněhem na střeše, kde byly nainstalovány fotovoltaické panely.
Zatížení sněhem se v jednotlivých evropských zemích většinou stanovuje na základě výpočetních vztahů platných pro jednotlivé klimatické oblasti, které se odvodily v 90. letech na základě výzkumu podporovaného EK. Nově přistupující země CEN neměly příležitost se společného výzkumu zúčastnit a nepodařilo se získat finanční prostředky potřebné pro tvorbu nové celoevropské klimatické mapy. Proto si tyto země včetně ČR připravily své národní klimatické mapy ve spolupráci s národními hydrometeorologickými instituty.
3.5 EN 1991-1-4 Zatížení větrem
Revize normy pro zatížení konstrukcí větrem je zaměřena na její zjednodušení a zpřesnění některých postupů. Uvádí se zde postupy, jak stanovit kvazistatické modely zatížení pro běžné druhy konstrukcí, a také postupy pro určení dynamických modelů zatížení větrem u těch konstrukcí, kde může vzniknout významná odezva na zatížení větrem. Všechny požadavky na zatížení větrem nejsou dosud pokryty, např. některé aeroelastické vlivy, torzní kmitání nebo kmitání od příčných turbulencí větru. Jsou zde pokyny, jak stanovit tlaky větru, jak uvážit místní vlivy (např. umístění staveniště, orografii terénu) nebo příkladně tvar střechy konstrukce. I když byla celá norma mnohokrát přepracovávaná, pro množství výpočetních vztahů a různých odkazů zůstává v současné generaci Eurokódů text normy dosti komplikovaný a pro uživatele nepříliš přehledný. V současnosti k třetímu pracovnímu návrhu revidované EN 1991-1-4 dorazilo velké množství národních připomínek (556), takže lze předpokládat celou řadu úprav v dokumentu.
V rámci dalšího rozvoje tohoto Eurokódu je proto zájem zemí CEN o některá zjednodušení pro běžné typy konstrukcí. Analyzovaly se modely zatížení větrem pro stanovení rychlostí větru včetně kategorií drsnosti terénu. Provedly se revize součinitelů síly a externích a interních součinitelů tlaků větru, jejich počet byl v přílohách C až E výrazně rozšířen (včetně tvarových součinitelů pro interakci větru s námrazou). Do EN 1991-1-4, přílohy J se převedly pokyny pro věže, stožáry a průmyslové komíny, které byly dosud obsaženy v EN 1993 pro navrhování ocelových konstrukcí. Doplnily se pokyny pro zatížení mostů větrem a pro aeroelastickou odezvu konstrukcí. Snahou je také harmonizovat přístupy obsažené v různých národních přílohách. Stejně jako u národních map zatížení sněhem jsou značné nekonzistence na hranicích členských zemí u větrových map. Nově je uvedena metodika stanovení návrhových parametrů modelů konstrukcí ve větrném tunelu a také pravděpodobnostní popis zatížení větrem.
3.6 EN 1991-1-5 Zatížení teplotou
EN 1991-1-5 uvádí pokyny, jak stanovit zatížení od změn klimatických teplot na různé typy konstrukcí. U průmyslových konstrukcí, mezi které patří potrubí, chladící věže a komíny, se doporučují postupy pro kombinace zatížení teplotou od klimatických teplot a technologických vlivů. Pokyny pro zatížení teplotou u konstrukcí pozemních staveb a mostů byly zpřesněny a odstraněny nejasné pokyny o spolupůsobení rovnoměrné a rozdílové složky teploty. Doporučily se nově postupy pro stanovení zatížení teplotou na ložiska a mostní závěry, které bylo nezbytné koordinovat se zásadami navrhování mostů uvedené v EN 1990, příloze A2. V současnosti se ještě analyzují nekonzistence při stanovení charakteristických hodnot maximálních a minimálních teplot vzduchu ve stínu dle národních map, které by pak měly být ve spolupráci zemí CEN prověřeny.
3.7 EN 1991-1-6 Zatížení během provádění
EN 1991-1-6 uvádí postupy a doporučení, jak stanovit zatížení a jejich kombinace během jednotlivých etap provádění staveb. V rozsahu normy budou nově také dočasné situace při rekonstrukcích nebo demolicích. Norma se zabývá staveništními zatíženími, která jsou specifická pro stádia provádění. Uvádějí se návody, jak vypočítat charakteristické hodnoty klimatických zatížení pro kratší doby výstavby a hodnoty redukčních součinitelů pro kombinace staveništních zatížení s dalšími druhy zatížení. Norma doporučuje postupy pro určení mimořádných zatížení během provádění, která mohou být například způsobena pádem nosného prvku při jeho manipulaci. Některá doporučení pro staveništní zatížení mostů a jejich kombinace s dalšími druhy proměnných zatížení byla převedena do přílohy A2 k EN 1990 pro zásady navrhování mostů.
3.8 EN 1991-1-7 Zatížení mimořádná
EN 1991-1-7 doporučuje modely pro mimořádná zatížení od nárazu silničních vozidel, od vlaků, vrtulníků, lodí a také od výbuchů plynu. Preventivní opatření na zajištění robustnosti (celistvosti) stavby byla převedena do EN 1990, informativní přílohy E. Podle závažnosti následků poruchy se konstrukce třídí do kategorií následků. Pro jednotlivé kategorie pozemních staveb jsou pak doporučena preventivní opatření, modely kvazistatických zatížení i pokročilé způsoby navrhování. Norma uvádí minimální požadavky na kvazistatické modely nárazových sil, které jsou volitelnými parametry NDP, takže je lze národně specifikovat. V EN 1991-1-7 jsou také pokyny, jak provádět rozbory rizik v některých nebezpečných situacích.
3.9 EN 1991-2 Zatížení mostů dopravou
EN 1991-2 uvádí pokyny pro zatížení mostů dopravou na pozemních komunikacích, od chodců a kolejové dopravy, které zahrnují dynamické účinky, odstředivé síly, brzdné a rozjezdové síly v dočasných, trvalých i v mimořádných návrhových situacích. Platnost silničních modelů zatížení dopravou se předpokládá do zatěžovací délky 200 m, doplňující pokyny pro případy větší zatěžovací délky je možné uvést v národní příloze. Norma zahrnuje modely pro svislá zatížení, modely pro ověření konstrukce mostu na únavu, pro odstředivé a brzdné síly a také modely pro mimořádná zatížení. Pokyny pro mimořádná zatížení spodní stavby mostů jsou podrobněji uvedeny v EN 1991-1-7. Pravidla pro stanovení reprezentativních a návrhových hodnot zatížení dopravou a pro jejich kombinace s dalšími druhy zatížení jsou v příloze A2 EN 1990.
V rámci rozvoje EN 1991-2 se prováděly revize modelů namáhání na únavu u silničních a železničních mostů, zpřesňují se modely aerodynamických účinků, připravují nové modely zatížení dopravou, které budou také zahrnovat dlouhá těžká vozidla o celkové hmotnosti až 60 tun a délce až 25 m. U lávek pro chodce se doplnily modely pro ověření jejich odolnosti na kmitání. Pro pět tříd intenzity dopravy na lávkách jsou definována harmonická zatížení pro proud chodců, skupinu chodců a běžce. Modely pro svislé, příčné i podélné síly zohledňují vlastní frekvenci konstrukce, tlumení, velikost zatěžované plochy. Příloha stručně popisuje i zatížení při záměrném buzení (vandalismus). EN 1991-2 také poskytuje zatížení od silniční dopravy na geotechnické konstrukce.
3.10 EN 1991-4 Zatížení nádrží a zásobníků
Norma doporučuje revidované výpočetní modely, jak stanovit zatížení v zásobnících a nádržích s přihlédnutím k jejich velikosti, tvaru a nově také k následkům poruchy, uvádí se zde matice rizik, dle které by měl projektant provést výběr vhodného návrhového postupu.
V EN 1991-4 jsou také uvedeny postupy pro stanovení tlaků na svislé stěny velkokapacitních zásobníků se specificky uspořádanou násypkou např. pro cementárny. Tento typ zásobníků nebyl dosud zahrnut v rozsahu EN 1991-4, protože u celé řady takovýchto zásobníků došlo k jejich kolapsu, takže se hledaly vhodné výpočetní modely pro stanovení tlaků na stěny těchto zásobníků. Připravily se též návody na stanovení tlaků u zásobníků s poddajnými stěnami, výpočetní modely tlaků u nesymetrických kónických násypníků, účinky teplot v zásobnících nepravidelného tvaru, excentrické vyprazdňování v symetrickém násypníku při nesymetrickém proudění materiálu ve válcovém zásobníku, vyprazdňování svislých zásobníků se silně excentrickým vyprazdňováním atd. Připravila se nová kategorizace zásobníků podle tříd následků, aby bylo dosaženo souladu s EN 1990, přílohou A4 pro zásady navrhování zásobníků a nádrží.
Mimo rozsah revidované EN 1991-4 nadále zůstaly modely pro stanovení tlaků v zásobnících pro senáže a siláže, u nás se proto bude uplatňovat revidovaná ČSN 73 5570.
3.11 Zatížení námrazou
Nová část Eurokódu EN 1991-1-9 vychází ze zásad ISO 12494, bylo však potřebné zajistit soulad s EN 1990 pro zásady navrhování a s EN 1991 pro zatížení. Vynechalo se množství nadbytečných tabulek a lépe definovala charakteristická hodnota zatížení námrazou nebo ledovkou. Kombinace zatížení námrazou s dalšími proměnnými zatíženími, zejména s větrem, byla přesunuta do EN 1990, přílohy A3.
Upřesnily se výpočetní modely pro stanovení zatížení námrazou nebo ledovkou na různé tvary konstrukcí. Doplnily se přitom potřebné informace a uvážily připomínky uživatelů a také zkušenosti některých zemí, které ISO 12494 zavedly do systémů svých národních norem včetně ČR.
4. Závěrečné poznámky
Eurokódy EN 1990 pro zásady navrhování a EN 1991 pro zatížení, které se právě revidují v technické komisi CEN/TC 250, mají být přehlednější, uživatelsky příznivější, poskytovat podrobné informace o základních postupech navrhování, o nových typech zatížení nebo upravených modelech některých zatížení, které se budou aplikovat při navrhování staveb v členských státech CEN.
Pro účinné a hospodárné zavedení 2. generace Eurokódů do systému norem v ČR bude důležité správně rozhodnout o národně volitelných parametrech. K tomu bude nutné provést celou řadu nových porovnání, porovnávacích výpočtů i pravděpodobnostních analýz spolehlivosti. Přijetí doporučených hodnot zatížení navržených v rámci CEN/TC 250 povede převážně k vyšší spolehlivosti staveb, neboť požadavky Eurokódů bývají většinou přísnější. Volba národně stanovených parametrů bude mít bezesporu dopad na navrhování nových konstrukcí i hodnocení existujících konstrukcí včetně památkově chráněných staveb. V národních přílohách zpracovaných pro možnost zavedení 2. generace Eurokódů bude také potřebné aktualizovat národní mapy klimatických zatížení na základě nově vyhodnocených dat hydrometeorologického ústavu. Mapy musí být stanoveny v souladu s novými evropskými definicemi a vycházet z dlouhodobých klimatických měření.
Důležité bude také nově připravit systém školení a technickou podporu uživatele Eurokódů, aby se podařilo operativně zavést do praxe 2. generaci těchto norem.
Poděkování
Tento výsledek byl realizován za finanční podpory z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím MŠMT v rámci projektu LTT18003 Pravděpodobnostní rozbor degradujících konstrukčních systémů.
5. Literatura
- Policy Guidelines and procedures for structural Eurocodes, N1250, CEN/TC250/
- Marková et al. Reliability of structural members designed with the Eurocodes NDPs selected by EU and EFTA member States, JRC technical report, 2018
- Pravděpodobnostní modelová příručka JCSS, 2019
- EN 1990 Basis of structural and geotechnical design, 2019
- EN 1991 Actions on structures, 2019
- ČSN ISO 12494 Zatížení konstrukcí námrazou, 2019
Eurocodes EN 1991 for the basis of structural design and EN 1991 for actions, currently under development in the Technical Committee CEN/TC 250, should be more user-friendly in the 2nd generation of Eurocodes. They will provide basic design procedures, new types of actions and improved theoretical models which will be applied for the design of structures. For effective and economic implementation of 2nd gneration of Eurocodes into the systém of Czech standards, correct decision on National Determined Parameters is needed.
