Walkie-Talkie, architektura, která přitahuje pozornost i slunce

Budova 20 Fenchurch Street, známá pod přezdívkou Walkie-Talkie, patří mezi nejvýraznější příklady moderní londýnské architektury. Navrhl ji renomovaný architekt Rafael Viñoly, dokončena byla v roce 2014 a okamžitě se stala dominantou City of London díky svému charakteristickému, obráceně kónickému tvaru. Zatímco z hlediska vizuální identity budovy byl návrh úspěšný, z pohledu stavební fyziky se Walkie-Talkie stala učebnicovým příkladem selhání ve správném řízení slunečního záření na skleněných fasádách.

Již krátce po otevření se ukázalo, že zakřivená jižní a jihovýchodní fasáda funguje jako konkávní zrcadlo, které koncentruje sluneční paprsky do úzkého pásu na úrovni ulice (Eastcheap). Měřením se prokázalo, že teplota v tzv. „hot-spotu“ dosahovala až 70 °C, což způsobovalo deformace plastových částí automobilů, poškození nátěrů i tepelné namáhání výloh přilehlých obchodů. Kombinace vysoké odrazivosti (až nad 500 cd/m² pro 44 dní v roce) skleněného pláště a konvexní geometrie horizontálních lamel vytvořila optický efekt připomínající sluneční pec. Tento jev byl mediálně označován jako death ray phenomenon – „paprsek smrti“.

Mezi designem a fyzikou

Hlavní příčiny problému spočívaly v kombinaci několika navzájem se posilujících faktorů. Klíčovou roli sehrála samotná geometrie fasády. Její konkávní tvar, orientovaný převážně na jih, vytvořil ideální podmínky pro soustředění odraženého slunečního záření do úzkého pásu na úrovni ulice. Tento efekt dále umocnil použitý typ skleněných panelů, konkrétně vysoce reflexní nízkoemisní (low-E) sklo, které má sice výborné tepelně-izolační vlastnosti, avšak v exteriéru odráží velkou část dopadajícího světla v téměř zrcadlové podobě.

Dalším faktorem bylo vypuštění slunolamů z původního návrhu. Projekt počítal s instalací horizontálních lamel, které měly sluneční paprsky částečně rozptylovat a stínit, avšak v pozdější fázi byly tyto prvky z ekonomických i estetických důvodů odstraněny. Tím se výrazně zvýšila pravděpodobnost vzniku nežádoucího optického jevu, který se nakonec projevil v plné síle.

Svoji roli sehrály i nedostatečné simulace vlivu slunečního záření během projektové přípravy. V době návrhu byly výpočetní modely denního světla zaměřeny především na optimalizaci osvětlení interiéru, nikoli na predikci chování odraženého světla v městském prostoru. Výsledkem tak byla situace, kdy architektonický koncept, původně zamýšlený jako elegantní a lehký, začal nečekaně působit jako parabolické zrcadlo koncentrující energii slunce přímo do veřejného prostoru.

Po sérii incidentů (včetně známého případu „roztaveného Jaguáru“) byla přijata okamžitá provozní opatření – uzavření části parkovacích míst a zákaz stání v postižené zóně. Následně architekti a investoři ve spolupráci s městem instalovali vnější clonu v podobě brise-soleil – systému aluminiových horizontálních lamel rozptylujících dopadající světlo. Povrch fasády byl navíc ošetřen antireflexní fólií, čímž došlo k výraznému snížení koncentrace slunečních paprsků.

Případ Walkie-Talkie vyvolal v architektonické a inženýrské komunitě zásadní diskusi o „solární odpovědnosti“ budov. Moderní výškové objekty s velkým podílem skla dnes běžně podléhají simulacím odrazivosti a městským solárním auditům, které zohledňují:

• dopad odraženého světla na okolní zástavbu,
• riziko oslnění pro chodce a řidiče,
• tepelné namáhání veřejného prostoru,
• sezónní proměny úhlů dopadu slunce.

Technologický pokrok (např. parametrické modelování a simulace pomocí ray tracingu) umožňuje dnes tyto jevy předvídat již ve fázi konceptu.

Walkie-Talkie se stala symbolem nečekaného střetu mezi estetikou a fyzikou. Přestože byla chyba napravena, její příběh zůstává důležitým mementem: v architektuře nestačí, aby budova vypadala dobře – musí se i dobře chovat ve svém kontextu.

Tento případ dnes slouží jako povinný příklad z praxe ve výuce stavební fyziky a environmentálního designu – připomínka, že i nejmodernější architektura může doslova „pálit“ své okolí, pokud podcení sílu slunce.