Konference řešila stav dekarbonizace ve stavebnictví a objasňovala vykazování emisí napříč dodavatelským řetězcem

„Stavebnictví je odvětví, které zásadně ovlivňuje podobu světa kolem nás. Formuje města, infrastrukturu i prostředí, ve kterém žijeme a pracujeme. Nicméně každý návrh, každá zakázka i každý stavební materiál v sobě nese určitou energetickou stopu, která prostupuje napříč celým dodavatelským řetězcem. A právě tam se odehrává největší výzva i příležitost současnosti – dekarbonizace stavebnictví. Není to jenom další trendové téma, ale jeden ze základních ukazatelů budoucí konkurenceschopnosti v rámci celého sektoru,“ poznamenal na úvod zástupce Svazu podnikatelů ve stavebnictví (SPS) Jiří Nouza a vyzval auditorium k řešení zásadních otázek: Je řízení emisí skleníkových plynů skutečně motorem dekarbonizace? Jaký vliv mají emise na rozhodování investorů a bank? Mění se tím toky kapitálu do stavebnictví a jak hluboce se to dotkne firem? Co může stavební sektor udělat pro snižování emisí? Jsou klienti a subdodavatelé připraveni na vykazování emisí v rámci subdodavatelských řetězců a úvěrových portfolií?

Klíčové změny pro všechny napříč dodavatelským řetězcem

Takřka všichni diskutující se shodli na tom, že se jedná o klíčové změny, které dopadají na celý řetězec vztahů. Banky, investoři i velké stavební skupiny požadují jednotná, srovnatelná a transparentní data o emisích a firmy, které je nedokážou doložit, se mohou ocitnout mimo výběrová řízení, protože jim chybí schopnost prokázat environmentální dopad produktů či služeb. Hovoří se o nové éře ve stavebnictví, kde budou kromě ceny hrát klíčovou roli emise skleníkových plynů, nikoli jako abstraktní environmentální téma, ale jako měřitelný ekonomický parametr, který během několika let začne určovat cenu kapitálu, kritéria veřejných zakázek, požadavky investorů i standardy samotných staveb.

„Stavebnictví je energeticky náročný obor. Kdo nedokáže řídit svoji energetickou náročnost, tedy i své emise, nemusí v budoucnu získat zakázky nebo financování projektu,“ uvedl Tomáš Janeba, prezident Asociace pro rozvoj infrastruktury (ARI) a představil Otevřený dopis stavebního sektoru, jenž vyzývá malé a střední podniky ke spolupráci (ke stažení v Literatuře). Připomněl také, že banky již povinně začleňují ESG (z anglického Environmental, Social, and Governance) rizika klientů – včetně emisní stopy – do řízení rizik i úvěrového procesu a v následujících letech budou pravidla ještě přísnější, plně v souladu s regulacemi a požadavky Evropské unie (EU).

Foto: organizátoři akce (SPS, ARI)

„V praxi to znamená, že uhlíkově netransparentní firmy mohou mít horší rating, dražší úvěry nebo méně či přímo nedostupné financování. Stejně tak financování neúsporných budov je již nyní bankovním sektorem vysoce limitováno,“ dodávají zástupci bank společně se zástupci státní správy s tím dodatkem, že klimatické cíle a rizika lze z pohledu finančního sektoru lépe řídit s přesnými daty o uhlíkové stopě, přičemž řízení těchto rizik vyžaduje finanční sektor (investoři) a orgány dohledu. Z tohoto důvodu Ministerstvo financí ČR iniciovalo vznik národních emisních faktorů pro GHG Rámec 1 a 2 (blíže viz Literatura). Požadavky na energetickou náročnost budov a data o zabudovaných emisích uhlíku budou jistě hrát klíčovou roli i v budoucím nastavení legislativy.

Napříč všemi vystoupeními se objevovalo společné téma: Česko potřebuje jednotnou koncepci a strategii řízení uhlíku. Fungují různé metodiky, dílčí databáze a individuální postupy firem – to ale nestačí k tomu, aby celý sektor skutečně snižoval emise a aby byla data projektů srovnatelná. Podle odborníků ze SEVEn, SPS i PwC to vyžaduje společný metodický rámec pro výpočet emisí, jednotnou strukturu dat napříč trhem, ověřenou databázi emisních faktorů, návaznost na evropskou legislativu a standardy (CSRD, EU Taxonomie, ETS2, PACT) a jasný plán státu, jak data využít pro regulaci i podporu sektoru. Bez koordinovaného přístupu bude české stavebnictví jen složitě držet krok s legislativním i tržním vývojem v EU.

Druhým opakovaným tématem byla nedostupnost dat. Bez kvalitních emisních faktorů a bez sdílených dat o uhlíkové stopě produktů Product Carbon Footprint (PCF) nelze efektivně měřit, řídit ani plánovat. Odborná veřejnost na konferenci otevřeně pojmenovala potřebu národní databázi emisních faktorů a environmentálních dat, bezplatně dostupnou celému sektoru. Jedno místo, kde budou dostupné ověřené emisní faktory pro české podmínky, data o uhlíkové stopě stavebních materiálů, metodiky a digitální pasy výrobků, sdílená primární data, otevřené datové standardy, a napojení na EU zdroje. Takováto databáze v Česku výrazně chybí – a to dle přednášejících brzdí celkový pokrok.

Foto: organizátoři akce (SPS, ARI)

Dekarbonizace ve stavebnictví není hrozbou, ale příležitostí

Přestože odborná konference vyznívala ve svém závěru pozitivně a optimisticky, výzkumy potvrzují, že na dekarbonizaci a zvyšování energetické účinnosti budov se aktuálně v ČR zaměřuje pouze necelá třetina stavebních firem. Vyplývá to například z odborných analýz společnosti CEEC Research ve spolupráci s Czech BCSD (Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj).

„Tento relativně nízký podíl ukazuje, že i přes rostoucí důraz na udržitelnost a ekologické normy zůstává zavádění těchto opatření pro většinu společností náročné. Mezi hlavní překážky patří vysoké počáteční investice, složitost moderních technologií nebo nedostatečná podpora od veřejných institucí. Očekává se, že se počet firem zaměřených na udržitelná řešení zvýší, protože roste tlak na snižování emisí a přísnější požadavky od klientů a legislativy. To potvrzuje i fakt, že 42 % firem plánuje tyto aktivity v příštích pěti letech rozvíjet,“ komentuje výzkum ředitel CEEC Research Michal Vacek.

Zdroj: CEEC Research

V zahraničí je situace odlišná – studie CEEC Research uvádí, že například ve Velké Británii 60 % stavebních firem zavedlo dekarbonizační strategii, nebo na ní pracuje. Tento rozdíl vysvětlují analytici větší legislativní podporou a lepšími finančními pobídkami pro udržitelnost, přičemž v některých evropských zemích, jako je třeba Nizozemsko, existují dokonce normy, které vyžadují, aby nové budovy splňovaly vysoké standardy energetické účinnosti a nízkých emisí. Ukazují takto jeden z možných přístupů, jak mohou regulace a finanční podpora urychlit zavádění dekarbonizačních strategií v celém odvětví.

Důležité je v závěru připomenout aktuální evropskou směrnici Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD), která rozšiřuje požadavky na reporting a zahrnuje nejen ekologické, ale i sociální a správní aspekty. Firmy budou muset poskytovat informace o svém vlivu na životní prostředí, spotřebě energie, emisích a dalších faktorech udržitelnosti. Pro stavební firmy, které se rozhodnou zavést nefinanční reporting, to může přinést řadu výhod. Zlepšení transparentnosti v oblasti udržitelnosti může zlepšit jejich reputaci a přilákat investory zaměřené na ESG faktory. V roce 2026 se povinnost nefinančního reportingu za rok 2025 začne uplatňovat i na velké společnosti. V roce 2027 pak budou poprvé reporting za rok 2026 publikovat malé a střední podniky přijaté k obchodování na regulovaném trhu.

Literatura a použité zdroje:

1. Více o konferenci Dekarbonizace ve stavebnictví zde a zde
2. Otevřený dopis stavebního sektoru k problematice vykazování emisí zde
3. Směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) zde
4. Měření a výpočet uhlíkové stopy (PwC), návody a metodiky zde
5. Aktualizovaný GHG protokol, včetně slovníku pojmů zde
6. Příručka kvality, řízení uhlíku a energetické účinnosti ve stavebnictví (ARI) zde
7. Kvartální analýzy českého stavebnictví, společnosti CEEC Research v plném znění zde