Odpovědné hospodaření s energiemi z hlediska architektonického dědictví
Konference Historické budovy a jejich energetická efektivnost má za úkol sbližování rozdílných stanovisek a snaží se o nalezení koncepčního, technologického, konstrukčního a materiálového řešení pro efektivní snižování energetické náročnosti historických budov, respektující jejich památkovou a tepelnou ochranu. Požádali jsme o stanovisko zástupce NPÚ ing. arch. Miloše Solaře.
Ing. arch. Miloš Solař
Když o něčem prohlásíme, že je to nesmysl, vyjadřujeme tím svoji pochybnost o rozumnosti takové věci. Slovníkovým synonymem „nesmyslu“ je pošetilost, hloupost. Něco je nesmyslné ze své podstaty. Ale i „rozumné“ a „užitečné“ můžeme nevhodnou nebo nepřiměřenou aplikací změnit na „hloupé“ a „škodlivé“. Jsou sirky nesmyslné? A škrtání sirkami na benzínové stanici? I u myšlenek, které smysl mají, je třeba věnovat pozornost rozumnosti a přiměřenosti jejich uplatňování. A to tím spíše, pokud se jedná o myšlenky důležité, jejichž uplatnění je veřejně propagováno, podporováno nebo dokonce právně vymáháno. Pokud jsou podporovány nerozumné způsoby aplikace, pak nezbývá než si v komentáři pomoci citátem klasika: „Hloupost je nejzvláštnější za všech nemocí. Netrpí jí nemocný, ale ti okolo něj.“ (Jacques Prevért).
Primární důvody pro odpovědné hospodaření s energiemi jsou věcné. Před sto lety bydlela celá rodina v malém bytě. V zimě se topilo jen v kuchyni, svítilo se jednou žárovkou a do práce se chodilo pěšky. Zvýšení životního standardu je spojeno s prudkým růstem potřeby energie. Energetickou spotřebu však nelze zvyšovat do nekonečna. Citelným limitem jsou náklady. Existují ale i vážnější důvody. Rabování přírodních zdrojů a znečišťování životního prostředí není z dlouhodobého hlediska udržitelné. Zdroje fosilních paliv jsou omezené. Evropská unie je navíc závislá na dovozu. K přerušení dodávek může dojít i z jiných důvodů než bude vyčerpání zdrojů. Důsledkem vyčerpání nebo nedostupnosti energetických zdrojů by byl konec civilizace, na kterou jsme zvyklí. Ale i když se lidstvu podaří zajistit náhradu včas, může takový přechod znamenat pro malou Českou republiku odkázanou na dovoz velký problém. Z toho logicky vychází požadavek omezit plýtvání, hledat možnosti úspor a snažit se o dlouhodobou udržitelnost. To je smysl snahy o energetické úspory ve stavebnictví. O tom, že je to potřeba, nemůže být sporu.
Sporná je současná praxe, která o svém smyslu přestala přemýšlet. Úspory energie ve stavebnictví se zúžily na zateplení. Neopodstatněně. Úspora energií není jedinou cestou ke snížení energetických nároků, zateplení není jedinou možností úspory tepla a teplo zdaleka není jedinou formou energie, která by se měla brát v úvahu. Zároveň se jako standard zateplení prosadilo nejvulgárnější myslitelné provedení. Polystyrén, stěrka a těsná okna. Nic víc. Hygiena vnitřního prostředí a kvalita architektonického řešení jako by byly pojmy z jiného světa. Kolik „standardně“ zateplených škol s novými těsnými okny má řízené větrání? Proč tomu tak je? Někdo řešení lege artis zakázal? Nikoho to nenapadlo? Každý přece ví, že takhle se to dělá všude? Není kterákoliv z uvedených možností fatálním selháním státu, který zažití standardu bez architektury a bez potřebných doprovodných opatření dopustil? Výstižnou ilustrací prosazené praxe je návrh, který se objevil v novinách po zveřejnění první výzvy programu Zelená úsporám. Podstata návrhu spočívala v tom, že program je příliš složitý a mnohem jednodušší by proto bylo rovnou zlevnit polystyrén. Nic proti polystyrénu. Izolant za nic nemůže. Ale zjednodušení problému energetických úspor do ceny polystyrénu je tragické nedorozumění.
Národní památkový ústav podpořil již v roce 2009 společným prohlášením s Českou komorou architektů a Státním fondem životního prostředí myšlenku hledání cest k úsporám energie i pro oblast architektonického dědictví:
„Architektura je pro společnost důležitá. Platí to pro soudobou tvorbu i pro architektonické dědictví. Památky uchovávají svědectví o našich dějinách, o znalostech a dovednostech stavitelů i stavebníků, o životním způsobu společnosti, jejímiž jsme dědici. Historické stavby jsou součástí zažitého obrazu našich měst a vesnic, naší kulturní krajiny. Jsou postaveny z jiných materiálů než současné stavby. Mají jiné formy. Právě to je na nich cenné. Jejich kulturní hodnota spočívá nejen v bohatosti dochovaných forem, ale také v tom, co se z nich můžeme dovědět o minulosti. Všechny tyto hodnoty Česká republika uznala přistoupením k Úmluvě o ochraně architektonického dědictví Evropy a zároveň se tím zavázala, že i ona bude na svém území památky, architektonické soubory a místa chránit.
Pokud bychom rezignovali na ochranu specifické podoby kulturních památek a staveb v památkových rezervacích a zónách, hrozí nám, že zničíme právě tu kvalitu, která je pro společnost významná.
Architektonické dědictví je ohroženo chátráním a necitlivými přestavbami. Ohrožuje je ale také mechanické uplatňování požadavku přizpůsobovat historickou architekturu technickým standardům soudobé stavební produkce. Toto nebezpečí je aktuální i v případě snižování energetické náročnosti staveb. Zájem společnosti na úsporách energie je nesporný. Opatření, která k takovým úsporám směřují, jsou potřebná. V této souvislosti ale upozorňujeme, že nepřiměřené prostředky mohou vést v případě architektonického dědictví k jeho poškození.
Shodujeme se v názoru, že snižování energetické náročnosti staveb a zájem na ochraně architektonického dědictví lze alespoň v některých případech skloubit. To však vyžaduje, aby pro specifickou oblast architektonického dědictví byly podmínky „ušity na míru“. Neměly by být podporovány úpravy, které jsou ze své podstaty konfliktní a podpořena by naopak měla být ta opatření, kterými lze dosáhnout energetických úspor bez ohrožení kulturních hodnot. V oblasti architektonického dědictví je potřeba počítat i s malými kroky, individuálními návrhy a hlavně s opravami dochovaných historických konstrukcí a prvků, mezi jinými i okenních rámů.
Architektonickým dědictvím jsou míněny nejen kulturní památky a stavby v památkových rezervacích a zónách, ale všechny stavby, které vyhoví kritériu kvality. Památková ochrana je v České republice výběrová. Z architektonicky hodnotných historických budov, dochovaných sídel a krajiny je památkově chráněn pouze zlomek. Připomínáme proto také odpovědnost za citlivý přístup k nechráněným součástem architektonického dědictví.
Za velmi důležitou považujeme informovanost. Není žádoucí, aby vlastníci byli motivováni k přípravě opatření, která by architektonické dědictví poškozovala a která by u památkově chráněných staveb následně nemohla být povolena. Včasnost a úplnost upozornění na to, co není v oblasti péče o architektonické dědictví přijatelné, může předejít zbytečným konfliktům. Včasná informace o tom, jak postupovat v případě památkově chráněných staveb, může napomoci dobrým řešením.“
Z tohoto pohledu je současná praxe a přijatá právní úprava velký zklamáním. Jak se shoduje požadavek řešení šitých na míru, neohrožujících kulturní hodnoty, podporujících i malé kroky a individuální přístup ke specifikům konkrétních situací s právní úpravou energetických požadavků v té části architektonického dědictví, která není chráněna zákonem o státní památkové péči? Která sice není chráněna zákonem, ale k jejíž ochraně se Česká republika zavázala přistoupením k Úmluvě o ochraně evropského kulturního dědictví? Rezignací na architektonickou kvalitu dochází k masivnímu znehodnocování obrazu vesnic, měst a krajiny.
Výše uvedené poznámky směřují k potřebě nikoliv se vrátit k diskusi o smyslu energetických úspor, protože nic takového neproběhlo, ale takovou diskusi začít Je jejich cílem zničit architektonické dědictví České republiky? Vytvářet hygienicky závadné prostředí? Nesnažit se o celkovou úsporu, ale podporovat pouze podnikatelsky lukrativní zateplování a utěsňování fasád? Je jejich smyslem pouze ušetřit/vydělat peníze nebo by se na ně mělo pohlížet jako na prostředek tvorby udržitelného životního prostředí? Pokud odmítneme ztotožnění energetických úspor s vulgárně pojatým zateplením, pak se otvírá otázka možných energetických úspor v dalších oblastech, objevuje se potřeba zohlednit architektonické hledisko včetně péče o architektonické dědictví a také hlediska kvality vnitřního prostředí. Nutně dojdeme k potřebě komplexního přístupu, který se při respektování všech relevantních hledisek snaží docílit snížit spotřebu energií na udržitelnou hladinu.
To ovšem vyžaduje kromě jiného i určitý nadhled. Otázku proč? a co má být výsledkem? nelze nahradit dogmatickým výkladem technických malicherností normových požadavků. Ilustrací mohou být příspěvky odborných seminářů na téma zásadního dopadu zohlednění profilu distančního rámečku dvojskla na výpočet tepelně izolačních parametrů okenní výplně. V této souvislosti si vzpomenu na okna císařské falce v Chebu zbudované v letech 1179–88, která byla v létě volná (bez výplní) a na zimu se zabednila prkny. V tomto režimu naši předci okna – jako prostředek osvětlení a větrání – užívaly až do novověku. Skutečnost, že okenní otvory se na zimu uzavíraly prkny nebo později okenicemi, dokládá odvěkou snahu lidstva zajistit v budovách příznivé vnitřní prostředí a chovat se hospodárně, protože alespoň nějak temperovat rozlehlý sál s kamennými zdmi a mnoha velikými okny by bez jejich uzavření nebylo reálné mimo jiné z hlediska spotřeby dřeva. Tedy naši předci se snažili o to samé jako my. Realita jejich života ovšem nutně vyvolává úvahy na téma hierarchie hodnot a z ní vyplývající nadřazování důležitějšího méně důležitému. Mimochodem, alespoň v císařské falci věnovali lidé ve 12. století mnohem větší pozornost architektonickému ztvárnění než tepelné ochraně. Je jasné, že ve stavebnictví to bez detailů nejde a že detaily jsou velmi důležité i pro architektonické řešení. Problém není v pozornosti věnované výpočtovému zohlednění profilu distančního rámečku, ale v tom, že rozbor tohoto detailu nedoprovází vědomí smyslu a souvislostí. Smysl absentuje. Na formální výpočet má rámeček nezanedbatelný vliv, ale z hlediska úspory tepla bude daleko podstatnější způsob větrání. A tuto myšlenku můžeme rozvinout. Lidský faktor je zásadní, ale protože jej nelze spočítat, nezohledňuje se. Bazíruje se na podružnostech, které spočítat lze. A ještě otázka. Nevede zanedbání lidského faktoru k nelidským řešením?
Energii můžeme spořit v zásadě dvojím způsobem: omezením spotřeby a efektivnějším využitím. O omezení spotřeby se zatím vůbec nezačalo mluvit. Proč stavíme komerční budovy, které v našich klimatických podmínkách nemohou fungovat bez klimatizace? Chlazení je energeticky náročnější než vytápění. Jinou otázkou, která by v této souvislosti stála za otevření, je rozsah vytápěných ploch a teplota, na kterou se vytápějí. A co satelitní městečka rodinných domků nebo nová logistická centra na orné půdě? Bavíme se o distančních rámečcích, ale znehodnocená půda se stala ornou staletým, v některých lokalitách dokonce tisíciletým obděláváním. Tato energie se nepočítá?
V úvahu musíme brát všechny energie, nikoliv pouze energie na vytápění. Energii potřebnou na výrobu stavebních hmot, jejich dopravu, demontáž a ekologickou likvidaci po dožití.
Z tohoto hlediska jsou na tom historické stavby obvykle lépe než ty soudobé. Tradiční stavby s masivními zdmi a střechou oddělenou od užívaných prostor provětrávanou půdou obvykle i v létě poskytují snesitelné vnitřní prostředí. Jsou postaveny z místních surovin (úspora nákladů na dopravu), jejich životnost se počítá na staletí (na rozdíl od současných staveb, které jsou stále více koncipovány jako spotřební zboží s omezenou životností) a likvidace materiálu použitého na historických stavbách až na výjimky nezatěžuje životní prostředí.
Důležitým hlediskem je přiměřenost. Největších úspor lze dosáhnout tam, kde je největší potenciál. To jsou novostavby. Novostavby se koncipují od základů a mohou se bez problémů navrhnout v nízko-energetickém nebo pasivním standardu. V kontextu výše uvedeného bychom měli mít ambici stavět nové budovy nejen energeticky úsporné, ale i krásné, účelné a zdraví člověka příznivé. Úprava existující budovy je složitější. Návrh musí respektovat individuální situaci konkrétní stavby. I zde ale platí potřeba architektonického přístupu. Proč by panelový dům neměl být po úpravě krásný a zdravotně nezávadný? Proč by se jeho úpravy měly omezit pouze na exteriér? Proč by se neměly zahrnout vnitřní prostředí včetně onoho již zmíněného větrání?
Aby snaha o energetické úspory ve stavebnictví nabyla smyslu, je podle mého názoru třeba
- snažit se nejen o efektivnější využití energie, ale také o omezení spotřeby
- brát v úvahu všechny formy možných úspor
- zohlednit architektonické hledisko, a to včetně ochrany architektonického dědictví
- u architektonického dědictví se o úspory snažit přiměřeně, tj. nikoliv za cenu jeho poškození nebo dokonce znehodnocení. To platí i pro památkově právně nechráněné stavby a území.
- zahrnout do řešení vnitřní prostředí
- snažit se o komplexní a přiměřený přístup
- brát v úvahu člověka, jehož potřeby, zvyky, návyky, pocity sice nelze spočítat, ale které mají na výsledek nezanedbatelný vliv a to i v tom smyslu, že jejich zanedbání může výsledek znehodnotit. Zase jsem u smyslu. Jsou smyslem úspory energie? Peněz? Nebo potřeby člověka?
- věnovat mnohem větší a systémovou podporu osvětě a vzdělávání, a to včetně laické veřejnosti, protože úlohu investora nelze bagatelizovat.
Výše uvedené požadavky jsou předpokladem i pro skloubení energetických úspor s ochranou architektonického dědictví.
