Příklady regulativů ochrany krajinného rázu
Článek uvádí příklady konkrétních regulativů uspořádání území a výstavby vycházejících z preventivních hodnocení krajinného rázu. Popisuje úroveň regionální, se kterou se setkáváme zejména u preventivních hodnocení chráněných krajinných oblastí a národních parků, přírodních parků či obcí s rozšířenou působností. Článek dále představuje možnosti implementace ochranných opatření (regulativů) definovaných v preventivním hodnocení krajinného rázu do nástrojů územního plánování a problematiku interpretace mapových výstupů preventivních hodnocení zpracovávaných v různých měřítkách. Snahou autorů je posílit uplatňování regulativů nejen v územně plánovacích podkladech a dokumentaci, ale také při posuzování dílčích zásahů do území před jejich povolováním.
Úvod
Ochrana krajinného rázu podle §12 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny se řadí k obecné ochraně přírody, tudíž se uplatňuje na celém území státu. Běžně se proto můžeme setkat i s preventivními hodnoceními krajinného rázu větších měst. S různými formami omezení výstavby z důvodů ochrany krajinného rázu se však setkáváme nejčastěji na venkověí.
Ze zákonné definice je zřejmé, že při uplatňování ochrany krajinného rázu nejsou chráněny pouze přírodní prvky, ale i celkový ráz harmonicky utvářené kulturní krajiny včetně památek historického osídlení, venkovské zástavby a zemědělské krajiny jakožto znaky a hodnoty kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu.
Článek je zaměřen na konkrétní formy regulativů zástavby, zejména malých sídel, které vyplývají z preventivních hodnocení ochrany krajinného rázu.
1 Venkovské území, jeho urbanistické a architektonické hodnoty
Vesnice i nadále zůstávají v naší krajině tradičními sídly, mnohdy staršími než okolní města a jejich často velmi rozmanité formy v sobě odrážejí rozdílnost přírodního prostředí, historického vývoje i hospodářské úrovně. I nadále – navzdory vývoji směřujícímu k přiblížení venkovského života k životu ve městě – je venkov od města v mnoha ohledech odlišný a přes všechny změny a nové potřeby společnosti zůstává zachován jeho význam pro charakter krajiny jednotlivých regionů (Hronovská, 2010).
Obecně lze venkov definovat jako prostor, který zahrnuje jak krajinu, tak i venkovská sídla, tj. integruje jak nezastavěné území, tak i zastavěné území malých sídel – vesnic. Z urbanistického pohledu je venkovské sídlo vymezeno jako sídlo s typickou urbanistickou strukturou nízkopodlažní zástavby s vysokým podílem rodinných domů, s málo vyvinutou uliční sítí, s dominantním prostorem návsi a vysokým podílem zeleně. Z architektonického pohledu tedy dominuje nízkopodlažní zástavba individuálních rodinných domů, které vesměs nemají vybudován parter určený k obchodní činnosti nebo ke službám (Perlín, 2010). Venkovský dům je tradičně doplněn rozsáhlejším hospodářským zázemím, které sloužilo původně pro zemědělskou prvovýrobu (podobněji mj. např. Škabrada, 1996; Škabrada, 2005).
Rozvojem venkova a jeho ochranou se zabývala už přes sedmdesát let řada odborníků rozdílného profesního zaměření i úrovně, kteří si dobře uvědomovali, že jeho specifické hodnoty a tradice nesmějí být opomíjeny a likvidovány, ale naopak je důležité je udržovat a rozvíjet. Zejména proto, že v České republice je dosud tradiční struktura venkovského osídlení tvořeného historickými typy urbanistických formací, i když zejména v současné době je jejich „čitelnost“ a jasná koncepce často značně znejasněna a komplikována, z velké části zachována (Baše, 2006).
V jednotlivých regionech se osídlení vyvíjelo odlišně a dodnes se na mnoha místech zachovaly typické formy venkovských sídel, které výrazně dotvářejí jedinečný a neopakovatelný ráz těchto území, dokládají jejich historický vývoj a jsou odrazem místních přírodních, sociálních a kulturních podmínek (klimatické vlivy, úrodnost kraje, snadná dostupnost materiálu, vliv vyspělejšího prostředí), které dodaly stavbám jednotlivých regionů jejich osobitý výraz a zároveň je jasně odlišily a vymezily ve vztahu k regionům ostatním (Kupka, 2008; Kupka, 2010). Jde o výslednici působení člověka, vyplývající ze způsobu života a vztahu ke krajině a přírodě. To se týká jak jednotlivých staveb s dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a regionálními znaky, o objekty lidové architektury i o stavby tzv. velké (vysoké, oficiální) architektury, tak urbanistické uspořádání celých vesnic, tvar, velikost a půdorysné rozložení staveb, jejich osazení do terénu, uplatnění ploch zeleně, vody a komunikací a jejich zapojení v krajině (Sýkora, 2006). Půdorysná struktura sídla, tj. půdorysné linie náměstí, návsí, ulic a dalších komunikací, parcelace a půdorysná a hmotová skladba zástavby navíc vykazuje výrazně větší stabilitu a setrvačnost než vlastní architektura a je mnohdy vůbec nejstarším hmotným dokladem existence sídla (Kuča–Kučová, 2000). K tomu přistupují v širším kontextu další krajinářské úpravy související se především se zemědělstvím (rozložení cest, struktura zeleně, dochované členění plužiny, humna, tradiční způsoby hospodaření a exploatace krajiny atd.), které bylo až do konce 18. století jednoznačně rozhodující krajinotvornou činností (Löw–Míchal, 2003), neboť harmonická kulturní krajina je ve své podstatě z větší části nezáměrným produktem života agrární společnosti, spojeným s technologickou zkušeností tradičního zemědělství (Dejmal, 2000). Je nutné zdůraznit, že i to, co dnes vnímáme jako „přírodu“, je již po staletí kulturní krajinou, přičemž nejvýraznější antropogenní změnou v plošném měřítku je přeměna vegetačního pokryvu krajiny (Kmínek, 2000). Venkovské území také v současnosti nabízí velmi přitažlivé prostředí pro život lidí.
2 Regulativy z hlediska ochrany krajinného rázu
Preventivní hodnocení krajinného rázu se zpracovávají především jako odborné podklady pro vydávání souhlasů a stanovisek dle §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jako odborné podklady pro činnost orgánů státní ochrany přírody a krajiny při ochraně krajinného rázu. Stanovení konkrétních ochranných opatření (regulativů) pro budoucí výstavbu je nedílnou součástí těchto hodnocení a proto podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a krajiny jako dotčených orgánů státní správy i informačním materiálem pro budoucí stavebníky či investory.
Principem preventivního hodnocení krajinného rázu a následné regulace eventuální budoucí zástavby je prostorová a charakterová diferenciace řešeného území, delimitace pásem odstupňované ochrany a obvykle i následné posouzení rozvojových možností jednotlivých sídel, kde lze formulovat podrobné konkrétní požadavky na architekturu, formu a urbanistickou strukturu (Vorel–Kupka, 2011). Nemělo by být také cílem zakotvit preventivní hodnocení do ÚAP (jevy č. 17 a 18)?
Požadavek na diferenciovanou ochranu a regulaci budoucí zástavby vyplývá především z toho, že se může jednat jak o sídla s dochovanou tradiční architektonickou formou, hmotou, měřítkem a výrazem objektů, sídla s dochovanou urbanistickou strukturou, sídla s dochovanou strukturou osídlení a strukturou krajiny, tak i o sídla s architekturou, nehodnotnou, neodpovídající tradičním regionálním znakům, s četnými přestavbami, dostavbami, přístavbami, provizorními objekty, opuštěnými zemědělskými, technologickými a vojenskými areály, devastované vsi a chatové osady. Někde se objevují i sídla zaniklá nebo částečně zaniklá, torza původní zástavby či pozůstatky již neexistujících krajinných struktur (Vorel–Kupka–Hronovská, 2007; Vorel–Kupka–Hronovská, 2009).
Konkrétní ukázkou podmínek ochrany krajinného rázu (regulativů) obsaženou v preventivním hodnocení krajinného rázu mohou být podmínky stanovené pro I. až IV. kategorii sídel a lokalit se zástavbou v rámci Preventivního hodnocení krajinného rázu CHKO Jeseníky (Vorel–Kupka–Štréblová Hronovská et al. 2011):
Pro I. (nejpřísnější) kategorii sídel a lokalit se zástavbou (tj. sídel či jejich ucelených částí, jejichž charakter urbanistické struktury, zástavby a architektonický výraz staveb zásadním způsobem spoluvytvářejí ráz krajiny, historická urbanistická struktura je výrazně dochovaná s dochovanými stavbami lidové architektury, obvykle ležících na terénních horizontech, hranách a pohledově exponovaných svazích nebo sídel, jejichž rozvojové možnosti jsou omezeny krajinným rámcem) byly k účelu ochrany struktury zástavby v tomto preventivním hodnocení krajinného rázu definovány následující podmínky:
- Bude zachována historická struktura zástavby zpravidla bez možnosti jejího rozšíření (rozvoj obce je ukončen a bude dále směřovat k přestavbě a obnově existujících objektů, nová výstavba je možná pouze výjimečně).
- Bude chráněna dochovaná silueta sídla a jeho vizuální projev v krajině (je třeba vyloučit stavby, které by měřítkem, formou, materiálem nebo barevností vytvářely nový znak vizuálního projevu sídla v krajině).
K účelu ochrany charakteru zástavby bylo stanoveno, že při přestavbách, obnově nebo nové výstavbě bude chráněn charakter zástavby při využití tradičních architektonických forem, prvků a materiálů (zejména v kontextu s objekty a soubory se zřetelnými architektonickými hodnotami a s kulturními památkami). Nová výstavba se bude podřizovat formám a výrazu tradičních objektů – půdorysný tvar, výška, tvar střechy, materiály a barevnost.
Obr. 1.–4.: Rejvíz – Starý Rejvíz, osada obklopena zalesněnými kopci při údolí Javorné. Osada je tvořena několika samostatnými objekty v údolí toku Javorná s přilehlou obslužnou komunikací s minimální přilehlou zemědělskou plochou. Skládá se z několka desítek domů rozmístěných prakticky pouze podél silnice spojující města Jeseník a Zlaté Hory. Platí zde obecné podmínky ochrany krajinného rázu stanovené pro I. (nejpřísnější) kategorii LOsZ, (Atelier V, 2011).Pro II. kategorii sídel a lokalit se zástavbou (tj. sídel či jejich ucelených částí, jejichž charakter urbanistické struktury, zástavby a architektonický výraz staveb spoluvytvářejí ráz krajiny, historická urbanistická struktura je částečně zachovaná příp. mírně narušená s dochovanými objekty lidové architektury ev. jinými hodnotnými objekty doplněnými dalšími stavbami hmotově ani výškově výrazně nenarušujícími dochovaný ráz lokality) byly k účelu ochrany struktury zástavby definovány následující podmínky:
- Bude respektována historická struktura zástavby s možností jejího úměrného doplnění, zejména na starých stavebních parcelách.
- Nová výstavba bude situována do kontaktu s existující zástavbou, jiné řešení je možné pouze u specifických typů rozptýlené zástavby.
- Je třeba omezit zásahy ovlivňující siluetu sídla a vyloučit stavby, které by vytvářely nový výrazný znak siluety existující zástavby.
- Je třeba přizpůsobit hmotové a materiálové řešení charakteru zástavby, a to i mimo přímý kontakt s dochovanými objekty lidové architektury.
K účelu ochrany charakteru zástavby bylo stanoveno, že bude chráněn charakter zástavby (zejména měřítko a hmoty) při architektonickém výrazu korespondujícím s dochovanou architekturou, při nové výstavbě, při přestavbách a obnově bude chráněn charakter zástavby, při využití tradičních architektonických forem, prvků a materiálů se bude podřizovat formám a výrazu objektů (měřítko, hmoty, půdorysný tvar, výška, tvar střechy).
Obr. 5.–8.: Bedřichov (E 2.5.a) a Véska (E 2.5.b). Zástavba Bedřichova je skryta v úzkém údolí toku Oskavy, několik usedlostí se nachází na exponovaném jihovýchodním svahu s prvky plužin. Volnější zástavba usedlostí je liniově orientována především podél toku Oskavy. V západní části se nachází oddělený shluk usedlostí s doprovodnou zelení. U okraje místní části osady Véska stojí kaplička svatého Antonína. Pro obě části LOsZ platí obecné podmínky ochrany krajinného rázu stanovené pro II. kategorii LOsZ, (Atelier V, 2011).Pro III. kategorii sídel a lokalit se zástavbou (tj. sídel nebo jejich ucelených částí, které se dílčím způsobem podílí na rázu krajiny, je původní urbanistická struktura oslabená přestavbou a novodobou zástavbou nevymykající se z tradičního charakteru hmot a forem objektů, s nečetnými cennými objekty lidové architektury rozptýlenými v různorodé zástavbě) byly k účelu ochrany struktury zástavby definovány následující podmínky:
- Urbanistická struktura sídla může být upravena a doplněna v souladu s dochovanými znaky vývoje urbanistické struktury sídla, rozvoj sídla je možný pouze v návaznosti na existující zástavbu.
- Nová výstavba na okrajích existující zástavby bude navržena s cílem vytvoření harmonického přechodu sídla do krajiny.
- Doplnění a přestavba struktury sídla musí být směrována k vytvoření nových hodnot harmonie měřítka a vztahů v krajině.
K účelu ochrany charakteru zástavby bylo stanoveno, že bude zachován charakter zástavby (zejména měřítko a hmoty). Nová výstavba a přestavby stávajících objektů nebudou vytvářet prvky měřítkově, hmotově a barevně cizorodé venkovskému prostředí. Budou respektovány architektonické hodnoty stávajících objektů ležících ve vizuálním kontextu, a to řešením hmot, objemů a použitých materiálů ve vnějším výrazu navrhovaných staveb.
Obr. 9.–11.: Ostružná (G 1.1.a) a Ramzová 1 (G 1.1.b). Zástavba Ostružné je skryta na úpatí toku Branná s prvky nelesní zeleně a obklopená lesními plochami na svazích kopce Černava a Stráž. Zástavba přechází z kompaktnější formy v severozápadní části s přilehlou návsí (náměstím) do rozvolněnější podoby horských usedlostí v jižní části. Je doprovázena četnou nelesní zelení, která plynule přechází k lesnímu masivu. Pro obě části platí obecné podmínky ochrany krajinného rázu stanovené pro III. kategorii LOsZ, (Atelier V, 2011).
Pro IV. kategorii sídel a lokalit se zástavbou (tj. sídel či jejich ucelených částí, jejichž celkový obraz obsahuje rušivé prvky, měřítkově a tvarově cizorodými stavbami, se setřenou historickou urbanistickou strukturou a s převážně různorodou výstavbou bez zřetelných architektonických hodnot a bez jednotících rysů), nebyla pro ochranu struktury zástavby definována omezení (podmínky). Doplnění a přestavba struktury sídla však musí být směrována k vytvoření nových hodnot harmonie měřítka a vztahů v krajině.
K účelu ochrany charakteru zástavby bylo stanoveno, že nová výstavba a přestavby stávajících objektů nebudou vytvářet prvky měřítkově, hmotově a barevně cizorodé venkovskému prostředí. Formy a architektonický výraz staveb budou posuzovány individuálně vzhledem k vizuálnímu projevu v krajině a ke kontextu okolní zástavby.
Obr. 12.–15.: Česká Ves na Jesenicku (část) (F 2.1.a). Zástavba je rozložena v západním až severozápadním svahu kopce Zlatý Chlum a skryta četnou liniovou nelesní zelení, která ve východní části přechází v les. Zástavba je rozseta podél liniové nelesní zeleně na pravém břehu toku Bělá v návaznosti na kompaktní část obce s dochovanou strukturou krajiny typickou pro plužené obdělávání půdy s jasnou vazbou na volnou krajinu (lesy). Německé obyvatelstvo bylo po druhé světové válce odsunuto, díky vlastnímu průmyslu a blízkosti okresního města Jeseník je však Česká Ves jednou z obcí na Jesenicku s počtem obyvatel vyšším než před sto lety. Platí zde obecné podmínky ochrany krajinného rázu stanovené pro IV. kategorii LOsZ, (Atelier V, 2011).Segmentem urbanizované krajiny (SUK) jsou urbanizované plochy větších sídel – území měst na hranicích CHKO zahrnující historické jádro, okrajové partie zástavby (předměstí), výrobní a dopravní stavby a zařízení, kde v obrazu krajiny převládají civilizační (antropogenní) prvky a struktury. V těchto částech území je třeba uplatňovat ochranu krajinného rázu na základní (nikoliv zvýšené) úrovni, s ohledem na dané krajinné podmínky a na specifický charakter zástavby. Zejména je třeba:
- Věnovat pozornost negativním dopadům výstavby na krajinná panoramata a na změny v siluetě měst.
- Podporovat opatření minimalizující negativní projevy zástavby a využití území v krajinné scéně (negativní dominanty a negativní dominantní rysy krajiny.
Ochrana krajinného rázu se řeší především v rámci projednání územních plánů, eventuelně jejich změn. Důraz se klade na zapojení zástavby do krajinného rámce a na uplatnění siluety v krajinných panoramatech.
Obr. 16.–18.: Mikulovice (F.3 – SUK). V tomto pásmu je třeba uplatňovat ochranu krajinného rázu na základní (nikoliv zvýšené) úrovni, specifickým způsobem s ohledem na dané krajinné podmínky a na specifický charakter zástavby, (Atelier V, 2011).
3 Hranice kategorií
Obr. 19.: Preventivní hodnocení krajinného rázu území CHKO Broumovsko, hlavní výkres 02 – pásma odstupňované ochrany KR tištění v měřítku 1:25 000 (dle zadání úlohy) – list č. 4, (Atelier V).
Obr. 20.: „Zazoomování“ dat v ArcMap do měřítka 1:10 000 (problém přesnosti nenastává, jelikož zpracovatel preventivního hodnocení svá data zakresloval v měřítku 1:10 000 - ve svém vlastním zájmu). KP A-1, KP A-9a a KP A-16 spadá do PÁSMA I (území s nejvyšší ochranou KR), KP A-3 a KP A-9b spadá do PÁSMA II (pásmo s vysokým stupněm ochrany KR, (K. Štréblová Hronovská, 2015).
Obr. 21.: „Zazoomování“ dat v ArcMap do měřítka 1:5 000. Již jsou zřejmé nepřesnosti jednotlivých hranic. (K. Štréblová Hronovská, 2015).
Obr. 22.: „Zazoomování“ dat v ArcMap do měřítka 1:1 000, (K. Štréblová Hronovská, 2015).
Při členění území sídel do kategorií se často stává, že je jedno sídlo (vesnice) spadá do několika kategorií s různou přísností ochrany charakteru krajinného rázu resp. s jinými ochrannými opatřeními (regulativy). Při konkrétním rozhodování o jednotlivých záměrech v měřítku katastrální mapy se může objevit problém přesných hranic jednotlivých kategorií. Vymezování hranic je obecně velmi problematické, jelikož v krajině nelze zcela přesně určit linii, na které dochází ke změně charakteru a krajiny a zástavby. To znamená, že charakteristiky určité krajiny mohou být platné i pro bezprostřední okraj krajiny sousední (Vorel, 2012).
Zde je proto důležité upozornit na možná úskalí, která se objevují při interpretaci záznamů preventivního hodnocení krajinného rázu v mapových dílech. Jedná se zejména o „mechanické“ zvětšování (zoomování) jevů zpracovaných zpravidla digitální technologií. Především v územích, která se nacházejí v hraničních pásmech (mezi jednotlivými oblastmi krajinného rázu, místy krajinného rázu s odlišnými stupni ochrany, mezi různě zařazenými kategoriemi sídel a lokalit se zástavbou) může nastat problém při rozhodování, do jaké části konkrétní parcelu zařadit.
Zde je nutné zdůraznit, že není možné například prvky identifikované jako znaky harmonického měřítka krajiny v mapovém dokumentu zpracovávaném v měřítku 1:25 000 přiblížit na měřítko katastrální mapy. Ztrácí se tak předmět ochrany. Hierarchická teorie (Allen-Starr, 1982) v návaznosti na úroveň měřítka pojednává o tom, že se naše pozornost vždy musí upínat na měřítko, ve kterém se námi studovaný proces odehrává.
Pro studium krajiny neexistuje jedno univerzální měřítko, proto závisí na typu úlohy, jaké měřítko pro výstup zvolíme. Pokud měřítko změníme, prostory a vztahy v krajině se mohou zásadně měnit (O´Neill–O´Neill–Norby, 1988). V katastrální mapě neexistují vztahy, které jsou patrné, čitelné a zaznamenatelné na mapě celého řešeného území např. CHKO nebo přírodního parku (Štréblová Hronovská–Šlemr, 2014; Štréblová Hronovská, 2015).
Proto je nutné zdůraznit, že výstupy preventivních hodnocení krajinného rázu nejsou v rozhodovacích procesech závazné a orgánům státní správy slouží pouze jako pomůcka. Záleží tedy na odbornosti a přístupu konkrétního úředníka (odborníka), jak v takových případech rozhodne a své rozhodnutí zdůvodní (Štréblová Hronovská 2015).
Jaký bude postup, resp. odůvodnění orgánů státní správy při posuzování konkrétního záměru v tomto hraničním území, který by vycházel pouze ze „zazoomování“ výstupů preventivního hodnocení? Pro takové případy doporučujeme platnit regulativy obsažené v přísnější z dotčených kategorií.
4 Regulativy a územní plánování
Preventivní hodnocení krajinného rázu se mimo jiné zpracovávají jako odborné podklady pro tvorbu územně plánovacích podkladů (územně analytické podklady obcí či územní studie) a územně plánovací dokumentace (zásady územního rozvoje, územní a regulační plány).
Podrobnost územně plánovací dokumentace, která by měla zajistit dostatečnou ochranu krajinného rázu (především z pohledu orgánů ochrany přírody), je předmětem dlouhodobých diskusí a úzce souvisí se základními otázkami ochrany krajinného rázu jakožto multioborové disciplíny (Mikeš, 2013). Územní plánování, zejména územní a regulační plán, může řadu požadavků na ochranu krajinného rázu resp. regulaci zástavby a urbanistické struktury z hlediska ochrany krajinného rázu předurčit např. vymezením velikostí a tvarů zastavitelných ploch i specifikací funkční a prostorové regulace zástavby. S velikostí pozemků a strukturou zástavby souvisí i míra využití pozemků, která se projevuje v dimenzích a měřítku jednotlivých objektů. Podmínkám prostorového uspořádání je třeba věnovat zvláštní pozornost v situacích, kdy se navrhovaná zástavba promítá do krajinné scény či je v kontextu s existující zástavbou, jejíž charakter výrazně ovlivňuje ráz krajiny.
Územní plán je v podstatě „dohodou“ o uspořádání správního území obce, vypracovanou jak na základě zadání, vědeckých, teoretických i praktických znalostí, uměleckých přístupů a participaci obyvatel. Studie preventivního hodnocení krajinného rázu jsou materiály, které lze v souladu s doporučeními společné metodiky MŽP a MMR pro návrh zadání územního plánu využít jako podklad (Mikeš, 2013). Z hlediska ochrany krajinného rázu lze vstupovat do základních bodů tvorby územního plánu, kterými jsou urbanistická koncepce a koncepce uspořádání krajiny či vymezení ploch s rozdílným způsobem využití a preventivně uplatňovat požadavky ochrany krajinného rázu. Koncepce uspořádání krajiny, která doplňuje urbanistickou koncepci v aspektech využívání krajiny a ochrany krajinných hodnot, může být v územním plánu zakotvena zejména prostřednictvím podmínek funkčního (plošného) a prostorového uspořádání území. Při stanovení těchto podmínek lze regulovat např. výškovou hladinu výstavby, charakter a strukturu zástavby, stanovit rozmezí výměry pro vymezování stavebních pozemků a intenzity jejich využití (Vorel–Švecová, 2014). Formulací podmínek prostorového uspořádání může územní plán zafixovat základní kompoziční členění území (např. při dohodnuté potřebě ochránit historicky cenné krajinářské úpravy apod.) či stanovit standardy pro preventivní ochranu krajinného rázu dohodnuté s příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny. (Vorel–Sklenička–Poláčková, 2011). Podrobnost územního plánu za určitých okolností tedy může stačit k zachování typického charakteru krajiny, zvláště po poslední novelizaci vyhlášky č. 500/2006 Sb., kdy je možné do územního plánu zahrnout řadu podmínek, jejichž dodržení dostatečně zajistí ochranu krajinného rázu. Kromě výškové regulace a intenzity zástavby jde také o podmínky vycházející z popisu „struktury a charakteru“ stávající zástavby, jež ovšem nesmí dosáhnout podrobnosti regulačního plánu (Mikeš, 2014; Vorel, 2011).
Ačkoli tedy územní plán umožňuje zapracovat regulativy obsažené v preventivních hodnoceních krajinného rázu, zůstává problémem současnosti vyřazení některých regulativů z obsahu územních plánů (změny ÚP?). To může znamenat nebezpečí trvalého poškozování krajinného rázu tam, kde nové zásahy do území nedodržují základní principy urbanistické a krajinářské tvorby. Podrobné regulace pak obsahuje regulační plán. Nabízí se však otázka (pokud řadu problémů nemohou řešit územní plány) – je vůbec v silách menších obcí spoléhat na regulační plány, které nejsou povinné a na jejichž pořízení většinou nezbývají v rozpočtech obcí potřebné finance?
Pro tento případ může být v územním plánu vymezeno území, pro které je nezbytné pořízení regulačního plánu nebo alespoň územní studie.
5 Závěr
Preventivní hodnocení krajinného rázu obsahují mimo jiné i konkrétní ochranná opatření (regulativy) týkající se zástavby. Vychází s prostorové a charakterové diferenciace území a z principu, že nelze stejně přísně regulovat ve zcela rozdílně hodnotných lokalitách. V sídlech, kde se žádné tradiční znaky architektury či urbanistické struktury nedochovaly nebo kde se zástavba vizuálně téměř neuplatňuje, jsou vzhledové konvence – byť na chráněném území – zbytečně omezující, neboť chrání neexistující hodnoty (Vorel–Kupka, 2011). Řadu regulativů obsažených v preventivních hodnoceních lze zapracovat do nástrojů územního plánování, tedy jak do územně plánovací dokumentace – zásad územního rozvoje, územního a regulačního plánu, tak do územně plánovacích podkladů – územně analytických podkladů a územních studií. Postupný přesun agendy ochrany krajinného rázu z úrovně posuzování konkrétních záměrů do úrovně územního plánování by mohl v budoucnu jasněji vymezit hranici, která odděluje veřejný zájem ochrany krajinného rázu od zájmů, resp. práv stavebníků, investorů a zástupců tvůrčích profesí (architektů, projektantů) (Mikeš, 2013).
Vždy je ovšem nutné vědět, že podrobnost preventivního hodnocení krajinného rázu odpovídá měřítku, ve kterém hodnocení vzniklo, je závislá na formulaci cílů (zadání), na způsobu plánovaného využití, požadavcích a přesnosti výstupů. Podklady preventivního hodnocení krajinného rázu nejsou pro orgány státní správy závazné a vždy tak bude záležet na odbornosti a kvalifikovaném přístupu pořizovatelů, zpracovatelů a uživatelů (stavebních úřadů) územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů, jakým způsobem budou nakládat s odborně zpracovanými dokumenty, jakými jsou preventivní hodnocení krajinného rázu (Štréblová Hronovská, 2015).
Použitá literatura a prameny
- [1] ALLEN, T. F. H. – STARR, T. B. (1984). Hierarchy – Perspectives for Ecological Complexity. Philosophy of Science 51, No. 2, pp. 359–361.
- [2] BAŠE, M. (2006). Struktura vesnického osídlení. In: Krajinný ráz a východiska jeho hodnocení. Praha: ČVUT, s. 95–105, ISBN 80-903206-2-7.
- [3] DEJMAL, I. (2000). Co s evropskou kulturní krajinou na konci dvacátého století? In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, s. 13–16. ISBN 80-7212-134-0.
- [4] HRONOVSKÁ, K. (2009). Různé způsoby regulace výstavby v CHKO (uvedeno na příkladu preventivního hodnocení CHKO Český kras). In: Člověk, stavba a územní plánování III. Praha: ČVUT, s. 145–151, ISBN 978-80-01-04293-9.
- [5] HRONOVSKÁ, K. (2010). Problematika vztahu krajinných typů a struktury venkovského osídlení. In: Člověk, stavba a územní plánování 4. Praha: ČVUT, s. 245–253. ISBN 978-80-01-04538-1.
- [6] KMÍNEK, P. (2000). Člověk v krajině – krajina v člověku. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, s. 79–84. ISBN 80-7212-134-0.
- [7] KUČA, K. – KUČOVÁ, V. (2000). Principy památkového urbanismu. Praha: SÚPP. ISBN 80-86234-15-0.
- [8] KUPKA, J. (2009). Regionální rozdíly – důležitý znak kulturně historické charakteristiky krajinného rázu. In: Regiony – časoprostorové průsečíky? Praha: Historický ústav, s. 38–46. ISBN 978-80-7286-129-3.
- [9] KUPKA, J. (2010). Krajiny kulturní a historické. Praha: ČVUT, ISBN 978-80-01-04653-1.
- [10] LÖW, J. – MÍCHAL, I. (2003). Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce. ISBN 80-86386-27-9.
- [11] MIKEŠ, V. (2013). Aktuální metodika preventivního hodnocení krajinného rázu pro CHKO a její vazba na územní plánování. In: Ochrana kulturní krajiny – hledání cílů, možností a pravidel. Praha: ČVUT, 85–93. ISBN 978-80-01-05391-1.
- [12] MIKEŠ, V. (2014). Krajinný ráz – předmět ochrany v CHKO. In: Osobitost kulturní krajiny – od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT, s. 127–141. ISBN 978-80-01-05607-3.
- [13] O´NEILL, E. G. – O´NEILL, R. V. – NORBY, R. J. (1991). Hierarchy Theory as a Guide to Mycorrhizal Research on Large-Scale Problems. Environmental Pollution 73, pp. 271–284.
- [14] PERLÍN, R. (2010). Typologie venkovského prostoru. Obec a finance 2/2010, s. 46–49, ISSN 1211-4189.
- [15] SÝKORA, J. (2006). Vliv struktury venkovských sídel a jejich architektury na krajinný ráz. In: Krajinný ráz a východiska jeho hodnocení. Praha: ČVUT, s. 95–105, ISBN 80-903206-2-7.
- [16] ŠKABRADA, J. (1996). Lidová architektura. Praha: ČVUT, ISBN 80-01-01435-5.
- [17] ŠKABRADA, J. (2005). Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha: Argo. ISBN 80-7203-082-5.
- [18] ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. (2015): Hodnocení krajinného rázu v rozdílných měřítkových úrovních (disertační práce). ČZU: Praha (rkp.).
- [19] ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. – ŠLEMR, J. (2014). Krajinný ráz a jeho interpretace z grafických výstupů. In: Osobitost kulturní krajiny. Od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT, s. 167–173. ISBN 978-80-01-05607-3.
- [20] VOREL, I. (2011). Ochrana krajinného rázu v územním plánu – fikce nebo možnost? In: Krajinný ráz v sídlech, sídla v rázu krajiny. Praha: ČVUT, s. 56–65, ISBN 978-80-01-04908-2.
- [21] VOREL, I. – KUPKA, J. (2011). Krajinný ráz. Identifikace a hodnocení. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-04766-8.
- [22] VOREL, I. – KUPKA, J. – ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. et al. (2011): Preventivní hodnocení krajinného rázu území CHKO Jeseníky. (studie) Praha: Atelier V. (http://jeseniky.ochranaprirody.cz/cinnost-spravy-chko/krajinny-raz-a-vystavba)
- [23] VOREL, I. – ŠVECOVÁ, S. (2014). Rozdílné nástroje ochrany charakteru krajiny a jejich koordinované použití. In: Osobitost kulturní krajiny – od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT, s. 109–16. ISBN 978-80-01-05607-3.
- [24] VOREL, I. – SKLENIČKA, P. – POLÁČKOVÁ, V. (2011). Metodický rámec koncepce uspořádání krajiny (KUK) jako součásti územního plánu; pracovní verse. Praha: MŽP (rkp.)
- [25] VOREL, I. – KUPKA, J. – HRONOVSKÁ, K. (2007). Preventivní hodnocení krajinného rázu jako podklad k usměrnění stavební činnosti v CHKO a přírodních parcích. In: Aktuální problémy ochrany krajinného rázu 2007. Praha: Centrum pro krajinu, s. 74–81. ISBN 978-80-903206-9-7.
- [26] VOREL, I. – KUPKA, J. – HRONOVSKÁ, K. (2009). Landscape character assessment at the regional level. Journal of Landscape Studies, vol. 2, no. 1, p. 17–25. ISSN 1802-4416.
- [27] VOREL, I. et al. (2012). Vymezení specifických krajin – územní studie – cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje (studie). Praha: Atelier T-plan, s.r.o.
- [28] Vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti
- [29] Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění
The article is focused mainly on the introduction of the examples of specific directives for building construction that come out from the landscape character preventive evaluation. From the landscape character scale point of view it is about the “regional” level, which can be met mainly in the preventive evaluations of the protected landscape areas, national parks, nature parks and the villages with extended scope. The article also deals with the possibility of the implementation of the protective precautions (directives) in the relation to the building construction defined in the landscape character preventive evaluation to the landscape planning tools. The problematic of the interpretation of the preventive evaluation map outputs in different scale levels is also discussed.
