Vývoj umístění zemědělských staveb
Zemědělství a zemědělské stavby vůbec se vyvíjely po dlouhá staletí. Nejprve úzce navazovaly na obytnou část, později se z hygienických důvodů začaly odsouvat na okraje obytné zástavby. Až při zakládání zemědělských družstev se vzdálenost mezi zemědělskými objekty a obytnou zástavbou začala zvětšovat. Ochranná pásma zemědělských staveb měla velký a nesmazatelný vliv na obraz naší krajiny.
1.1 Vývoj umístění vzhledem k obytné zástavbě
Provozně technické a stavební uspořádání zemědělských objektů se vyvíjelo po staletí. Z dnešního hlediska šlo zprvu o malé objekty s jednoduchým vybavením, které byly v pozdějším období doplňovány i většími stavbami se smíšenou funkční náplní.
Zemědělské stavby a jejich soubory nejdříve úzce navazovaly na obytné budovy, se kterými tvořily v různých typech krajiny a v různých podmínkách společenského vývoje určité speciální formy – usedlosti. Zemědělské usedlosti byly součástí venkovských sídel různých typů, které ležely v těžišti zemědělsky využívané půdy.
Obr. 1 – Půdorys zděné zemědělské usedlosti z 18. století. A – obytná část; B – chlév; C – stodola; D – špýchar; E – kolna.
Obr. 2 – Změny v půdorysu vesnice v 18. století
Obr. 3 – Zemědělské usedlosti pro 8 ha půdy
Rozsah půdy náležející k zemědělské usedlosti určovaly krajinné a klimatické poměry a ekonomická dostupnost polí. Zemědělská výroba probíhala v rámci jednotlivých katastrů. Některé další objekty určené pro zemědělství byly přičleňovány k šlechtickým nebo církevním reprezentativním stavbám. Některé budovy byly vystavěny osamoceně uprostřed zemědělské půdy. Takto vznikaly zejména velké dvory.
Vlivem zrušení nevolnictví docházelo k parcelaci neefektivních velkostatků a většina zemědělské půdy byla prodávána rolníkům. Díky těmto změnám proběhla velká urbanizační vlna, nazývaná vnitřní kolonizace, která se projevila v rozšiřování původních vesnic, v obestavování přístupových cest, zástavbě návsí, v přestavbě velkostatků na menší jednotky i v zakládání nových vesnic.
Dále se rozrůstala půdorysná plocha usedlostí a docházelo k obsazování posledních volných míst v krajině, kde vznikaly samoty a malé osady. V 18. století tak skončil proces osídlování naší krajiny. Hospodářské objekty už potom víceméně navazovaly na obytnou část a tvořily s ní provozní, konstrukční a architektonický celek.
Po druhé světové válce se síť venkovských sídel nezměnila, sídla se však začala významově diferenciovat. Na podporu rozvoje zemědělské výroby byla provedena pozemková reforma, při níž bylo rozděleno 1,7 mil. ha půdy. Výměra nových usedlostí se pohybovala od 5 do 15 ha, pro jejich uspořádání se zpracovávaly vzorové projekty. [1]
V letech 1949–1959 probíhalo zakládání, rozvoj a dokončení kolektivizace. Zemědělská výstavba byla do krajiny umisťována na základě zjednodušené územně plánovací dokumentace, často také náhodně. V polovině padesátých let se vedle jednotlivých objektů navrhovaly též studie farem se smíšeným provozem staveb živočišné a rostlinné výroby a mechanizačního dvorce, z nichž byla realizována pouze část. Přísnější hygienické a protipožární předpisy zapříčinily větší odstupy zemědělských staveb od obytné zástavby, stavělo se nejčastěji na rovných pozemcích zemědělské půdy. Rozmísťování nových staveb se provádělo na základě technicko-ekonomických rozborů území, stáje často navazovaly i na starší skladové objekty u vesnic, protože v takových případech byly hygienické předpisy mírnější. [5]
Obr. 4 – Smíšená farma JZD. A, B, C – stáje skotu; D, E – stáje prasat; F – sýpka, sklad okopanin; G – silážní věž.
Šedesátá a sedmdesátá léta proběhla ve znamení slučování družstev ve větší celky (průměrná velikost 500, později 650 ha) a specializace výroby. Tím byl položen základ nové koncepce zemědělské výroby, tak jak probíhala do roku 1965. Stávající síť zemědělských staveb byla v této etapě doplněna novými objekty a soubory budovanými v návaznosti na venkovská sídla, i na dosud volných místech v krajině. Při umisťování staveb již byly uplatňovány určité hygienické předpisy. Mezi obytnými plochami sídel a zemědělskými stavbami bylo nutno zachovávat ochranné odstupy (50–120 m podle druhu výroby a její kapacity), které však nebyly potřebně zazeleňovány, a tak zcela neplnily svoji funkci. Ochranná pásma byla požadována mezi některými druhy zemědělských staveb navzájem, např. mezi stavbami pro skot a prasata, mezi stavbami pro skot a drůbež, atd. Původní rozptýlená zemědělská výstavba se postupně zahušťovala a přibližovala venkovským sídlům. Důsledky provozu (hluk, prach, zápach, výskyt bakterií) tyto objekty narušovaly pohodu v přilehlých oblastech obytné zástavby.
Od roku 1971 do 1980 byly pro novou výstavbu uvažovány závody s kapacitou až 1500 krav, 4000 ks ostatního skotu, 20 000 prasat a 200 000 slepic, v odůvodněných případech i s kapacitami vyššími. Tak velké soubory bylo na jedné straně nutno důsledně zónovat z hlediska hygieny práce, veterinární ochrany ustájených zvířat a požární bezpečnosti, na druhé straně zvětšovat jejich ochranné vzdálenosti v krajině. V roce 1972 proto vyšly závazné směrnice čtyř zainteresovaných ministerstev, které určovaly minimální rozestupy obytných a výrobních staveb, způsob hospodaření velkokapacitních souborů, formy likvidace škodlivin apod. Nová velkokapacitní střediska se v této etapě budovala na nových pozemcích, nebo na základě různých výjimek, formou dostavby a rozšiřování starších středisek ležících v blízkosti vesnic. Zde však nadměrná koncentrace výroby výrazně narušila obytné prostředí. [1]
Stavby pro skot
Velikost chovu byla do určité míry limitována možnostmi produkce krmiv a možnostmi půdy pojmout vyprodukované množství hnoje. Neopomenutelným limitem byla vzdálenost nejbližší obytné zóny, dále velikost, tvar a sklon stavebního pozemku, kapacita vodních zdrojů a další.
Stavby určené dojnicím měly průměrně kapacitu 400 až 800 ks, střediska pro odchov telat od 6 měsíců stáří 800 až 2500 ks, střediska pro výkrm skotu 1000–2500 ks. [2] V odůvodněných případech bylo možno budovat v dostatečné vzdálenosti od souvislé hranice sídel trvalého významu. Pro novostavby byla určena vzdálenost 500 m. Tato vzdálenost se měřila od stájových objektů, hnojišť, a silážních staveb. Pro soubory, které vznikaly dostavbou k již existujícím zemědělských objektům, stanovoval ochrannou vzdálenost hygienik. Tato vzdálenost byla menší a určovala se také podle kapacity, ochranné pásmo se pohybovalo zhruba mezi 100 a 150 m od obytné zóny, pro pomocné provozy a sklady bylo pásmo stanoveno na 50 m. [2]
Stavby pro drůbež
Odstupová vzdálenost staveb pro drůbež se stanovovala v závislosti na možnostech odbytu, a na vzájemné dopravní vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že měly tyto druhy staveb velmi vysoké kapacity, které se pohybovaly od 100 000 do 300 000 ks. Tak vysoké koncentrace vyžadovaly min 1 km odstup od hranice souvislé zástavby a nejméně tutéž vzdálenost mezi sebou a od ostatních středisek živočišné výroby. Nebylo možné je budovat u sídel, ani jako dostavby.
Stavby pro ovce
Střediska pro chov ovcí se budovala převážně v kapacitách 1000 až 2000 ks, v horských lokalitách bývala budována i střediska menší, od 400 ks. Střediska pro výkrm jehňat měla obvykle kapacitu nad 1000 ks bylo nezbytné dodržovat ochranný odstup stájí a skladů hnoje od hranice souvislé obytné zástavby 500 m, u menších středisek se dala tato vzdálenost snížit na 150 m. Izolovaně stojící dvory, nebo stáje skotu byly pro menší chovy ovcí dobře adaptovatelné. [2]
Stavby pro koně
Kapacita středisek byla různá. Malá střediska 20–30 koní mohla být vzdálena 80 až 100 m od hranice souvislé obytné zástavby, vzdálenost menších středisek určoval hygienik. Střediska pro chov koní se s výhodou dala umisťovat do starých velkých dvorců.
Sklady obilí
Obilnářská střediska nevyžadovala velké ochranné vzdálenosti od obytných zón min. 50 m, za předpokladu, že se silniční doprava k nim vedla tak, aby nenarušovala – zejména ve sklizňových špičkách – obytné prostředí.
Po roce 1980 byly v důsledku dosavadních zkušeností přehodnocovány názory na velikost stájí zejména u skotu a prasat. Doporučovalo se přecházet na menší kapacity tak, aby se mohlo více využít starších středisek k modernizaci a přestavbu a nebylo takové nebezpečí narušení životního prostředí.
Od roku 1989 nebyla tomuto tématu věnována moc velká pozornost. Zemědělské provozy zůstávaly většinou v původních prostorách zemědělských družstev. Malé soukromé formy zemědělství se občas vracely do původních usedlostí. Nová výstavba soustředěné zemědělské výroby donedávna téměř nevznikala. [2]
1.2 Veterinární ochrana hospodářských zvířat
Hlavním úkolem veterinární ochrany zvířat je snížení možnosti, nebo pokud možno zamezení přenášení nákazy. Nákaza se může ze staveb živočišné výroby šířit vzdušnými proudy, lidmi, převáženými zvířaty, dopravními prostředky, nebo z uhynulých zvířat. Dále je celý systém založen také na vlastní veterinární péči uvnitř chovu. Ze všech těchto důvodů je nezbytné dodržovat veterinární ochranná pásma mezi jednotlivými druhy chovů zvířat. Rozsah těchto pásem závisí na druhu chovaných zvířat, na počtu kusů v chovu a dodržování určitého zónování v souborech živočišné výroby.
Prvky veterinární ochrany byly formulovány v poslední dekádě kolektivizace, a spočívaly v budování tzv. filtračních průchodů z jedné zóny do druhé. K veterinární ochraně patří také dodržování odstupů od jednotlivých specializovaných chovů. Tyto odstupy dnes opět stanovuje ČSN 73 4501.
Doporučené odstupové vzdálenosti se vztahují především na stavby chovů s větším počtem hospodářských zvířat a stavby specializovaných chovů, jako jsou šlechtitelské, rozmnožovací, líhňařské apod. Větším počtem hospodářských zvířat se rozumí stavba nebo soubor staveb, kde součet všech hospodářských zvířat je nebo přesahuje u skotu a u koní 500 dobytčích jednotek, u prasat 240 dobytčích jednotek a u drůbeže 120 dobytčích jednotek. [4]
Doporučená odstupová vzdálenost mezi stavbami chovů různých druhů hospodářských zvířat je 1 km. V chovech, kromě chovů s větším počtem zvířat, je možné chovat různé druhy zvířat společně. Pro stavby s těmito smíšenými chovy se doporučuje chovat zvířata v provozně a prostorově oddělených.
Doporučené odstupové vzdálenosti stájí:
- Stáje pro prasata 20 m
- Stáje pro skot od stájí pro plemenná prasata 50 m
- Stáje pro skot od stájí pro drůbež 100 m
- Stáje pro skot od stájí pro koně 15 m
Odstupové vzdálenosti stájí s různými kategoriemi téhož druhu zvířat musí zamezit narušení větrání stájí, hlavně vyloučit nasávání odvětrávaného vzduchu z jedné stáje do druhé, což je dle měření VÚŽV Praha cca 5 m.
Doporučené odstupové vzdálenosti staveb líhňařských chovů drůbeže:
- Od staveb ostatních chovů drůbeže 1 km
- Od staveb pro ostatní druhy hospodářských zvířat 500 m
Karanténní stáje chovů s větším počtem zvířat se zřizují zásadně mimo areál vlastního chovu. Doporučené odstupové vzdálenosti staveb živočišné výroby od staveb potravinářské výroby:
- U jatek, kde se porážejí zvířata, mlékárny, kde se zpracovává mléko, zpracovny vajec – se zpracováním produktů pouze z vlastní produkce je doporučený rozsah odstupové vzdálenosti 0 až 50 m
- U jatek, kde se porážejí zvířata, mlékárny, kde se zpracovává mléko, zpracovny vajec bez územního omezení zpracování produktů (i z jiných podniků) je doporučený rozsah odstupové vzdálenosti 200 m až 1 km. [3]
Stejné odstupové vzdálenosti se doporučují i při umisťování jiných navazujících potravinářských provozů. Při navrhování odstupových vzdáleností je nutno postupovat individuálně s přihlédnutím ke kapacitě stájí, druhu zvířat a kapacitě potravinářské výroby, převládajícímu směru větru, vzdálenosti od vodotečí, dopravních cest, průmyslových podniků apod.
Literatura
- SÝKORA Jaroslav: Navrhování souborů zemědělských staveb, Praha: Ediční středisko ČVUT, 1984
- SÝKORA, DOSTÁLOVÁ: Zemědělské stavby I, Brno: Ediční středisko VUT, 1986
- MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ: ČSN 73 4501 Stavby pro hospodářská zvířata – Základní požadavky, Praha: Český normalizační institut, 2004
- MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ: Vyhláška 191/2002 O technických požadavcích na stavby pro zemědělství, §2, 2002
- HUČKO, REGNER: Lokalizace zemědělské investiční výstavby, Praha: Vysoká škola zemědělská v Praze, 1983
Agriculture and agricultural buildings ever has developed for centuries. In the past these buildings closely followed the living area. Later, for hygienic reasons, they were moved on the edge of residental areas. During the establishment of agricultural cooperatives the distance between farm buildings and residential areas started to increase. This development of buffer zones of agricultural buildings has had a large and indelible impact on the shape of our landscape.
