Podpora dřevostaveb v ČR – možnosti a východiska

Datum: 30.4.2012  |  Autor: Ing. arch. Josef Smola, Ing. Martin Růžička, Penatus s.r.o.  |  Zdroj: Dřevostavby Volyně 2012

Jaká je dnešní situace v normotvorbě v České republice, která klíčovým způsobem limituje navrhování, provádění a provoz staveb, v obecné rovině a potom specificky zejména v oblasti požárních předpisů, které regulují možnosti realizace dřevostaveb?

Pohled architekta

Ohlédneme-li se do minulosti, restriktivní, legislativní opatření vůči dřevostavbám nejsou na územích dnešní České republiky z hlediska historie žádnou výjimkou. Od doby jednoho z největších urbanistických počinů středověku – založení Nového Města pražského zakládací listinou Karla IV. (1348) – bylo noční můrou šíření požáru v městské aglomeraci. Stavební právo se vyvíjelo postupně, od lokálního, regionálního modelu, po právo zemské a tomu odpovídaly požadavky na jednotné požární předpisy.

To vyústilo, postupně se zmíněnou tendencí sjednocovat stavební i požární předpisy, k zákazu dřevěných staveb zprvu na Moravě od roku 1751 a v českých zemích potom od roku 1816, kdy dvorský dekret zapověděl stavět jak stavby obytné, tak hospodářské ze dřeva.

Za porušení byly ustanoveny pokuty a další tresty. Jsou dokumentovány rovněž případy zboření stavby z moci úřední. Je tedy signálem pro dnešní dobu, že právo bylo vyžadováno a předpisy se dodržovaly, v případě přestupku následoval účinný trest. Přirozeně byly jisté, ale logické, rozdíly v míře tolerance mezi městem a vesnicí, odpovídající důsledkům způsobené škody při požáru na nemovitostech v bezprostředním sousedství.

Za zmínku stojí, že dobovým fenoménem byl „stát ve státě“, rozsáhlá panství Schwarzenberků, zejména v jižních Čechách, která ale svojí stavební produkcí byla vždy po technické úrovni v předstihu před tehdejším stavem techniky, a to i v oblasti požární ochrany, například technologie nespalných požárních dělících zdí u dřevěných staveb…

Historik Martin Ebel, od kterého jsem převzal výše uvedené informace, doslova uvádí: „…že bezprostřední zájem Schwarzenberků o (kvalitní, pozn. autora) stavební produkci na svých doménách, a to jak vrchnostenskou, tak poddanskou, nemá svým rozsahem zřejmě v soudobých Čechách obdoby…“.(!)

Jaká je dnešní situace v normotvorbě v České republice, která klíčovým způsobem limituje navrhování, provádění a provoz staveb, v obecné rovině a potom specificky zejména v oblasti požárních předpisů, které regulují možnosti realizace dřevostaveb?

„Normotvorbou“ je v ČR pověřen pouze formálně nezávislý ÚNMZ (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví) na základě zákona č. 20/1993 Sb., v jehož čele stojí předseda úřadu, který je jmenovaný, ale i odvolatelný ministrem průmyslu a obchodu (MPO).

MPO poskytuje na činnost úřadu odpovídající finanční prostředky. ÚNMZ pořizuje mj. technické normy ve dvou režimech:

  • Přebírání evropských a mezinárodních technických norem jako ČSN EN, ČSN ISO a ČSN EN ISO, příp. harmonizovaných v rámci EU, a to buď překladem, nebo tzv. andorsmentem (přetištění v angličtině s českým překladem první strany),
  • Tvorbu národních technických norem ČSN, jako jsou požadavkové normy, v případě že v oboru neexistuje evropská legislativa, (stavební právo je v rámci EU národní), norem pro provádění specifických technologií jako ETICS, apod.

Technická norma, která zahrnuje požadavky, například na stavby…, musí být po projednání a po schválení ÚNMZ notifikovaná Evropskou komisí.

Obecným zadáním k přezkumu účinnosti TN v porovnání ke stavu techniky, je období 5 let (proto se ČSN inovují často v pětiletých cyklech).

Výkonným aparátem pro zpracování konkrétního „paragrafového znění“ jsou odborní pracovníci, dříve obvykle navržení Technickou normalizační komisí (TNK), složené z odborníků, kteří jsou jmenováni ÚNMZ pro jednotlivé obory, ale pouze jako poradní orgán. Autorem revizí ČSN se zvykově často stával autor předchozího znění.

Souběžně s uvedeným systémem nově jmenuje ÚNMZ pro podporu své činnosti v jednotlivých oborech externí Centra technické normalizace (CTN). Obvykle je to v oboru „silná“ organizace (například ČVUT, CSI), často je pracovníkem této organizace předseda TNK. Tato centra nyní připravují pro TNK návrhy na řešitele norem, na činnost TNK a na formu spolupráce při projednávání evropských norem. Dále má ředitel ÚNMZ jako poradní orgán svojí normalizační radu…

Celý tento uvedený systém svojí „vicekolejností“ a nepřehledností tak, jak je nastaven, přímo vybízí ke korupčnímu a klientskému jednání.

Devítipodlažní BD v Londýně z roku 2008Sedmipodlažní BD ve švýcarském Steinhausenu z roku 2006Sedmipodlažní dostavba proluky(!), tradiční blokové městské zástavby v Berlíně Obr. Příklad bytových domů ze dřeva, které tuzemské předpisy neumožňují realizovat, zleva doprava:
Devítipodlažní BD v Londýně z roku 2008, Sedmipodlažní BD ve švýcarském Steinhausenu z roku 2006 a sedmipodlažní dostavba proluky(!), tradiční blokové městské zástavby v Berlíně.

V oblasti požárních předpisů je situace obdobná. Vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb odkazuje na celkem 11 technických norem, které se v průběhu posledních let měnily nebo byly novelizovány. Projektování zejména větších dřevostaveb proto připomínalo „tanec na ledě“. Jejich bezchybné zvládnutí požárními techniky je v nereálné poloze, což dává při projednání projektové dokumentace hasičům nezřídka prostor pro neomezené šikanování.

Vyhláška sice umožňuje „inženýrský přístup“, možnost obejití normových hodnot formou individuálního výpočtového ověření. To však v praxi přihrává zakázky pouze několika málo odborníkům, autorům norem. Problémem je, že vyhláška neklade požadavky, ale rovnou celé skupiny v určité technologii (dřevostavby) vylučuje. Vůči dřevostavbám je diskriminační. Způsob zatřídění konstrukcí z hlediska požární odolnosti a reakce na oheň se používá výhradně v ČR a na Slovensku. Jinde ve světě nemá obdoby.

Jedná se o jeden z nejpřísnějších evropských předpisů, který neodpovídá stavu a rozvoji techniky, ani zahraničním zkušenostem. Ve své podstatě vede k předimenzování prvků a konstrukcí a tím i k ekonomickým škodám (viz požární zkoušky nosné stěny z balíků slámy, rovněž ve sborníku). O proporčně nevyrovnaném přístupu autorů norem svědčí restrikce vůči ETICS na bázi polystyrénu, ale problematiku odkapávajícího plastu z rámů oken, který dokáže propálit i speciální ochranný oděv hasičů, nechávají bez povšimnutí?

Těžko je například zdůvodnitelné:

  • Proč stavba mateřské školky nesmí mít více jak dvě nadzemní podlaží, a prakticky ji nelze realizovat ze dřeva?
  • Proč nelze realizovat ze dřeva vyšší bytové domy než o čtyřech nadzemních podlažích?
  • Proč nelze realizovat rekonstrukci jedné jednotky stávajícího zděného řadového domu formou dřevostavby?
  • Apod.

Pohled technika

Poznatky ze zahraničí

V zemích, kde se dřevostavby běžně staví a kde nebyl tento vývoj opakovaně na několik desetiletí nařízením státní moci přerušen, tak jako v České republice, se běžně setkáváme s lobby dřevostaveb, různými profesními organizacemi a rovněž programy na podporu využití dřeva a stavění ze dřeva, často od základních škol, kdy se propojuje les a strom jako jedinečný přírodní prvek s dřevem jako konstrukčním materiálem, ze své podstaty plně obnovitelným. Je celkem přirozené, že pokud bude mít člověk od malička dobrou zkušenost se dřevem, bude chodit do dřevěné školky, pak školy… Je zřejmé, že při volbě stavby vlastního domu bude dřevostavba na seznamu celkem vysoko.

Shodnou charakteristikou takových organizací a programů je pak zainteresovanost všech „významných“ hráčů, kteří se přímo vlastní realizací dřevostaveb nezabývají, mají však o jejich další rozvoj a větší uplatnění na stavebním trhu zájem, ať už obchodní, politický, či prostě lidský. Dalším silným charakteristickým a sjednocujícím prvkem je především vlastní iniciativa zainteresovaných, vzájemná spolupráce a podpora.

Jsou to především výrobci materiálů a technologií pro dřevostavby

  • Producenti dřevní hmoty, majitelé a správci lesů
  • Výrobci konstrukčních dřevěných prvků, včetně deskových materiálů a materiálů a prvků na bázi dřeva
  • Výrobci tepelných izolací
  • Výrobci sádrokartonů a materiálů a prvků na podobné materiálové bázi
  • Výrobci technologií větrání, vytápění a ohřevu TUV
  • Apod.

Ve struktuře je rovněž zapojen stát (státní správa) jako služebník veřejnosti, jejíž zájmy hájí a prosazuje prostřednictvím příslušné strategie a tu potom naplňuje prostřednictvím činnosti úřadů a programu dalšího vývoje a podpory stavění ze dřeva, které je z hlediska celospolečenského výhodné. Setkáváme se tak běžně s

  • programy pro nejmenší děti ve školkách v rámci výchovy a osvěty k porozumění a ochraně přírody a dále na základních školách
  • výukou na odborných školách
  • podporou učňovského školství s propagací řemesla obecně
  • podporou aplikovaného výzkumu
  • normotvorbou a nastavením pravidel a zásad pro výstavbu
  • doprovodnými programy, osvětou a vzděláváním laické veřejnosti, propojením s kulturou apod.
  • integrací dřevostaveb v rámci programů trvale udržitelného rozvoje a v rámci programů na úsporu energií
  • prestižními oceněními v soutěžích typu „Wood awards“

Součástí struktury bývá rovněž výzkumná základna, především na úrovni aplikovaného výzkumu, která ve spojení s praxí řeší aktuální problémy a pomáhá dalšímu využití dřeva jako konstrukčního materiálu. Nositelem takového výzkumu je často privátní „firma“ formou neziskové organizace, čerpající prostředky na výzkum a obecně svojí činnost ze tří základních zdrojů

  • Ze státních prostředků – stát výzkum v této oblasti podporuje
  • Od soukromého sektoru, který si zadávají řešení konkrétních problémů
  • Z poplatků za využití předchozích výzkumů a řešení

Organizace a firmy, které dřevostavby staví a provádí, nejsou pak v těchto strukturách přímo zapojeny, ale využívají jejich podpory, poskytují zpětnou vazbu a vzájemně koordinují další postup, buď jednotlivě, anebo prostřednictvím svých profesních organizací a spolků.

Výstupy z činnosti a působení takové struktury hájící zájmy dřevostaveb pak bývají

  • Přímá účast na normotvorbě a přípravě předpisů
  • Jednání a prosazování zájmů oboru na nejvyšších úrovních státní správy
  • Konstrukční manuály pro realizační firmy
  • Propojení potřeb praxe s výrobní sférou (materiály pro dřevostavby)
  • Pomoc při řešení konkrétních úkolů a problémů oboru
  • Pomoc při certifikaci nových produktů, zavádění nových technologií atd.
  • Zastupování a podpora oboru navenek

Mezi charakteristiky systémů na podporu dřevostaveb ve světě patří průhlednost, jasná a dobře kontrolovatelná struktura a rovněž jasná odpovědnost jednotlivých subjektů, stejně tak jejich povinnosti a práva.

Dalším charakteristickým prvkem je propojenost s ostatními stavebními technologiemi. Dřevostavby se tak ve stále větší míře uplatňují v případě rekonstrukcí zděných, železobetonových nebo ocelových staveb.

Situace v České republice

V České republice je z výše uvedeného pohledu situace odlišná

  • Využití dřeva pro konstrukce bylo, především v létech 1946–1989, téměř zakázáno.
  • Tomu odpovídal stav výuky na odborných školách, který se za posledních 20 let téměř nezměnil, rozhodně ne tak, jak by odpovídalo stavu oboru a požadavkům praxe a stavu techniky. Absolventi středních odborných škol a rovněž vysokých škol jsou, s výjimkou VOŠ ve Volyni, pro praxi v rámci oboru dřevostaveb, pokud vůbec, pouze obtížně použitelní. Školy nemají motivaci a ani zájem potřeby praxe zavádět do výuky a s praxí těsně komunikovat. Není zájem, aby se lidé z praxe podíleli na výuce.
  • Antagonistické vztahy mezi architekty a techniky, a mezi architekty, projektanty a realizačními firmami, cíleně budovaný už při výuce na odborných školách a podporovaný bohužel i stavem stavební praxe, nedostatkem středních odborných kádrů na stavbě a žalostnou úrovní řemesel, pak zásadním způsobem ztěžují komunikaci a možnosti spolupráce.
  • Neexistuje reálný aplikovaný výzkum v oblasti dřevostaveb. Jednotlivé „pokusy o výzkum“ na úrovni grantů nejsou koordinovány a jsou vedeny především snahou jednotlivců či malých skupin získat grant a tím finanční prostředky bez spojitosti s reálnými požadavky praxe. Výsledky tohoto „výzkumu“ za posledních dvacet let jsou, z hlediska praktického využití, žalostné.
  • Využití dřeva pro stavební konstrukce je svazováno složitými, neprůhlednými a v podstatě „prakticky nedodržitelnými“ předpisy, kde především požární předpisy, jedny z nejsložitějších a nejpřísnějších na světě, výrazně a zcela nesmyslně dřevostavby omezují a komplikují jejich uplatnění na trhu.
  • Neexistuje organizace ani žádná organizační struktura, která by se cíleně zabývala podporou dřevostaveb a zájmy tohoto oboru by byla schopna prosazovat na různých úrovních, včetně politické.
  • Pokud v rámci oboru dřevostaveb existují zájmové organizace, jsou tvořeny především na úrovni firem zabývajících se výrobou komponentů, výstavbou dřevostaveb, jejichž zájem je celkem přirozeně omezen pouze zájmem „osobním“ a nemá přesahy do vlastního oboru dřevostaveb.
  • Producenti dřeva, klíčový hráč „Lesy“, stojí mimo obor dřevostaveb a o stavění ze dřeva neprojevují prakticky žádný zájem.
  • V rámci oboru dochází k významnému tříštění sil a plýtvání energií. Namísto spolupráce a soustředění sil, znalostí a energie, zaměřují se jednotlivé stavební firmy a bohužel i velcí výrobci materiálů, především na vývoj a certifikaci svých vlastních konstrukčních systémů a „boj s konkurencí“ v rámci vlastního oboru.
  • Významný je rovněž tlak lobby tradičních silikátových staveb, který však z „rodiny dřevostaveb“, zůstává vlastně nepovšimnut.
  • S tím souvisí i dlouholeté oddělení dřevostaveb od ostatních stavebních technologií u nás. Pro naše podmínky je tak zatím jen obtížně představitelný dnes už běžný trend ve vyspělých zemích, kdy technologie dřevostavby vystupuje jako rovnocenný a vážený partner, a je integrován spolu s ostatními technologiemi (zdivo, železový beton, ocel apod.). Kromě novostaveb má pak tento trend významný dopad v oblasti rekonstrukcí stávajících staveb, jehož prostřednictvím lze významně snížit např. emise CO2 (plán „Bezuhlíkové Evropy“).

Situace je tedy v České republice výrazně odlišná od ostatních zemí, kde se ze dřeva běžně staví. Vývoj posledních dvaceti let bohužel neposkytuje téměř žádné záruky a ani naději, že bychom byli schopni dosavadním způsobem „dohnat“ vyspělý svět a opatrná prohlášení „že to tak strašné není“ a „že se situace pomalu zlepšuje“, praxi a ani společnost v žádném případě nemohou uspokojit.

Vývoj po roce 1989 pak rovněž potvrzuje, že jediné, na co se, pokud vůbec, můžeme spoléhat, jsme my sami, tedy vlastní obor dřevostaveb a potom některé další subjekty, především výrobci materiálů pro dřevostavby, kteří by logicky měli mít na rozvoji a větším uplatnění dřevostaveb zájem obchodní.

Mimo náš obor nelze očekávat žádnou pomoc a podporu, spíše naopak.

Naše národní posedlost hledáním vlastní cesty, v současné době pak až příliš často tam, kde to nejen není potřeba, ale kdy je to dokonce kontraproduktivní a zároveň nechuť, až neschopnost spolupracovat a vzájemně si pomáhat, nám situaci dále komplikuje, podobně jako celkový morální a mravní úpadek naší společností, provázený všude přítomnou korupcí a ztrátou základních lidských hodnot. Bohužel, podobné trendy můžeme stále silněji vnímat i ve světě, který považujeme za vyspělý a který nám byl a dosud je příkladem a vzorem.

Při pohledu na současný stav naší společnosti bude asi nutno položit si rovněž, jakkoli nepříjemnou, otázku:

„A jak je to u nás, v rodině dřevostaveb a v našem oboru?“

Máme důvod se domnívat, že právě náš obor je čistý a zdravý? Budeme dál předstírat, že je vlastně všechno v pořádku, anebo jasně popíšeme situaci a budeme ji řešit? Rovněž navzdory těm, kterým současný stav, ať už z jakýchkoli důvodů, vyhovuje?

Pokud budeme mít dost odvahy klást si tyto a podobné otázky a hledat odpovědi, je to první nutný krok na naší společné cestě. Rozhodnout se však musíme sami.

Východiska a možná řešení

Za dané situace, kdy obor dřevostaveb může spoléhat pouze sám na sebe, představuje konference ve Volyni, byť krátkodobě a pouze jednou za rok, úžasnou koncentraci energie a potenciálu lidí, kteří by o obor dřevostaveb a jeho další rozvoj měli mít zájem. Projevit zájem pro realizaci nějakého cíle ale většinou nestačí. V dané situaci neznáme ani konkrétní cíle, jejichž naplnění by větší rozvoj dřevostaveb a zlepšení jejich pozice na trhu umožnil.

Především na základě dosavadních zkušeností v zahraničí je možné stanovit základní předpoklady a principy, jejichž uplatněním by pozice dřevostaveb mohla posílit:

  1. Začít měnit strukturu vztahů v linii architekt – projektant – realizační firma a rovněž vztahů s výrobci a dodavateli materiálů a prvků pro dřevostavby. Východiskem vztahů by měl být společný zájem, tedy snaha po spolupráci, vzájemná úcta a uznání důležitosti, společná podpora oboru a prostá lidská slušnost a poctivost.
  2. Zatažení „velkých hráčů“ do struktury. Zde jde především o producenty dřeva a velké zpracovatele dřeva a výrobce dřevěných prvků a dále výrobce ostatních materiálů používaných pro dřevostavby.
  3. Změna systému výuky ve vztahu k využití dřeva ve stavebnictví, nejprve na odborných školách, později i na ostatních stupních škol, a propojení výuky na školách s praxí, včetně účasti „praktiků“ na výuce a zapojení firem do osvětových akcí. Podpora a výchova nadaných studentů zajímajících se o obor.
  4. Výrazná podpora řemesel a to i za cenu vlastních oborových učilišť.
  5. Postupné vytvoření organizace, která nebude hájit žádné individuální nebo skupinové zájmy v rámci oboru dřevostaveb, ale především a pouze společné zájmy oboru, a to na všech potřebných úrovních, včetně politické.
    1. Důležitým úkolem bude najít zdroje financování takové organizace. Zajímavou inspirací je např. finský „lesní fond“, kdy prodejce dřeva i jeho kupující přispívají do fondu každý 0,2 % z ceny (viz také přednáška paní Ronkainen-Forsius z Finska na letošní konferenci).
    2. Dalším důležitým úkolem bude najít vhodné osoby pro vedení takové organizace.
  6. Průvodním jevem všech předchozích kroků by měla být rostoucí soudržnost a spolupráce všech subjektů v rámci oboru, spolu s návratem k základním principům a hodnotám, na základě kterých se může „udržitelně“ rozvíjet lidská společnost a tím i jakákoli lidská komunita.
 
English Synopsis
Support for wooden structures in the CR - options and issues

What is the current situation in creating legal standards in the Czech Republic, which crucially limits the design, implementation and operation of buildings in general and then specifically in the field of fire regulations that regulate the implementation possibilities of wooden buildings?

 

Hodnotit:  

Datum: 30.4.2012
Autor: Ing. arch. Josef Smola   všechny články autoraIng. Martin Růžička, Penatus s.r.o.



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (žádný příspěvek, přidat nový)


Projekty 2014

Související rubriky

Reklama

Adresář výrobců a dodavatelů dřevostaveb
Ročenka PROFIspeciál - profesionálům z oboru dřevostaveb



Partneři oboru

logo FERMACELL
logo SLAVONA logo KNAUF

E-mailový zpravodaj

Nejnovější články