Šikmé střechy na patnáctém ročníku konference Izolace

Akce se uskutečnila 23. ledna v areálu PVA Expo Praha pod záštitou ČKAIT a CSI, souběžně s veletrhem Střechy, For Pasiv, Solar a Řemeslo. Kladla si za cíl oslovit nejen architekty a projektanty, ale také správce nemovitostí, dodavatele staveb, izolací a střešních krytin a ostatní účastníky širší obce osob činných ve stavebnictví. Moderování se opět ujal doc. Ing. František Kulhánek, CSc., z fakulty stavební ČVUT Praha, ve spolupráci se zástupci pořadatele. Součástí konference bylo též vyhlašování výsledků soutěže Memoriálu docenta Antonína Fajkoše, uznávaného odborníka na problematiku plochých i šikmých střech. Předány byly také ceny v tombole ve prospěch chráněné dílny o. s. Eliáš.

Problematika střešních plášťů šikmých střech se v referátech přednášejících dotýkala jak střešní krytiny, tak také stavebně fyzikální problematiky. Ve většině případů jsou to nedostatky, jako je například výskyt plísní či špatné zateplení, které má za následek vysokou energetickou náročnost pro vytápění či chlazení objektů nebo snížení akustického komfortu vlivem nedostatečné neprůzvučnosti.

„Zásadním krokem při návrhu šikmého střešního pláště je volba krytiny a jejích součástí, což má svá daná pravidla. Když se podle nich nehraje, dochází k problémům, které je pak nutno řešit, a to je většinou dosti komplikované a nákladné,“ podotýká Ing. Marek Novotný, Ph.D., odborný garant konference a dále blíže seznamuje s programem, který obsahuje prakticky celý průřez problematiky šikmých střešních plášťů od návrhu až po možné poruchy a prevenci. Diskuse se účastnili významní odborníci, jakými jsou například doc. Ing. Zdeněk Kutnar, CSc., prof. Ing. Jozef Oláh, Ph.D., Ing. Marek Novotný, Ph.D., Ing. Antonín Parys či Ing. Luboš Káně. Představili se také zástupci prováděcích firem a někteří výrobci.

Úvodní přednáška od profesora bratislavské stavební fakulty Jozefa Oláha představila základní krytiny pro šikmé střechy, nabídla srovnání, a zároveň připomenula, co je třeba učinit, abychom se vyhnuli reklamacím. K nejčastějším poruchám řadí mechanické poškození prvků krytin, nesprávný sklon střešních ploch, nesprávný přesah krytin, nesplnění základných technických požadavků krytin, nedostatečnou kvalitu nosných prvků krytin a nevhodné použití krytin v náročných klimatických podmínkách.

„Je třeba věnovat více pozornosti nejen novým technologiím, materiálům konstrukcí a ekonomice, ale také určité estetice,“ dodal Jozef Oláh na slavnostním společenském večeru, kde byl oceněn za svůj dlouhodobý přínos a zvyšování prestiže oboru, za vysokou odbornost a profesionalitu a celoživotní technickou tvůrčí práci, publikační a pedagogickou činnost.

V návaznosti na svého kolegu z bratislavské stavebné fakulty pokračoval Ing. Stanislav Šutliak, Ph.D., ve výčtu poruch, přidal nešvary v zateplování šikmých střech a nabídl jejich defektoskopii pomocí termovize. Výskyt poruch nejčastěji spatřuje v konstrukcích střešních plášťů pro obytná podkroví, což je podle jeho slov důsledkem nedokonalého celkového technického řešení z pohledu stavební tepelné techniky.

„Velmi důležitou částí je umístění nosných prvků v konstrukci hlavně z hlediska materiálů s výrazně odlišnými tepelně-technickými charakteristikami, jako je například ocel,“ dodává Stanislav Šutliak. V případě, že se potvrdí nesprávné nebo neúplné řešení dodané projektantem, měla by na to realizační firma upozornit a žádat o doplnění. V opačném případě se hlavní vina připisuje zhotoviteli.

Materiál, nedlouhý obsahem, ale zajímavý svým obrazovým doprovodem, prezentoval Ing. Marek Novotný, Ph.D. Ukázal příklady poruch na tradičních šikmých střechách s pálenou krytinou. Zdůraznil, že kromě klasických nezateplených šikmých střech se vyskytují stále častěji (stejně jako jeho předřečník) zateplené šikmé střešní pláště s obytnými prostory.

„Architektonickým rozšířením využití prostor pod šikmými střechami se rozšířily i možnosti technických řešení a s tím se ruku v ruce zvětšilo i množství vad, poruch a dalších nepříjemností, které s sebou rozvoj možností nese – a to včetně slepých uliček,“ vysvětluje Marek Novotný a na obrázcích ukazuje některé „univerzální poruchy“ (přetrvávající od historie do dneška), zejména pak důsledky dlouhodobého zatékání na nosné konstrukce, které pak trpí biologickou korozí – houbami, hnilobami atd. Další důsledky jsou pak statické poruchy a komplexní ztráta funkčnosti, v těchto případech nosných prvků krovu. V prezentaci nechyběly ani ukázky české lidové tvořivosti…

Další přednáškou vyvolal Ing. Luboš Káně diskusi o trvanlivosti doplňkových hydroizolačních vrstev střech se skládanou krytinou. Konkrétně zmínil případ zatékání do šikmých střech bytových domů v okolí Prahy. Prezentoval průzkum těchto střech odebráním vzorků použité lehké difúzní fólie a testoval je společně s kolegy na těsnost. Při hledání odpovědi technici prozkoumali šedesát střech a provedli velké množství zkoušek těsnosti odebraných vzorků „podstřešních“ fólií a hledali chyby. V závěrečné zprávě konstatovali, že nelze podezírat výrobce ze zlých úmyslů a své výsledky komentovali takto: Trh si prostě žádal velmi propustný materiál, podařilo se vyvinout fólii, která tento požadavek splnila, a přitom byla, nová, schopna zachytit a odvést vodu. Dlouhodobé zkušenosti s funkčností třívrstvých mikroporézních fólií máme až nyní. Je třeba co nejefektivněji využít získané poznání. Určitě je třeba upustit od dalšího navrhování DHV z třívrstvých mikroporézních fólií a při hledání vhodných materiálů na trhu nebo při vyvíjení materiálů nových je třeba testovat trvanlivost při vystavení materiálů všem vlivům, které jsou v současné době a při současném stylu stavění známy. Problematika pronikla i na půdu CEN TC 254, která má ve svém portfoliu normu EN 13589-1. Tam se snad již ledy pohnuly a evropští výrobci začali hledat přísnější metody ověřování trvanlivosti svých výrobců. Tuzemští výrobci i zástupci evropských výrobců zatím většinou bezradně přešlapují nad zjištěnou pravdou a bojí se ji přiznat sobě i svým odběratelům.

A jaká má být životnost materiálů pro krytinu a pro DHV?

Je třeba se zamyslet, jestli není příliš riskantní, svěřit důležitou funkci ochrany stavby před vodou tenké vrstvě z různě modifikovaných plastů, zvláště, je-li to na tak dlouhou dobu. Vzpomeňme na výrobce střešních krytin, kteří nabízejí dokonce až třicetiletou záruku na krytinu. Životnost krytiny s takovou zárukou bude, doufejme, ještě delší, třeba 40 let.

A doporučení?

Neměli bychom brát investorovi z kapsy peníze ani za tu nejlevnější fólii. Z výše uvedeného ale vyplývá, že funkce DHV je ve střechách nad obytným podkrovím nezastupitelná. Jestli tedy někdo předpokládá, že materiály pro DHV mají kratší životnost než krytina, měl by investorům čestně sdělit, že budou muset střechu v průběhu životnosti krytiny přeložit nebo že si nemusejí kupovat tak kvalitní, a tedy dražší, krytinu. Pro doplnění: při stanovení návrhových životností konstrukcí se lze inspirovat v Pokynu F (ke směrnici o stavebních výrobcích 89/106/EHS) a v základním eurokódu ČSN EN 1990. V uvedených dokumentech se doporučuje například pro běžné pozemní stavby návrhová životnost konstrukcí vyměnitelných s určitým úsilím 25 let a životnost konstrukcí snadno vyměnitelných nebo opravitelných 10 let. Takže po DHV by se podle tohoto doporučení měla požadovat životnost 25 let, kdežto u taškové krytiny by stačilo 10 let.

A jaká jsou východiska?

Kromě absurdního řešení, nestavět šikmé střechy, nabízí Ing. Luboš Káně dvě řešení:

1. Změnit namáhání doplňkové hydroizolační vrstvy, která poškozují třívrstvé mikroporézní polypropylénové fólie. Takový záměr v případě klimatických namáhání jistě vyvolá úsměv. Lze se pokusit částečně snižovat teplotu zvětšením tloušťky větrané vzduchové vrstvy pod krytinou a rozměrů větracích otvorů. Lze zpřísnit pravidla pro navrhování, realizaci a užívání tak, aby DHV byla zabudována zcela ve tmě. Tato pravidla by ale nejspíš musela vyloučit použití některých druhů krytin a některých způsobů větrání vzduchové vrstvy mezi DHV a krytinou.
2. Hledat odolnější kontaktní difúzně propustné materiály pro DHV. Stále jsou střechy, které bez použití dostatečně difúzně propustných materiálů do DHV nebude možné zateplit. Proto má smysl hledat materiály, které jsou propustné a zároveň lépe odolávají výše popsaným vlivům. Je téměř jisté, že se takové materiály nenajdou mezi nejtenčími a difúzně nejpropustnějšími fóliemi. To by však nemělo být na závadu, pokud se budou uplatňovat konstrukční řešení, která zajistí dostatečnou pravděpodobnost dosažení úspěchu při realizaci parozábrany. Vysoká difúzní propustnost je totiž nezbytná především tam, kde není jistota kvalitní funkce parotěsnicí vrstvy. Nekvalita konstrukcí parozábran nás tedy dohnala k vývoji sice propustných, ale málo odolných materiálů pro DHV. Masivnějších, méně, ale stále ještě dostatečně difúzně propustných fólií s jiným konstrukčním a materiálovým principem, je na trhu dost. Jen je zatím nikdo nechtěl, protože byly na trhu mnohem levnější materiály mikroporézní, o kterých se tvrdilo, že také fungují. Zde je třeba varovně zdvihnout prst. Tzv. nové typy fólií nejsou v boji z výše uvedeného důvodu moc otestované. I při našem průzkumu jsme je ze šedesáti střech zastihli jen na dvou. Je třeba přísně testovat v laboratořích a sledovat realizované stavby.
3. Použít konstrukce a skladby střech méně závislé na difúzní propustnosti DHV. Podle současných technických poznatků o navrhování lze ale navrhnout skladby i s DHV z výrazně méně paropropustných materiálů než jsou třívrstvé mikroporézní polypropylénové fólie, které jsou funkční a s vyhovujícím vlhkostním režimem. Dokonce lze uplatnit i asfaltové pásy. Jejich vodotěsnost neovlivňuje kontakt s jinými materiály, jsou dostatečně dlouhodobé zkušenosti s jejich odolností vůči výše popsaným vlivům klimatu a zabudování.

Řešení nabízeli i další přednášející. Dlouholeté zkušenosti soudního znalce prezentoval například Ing. Antonín Parys. V referátu seznámil návštěvníky konference s realizací základních vrstev krytiny šikmých střech. Složitost celé problematiky spatřuje v tom, že pokrývač nepracuje s jedním či dvěma typy materiálů tak, jak je tomu u plochých střech, ale musí technologicky zvládat práci s desítkami různých typů, nejen střešních krytin, ale i dalších nezbytných doplňků. Hlavní pozornost je třeba soustředit podle Antonína Paryse do tří částí: montáž fólie – pojistné hydroizolace, montáž laťování a montáž vlastní střešní krytiny. Z hlediska zajištění interiéru objektu proti vodním srážkám se jedná o nejdůležitější prvky střešního pláště.

„Zde je místo k tomu, abychom se zamysleli nad prostou odpovědí na otázku, jak práci pokrývače usnadnit z hlediska normového, co mu povolit, co mu zakázat a v jak velké oblasti mu dát volnou ruku,“ uvedl tento respektovaný ostravský soudní znalec a v rozsáhlé fotodokumentaci ukázal současnou realitu z desítek realizovaných šikmých střech. Apeloval (již poněkolikáté) na nutnost stávající ČSN 73 1901 – Navrhování střech rozdělit na dvě samostatné části.

V dalších příspěvcích se střídali zástupci výrobců a firem a diskutovala se nejrůznější témata. Velmi často se řešila nadkrokevní tepelná izolace a její mechanické kotvení, upevňovací systémy, jako např. Twin UD, který se na trhu objevil před více než 20 lety a postupně se zdokonaluje a nachází uplatnění nejen pro nadkrokevní zateplení, ale i pro odvětrávané fasády. Tepelné izolace se dále řešily z pohledu firem Knauf Insulation či z pohledu společnosti Rockwoll. Nabídku kotvení plechových drážkovaných krytin rozšířila i firma Rheinzink a podstřešní folie Juta. Nutné je připomenout i zástupce střešních krytin společností Tondach a Bramac. V prvním případě se jednalo o funkci pálené střešní krytiny při navrhování a provádění a ve druhém případě o větrání šikmých střech a nezateplené půdní prostory. Samostatnou kapitolou v tomto bloku byly asfaltové šindele (Tegola Bohemia). Zajímavá přednáška, která objasnila některé chyby při navrhování a provádění. Za všechny chyby lze uvést alespoň ty nejvíce opomíjené: nesprávné umístění kotvících prvků. Místa kotvení jsou dle manuálů jednoznačně určena montážními instrukcemi vydanými výrobcem nebo dovozcem. Předepsané horizontální umístění hřebíku je nutné dodržet hlavně z důvodu vodonepropustnosti krytiny v místě perforace. Vertikální umístění kotvícího prvku je stanoveno tak, aby tento procházel oběma vrstvami šindelů. V případě, že je hřebík umístěn příliš vysoko a neprojde spodní šablonou, může dojít, zejména na strmých plochách, k sesunutí vrchní části krytiny vlastní vahou nebo namáháním z vnějšího prostředí. Přednášející ukazoval, co se může stát, když se hřeb nebo spona umístí do spáry mezi prkny. V těchto případech je nutno hřebík umístit co nejblíže k určenému místu kotvení do pevného podkladu a vzniklý otvor utěsnit asfaltovým tmelem.

Mezi další, velmi časté chyby při vlastních realizacích, patří přeceňování tzv. „samosvařitelnosti termobodů“. Asfaltové šindele mají obvykle z výroby na sobě naneseny lepící plochy, kterými je zabezpečeno (při dodržení technologie montáže) vzájemné slepení jednotlivých řad krytiny na sebe. Tyto adhezivní plochy jsou většinou provedeny z vysoce modifikovaných asfaltů. Za určitých teplot střešního pláště dojde při pokládce k aktivaci těchto lepících ploch a k následnému slepení krytiny. Obecně však panuje mezi veřejností názor, že ke slepení krytiny dojde v určitém časovém horizontu vždy. Tento předpoklad je dle přednášejícího bohužel mylný. V případě, že se střešní plášť montuje v chladném počasí a není předpoklad, že ke slepení krytiny dojde v krátkém časovém horizontu, existuje nebezpečí, že se povrch lepících ploch zanese prachem, pylem nebo jinými nečistotami a účinná lepící plocha se tedy výrazně zmenší a stane se nefunkční. V horším případě může dojít i k mechanickému poškození krytiny větrem. Vlastní slepení krytiny je vždy diskutabilní v chladném počasí, na severních stranách střechy, které i v letním období mohou být trvale ve stínu, nebo na strmých a závětrných plochách střech, kde proti zatížení vlastní hmotností krytiny působí sání větru. V případě, že existuje z výše uvedených příčin nebezpečí neslepení krytiny, je vždy nutné toto zabezpečit nahříváním termobodů a následným přitlačením šablon na sebe.

Průběh celé jednodenní konference Izolace 2014 komentovali svými odbornými dotazy moderátor František Kulhánek a Marek Novotný. Za všechny dotazy snad pouze jeden, kdy oznamovala studentka ČVUT Zuzana Jedličková nejčastější poruchy způsobené činností živočichů. Poruchy na stavbách totiž nezpůsobuje jen dřevokazný hmyz, jehož larvy jsou schopné dřevěné konstrukce závažně poškodit, ale též kuny. Kuna se dostane téměř všude a jakmile má příležitost uhnízdit se pohodlně v teple, nezastaví se před ničím. Vzhledem k rozsahu a závažnosti poruchy doporučila kompletně vyměnit tepelnou izolaci a pojistnou hydroizolaci, což bývá často velmi nákladné a časově náročné. Důležitá je proto prevence, která spočívá v dřevěném podbití v kombinaci s perforovanými mřížkami, zajišťujícími přívod vzduchu do větrané mezery, které by měly znemožnit kunám další pronikání do krovu. Další preventivní možností, jak odehnat kuny, je použití zvuku. Ať už v podobě stále hrajícího rádia nebo různých specializovaných přístrojů, vydávajících zvuk o určité frekvenci. Na otázku Františka Kulhánka, co jim tedy máme hrát, už za hlasitého smíchu přítomných v sále neodpověděla. Zřejmě Valčík na rozloučenou…