Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Co s denním světlem v novém stavebním zákoně

S pohledem do minulosti české technické normalizace v oblasti stavební světelné techniky autor hledá možnou inspiraci pro tvůrce nového stavebního zákona a k němu příslušné podzákonní legislativy.

Vše na světě má svůj vývoj a postupuje v proměnách z minulého přes přítomnost do budoucího. K pokusu nalézt odpověď na otázku uvedenou v nadpisu je třeba se lehce poohlédnout do minulosti. Požadavky na denní osvětlení a proslunění budov inspirované Athénskou chartou [1] pronikly do stavební praxe evropských zemí včetně zemí českých brzy po skončení druhé světové války. Jejich jediným účelem vždy bylo a stále zůstává, podpořit zdraví lidí užívajících budovy. O významu denního světla a přímého slunečního záření pro zdraví není pochyb a už o tom bylo mnoho napsáno – např. [2], [[3].

1. Jednoznačnost a ověřitelnost

Jednou z prvních československých technických norem, která požadavky na denní světlo v budovách obsahovala, byla ČSN 73 0020 Obytné budovy (1955) [4]. Norma nařizovala závazný poměr mezi plochou okna a plochou podlahy místnosti. Pro obytné místnosti 1:8 a pro příslušenství 1:12. Z dnešního pohledu toto nařízení snad může vzbudit úsměv, protože tehdejším uživatelům budov vůbec žádné denní světlo negarantovalo. Okno může být zvenčí rozličně stíněno, může být všelijak konstrukčně uspořádáno, zaskleno různými skly a množství světla ovlivňují i světelně technické vlastnosti samotné osvětlované místnosti. Avšak z hlediska jednoznačnosti výsledku posouzení a z hlediska možnosti ověření takového výsledku je tento jednoduchý požadavek ideální. Rozměry okna je možno si přečíst na kótě stavebního výkresu a plocha místnosti je uvedena v tabulce tamtéž. Případně lze rozměry a plochy zkontrolovat na místě pomocí skládacího metru nebo svinovacího měřicího pásma. Není zapotřebí žádného počítače s autorizovaným software, ani ověřeného luxmetru ovládaného akreditovanou laboratoří. Požadavku rozumí i uživatel budovy – laik. Už nikdy v budoucnosti nebudou požadavky na denní osvětlení tak jasné. V době vydání normy stěžovatelé nebyli. Občané drželi pusu a krok a vyvěšovali na 1. máje praporky. Dnes je ale jednoznačnost požadavků a ověřitelnost výsledků posouzení nezbytná při řešení častých stížností a sporů o zastínění novými budovami. Požadavek normy vydané v roce 1955 je sice křišťálově jednoznačný, avšak bohužel je diskvalifikován malým respektem k realitě šíření denního světla v budovách a ke způsobu jeho působení na uživatele budov.

2. Shoda s fyzikou a fyziologií působení denního světla

Další vývoj normalizace směřoval ke stále větší přesnosti, i když slovo „přesnost“ v souvislosti s požadavky na denní osvětlení je sotva na místě. Obloha se neustále dynamicky mění a předpověď jejího stavu jako zdroje světla i na několik nejbližších minut je nemožná. Není proto jasné, k jakému stavu oblohy by se „přesnost“ měla vztahovat. Spíše se tedy jednalo o dosažení větší shody požadavků se způsobem šíření denního světla do interiéru a s jeho působením na uživatele budov. Jako kritérium se začal používat činitel denní osvětlenosti D (%). Jedná se o poměr osvětlenosti v daném místě v interiéru k současné osvětlenosti nestíněné vodorovné roviny v exteriéru. V ČSN 36 0035 Denní osvětlení budov (1968) [5] se už poprvé pracuje s oblohou CIE 1:3 s gradovaným jasem. Tento mezinárodně uznaný standard je simulací zatažené oblohy v zimě, která se považuje za stav s nejméně příznivými podmínkami z hlediska množství denního světla. Logika požadavků je nezpochybnitelná: pokud budou limity množství světla splněny za těchto podmínek, pak budou splněny i za jakéhokoli jiného stavu oblohy.

Pro zachování potřebné míry jednoznačnosti výpočetních postupů a ověřitelnosti jejich výsledků, byly ve všech dalších vydávaných normách uváděny závazné hodnoty některých do výpočtu vstupujících veličin, jako jsou činitelé propustnosti světla materiálů pro zasklení, činitelé odrazu světla povrchů v závislosti na jejich barevnosti nebo činitel jasu stínících překážek [6]. Odraz světla od průčelí domů se při kolaudacích neměří, a proto namísto nejistých a obtížně ověřitelných hodnot se při výpočtech jednotně používaly a dosud používají hodnoty stanovené normou. S přihlédnutím k naměřeným odchylkám od těchto hodnot pak další normy [7] poskytují relativně spolehlivou metodu měření činitele denní osvětlenosti.

3. Doba hromadné bytové výstavby

Požadavky v hodnotách činitele denní osvětlenosti při zatažené obloze CIE 1:3 se v našich normách následně udržely po dlouhých 50 let, během nichž došlo k významným společenským změnám i ke změnám ve stavebnictví a urbanismu. V šedesátých až osmdesátých letech minulého století se bytová výstavba děla téměř výhradně „na zelené louce“ s využitím unifikovaných domů z panelů. Denní osvětlení a proslunění těchto objektů pro opakované projektování se prověřovalo už při jejich vývoji. Výsledkem byla jednoduchá urbanistická pravidla, která se týkala jen vzájemných odstupů a orientace ke světovým stranám. Projektant souborů objektů hromadné bytové výstavby se pak řídil typovými podklady a s pojmem činitel denní osvětlenosti se při osazování domů do krajiny nemusel vůbec setkat. Zpracovatelem norem na denní osvětlení byl tehdy Studijní a typizační ústav, který se právě vývojem unifikovaných objektů zabýval. Složitější výpočetní technika tehdy neexistovala a tak se hodnoty činitele denní osvětlenosti zjišťovaly pomocí různých grafických metod. Za všechny je možno jmenovat dvě tehdy nejrozšířenější – Kittlerovy protraktory [8] a Daniljukovy úhlové sítě [9]. Přesnost těchto metod byla omezená. Často záležela na tloušťce tužky při grafickém zpracování. Tím ale byla v ideálním souladu s realitou působení denního světla v budovách. Při proměnlivosti denního světla během dne i roku a také díky úžasné schopnosti adaptace zraku, kterou nás příroda obdařila, totiž uživatelé budov nejsou bez použití měřicích přístrojů schopni registrovat menší změnu osvětlení než 15 % z původní hodnoty*). A grafické zpracování jakoukoli tužkou bylo schopno požadovanou hodnotu právě s přesností ±15 % garantovat.

4. Konec „zlatých“ časů

V devadesátých letech se výstavba přesunula do center měst, kde jsou složité majetkové a zastavovací poměry, v jejichž důsledku, a také jako nechtěný plod rozvoje dříve potlačovaných občanských svobod, se vyskytují časté stížnosti na vzájemné stínění. Autor tohoto článku nikdy nepřestane být osudu vděčný za to, že už třicet let nemusí vyvěšovat na prvního máje praporky a že má možnost bez obav hájit svoje svobody a práva. Nalezení práva v některých sporech ale může být složité a často takové hledání netrvá krátce. I proto je příprava staveb tak dlouhá. Odpůrci staveb hledají cestu k prosazení svého stanoviska polemikou nikoli technickou a věcnou, ale právní. Ta však nemá pochopení pro nějakou toleranci ±15 %. Z nesplnění limitu o desetinu procenta se vyvozují dalekosáhlé závěry směřující k zákazu stavby anebo k velkým finančním kompenzacím. V ústrety této neblahé praxi běží i nové, dříve neznámé, metody výpočtu. Ve stavebně složitých centrech měst se už nevystačí s málo přesnými grafickými metodami. Výpočet osvětlení je nutné provádět za pomoci stále sofistikovanějších softwarů, které deklarují, že jsou schopny poskytnout výsledek s přesností právě na onu spornou desetinu procenta.

5. Zneužívání požadavků

Z praxe autora tohoto článku jako soudního znalce vyplývá, že denní osvětlení je ve sporech týkajících se nové výstavby převážně zástupným problémem. Čest výjimkám [11], ale stěžovatelům na stínění nevadí snížení úrovně denního světla. Skutečným důvodem stížnosti bývá skutečnost, že nová stavba zakryje výhled, což by mohlo vést ke snížení ceny bytu. A protože naše technické normy neobsahují požadavek zachování hodnoty bytu nebo výhledu ke kostelu, řeší se tyto problémy pomocí normových požadavků na denní osvětlení a proslunění budov. Požadavky, jejichž jediným cílem je ochrana veřejného zdraví, se tak často stávají zlým nástrojem v rukou různých nepravých zachránců světa, kverulantů a vyděračů. Při tomto běhu věcí se nelze divit, že developerským firmám a některým architektům vadí požadavky na proslunění a denní osvětlení natolik, že usilují o jejich zrušení. Je třeba se přičinit o to, aby připravovaný stavební zákon spolu s podzákonní legislativou vytvořil takové právní prostředí, ve kterém stavební světelná technika bude v zájmu veřejného zdraví řešit pouze proslunění a denní osvětlení budov a nikoli zástupné cíle odpůrců výstavby. Zákaz popírání výsledků šetření (výpočtu, měření, rozhodnutí úřadu), není-li doložena hodnota lišící se alespoň o 15 až 20 %, by k takovému prostředí jistě přispěl.

6. Spravedlnost a řešení rozporu s normami vyšší právní účinnosti

Nezbytnost existence norem na denní osvětlení vyplývá z potřeby mít nástroj k regulaci staveb a k řešení sporů o stínění. Řešení sporů ale musejí být také spravedlivá ke všem účastníkům výstavby. I této věci dosud byla v českých technických normách věnována pozornost. Z důvodu zachování elementární spravedlnosti byl v ČSN 73 0580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007) [13] zaveden jako kritérium činitel denní osvětlenosti roviny zasklení okna z venkovní strany Dw (%). Lidé potřebují světlo uvnitř interiéru, ale při posuzování stínění stávajících budov novými stavbami by nebylo spravedlivé, kdyby posouzení mělo být závislé na velikosti oken a na proporcích místností stávajícího domu. Činitel Dw (%) hodnotí jen přístup světla k průčelí domu a je na majiteli nemovitosti, jakými stavebními úpravami umožní pronikání tohoto světla do interiéru.

Nelze připustit, aby orgán státní správy prohrál při u soudu, jestliže by stavbu nepovolil na základě nesplnění požadavků normy. Taková věc by se mohla stát v případě zastavění proluky. Je nutné dbát § 1013 zákona 89/2012 Sb. Občanského zákoníku [14]. V tomto paragrafu se zjednodušeně řečeno praví, že je zakázáno obtěžovat okolí „nad míru přiměřenou poměrům“. Každý znalec u soudu dosvědčí, že zastavět proluku do stejné výšky se sousedními objekty je přiměřené poměrům. Proto je v našich normách [13] i [15] pro proluky výjimka z jinak platných požadavků na denní osvětlení a proslunění.

7. Požadavky nelze zrušit

Zastánci rušení požadavků na denní osvětlení a proslunění budov někdy logicky argumentují, že když je možno některé budovy nadměrně zastínit stavbou v proluce a uživatelé těchto budov „to vydrží“, tak proč nezrušit požadavky úplně, což asi také nikomu neublíží a bude to alespoň spravedlivé. Tato argumentace se ale míjí s metodou práce preventivního zdravotnictví. Zatímco zdravím jednotlivých občanů se zabývá běžné zdravotnictví, zdravotnictví preventivní neboli hygiena pečuje o veřejné zdraví. Brání hromadnému šíření nemocí v populaci. Nezabývá se léčením jednotlivců, ale bojuje proti epidemiím. Z tohoto pohledu jsou občané, kteří jsou nadměrně zastíněni stavbou v proluce, těmi bohužel nutnými nemocnými jednotlivci, kteří jsou přípustní. Avšak právě zrušením požadavků a tím zrušením regulace výstavby by se vytvořily podmínky pro zbytečný a hromadný výskyt neefektivních řešení, podmínky pro epidemii výstavby budov nepodporujících zdraví.

Lidé vždy budou považovat přístup denního světla a slunečního záření za součást kvality prostředí v budově. Zrušením požadavků se automaticky nezruší i problémy s denním osvětlením a prosluněním. Orgány státní správy by zrušením přišly o nezbytný nástroj pro rozhodování sporů o zastínění. Rozhodování jen podle sice všechny kauzy objímajícího, ale málo konkrétního § 1013 zákona [14] by zkrácení doby přípravy staveb nepřineslo. O definici přiměřenosti poměrům se mohou strany sporu přít do nekonečna, pokud není k dispozici konkrétní požadavek, například 90 minut dopadu slunečních paprsků do určitého místa v okně. Bez konkrétního požadavku i málo šikovný právník může nakonec uspět, když bude žádat pro svého klienta 200 minut tak, jak to mají někteří sousedé. Vypadá to sice jako velmi jednoduché řešení, ale autor článku se obává, že pouhým škrtnutím článků ve stavebních předpisech se problému nelze zbavit.

8. Soulad se způsobem stavění

Novodobý urbanismus už nevyznává Athénskou chartu s jednotlivými obytnými domy v parku, namísto unifikace preferuje různost a vrací se k dřívějšímu konceptu bloků, ulic a náměstí. Nové technologie stavění umožňují realizovat budovy dříve netušených tvarů, barev, rozměrů i výšky. Nové jsou i možnosti umělého osvětlení, jehož zdroje nebývale úsporným způsobem doplňují denní světlo v místě a v čase jeho nedostatku. To vše má spíše negativní vliv na projektování přístupu denního světla do interiérů budov. Staví se tak v celém světě. Je to jako proud řeky, který nelze zastavit a který lze snad jen regulovat pomocí mírnějších požadavků. Od devadesátých let jde normalizace tímto směrem, což je možné doložit mírněním požadavků na denní osvětlení obytných místností [16] nebo i skutečností, že nařízení vlády [17] od roku 2012 už nepožaduje zdůvodnění návrhu sdruženého osvětlení.

Denní osvětlení má v řadách technické, lékařské i laické veřejnosti mnoho odhodlaných zastánců. Ústup od požadavků je do jisté míry přirozenou reakcí na reálný vývoj společnosti, urbanismu a techniky. Je ale také důsledkem nezájmu odpovědných institucí o stav denního světla v budovách dnes, kdy společnost čelí jiným skutečným či jen zdánlivě vážnějším hrozbám: změně klimatu, suchu, mikroplastům ve vodě, hrabošům, bobrům, divokým prasatům, kalamitním broukům, migraci obyvatel do státu i ze státu do hlavního města, modrému světlu v ulicích aj. Velmi chybí objektivní zdravotní posouzení vlivu případných změn požadavků na veřejné zdraví. Od zrušení Národní referenční laboratoře pro osvětlení, která ještě v 90. letech existovala ve Státním zdravotním ústavu, není v České republice pracoviště, které by bylo schopno s dostatečnou autoritou tyto věci posoudit. Dopis sekretářky pana ministra [18] nemůže práci odborného pracoviště, které už 20 let ve zdravotnictví chybí, i při nejlepší vůli nahradit. Je to škoda, protože zdravotní vědou ověřené mírnění limitů by mohlo být jednou z možných odpovědí na otázku položenou v nadpisu tohoto článku.

9. Výjimky

I nejzavilejší zastánci denního osvětlení a proslunění budov, jakým je podle některých i autor tohoto článku, si nemyslí, že budovy se staví jen proto, aby v nich bylo denní světlo. Ani naše technické normy nikdy nebyly tak striktní. V článku 4.7.1 normy [13] se praví: „Při návrhu denního osvětlení a příslušných zařízení (zejména pro regulaci denního osvětlení a pro údržbu konstrukcí osvětlovacích otvorů) se musí vždy posuzovat komplexně ve vzájemné souvislosti a hospodárnost řešení spolu s ostatními obory, zvláště s umělým osvětlením, vytápěním, chlazením a větráním budovy, ochranou proti hluku a izolaci vnitřních prostorů, s cílem dosáhnout vyhovujících podmínek zrakové pohody prostředí co nejúsporněji s co nejmenší celkovou spotřebou energií při realizaci i užívání budov.“ Tento článek přímo vybízí k udělení výjimky v případech, kdy požadavky stanovené normou jsou v rozporu s jinými důležitými potřebami. Je jistě i řada dalších důvodů, například urbanistických, k udělování výjimek, jestliže požadavky na denní osvětlení a proslunění brání efektivnímu řešení. Výjimky by měly být odůvodněné a jejich důvody přezkoumatelné. Pravidla jejich udělování by měla bránit korupci. Udělení odůvodněné výjimky není nic ostudného. Výjimkami se pouze rezignuje na starost o zdraví jednotlivce tam, kde nejsou podmínky pro splnění normových požadavků, ale tlak předpisu na zachování zdraví celé populace zůstává zachován. Dobře promyšlená pravidla pro udělování výjimek mohou být také vhodnou odpovědí na otázku položenou v názvu článku. Závěrem si autor dovoluje popřát našemu stavebnictví zákon, který zajistí jeho dlouhodobou prosperitu spolu se zachováním příjemných a zdravých podmínek pobytu v budovách.

Literatura

  1. Jiří Hrůza: Charty moderního urbanismu, Agora Praha 2002
  2. Illnerová, H.: Bez denního světla utrpí vaše energie a koncentrace, dostupné na:
    https://stavba.tzb-info.cz/denni-osvetleni-a-osluneni/15137-bez-denniho-svetla-utrpi-vase-energie-i-koncentrace
  3. Lepší, J.: Člověk – vliv světla a prostředí, časopis Světlo 5/2019, FCC Public, dostupné na: http://www.odbornecasopisy.cz//flipviewer/Svetlo/2019/05/Svetlo_05_2019/index.html#p=32
  4. ČSN 73 0020 Obytné budovy (1955)
  5. ČSN 36 0035 Denní osvětlení budov (1968)
  6. Kaňka, J.: Co je stálé a co je proměnné v denním osvětlení, časopis Světlo 2/2018, FCC Public, dostupné na:
    http://www.odbornecasopisy.cz//flipviewer/Svetlo/2018/02/Svetlo_02_2018/index.html#p=42
  7. ČSN 36 0011-2 Měření denního osvětlení (2014)
  8. Kittler, R. Kittlerová, L.: Návrh a hodnotenie denného osvetlenia, Alfa Bratislava 1975
  9. Vychytil, J. Kaňka, J.: Stavební světelná technika, ČVUT Praha 2016
  10. ČSN 73 0580 Denní osvětlení budov (1986)
  11. Matoušek, J.: Denní osvětlení budov – komentované vydání ČSN 730580-1, ČNI 2001
  12. Kaňka, J.: Největší chyby v návrhu denního osvětlení budov, časopis Světlo 2/2019, FCC Public, dostupné na:
    http://www.odbornecasopisy.cz/flipviewer/Svetlo/2019/02/Svetlo_02_2019/#p=52
  13. ČSN 73 0580-1 Denní osvětlení budov – základní požadavky (2007)
  14. Zákon 89/2012 Sb. Občanský zákoník
  15. ČSN 73 4301 Obytné budovy (2004)
  16. Kaňka, J.: Denní osvětlení velkých obytných místností, časopis Světlo 3/2017, FCC Public, dostupné na:
    http://www.odbornecasopisy.cz/flipviewer/Svetlo/2017/03/Svetlo_03_2017/index.html#p=37
  17. Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci ve znění pozdějších předpisů
  18. MZDR 12634/2018-3/MIN/KAN ze 3. dubna 2018

Poznámka

*) V ČSN 73 0580 (1986) [10] byl článek 4.4, kde se pravilo: „Při návrhu stavebních objektů se musí dbát na to, aby se realizací návrhu nezhoršily podmínky denního osvětlení vnitřních prostorů sousedních budov pod úroveň stanovenou normou; u vnitřních prostorů s trvalým pobytem lidí nevyhovujícím požadavkům normy se nesmí snížit nejmenší hodnoty činitele denní osvětlenosti o více než 15 %.“ Tento článek se odůvodňoval skutečností, že „15 % je přibližně hranicí pro rozlišení lidským zrakem bez měřicích přístrojů a také proto, že navazovala na stejnou hodnotu možné odchylky výsledků měření od předepsaných hodnot, použitou v normě pro umělé osvětlení“ [11]. Další novelizací normy v roce 2001 byl ale článek 4.4 zrušen. ... Zpět

 
 
Reklama