Možnosti energetické úspory v památkově chráněných objektech

S energiemi je třeba odpovědně hospodařit. Snížení energetických nároků na vytápění budov představuje významnou oblast možných úspor. U nových staveb je proto správné vyžadovat splnění předepsaných tepelně izolačních vlastností. Ze stejných důvodů je vhodná snaha o zlepšení také u starších staveb, u nichž je reálné toho dosáhnout přiměřenými prostředky a za přiměřenou cenu. Cenou je přitom myšlena nejen finanční stránka věci, ale - a to je v případě historických budov podstatné - dopad na jejich podobu.

Obr. Zateplíme obálku? Litomyšl: dům U rytířů

Architektonické dědictví je významnou součástí životního prostředí společnosti. Památky chráníme, protože pro nás mají význam. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že na stavebních památkách je cenné právě to, že jsou jiné než nová výstavba. Hodně toho pamatují. Jsou postaveny z jiných materiálů než současné stavby. Mají jiné formy. Vznikaly v úplně jiných souvislostech. Jejich kulturní hodnota (představme si třeba dochovaný barokní okenní rám) je nejen v tom jak vypadají, ale také v dokladu historického stavu.

Úspory versus architektura

Pokud budeme chtít naše architektonické dědictví "přecvičit", aby bylo podobné soudobé stavební produkci, zničíme právě onu kvalitu, jež je pro společnost tak významná. U vybraného vzorku nejcennějších staveb a urbanistických celků, požívajících v naší republice památkové ochrany, se navíc dostaneme do rozporu s platnou právní úpravou. Argumentace založená na paragrafech je však málo přesvědčivá. Položme si třeba otázku, jaké jsou možnosti podpory intenzivní průmyslové výroby v chráněných krajinných oblastech, abychom si uvědomili, že ne všechno lze skloubit dohromady. Smyslem vyhlašování památek a památkově chráněných území je na vybraném vzorku nejhodnotnějších staveb a urbanistických celků zachovat kulturně historické hodnoty. To mimo jiné předpokládá omezení či odstranění úprav, které u nechráněných staveb vedou k zániku předmětných hodnot.

Co je cílem památkové ochrany?

Cílem památkové ochrany je v podstatě dvojí: fyzické zachování památek jako historických dokladů minulosti a jejich odpovídající prezentace. Z obou těchto hledisek je například osazování slunečních kolektorů, kontaktní zateplování fasád a likvidace tradičních okenních rámů a domovních dveří problém. Platí to pro jednotlivé hodnotné budovy, pro prostředí historických měst a vesnic, ale i pro krajinu. Pro představu lze srovnat s větrníky, u kterých dochází ke konfliktu energetického zisku s rázem krajiny. Zánik historických okenních rámů, domovních dveří nebo otlučení tvarosloví fasád není vratný. Ohrožená kulturní hodnota přitom není vázána ani na stáří ani na zdobnost fasád. Připomeňme pro ilustraci brněnskou vilu Tugendhat z let 1929-30.

Mechanicky uplatňovaný požadavek přizpůsobovat historickou architekturu technickým standardům šitým na míru novodobým stavbám výrazně jiné povahy je nepřiměřený nejen kvůli znehodnocování kulturních hodnot, ale také z hlediska výsledku. Energetické úspory vzniklé zateplováním památek ve svém součtu nemohou dosáhnout hodnot dosažitelných například u panelové výstavby. Při úvahách, do jaké míry je přiměřené zasahovat do podoby historických staveb v zájmu úspor energie, je vhodné vzít v úvahu, že nároky na vytápění jsou pouze jednou z položek. Energie je totiž potřeba také na výrobu, dopravu a osazení nových stavebních prvků, na likvidaci dožilých částí staveb a na provoz (osvětlení, klimatizace, výtahy atd.). Proč poškozovat historickou architekturu, když například rezignováním na stavbu nových energeticky extrémně náročných staveb jako jsou výškové nebo klimatizované budovy lze uspořit mnohem více?

Zená úsporám pro vlastníky památkově chráněných staveb

Problém aktuálně zveřejněného dotačního programu ministerstva životního prostředí Zelená úsporám (a dalších) je v tom, že nezohledňuje specifika péče o historickou architekturu. Je opravdu zisk ze slunečních kolektorů tak významný, aby musely být i na malostranských střechách za cenu znehodnocení pohledů na Prahu z Petřína? Pokud není, jaký smysl má nabízet dotaci na jejich pořízení vlastníkům památkově chráněných staveb? Státní finanční podpora úpravám, které jsou u památkově chráněných staveb v principu konfliktní, bude vlastníky motivovat k žádostem. Orgánům památkové péče pak nezbude nic jiného, než takové úpravy pro neslučitelnost s účelem zákona o státní památkové péči zamítat. Pro koho to bude dobré? Pro vlastníky? Pro úředníky, kteří budou vystaveni reakcím namíchnutých vlastníků? Pro památky?

Věc můžeme nazírat i z druhé strany. Odpovědná péče o zachování architektonického dědictví je náročná a vlastníkům je proto z více důvodů žádoucí pomáhat, a to včetně dotací z veřejných prostředků. Ale pokud se konečně objeví program, který by mohl pomoci, vlastníci památkově chráněných objektů na něj nedosáhnou. Také v oblasti historické architektury přitom existuje řada možností, jak snížit energetickou náročnost citlivě. Aby s pomocí programu Zelená úsporám mohlo docházet k úsporám energií i u památkově chráněných staveb a pomohlo se památkám i jejich vlastníkům, bude vhodné upravit podmínky.

V úvahu přicházejí tato opatření:

• vyloučení podpory úprav, které jsou v souvislosti s památkovou ochranou v principu konfliktní. Konkrétně slunečních kolektorů a plastových rámů.
• změkčení technických podmínek poskytnutí dotace tak, aby vlastníci památkově chráněných staveb na dotaci dosáhli i méně ambiciózními opatřeními.
• rozšíření dotace na další úpravy. Konkrétně je mimořádně žádoucí přispívat na opravy historických okenních rámů spojené se zlepšením jejich tepelně izolačních vlastností. Vhodné by bylo podporovat také individuální řešení respektující možnosti konkrétní stavby, například vnitřní zateplení, sanaci zvýšené vlhkosti, instalaci regulačních systémů či osazení energeticky úspornějšího zdroje vytápění, přestože by nebyl na biomasu.

Výše naznačený konflikt se týká všech architektonicky hodnotných historických budov, dochovaných historických sídel a krajiny. Památková ochrana je ale v České republice výběrová. Z architektonicky hodnotných historických budov, dochovaných sídel a krajiny je památkově chráněn pouze zlomek. Přinejmenším ve formě apelu na odpovědnost vlastníků a projektantů je proto třeba připomenout i nechráněné součásti architektonického dědictví.

Opravy v historických budovách

Samozřejmě také v oblasti historické architektury jsou energetické úspory možné. V této souvislosti se patří na prvním místě připomenout opravy. Stavba v dobrém technickém stavu je energeticky úspornější než stavba s netěsnícími okny a zatopeným sklepem. V některých případech je reálné zateplení zevnitř. Limitem ale není pouze vnitřní výzdoba, ale i dopady takové úpravy z hlediska kondenzace vody v konstrukcích a další technická hlediska.

Zateplení z exteriéru je řešitelné pouze ve výjimečných případech, například u volných štítových zdí, které je možné přizdít či doplnit izolací a omítnout tradiční omítkou stejné kvality jako předtím. V případě architektonicky hodnotných fasád je zateplení z exteriéru v zásadě nepřijatelné. Výtvarná hodnota fasády přitom nemusí být spojena pouze s bohatým tvaroslovím, ale může se vztahovat i k výtvarné kvalitě povrchu. Připomenout lze v této souvislosti například ušlechtilé pohledové omítky. U některých staveb navíc záleží i na proporcích a detailech osazení okenních rámů.

Obr: Tudy cesta k zachování architektonického dědictví rozhodně nevede

Velmi konfliktní je otázka zvyšování tepelně izolačních vlastností výplňových prvků, zejména oken. V případě, že ji lze dosáhnout úpravou dochované historické konstrukce, například dotěsněním, nelze namítat nic. Ale obvykle je taková úprava spojena s požadavkem na výměnu historického okenního rámu za jiný. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že prioritním zájmem památkové péče je ochrana dochovaných historických povrchů, konstrukcí a prvků, včetně okenních rámů. Historický originál není ve své podstatě plnohodnotně nahraditelný. Náhrada historického originálu za nový prvek je z tohoto hlediska neúspěchem, i kdyby se jednalo o kopii. Tak tomu ale, až na výjimky, není. Nový rám je obvykle spojen se změnou vzhledu. Vzhled okenního rámu není tvořen pouze materiálem, členěním a průřezem (profilací) prvků, ale také konstrukcí a způsobem otvírání. Dvojité otvíravé rámy vypadají jinak, než jeden rám s dvojsklem a s možností vyklápění. Pro ilustraci: představme si plastové rámy či eurookna s ven otvíravými vnějšími křídly. Pohled na takový hybrid by zřejmě nepotěšil srdce technokrata ani oko výtvarně vnímavého člověka.

Zateplení podlah a zateplení stropu nad posledním podlažím je obvykle nekonfliktní. Totéž ale nelze říci o zateplení v rovině střechy, protože vede ke změně vzhledu interiéru i exteriéru a neprospívá fyzickému zachování krovu, což je v případě historických krovů velký problém. Významným opatřením šetřícím energii může být instalace regulačních systémů.