Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Stavba / Architektura staveb / Funerální architektura: Historický vývoj, architektonické formy a současné trendy

Funerální architektura: Historický vývoj, architektonické formy a současné trendy

14.4.2025
Ing. arch. Roman Bolcek, Ing. Zdeněk Vejpustek, Ph.D.
Recenzovaný

Funerální architektura ve spojení s pohřebními rituály a náboženskou tradicí prošla v průběhu věků řadou proměn, jež souvisely s vývojem technologií, změnami vnímání smrti a posmrtného života i s urbanistickými a hygienickými požadavky jednotlivých historických období. Článek nastiňuje historický vývoj funerální architektury, její hlavní formy, společenské a náboženské aspekty a uvádí nejvýznamnější pohřební stavby, které formovaly dějiny a stále ovlivňují současné přístupy k pohřební architektuře. Hlavní důraz je kladen na rozmanitost architektonických forem funerálních staveb, jejich symboliku a jejich roli v kolektivní paměti společnosti.

1. Úvod

Funerální architektura zahrnuje veškeré stavební formy a prostory spojené s pohřebními rituály, uchováváním ostatků zesnulých a pietními místy. Od prehistorických megalitických hrobek po moderní ekologické pohřební systémy představuje jednu z nejstarších a nejvýznamnějších forem stavební činnosti lidstva, která odráží kulturní, náboženské a společenské hodnoty jednotlivých civilizací.

Pohřební rituály a jejich architektonická podoba mají zásadní vliv na utváření kolektivní paměti a prostorového uspořádání měst i krajiny. Funerální stavby nebyly pouze místem posledního odpočinku, ale často sloužily jako mocenské symboly, duchovní centra a místa kulturní identity. Zároveň tyto monumenty reflektují technickou vyspělost svých tvůrců a jejich schopnost organizovat velkolepé stavební projekty.

Architektonická forma funerálních staveb je klíčovým prvkem jejich výpovědní hodnoty a funkcionality. Rozmanitost forem – od podzemních krypt a katakomb, přes pyramidální struktury, monumentální mauzolea, až po minimalistické moderní kolumbária – dokládá nejen vývoj stavebních technik, ale i proměny estetických a symbolických významů funerálních prostor. Každý architektonický prvek, ať už orientace stavby, použitý materiál, nebo zdobnost, hraje roli ve vnímání pohřebního prostoru a jeho významu pro společnost.

2. První pohřby a první stavby pro pohřbívání

Nejstarší známé pohřby jsou spojovány s neandertálci a ranými formami Homo sapiens. Archeologické nálezy naznačují, že rituály spojené se smrtí mohly být přítomny již před více než 60 000 lety (Solecki, 1971). U anatomicky moderního člověka se pohřební praktiky objevují ve větší míře od mladého paleolitu (přibližně 40 000 př. n. l.). Již v této době lze pozorovat rozdíly mezi prostými hroby a bohatě vybavenými pohřby což ukazuje na komplexní rituály a sociální diferenciaci (Pettitt, 2011).

Obr. 1: Newgrange je neolitická mohyla v Irsku, postavená kolem roku 3200 př. n. l., známá svou astronomickou orientací na zimní slunovrat
Obr. 1: Newgrange je neolitická mohyla v Irsku, postavená kolem roku 3200 př. n. l., známá svou astronomickou orientací na zimní slunovrat

V období neolitu (9000–3000 př. n. l.) dochází k významnému posunu v pohřební architektuře. Poprvé se objevují velké monumentální stavby sloužící patrně jako hrobky, což naznačuje vznik složitějších sociálních struktur. Megalitické stavby, jako je Newgrange (3200 př. n. l.) v neolitickém komplexu Brú na Bóinne v Irsku, dokazují nejen technickou zručnost neolitických kultur, ale také hluboké znalosti astronomie (O’Kelly, 1982). Podobně jsou na evropském kontinentu rozšířeny dolmeny a menhiry, které mohly mít kultovní a pohřební funkci (Patton, 1993).

Obr. 2: Ħal Saflieni Hypogeum na Maltě je unikátní podzemní komplex z období neolitu (cca 4000–2500 př. n. l.), který sloužil jako pohřební místo a svatyně
Obr. 2: Ħal Saflieni Hypogeum na Maltě je unikátní podzemní komplex z období neolitu (cca 4000–2500 př. n. l.), který sloužil jako pohřební místo a svatyně

V různých částech světa se vyvíjejí různé formy funerální architektury. Ve Středomoří se stavějí hypogea – podzemní hrobky, jako například na Maltě (viz Obr. 2), (Renfrew, 1973). Ve stepních oblastech Eurasie se rozšiřují kurgany, mohutné mohylní konstrukce používané kočovnými národy, jako byli Skythové a Sarmati (Kristiansen, 1998).

V době bronzové a železné dochází k dalšímu rozvoji hrobních konstrukcí a rituálů. V severní Evropě byly běžné tzv. tumulusy, mohyly typické pro kultury doby bronzové a železné (Harding, 2000). Ve střední Evropě se stavějí mohyly obsahující knížecí hroby z doby bronzové s luxusními předměty, jako jsou zbraně, šperky nebo vozy (Pare, 2000). Ve všech těchto případech lze pozorovat, že bohatší jedinci byli pohřbíváni v impozantnějších a architektonicky propracovanějších hrobkách, zatímco běžné obyvatelstvo mělo skromnější pohřby, často beze stavebního nadzemního označení.

Ačkoliv mnoho historických pohřebních praktik zaniklo, některé tradice přetrvávají dodnes. V odlehlých částech světa se stále udržují starobylé způsoby pohřbívání. Například domorodí Australané praktikují sekvenční pohřeb, kdy je tělo ponecháno v přírodě k přirozenému rozkladu, než je uloženo na finální místo (Morphy, 1991). Inuité tradičně pohřbívali své mrtvé pod kamenné mohyly, což reflektuje nejen environmentální podmínky, ale i jejich spirituální představy (Hertz, 1960). Podobně Maorové na Novém Zélandu dodnes provádějí rituály podobné těm, které praktikovali jejich předkové před tisíci lety.

3. Starověk: Monumentální pohřební stavby a architektonická symbolika

Ve starověkých civilizacích byla pohřební architektura středobodem rituálů spojených se smrtí a posmrtným životem a měly hluboký symbolický význam. Monumentální hrobky byly nejen místem uložení těla, ale také odrazem politické moci a náboženských představ. Z těchto důvodů byly navrženy s pevnou konstrukcí a geometrickou přesností tak, aby zastínily ostatní stavby a přetrvaly věky.

Mezi zásadní starověké funerální stavby patří:

Obr. 3: Cheopsova pyramida v Gíze, postavená kolem roku 2560 př. n. l.
Obr. 3: Cheopsova pyramida v Gíze, postavená kolem roku 2560 př. n. l.

Egyptské pyramidy (od 26. stol. př. n. l.) – Pyramidy v Gíze (viz Obr. 3) představují vrchol monumentální funerální architektury. Masivní kamenné stavby s přesnou geometrií byly výsledkem pokročilých stavebních technik a důmyslného plánování. Pyramidy nebyly jen hrobkami, ale součástí komplexních kultovních celků s chrámy, obětními místy a sfingami (Lehner, 1997).

Zikkuraty v Mezopotámii (od 3. tis. př. n. l.) – I když nebyly primárně pohřebními stavbami, jejich přítomnost v blízkosti královských hrobek naznačuje, že sloužily jako sakrální prostory spojené s uctíváním mrtvých (Pollock, 1999).

Mauzolea v řeckém a římském světě – Mauzoleum v Halikarnassu (353 a 351 př. n. l.) bylo zásadní stavbou tohoto typu a inspirovalo pozdější vývoj monumentálních pohřebních staveb (Cook, 1972). Z novějších staveb to může být například Hadriánovo mauzoleum, (135–139 n. l.), které nechal vybudovat římský císař Hadrián jako rodinné mauzoleum, dnes známé jako Andělský hrad.

Hrobky čínských vládců (od 1. tis. př. n. l.) – Příkladem může být hrobka císaře Čchin Š'-chuang-tiho (210 př. n. l.), což je rozsáhlý pohřební komplex zahrnující slavnou Terakotovou armádu. Je dokonalým příkladem propojení funerální architektury s představou ochrany panovníka v posmrtném životě (Portal, 2007).

Obr. 4 Velká stúpa v Sáňčí vystavěna buddhistickým vládcem Ašókou ve 3. stol. př. n. l. a zvětšena ve 2. století př. n. l. je mistrně zdobená (lidské i zvířecí postavy)
Obr. 4 Velká stúpa v Sáňčí vystavěna buddhistickým vládcem Ašókou ve 3. stol. př. n. l. a zvětšena ve 2. století př. n. l. je mistrně zdobená (lidské i zvířecí postavy)

Budhistické stúpy (viz Obr. 4) a pagody (od 3. stol. př. n. l.) – Buddhistické stúpy byly původně hrobkami obsahujícími relikvie Buddhy nebo významných mnichů. Budhistické pagody sloužily jako chrám nebo svatyně, mohly ale také uchovávat relikvie. Jedním z klíčových rysů indického pohřebnictví byla kremace, která byla považována za proces očištění duše a jejího přechodu do dalšího zrození (Olivelle, 1998). Tento zvyk přetrval až do současnosti.

Hinduistické samadhis a gháty – Samadhis jsou památníky nebo chrámy, které slouží jako místa posledního odpočinku pro významné hinduistické světce, guru a duchovní vůdce. Hinduistické gháty jsou schodiště nebo plošiny vedoucí k řece, jezeru nebo nádrži, kde se konají obřady, rituály a kremace. Kremační gháty ve Váránasí mohou být až 3 tisíce let staré.

Obr. 5: Interiér katakomb sv. Domitilly v Římě, jednoho z nejstarších a nejrozsáhlejších křesťanských podzemních pohřebišť
Obr. 5: Interiér katakomb sv. Domitilly v Římě, jednoho z nejstarších a nejrozsáhlejších křesťanských podzemních pohřebišť

Katakomby v Římě, (pro účely pohřbívání křesťanů a židů užívány od 2. do 5. stol. n. l.) – Ve starověkém Římě se odlišnosti mezi společenskými vrstvami odrážely ve formě pohřbívání – zatímco bohatí si mohli dovolit velká mauzolea a rodinné hrobky, chudí byli často pohřbíváni v masových hrobech nebo kolumbáriích (Toynbee, 1971).

Starověké civilizace Ameriky – Mayové, Aztékové a Inkové – měly propracované pohřební rituály, které odrážely jejich náboženské přesvědčení a společenskou hierarchii. Mayové pohřbívali elity v chrámech či pod domy s obětinami a jadeitovými maskami, jak dokládá hrobka krále Pakala v Palenque (Coe, 2011). Aztékové rozlišovali posmrtný osud podle způsobu smrti – válečníci byli zpopelněni a považováni za posvátné, zatímco šlechta měla bohaté hrobky s obětinami (Durán, 1994). Inkové mumifikovali panovníky, kteří byli dále uctíváni, zatímco běžní obyvatelé byli pohřbíváni v zemních komorách s potravinami a keramikou (Moseley, 2001). Funerální architektura zahrnovala pyramidové chrámy s hrobkami (Templo Mayor), podzemní hrobky (Palenque) a skalní hrobky (Machu Picchu).

4. Středověk: Sakrální prostory a kolektivní pohřební architektura

Evropská středověká funerální architektura se výrazně lišila od monumentálních hrobek starověku. Sílící vliv křesťanství způsobil, že se pohřební architektura přesunula do sakrálních prostor, jako byly kostelní krypty nebo klášterní hřbitovy. Místo uchování těla pro posmrtný život se důraz přesunul na spásu duše a kolektivní charakter pohřebního rituálu, přičemž důraz byl kladen na vertikální členění prostoru (krypta, nadzemní kostel, věže).

Mezi zásadní středověké funerální stavby patří:

Obr. 6: Bazilika sv. Petra v Římě
Obr. 6: Bazilika sv. Petra v Římě

Kryptové hrobky (5.–12. stol.) – Ukládání těl pod kostely mělo nejen praktický, ale i teologický význam. Například krypta v bazilice sv. Petra (viz Obr. 6) ve Vatikánu obsahuje hroby papežů a významných církevních osobností (Daniell, 1997).

Gotické sarkofágy a náhrobky (12.–15. stol.) – Náhrobky s figurálními reliéfy zesnulých v modlitební poloze zdůrazňovaly duchovní charakter smrti (Litten, 1991).

Obr. 7: Kostnice v Sedlci
Obr. 7: Kostnice v Sedlci

Kostnice (viz Obr. 7) a ossuária (14.–17. stol.) – Nedostatek místa na hřbitovech nebo zánik původních hřbitovů v centrech měst vedl k exhumacím a skladování kostí v ossuáriích, jak dokládá například Kostnice v Sedlci (Braun, 2015).

Muslimská funerální architektura se vyznačuje kopulemi, minarety a bohatou ornamentikou. Tádž Mahal, postavený císařem Šáhdžahánem (1632–1653) v Indii, je vrcholným příkladem mughalské hrobní architektury. Jeho mramorová kopule, čtyři minarety a symetrické perské zahrady symbolizují duchovní koncept ráje a věčnosti (Koch, 2006). Stavba kombinuje perské, islámské a indické prvky a je bohatě zdobena kaligrafickými verši z Koránu. Tádž Mahal dodnes slouží jako významné poutní a pamětní místo (UNESCO, 2021).

5. Novověk: Parkové hřbitovy, rozvoj krematorií a nové pohřební formy

Obr. 8: Cimetière du Père-Lachaise (Paříž, 1804) – Jeden z prvních parkových hřbitovů, který sloužil jako vzor pro mnoho dalších. Jeho architektura reflektuje koncept pohřebního parku, kde se spojuje funerální architektura s krajinářstvím. Náhrobky jsou zde často monumentální, inspirované antickými formami nebo gotickým stylem (Curl, 2000).
Obr. 8: Cimetière du Père-Lachaise (Paříž, 1804) – Jeden z prvních parkových hřbitovů, který sloužil jako vzor pro mnoho dalších. Jeho architektura reflektuje koncept pohřebního parku, kde se spojuje funerální architektura s krajinářstvím. Náhrobky jsou zde často monumentální, inspirované antickými formami nebo gotickým stylem (Curl, 2000).
Obr. 9: Krematorium Golders Green (Londýn, 1902) – Jedno z prvních moderních krematorií v Evropě, jehož architektura čerpá inspiraci z antických chrámů. Tento nový typ funerální stavby zahrnoval spalovací komory, kaple a kolumbária pro ukládání uren (Davies, 2005).
Obr. 9: Krematorium Golders Green (Londýn, 1902) – Jedno z prvních moderních krematorií v Evropě, jehož architektura čerpá inspiraci z antických chrámů. Tento nový typ funerální stavby zahrnoval spalovací komory, kaple a kolumbária pro ukládání uren (Davies, 2005).

S nástupem novověku se v Evropě pod vlivem osvícenství a sekularizace opět mění pohřební praktiky, což se odráží i ve funerální architektuře. Přibývají hygienické regulace, které vedou k přesunu hřbitovů mimo městská centra. Tím se vytvářejí nové architektonické typy, jako jsou parkové hřbitovy, monumentální rodinné hrobky a první krematoria.

Parkové hřbitovy a nové uspořádání pohřebních prostor

Do 18. století bylo pohřbívání ve městech běžnou praxí, ale rostoucí populace a hygienická rizika vedly k legislativním změnám. Začínají se zakládat veřejné parkové hřbitovy (viz Obr. 8), které mají významnou sociální a kulturní funkci. Pohřbívání se stalo dostupné širším vrstvám obyvatelstva.

Rozvoj krematorií a alternativních pohřebních metod

Druhá polovina 19. století přinesla rostoucí popularitu kremace jako hygieničtější a praktičtější alternativy k pohřbívání do země. Kremace se stala důležitým faktorem při přizpůsobení pohřební architektury moderním potřebám, což vedlo k rozvoji nových forem pohřebních míst, jako jsou urnové háje a kolumbária (viz Obr. 9).

 

6. 20. století: Minimalismus, ideologie a nové pohřební trendy

Obr. 10: Arlingtonský národní hřbitov (USA, založen 1864, rozšířen po 2. světové válce) – charakteristická je uniformní řada bílých náhrobků, které zdůrazňují rovnost a čest padlých vojáků
Obr. 10: Arlingtonský národní hřbitov (USA, založen 1864, rozšířen po 2. světové válce) – charakteristická je uniformní řada bílých náhrobků, které zdůrazňují rovnost a čest padlých vojáků
Obr. 11: Leninovo mauzoleum (Moskva, 1924) – minimalistická kubistická stavba z červené žuly a černého labradoritu reflektuje sovětskou ideologii a slouží jako místo veřejné úcty k Leninovi (Verdery, 1999)
Obr. 11: Leninovo mauzoleum (Moskva, 1924) – minimalistická kubistická stavba z červené žuly a černého labradoritu reflektuje sovětskou ideologii a slouží jako místo veřejné úcty k Leninovi (Verdery, 1999)

Ve 20. století se v důsledku dvou světových válek, nových architektonických a designových směrů, industrializace a modernizace pohřebních praktik funerální architektura stala funkcionalistickou a pragmatickou, přičemž se zároveň objevují nové ideologické a ekologické vlivy.

Válečné hřbitovy a památníky

Dvě světové války vedly k masovému pohřbívání vojáků na válečných hřbitovech, které se staly důležitou součástí národní paměti. Pohřební architektura těchto míst kladla důraz na jednoduchost a jednotnost hrobů, často doplněnou centrálními památníky (viz Obr. 10).

Monumentální mauzolea

Ve 20. století se také objevila funerální architektura sloužící k ideologickým účelům. Totalitní režimy stavěly honosná mauzolea, kde byla těla vůdců vystavena jako součást státního kultu. Tento typ funerální architektury se lišil od tradičních hrobek svou otevřeností veřejnosti a snahou o kontrolu historické paměti skrze monumentalitu a přísnou symetrii stavby. Příkladem je Leninovo mauzoleum (Moskva, 1924, viz Obr. 11) a Mao Ce-tungovo mauzoleum (Peking, 1977)

Moderní minimalistické hřbitovy a ekologické pohřby

V hustě osídlených městech se rozšířila kolumbária, která umožňují efektivní uložení uren s popelem. Rozptylové loučky nabízely alternativu k tradičním hrobům, přičemž kladly důraz na propojení s přírodou. Zároveň vznikaly i nové koncepty pohřbívání, jako jsou přírodní hřbitovy, kde jsou zesnulí ukládáni do biologicky rozložitelných rakví nebo přímo do země (Davies & Rumble, 2012).

7. 21. století: Současné trendy

Obr. 12: Přírodní pohřební oblast na hřbitově Astwood Cemetery ve Worcesteru, která je příkladem ekologického pohřbívání v 21. století
Obr. 12: Přírodní pohřební oblast na hřbitově Astwood Cemetery ve Worcesteru, která je příkladem ekologického pohřbívání v 21. století

Pohřebnictví a funerální architektura v 21. století reflektují nové společenské hodnoty, technologický pokrok a rostoucí důraz na udržitelnost. Zatímco tradiční pohřební zvyklosti nadále přetrvávají, moderní společnost hledá inovativní a šetrnější způsoby nakládání s ostatky zesnulých. Moderní funerální architektura reflektuje tyto trendy zaměřením na minimalismus, ekologii a multifunkčnost. Hřbitovy se stále častěji navrhují jako veřejné parky s relaxačními a meditačními zónami, zatímco nové vertikální pohřební komplexy využívající technologicky pokročilé formy pohřbívání optimalizují prostor v přeplněných městech.

Jedním z nejvýznamnějších posunů je ekologický pohřeb, zahrnují biologicky rozložitelné rakve, pohřbívání bez embalmace a přírodní hřbitovy (viz Obr. 12). Objevují se hřbitovy s výsadbou stromů místo náhrobků nebo vertikální hřbitovy (Clayden et al., 2018; Blaustein, 2019). Nové metody ekologického pohřbívání zahrnují kryomaci (promese) – zmrazení těla kapalným dusíkem, jeho rozpadnutí na jemný prášek (Reháková, 2021) nebo alkalickou hydrolýzu, která rozkládá tělo pomocí hydroxidu sodného (Timmermans, 2018).)

Obr. 13: Kolumbárium Jōshō-den (2017, Japonsko) od firmy Daifuku je prvním automatizovaným kolumbáriem v oblasti Shikoku a pojme 297 uren. Kolumbárium využívá technologii k efektivnímu uložení urnových schránek ve vertikálním uspořádání. Tento systém umožňuje rychlý přístup k urnám a šetří prostor v městských oblastech.
Obr. 13: Kolumbárium Jōshō-den (2017, Japonsko) od firmy Daifuku je prvním automatizovaným kolumbáriem v oblasti Shikoku a pojme 297 uren. Kolumbárium využívá technologii k efektivnímu uložení urnových schránek ve vertikálním uspořádání. Tento systém umožňuje rychlý přístup k urnám a šetří prostor v městských oblastech.

Mezi inovativní formy ukládání ostatků patří například podvodní pohřby, kde jsou ostatky uloženy do ekologických struktur na mořském dně, nebo transformace popela na diamanty či skleněné objekty jako pamětní artefakty (Moore & Williamson, 2017; Sullivan, 2012).

Významným trendem je digitalizace pohřebních služeb a pietních míst. Virtuální hřbitovy umožňují pozůstalým uchovávat digitální vzpomínky v archivech zesnulých (Walter, 2015). Technologie rozšířené reality a umělé inteligence umožňují vytváření digitálních avatarů, kteří simulují interakci se zesnulým (Miller & Parry, 2019). Japonská automatizovaná kolumbária (viz Obr. 13), kde rodiny přistupují k urnám prostřednictvím digitálních terminálů, jsou dalším příkladem toho, jak technologie mění pohřební praktiky (Suzuki, 2020).

8. Závěr

Pohřebnictví a funerální architektura jsou nedílnou součástí lidské civilizace a jejich vývoj dynamicky reflektuje proměny náboženských představ, společenských struktur a technologického pokroku. V průběhu historie se neustále vyvíjela a měnila jak architektonická forma, tak i místa posledního odpočinku.

Z historie víme, že ačkoli tradiční pohřební rituály a architektonické formy mohou dlouho přetrvávat, nové potřeby a trendy stejně nakonec převáží a změní podobu funerální architektury tak, aby naplnila potřeby dané společnosti. Se zrychlující se dobou lze očekávat i zásadní změny v oblasti funerální architektury.

9. Literatura

  1. BLAUSTEIN, Bob. Green Burial: A New Approach to End-of-Life Care. New York: Routledge, 2019.
  2. BRAUN, Friederike. Ossuaries and Charnel Houses in Central Europe: Places of Remembrance and Cult from the Middle Ages to the Present. Munich: Deutscher Kunstverlag, 2015. ISBN 978-3-422-07311-8.
  3. CLAYDEN, Angela, et al. Ecological Burial: A Guide to Environmentally Friendly Funerals. London: Green Books, 2018.
  4. COE, Michael D. The Maya. London: Thames & Hudson, 2011. ISBN 978-0-500-28964-8.
  5. COOK, R. M. Greek and Roman Architecture. London: Penguin Books, 1972.
  6. CURL, James Stevens. The Victorian Celebration of Death. Stroud: Sutton Publishing, 2000. ISBN 978-0-7509-2509-4.
  7. DANIELL, Christopher. Death and Burial in Medieval England 1066-1550. London: Routledge, 1997. ISBN 978-0-415-12750-8.
  8. DAVIES, Craig, RUMBLE, Howard. Death and the Body: A Cultural Analysis. Oxford: Oxford University Press, 2012.
  9. DAVIES, Douglas J. A Brief History of Death. Malden, MA: Blackwell Publishing, 2005. ISBN 978-1-4051-0901-1.
  10. DURÁN, Diego. The History of the Indies of New Spain. Norman: University of Oklahoma Press, 1994. ISBN 978-0-8061-2649-1.
  11. ELIADE, Mircea. The Encyclopedia of Religion. New York: Macmillan, 1987.
  12. HARDING, Anthony F. European Societies in the Bronze Age. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.
  13. KOCH, Ebba. The Complete Taj Mahal: And the Riverfront Gardens of Agra. London: Thames & Hudson, 2006. ISBN 978-0-500-34209-1.
  14. KRISTIANSEN, Kristian. Europe Before History. Cambridge: Cambridge University Press, 1998.
  15. LEHNER, Mark. The Complete Pyramids: Solving the Ancient Mysteries. London: Thames & Hudson, 1997.
  16. LITTEN, Julian. The English Way of Death: The Common Funeral Since 1450. London: Robert Hale, 1991. ISBN 978-0-7090-4421-3.
  17. MILLER, Adam, PARRY, Neil. Artificial Intelligence in End-of-Life Care: Digital Avatars and Beyond. Cambridge: Cambridge University Press, 2019.
  18. MOORE, Stephen, WILLIAMSON, Jennifer. Creative Burial: New Trends in Memorials. London: Thames & Hudson, 2017.
  19. MOSELEY, Michael E. The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru. London: Thames & Hudson, 2001. ISBN 978-0-500-05106-1.
  20. O'KELLY, Michael J. Newgrange: Archaeology, Art and Legend. London: Thames & Hudson, 1982.
  21. OLIVELLE, Patrick. The Upanishads. Oxford: Oxford University Press, 1998.
  22. PARE, Christopher F. E. Bronze and the Bronze Age. Oxford: Oxford University Press, 2000.
  23. PATTON, Mark. Statements in Stone: Monuments and Society in Neolithic Brittany. London: Routledge, 1993.
  24. PETTITT, Paul. The Palaeolithic Origins of Human Burial. London: Routledge, 2011.
  25. POLLOCK, Susan. Ancient Mesopotamia: The Eden That Never Was. London: Oxford University Press, 1999.
  26. PORTAL, Jane. The Terracotta Army: China’s Buried Warriors. London: British Museum Press, 2007.
  27. REHÁKOVÁ, Jitka. Kryomace a nové metody pohřbívání. Praha: Grada Publishing, 2021.
  28. RENFREW, Colin. Before Civilization: The Radiocarbon Revolution and Prehistoric Europe. London: Jonathan Cape, 1973.
  29. SOLECKI, Ralph S. Shanidar: The First Flower People. New York: Alfred A. Knopf, 1971.
  30. SULLIVAN, John. Innovative Memorials and the Changing Face of Burial. Chicago: University of Chicago Press, 2012.
  31. SUZUKI, Yuka. Automated Columbariums: The Role of Technology in Japan’s Funeral Practices. Tokyo: University of Tokyo Press, 2020.
  32. TIMMERMANS, Tim. The Future of Death: Technologies and the Changing Concept of Burial. Amsterdam: Elsevier, 2018.
  33. TOYNBEE, Arnold. Death and Burial in the Roman World. London: Thames & Hudson, 1971.
  34. UNESCO. Taj Mahal – UNESCO World Heritage Centre. [online]. 2021. [cit. 17. 2. 2025]. Dostupné z:
    https://whc.unesco.org/en/list/252/
  35. VERDERY, Katherine. The Political Lives of Dead Bodies: Reburial and Postsocialist Change. New York: Columbia University Press, 1999.
  36. WALTER, Tony. Virtual Cemeteries and the Digital Afterlife. Oxford: Oxford University Press, 2015.

10. Obrazová dokumentace

Poděkování

Článek vznikl za podpory projektu specifického výzkumu Fakulty architektury, VUT v Brně FA-S-21-7541 „Hlína pro lidi. Ekologické a ekonomicky příznivé komunitní stavby z nepálené hlíny.“ https://www.vut.cz/vav/projekty/detail/32785

English Synopsis
Funeral Architecture: Historical Development, Architectural Forms and Current Trends

Funerary architecture, in conjunction with funeral rituals and religious traditions, has undergone numerous transformations over the centuries. These changes have been influenced by technological advancements, shifts in the perception of death and the afterlife, as well as urban and hygienic requirements of different historical periods. This article outlines the historical development of funerary architecture, its main forms, social and religious aspects, and presents the most significant funerary structures that have shaped history and continue to influence contemporary approaches to funerary architecture. The primary focus is on the diversity of architectural forms of funerary structures, their symbolism, and their role in the collective memory of society.

 
 
Reklama