Nový život pro Libušín – slavnostní otevření

Josef Formánek: „Vždycky povstaňte jako fénix z popela. Ve Vás je ta síla, která vás dokáže zničit nebo postavit na nohy.“

Ten symbol bájného Fénixe je zde zcela na místě. Patří mezi univerzální pravzor naší civilizace a značí znovuzrození. Ve většině mytologií zemře Fénix spálením sebe sama, aby povstal znovuzrozený, mladý a krásný ze svého popela. Je symbolem obnovy, sebe stvoření v nové nebývalé kráse a síle. Tento příměr je výstižný, protože Libušín opravdu z velké části povstal z popela. Troufám si říct, že krásnější než kdy před tím. Doslovné nánosy předešlých časů změnily celou Jurkovičovu koncepci v přebarvené pozlátko, které sice udrželo architektonický koncept a tvar ovlivněný lidovou architekturou, nicméně postupným „kolorováním“ se změnil Libušín k nepoznání. Trochu to na mě působí jako pokus jednotlivých generací trumfnout tu předešlou svým barevným viděním, ukázkou pestré palety nesmyslně krycích barev, které zrovna zbyly v nějakém skladu. Špatná volba nátěrových hmot stran barevnosti i jejich vhodnosti, nekompetentní výlevy invence, nepochopení dekorativnosti „lidové secese“, autora i jeho výrazových prvků, ignorantství a nezájem, to vše se zde podepisovalo. Pak také často nastaly hubené roky a zub času si vybral svoji daň. Dokonce se hovořilo o odstranění stavby. Zmíněné počínání nebylo nikterak koncepční, opíralo se minimálně nebo vůbec o původní podklady, které existovaly a existují. Pochopitelně řada nevhodných zásahů byla motivována nedostatkem financí i neschopností získat za totality vhodné barvy ze zahraničí. Z historického hlediska to byla neskutečná svatokrádež. Pokud se domníváte, že moje příměry jsou nadnesené, potom stačí srovnat fotografie z doby před požárem a starší, se současností. Domnívám se, že Fénix se nám zjevil v podobě opravdu krásné, omlazené a v kondici, ve které by se líbil i samotnému Dušanovi Jurkovičovi. Díky zachovaným podkladům od samotného autora, barevnicím, důsledné práci historiků, Valašského muzea v přírodě společně s realizačními firmami, spoustou pokusů nátěrů, hledání vhodných řešení, využití ekologických, ale hlavně původních přírodních komponentů a materiálů, je výsledek korunován úspěchem. Takto odvedená práce se dnes nazývá vědecká rekonstrukce, ač postupy použité pro znovuvytvoření Libušína jsou ryze autentické řemeslné postupy. Je to jeden z paradoxů naší doby, že tradiční řemeslo a postupy navracíme do života pomocí vědeckých postupů. Proč? Protože není kde navázat, chybí kontinuita, chybí předávání znalostí a zručnosti dalším generacím. No, a v neposlední řadě chybí ti, komu by se dal ten fortel předávat.

Jak to celé dopadlo?

A jaké je díky tomu finální provedení? Opravdu moc vydařené, neskutečně krásné dílko. Možná můžeme hovořit i o jisté reinkarnaci, protože původní duch či myšlenky celého díla se zrodily v novém těle. Tím novým tělem mám na mysli část stavby, která je replikou, kde nebylo možné využít původní komponenty. To však nikterak nesnižuje unikátní výsledek. Skvělý moment celého znovuoživení Libušína je i všelidová sbírka, která dopomohla jeho financování. Takové malé Národní divadlo, nicméně stejně hodnotná myšlenka, pomoc i nebývalé stmelení našeho rozháraného národa. Jako vždy, když jde do tuhého, tak se tříbí charaktery. Těm, kdo pomohli, poděkuje Libušín svojí krásou a jeho jídelna ho nenechá na cestě na Radhošť a okolí na holičkách. Jediné, co mi trochu pokulhává, v jinak trefném přirovnání k bájnému Fénixovi, je cykličnost jeho znovuzrození včetně sebedestruktivního shoření.

Některé báje totiž hovoří o údajném opakování zrodu po pěti stech letech. Vím, že to už je pro jiné generace a moje starost se jeví býti nadbytečnou. I tak ale přeji Libušínu dlouhý život bez vstávání z popela. Jistou zárukou je zde zcela nový a u nás unikátní systém požární ochrany. To naleznete v předešlém povídání.

Naleznete tam taky, kdo všechno se Libušínem a jeho okolím prošel a využil jeho pohostinnosti. Pokud vyřadíme ty, kteří zde neměli historicky co pohledávat, zůstává pořád velice slušná společnost. V jejím čele naleznete prvního presidenta Tomáše Garriguea Masaryka se spoustou dalších skvělých osobností i obyčejných lidí, včetně samotného autora „básníka dřeva“ Dušana Samo Jurkoviče. Takové malé České nebe jako od Járy Cimrmana, které shůry jistí sám velký Radegast.

První měsíc je zdárně za námi

O tom, že je Libušín k obdivování, svědčí úžasná návštěva za krátký čas od jeho otevření ke 30. 7. 2020. Za jeden měsíc Libušín navštívilo 18 200 návštěvníků. Jako poděkování veřejnosti probíhaly komentované prohlídky zdarma. Nechyběla ani prohlídka pro již zmíněné dárce. Nadšení návštěvníků bylo nezměrné a pokud se přidáte někdy příště taky, nebudete zklamaní. Toto setkání vás dozajista potěší a znovu vdechnutý život Libušína vás utvrdí v myšlence, že i zde jsou naše kořeny, sem patříme, tady jsme doma.

Jídelna Libušín se po šestileté vědecké rekonstrukci otevřela veřejnosti

Ve čtvrtek 30. 7. 2020 byla za účasti mnoha hostů slavnostně otevřena Jídelna Libušín na Pustevnách. Vědecká rekonstrukce, ke které přistoupilo Národní muzeum v přírodě po zničujícím požáru v březnu 2014, umožnila rekonstruovat objekt do podoby, v jaké se Libušín nacházel stavebně v roce 1925 a vnější i vnitřní výmalbou dokonce až v roce 1899.

Návštěvníci Pusteven mají od 30. července opět možnost podívat se do Jídelny Libušín, kterou v letech 1897–1899 navrhl a realizoval slovenský architekt Dušan Samo Jurkovič. Národní muzeum v přírodě, které má objekt ve správě, slavnostně otevřelo Libušín po zničujícím požáru z roku 2014 a po šest let trvající vědecké rekonstrukci.

„Dnešním dnem předáváme veřejnosti objekt, který je staronovou chloubou a skvostem vyjímajícím se na Pustevnách. Jsme velmi rádi, že se podařilo za použití výhradně tradičních technologických postupů a řemeslných činností obnovit vyhořelou jídelnu, která tak bude sloužit všem návštěvníkům Pusteven. Děkujeme všem, kteří se na obnově Jídelny Libušín podíleli. V prvé řadě to byl náš zřizovatel, Ministerstvo kultury ČR, které nás intenzivně podporovalo a samotnou obnovu Jídelny Libušín spolufinancovalo částkou 60,2 milionu korun (celkové náklady se vyšplhaly na 117,5 milionu korun). Další poděkování patří velké spoustě dárců ať už finančních prostředků nebo hmotné pomoci, řadě firem, které následně stavbu realizovaly, médiím, která průběžně informovala o veřejné sbírce na obnovu Libušína i o postupujících pracích,“ uvedl generální ředitel Národního muzea v přírodě Jindřich Ondruš.

„Jídelna Libušín je tedy od dnešního dne opět k dispozici všem návštěvníkům Beskyd s tím, že Národní muzeum v přírodě bude pro zájemce realizovat do konce prázdnin bezplatné prohlídky Libušína (více na webu www.nmvp.cz). Od září už bude nový nájemce Libušína provozovat Jídelnu Libušína jako gastronomické zařízení ve zkušebním provozu a nejpozději od začátku října už v plném rozsahu jako restauraci.“ doplnil Jindřich Ondruš.

„Když dnes otevíráme Libušín a Pustevny, nemůže nezaznít, že toto všechno nevzniklo jen z peněz dodaných z ministerstva a státem, ale že se složili také lidé. A tak vznikla jedna z největších veřejných sbírek posledních let, díky které se vybralo téměř 11 milionů korun. Otázka je, jak je možné, že se lidé sami skládali a nechtěli se smířit s tím, že v roce 2014 krásný objekt Libušína vyhořel? A já si myslím, že je to proto, že Pustevny jsou pro nás zvláštním místem. Je zde bůh Radegast, zároveň svatý Václav; potkává se zde historie, kterou známe, s něčím, co tak trochu tone v temnotách, právě díky tomu, že tady na Radhošti sídlil velký pohanský bůh Radegast. To, co tady člověk nachází, je ještě hlubší identita s předky, kteří zde žili a tvořili.

Dušan Jurkovič, který je autorem této stavby, byl obdivuhodný v tom, jak se s touto lidovou tvorbou dokázal spojit. A mám dojem, že si dokázal získat i srdce lidí. A tím došlo k tomu, že se s Libušínem a Pustevnami ztotožňují. Já vím, že tady Dušan Jurkovič někdy v roce 1947 byl, když už to trochu chátralo, a tehdy si velmi přál, aby Libušín zůstal zachován, abychom ho uchránili. A já jsem šťastný, že jsme na tuto jeho prosbu i po tom požáru odpověděli,“ uvedl při slavnostním otevření Libušína Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek.

Kromě něj se slavnostního otevření Libušína zúčastnil například předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radek Vondráček, hejtmani Moravskoslezského a Zlínského kraje Ivo Vondrák a Jiří Čunek, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner a téměř stovka dalších hostů.

Shrneme si, základní údaje:

Investor:
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm

Zhotovitel:
ARCHATT, s.r.o., stavebně restaurátorská huť

Technický dozor:
LAVI ENGINEERING s.r.o.

Památkový dohled:
Krajský úřad Zlínského kraje, Oddělení památkové péče
Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště

Projekt:
Masák & Partner s.r.o.

Termín stavby:
6/2016 – 3/2020

Na závěr

Toto je grand finále, jak má být, a vy ho musíte vidět. Jestli vás nenalákaly nádherné fotografie a naše povídání, tak se běžte jenom obyčejně projít. Až to uvidíte, stejně vás to chytne za srdce a vzpomenete si na mě. Znáte takové to okřídlené: „Já Vám to říkal.“

Není škoda končit, nemáme tam ještě něco?

Tak dobrá. Když jinak nedáte. Zde jsme si povídali o rekonstrukci Jurkovičovy skvostné architektury, která má předobraz v architektuře lidové. U toho předobrazu se ještě krátce pozastavíme. Instituce Národního muzea v přírodě sdružuje pod svými křídly čtyři konkrétní muzea. Dvě v Čechách a dvě na Moravě. Jedno krásnější než druhé. Zubrnice a Hlinsko patří k těm dvěma českým, Příkazy a Rožnov pod Radhoštěm k těm moravským.

Národní muzeum v přírodě

• Muzeum v přírodě Zubrnice

Muzeum se skládá ze dvou okruhů:

• Historická vesnice
  Přibližuje život v bývalých Sudetech. Naleznete zde obchod, školu, kostel nebo chmelařskou usedlost s přenesenými hospodářskými objekty včetně sušárny na ovoce. Muzeum je součástí krásné vísky Zubrnice s nádhernou krajinou Českého středohoří.
• Mlýnské údolí
  Dále zde nalezneme Mlýnské údolí se dvěma mlýny, které se dochovaly na 12 kilometrech Lučního potoka z původních 27. Vše je skvěle krajinářsky propojeno s původními sady.

• Muzeum v přírodě Vysočina

Muzeum v přírodě vysočina se skládá ze čtyř prohlídkových okruhů:

• Veselý kopec
  V muzeu na Veselém kopci naleznete skanzen převážně přenesených staveb, roubených hospodářství původních drobných zemědělců, včetně návesní zvoničky, Veselokopecké kaple (kopie sakrální stavby z Vříště v okrese Žďár nad Sázavou), polygonální stodoly, vodního mlýna a vodní pily, sušky lnu a ovoce, statku z Mokré Lhoty, sekernické dílny a jiných skvostů lidové architektury.

Vše je doplněno o původní zemědělské stroje, nářadí. Propojením s okolní přírodou vzniká unikátní historické dílo, kde se zastavil čas a láká vás k usednutí na prosluněném zápraží. Tento rázovitý skanzen, díky své prosté kráse, naleznete v několika českých pohádkách.

• Betlém Hlinsko – expozice masopustních obchůzek a masek z Hlinecka
  Mimo Veselého kopce a zdejšího skanzenu nalezneme další část prohlídkového okruhu v nedalekém Hlinsku. Pod názvem Betlém Hlinsko je zde expozice masopustních obchůzek a masek, řemeslnická obydlí a Betlém na dotek. Vesnické masopustní obchůzky a masky z oblasti Hlinecka byly v roce 2010 zapsány do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Jejich expozici nalezneme v domku č. p. 362.

• Betlém Hlinsko – řemeslnická obydlí
  Řemeslnická obydlí přibližují obydlí domácího tkalce, hračkáře nebo ševce.
• Betlém Hlinsko – Betlém na dotek
  Betlém na dotek přibližuje svět původních obyvatel roubenek a jejich život návštěvníkům se zrakovým hendikepem.

Protože se nacházíme na Vysočině, kde brambory byly základem obživy zdejších obyvatel, nikoho neudiví akce nazvaná podzimní Bramborová sobota. Poradenství, tradiční jídla z brambor, ochutnávky, ukázka druhové pestrosti této plodiny, to vše je součástí. Předvánoční jarmark na Veselém kopci, či Vánoce vás přenesou do svátečně vyzdobených roubenek v pohádkově zasněžené vysočanské krajině.

• Hanácké muzeum v přírodě Hanácký skanzen je dokladem hliněného lidového stavitelství z oblasti Hané. Skládá se ze souboru staveb lidové architektury v Příkazích. Soubor je tvořen třemi špaletovými stodolami z první poloviny 19. století a jednou stodolou z 20. století s ovocným sadem a kompletním hanáckým statkem s obytnou a hospodářskou částí.

• Valašské muzeum v přírodě
  Nejrozsáhlejší část muzea v přírodě, v areálu se skládá z více než 70 staveb, hospodářských stavení, salaše, stáje, kovárny a větrného mlýna představujících typické osídlení Valašska. Součástí je i živé muzeum, ukázka pěstování plodin a chov původního valašského plemene ovcí. Opět tento krásný skanzen, díky své kráse, naleznete v několika českých pohádkách.

Valašské muzeum samotné je rozděleno na čtyři hlavní tematické okruhy:

• Dřevěné městečko
  Nejstarší část v Rožnovském městském parku prezentuje stavby jako kostel sv. Anny z Větřkovic, Rožnovská radnice, hospoda Na posledním groši, fojtství, palírna, sýpka, stodola aj.

• Valašská dědina
  Od prostých chudobných dřevěnic až po usedlosti zámožných sedláků, kovárna, kolárna, větrný mlýn.
• Mlýnská dolina
  „Živý“ vodní mlýn, pila, valcha, hamr aj.
• Pustevny
  Čtvrtým okruhem se v roce 1995 stávají Pustevny se zvoničkou a dva Jurkovičovy objekty na Pustevnách, Libušín a Maměnka.

Ve všech těchto muzeích se konají rozličné akce motivované kalendářem, lidovými zvyky a pranostikami. V dřevěném městečku naleznete i pódium – amfiteátr pro lidové slavnosti, koncerty a vystoupení.

Na závěr

Takže pokud jsem vás vybízel, ať navštívíte Pustevny, tady máte nádavkem další náměty. Podle vašich možností můžete navštívit některá další místa, pokud je ještě neznáte. Odmění se vám líbeznou krajinou s umně zasazenými chaloupkami s nádhernou fortelnou prací tehdejších a potažmo i dnešních řemesel. Často voní dřevem, hlínou, bylinkami i povidly, dohromady s lidovými zvyky a pestrým koloritem vesnického života vás zavedou k vašim kořenům. Tak se nenechte pobízet a šup, šup. Stejně je v televizi houby a doma už to znáte.

Použité zdroje:

• https://www.nmvp.cz/ – Ing. Milan Gesierich, technický náměstek Národního muzea v přírodě
• Tisková zpráva: Bc. Pavlína Polášková, pracovník vztahů k veřejnosti Národního muzea v přírodě
• Citáty – http://www.citaty.net
• Foto: Olga Holišová, Vedoucí oddělení stavebnětechnické dokumentace a archivu Národního muzea v přírodě
• Foto: autor