Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Neřešené vlhkostní problémy a zateplení budov

Širokému publiku stavební veřejnosti a běžnému zájemci z řad uživatelů staveb je dnes známo, že stavba má být před prováděním kontaktního zateplovacího systému suchá. A když není? A co znamená suchá?

V první řadě je třeba vysvětlit pojem suchá, resp. stavba s vyřešenými vlhkostními problémy. Za prvé: stavba by neměla být dotována vlhkostí, která by se ve zdivu akumulovala. Prvotní úvahou projektanta, řešícího zateplení objektu, by měla být vlhkostní bilance stavby: kolik vlhkosti do stavby vejde, kolik a kudy jí stavbu opustí. K tomu je nutno pojmenovat zdroje zavlhčení, které musí projektant kalkulovat. Před provedením zateplení bychom měli výpočtem dosáhnout alespoň vyrovnané vlhkostní bilance prostoru: množství odváděné vlhkosti musí být stejné, nebo větší, než množství v prostoru vytvářené či ukládané.

1. Vzlínající a prosakující vlhkost

Zdaleka ne všechny "suché" stavby mají ve zdivu vodorovnou izolaci proti vzlínání vlhkosti. Historické stavby, tj. stavby postavené před koncem 19. století, kdy se začíná používat vodorovná izolace asfaltovými pásy, mají problém vzlínající vlhkosti řešen několika způsoby:

  • Použití nenasákavého materiálu soklu: V soklové partii pod zvýšeným přízemím je použit jako zdicí materiál nenasákavá hornina, vyzděná nasucho nebo na jílovou maltu. Množství nevzlínané vlhkosti zdivem je nepatrné. Pokud je ovšem líc zdiva opatřen omítkou, dochází ke vzlínání v této omítce
  • Použití nenasákavého kamene jako vodorovné bariéry ve zdivu: V lokalitách s výskytem břidlice (Manětínsko, Železnobrodsko) se setkáváme s vrstvou místní břidlice ve vodorovné spáře zdiva, vytvářející izolační předěl mezi vlhkou a suchou částí zdiva. Vrstva sice není zcela souvislá, postačí však k výraznému omezení vzlínání.
  • Jílové vrstvy kolem základu: základová rýha je předem vystlána jílem, do něj je kladen a z obou stran obložen základ. Toto opatření brání vodě v přístupu ke zdivu, funguje i u zatížení tlakovou vodou. Opatření je funkční, dokud není z nevědomosti porušeno, například výkopem rýhy pro inženýrské sítě a následným zásypem štěrkopískem.
  • Odparové plochy soklu: Stavba se zvýšeným přízemím je vybavena soklem z porézního materiálu, spárovaným a neomítaným. Líc zdiva ve sklepě je otevřený, umožňuje odpar vlhkosti. Vzlínající vlhkost se tedy odpaří dříve, než dosáhne úrovně přízemí.

Provedením zateplení na vnějším líci přidáváme na fasádu vrstvu s difúzním odporem. Zateplení polystyrenovými deskami téměř zabrání odparu vlhkosti. Použití minerální vlny sice difúzi neznemožní, ale posune bod odparu dovnitř skladby. Vzduch tedy musí difundovat přes zateplovací systém, aby mohl umožnit odpaření vody ze zdiva. Zateplovací systém tedy možnost odpaření vlhkosti fasádou buď znemožní, nebo značně ztíží. Tím se odklání vzlínající vlhkost do vyšších pozic a do interiéru. S tímto zdrojem, vznikajícím až provedením zateplení, musí tedy projektant ve vlhkostní bilanci stavby počítat.

2. Kondenzační vlhkost

Velkým zdrojem zavlhčení staveb je vzdušná vlhkost, která se ukládá ve stavbě kondenzací. Zvláště staré stavby, navržené a vystavěné pro vytápění lokálními topeništi, nebývá v bytech myšleno na odvětrání kuchyní ani sociálních zařízení. Kuchyně byly původně vytápěny sporáky na pevná paliva. Pro spálení 10kg uhlíku (12-15 kg uhlí) je stechiometricky nutné množství 22,4 m3 (!) kyslíku, tedy cca 100 m3 vzduchu. Sopouchem tedy odchází nejen spaliny, ale i desítky gramů vlhkosti v každém metru kubickém. Nahradíme-li způsob vytápění vzdáleným kotlem a registry topení, v bytě a hlavně jeho zdivu se začíná hromadit vlhkost, kterou v bytě vytváříme. Zdroje vlhkosti a jejich evaluaci popsal Helmut Weber v následující tabulce:

Jak je patrno, s největšími zdroji vyjma vaření někdejší projektant v obytných budovách, např. činžácích z přelomu století, nepočítal - koupání, sprchování, praní a sušení prádla, to vše se odehrávalo mimo byty. Proto při "rekonstrukcích", kdy měníme zásadně způsob vytápění, je třeba zohlednit množství vytvářené vlhkosti a umožnit její odvod spolu se vzduchem, a nahradit tento vzduch zvenku přiváděným, suchým. Spolehnutí se na "mikroventilaci" oken, o níž nikdo netuší, kolik vzduchu je schopna do prostoru přivést, se ukazuje zcela nedostatečné a alibistické.

3. Chyby při návrzích, chyby při provádění

Základní chyby, kterých se dopouští projektanti při návrhu zateplení budov, jsou následující:

  • Pokud je stavba průzkumem zjištěna jako suchá, bez vlhkostních problémů, navrhnou zateplení bez dalších opatření. Nezohlední zóny odparu, které při rekonstrukci uzavřou a odparu tím zamezí.
  • Nezohlední změnu způsobu vytápění bytů - změna z lokálního topeniště, odebírajícího vzduch uvnitř obytného prostoru, na centrální vytápění se samostatným nasáváním vzduchu venku, je zásadní.
  • Mění systém vlhkostně náročných provozů v domě: sušení prádla na půdě vymisťují do bytů v souvislosti s přeměnou půdy na půdní vestavbu bytu, do bytu vkládají koupeny či sprchové kouty.
  • Nezohlední změny odvětrání spodní stavby: dosud větraný sklep bez oken se přemění na vytápěné a uzavřené prostory, otvorové výplně pláště stavby se vymění za těsné.

Při realizaci stavby dochází pak například k následujícím chybám:

  • Stavba se odkope zvenčí, odstraní se původní jílová izolace a nahradí se tzv. "difúzní" nopovou folií. Neřešené detaily napojení folií, patní detail ukončení folie ve výkopu vedou k zatékání do dutiny a výraznému zamáčení stavby.
  • Zvýšením terénu kolem stavby propustnou vrstvou (kladení dlažby!) se zavede prosakující vlhkost do zdiva.
  • Kvapné předání stavby bez jejího dokonalého vysušení a okamžité užívání vede k růstu plísní v interiéru - v důsledku neodvedené stavební vlhkosti.
  • Výměnou otvorových výplní se omezí či uzavře vstup vzduchu do stavby. Přirozené odvádění vlhkosti, např. schodištěm do podstřešního prostoru, se stane neúčinným.
  • Vlhké prostory ve stavbě se osadí větráky, nikdo však nezabezpečí přístup chladného suchého vzduchu do bytu. Větrák vytvoří malý podtlak a stane se nadále pro větrání neúčinným.

Příspěvkem jsem chtěl upozornit na chyby, kterých se dopouštíme pouze zanedbáním základní úvahy, tedy selského rozumu. Vlhkost, která se ve stavbě vytvoří, případně která do stavby přichází, musí také odejít, jinak se akumuluje a působní následné problémy.

Použitá literatura:

[1] Fassadenschutz und Bausanierung, Weber, Helmut; Expert Verlag, Renningen; 5.vydání 2008 (ISBN 978-3-8169-0690-2)

 
 
Reklama