Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Stavba / Regenerace domů / Opravy historických objektů z pozice statiky a z hlediska památkové péče

Opravy historických objektů z pozice statiky a z hlediska památkové péče

doc. ing. Ladislav Klusáček, CSc., doc. ing. Zdeněk Bažant, CSc.
Recenzovaný

Pracovníci památkové péče při opravách a rekonstrukcích historických objektů trvají (respektive upřednostňují) použití dřívějších pracovních postupů a zejména materiálů, někdy až příliš důrazně. Ne vždy je však snadné jejich požadavkům s přihlédnutím ke staticky problematickému stavu objektu vyhovět – je třeba nalézat vhodné kompromisy.

1. Úvod

Z hlediska památkové péče se jeví jako téměř nejdůležitější zachování historického objektu v jeho původním stavu – pokud se týká materiálů, konstrukcí a vzhledu. V případě poruchy, způsobené stářím objektu (degradací stavebních materiálů), případně lidskou činnosti – změnami užívání (např. přestavbami, zvýšením užitného zatížení, dispozičními úpravami), nebo problémy v podzákladí (účinky vody, dopravy, inženýrskogeologickými faktory atd.), je ovšem uvedení do původního stavu, respektive do stavu vyhovujícímu současnému způsobu využívání, značně komplikované [13].

2. Ke stavební činnosti v minulosti

Nejlépe se hledá poučení v minulosti. Dřívější architekti, stavitelé a investoři se nikterak nerozpakovali u svých staveb aplikovat nové technologie stavění, nové styly, moderní materiály atd. Nebáli se zásadně měnit vzhled staveb, do historické stavby vkládali bez obav nové konstrukce, které, jak se obvykle konstatuje, tyto původní objekty měnily k lepšímu, zvýšily jejich dynamiku a vzhled, vytvořily novou symbiózu zdánlivě neslučitelných forem a dialekticky změnily původní kvantitu v novou kvalitu [9].

Totéž platí i o využívání nových konstrukčních materiálů při stavebních úpravách dříve existujících staveb. Zejména se to týká použití kovových výrobků – kleštin, nahrazujících dříve instalovaná dřevěná táhla, či při změnách kamenného zdiva za zdivo z pálených prvků, popřípadě navrhování konstrukcí z betonu či železobetonu.

Mimo to je možné s jistotou předpokládat, že stavitelé v minulosti, pokud by měli k dispozici dnešní materiálové, technické a softwarové vybavení, nerozpakovali by se je uplatnit již ve své době [7][8][10][11]][16].

Obrázek 1.: Pohled na Wohlmuthovu kruchtu z příčné lodi katedrály Sv. Víta, Václava a Vojtěcha [12, 14]
Obrázek 1.: Pohled na Wohlmuthovu kruchtu z příčné lodi katedrály Sv. Víta, Václava a Vojtěcha [12, 14]

Uveďme jeden z mnoha příkladů netradičních stavebních postupů. Podle známých informací se podobným způsobem stavěla, v průběhu času měnila a upravovala katedrála Sv. Víta, Václava a Vojtěcha (1344–1929) na Pražském hradě. Při požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 došlo k závažnému poškození převážné části katedrály. V roce 1548 však Bonifác Wohlmuth (1510–1579), renesanční dvorní architekt Ferdinanda I., kameník a stavitel, pověřený odstraněním škod, dokončil opravu zničené věže, shořelých krovů a střechy. V této době bylo také rozhodnuto o uzavření prostoru katedrály, respektive o dostavbě dosud chybějícího západního průčelí.

V roce 1556 byl pro tuto rekonstrukci vybrán právě Bonifác Wohlmuth, který již dříve projevil cit a odvahu pro skloubení prvků gotiky a renesance. Za necelé čtyři roky byla pak tehdejší katedrála dokončena a západní strana uzavřena dvoupatrovou hudební kruchtou – renesanční stavbou s gotickými prvky. Kruchta původně stála mezi posledními čtyřmi sloupy staré části katedrály, tehdy ještě bez barokního balkonu, secesních ozdob a bez dveří. Jednotlivými oblouky se v této době vstupovalo přímo do hlavní lodi. Při dostavbě katedrály po roce 1880 byla kruchta rozebrána a po levé straně katedrály instalována do nynější polohy [12][14].

Jak je z tohoto příkladu zřejmé, neostýchal se jak Bonifác Wohlmuth, tak i další jeho slavní následovníci, pracovat nejen s novými stavebními slohy při jejich začleňování do stavby gotické, ale nerozpakovali se používat nové, dříve neužívané materiály – viz Obr. 1.

3. Vliv statického schématu

Je samozřejmé, že oprava nebo zesílení konstrukce mohou být provedeny buď zlepšením vlastností použitých původních materiálů, nebo jejich náhradou, či zásahem do statického schématu konstrukce, např. zmonolitněním prvků (tedy odstraněním kloubů nebo dilatací), případně naopak vložením kloubů, odstraňujících spojitost prvku, či rozdělením stavby pomocí nových dilatačních spár. Pochopitelně platí, že v mnoha případech je nezbytné použít obou způsobů zásahu do narušené konstrukce [18].

Statik musí vždy zjistit, jak je stávající konstrukce tvořena a jak staticky působí. Následně pak stanoví její statické schéma. Při návrhu úpravy musí stanovit nové statické schéma nebo modifikovat schéma staré. Se změnou způsobu podepření se mění nejen statické schéma, ale tím i poloha a velikost reakcí, rovněž tak poloha, velikost či orientace vnitřních sil na jednotlivých prvcích konstrukce.

Úprava nosného systému jiným nosným systémem musí být vždy ověřena statickým výpočtem, který respektuje nové rozdělení zatížení. U přidané konstrukce, která je schopna přenést veškeré vnější zatížení (nebo jeho část), se musí zajistit, aby deformace nové a staré konstrukce byly ve vzájemném souladu. Pokud by toto pravidlo nebylo dodrženo, mohlo by dojít k nežádoucím poruchám.

4. K novým materiálům v historických stavbách

Zásadním problémem všech oprav nebo zesilování staveb je nezbytnost nahrazování konstrukcí zchátralých, či spojování starých a nových materiálů. Podle okolností na místě samém lze např. opravit poškozený pilíř stejným nebo podobným materiálem – novým zdivem nebo betonem. Je však možné přidat k pilíři i nové nosné prvky – ocelové stojiny, nebo pilíř zesílit ocelovými objímkami, případně ztužit ho předpětím.

Aplikovat beton či železobeton do zděné konstrukce se často považuje za nevhodné, neboť vzniká možnost nežádoucího spolupůsobení nestejnorodých materiálů, např. u cihelných kleneb s nadbetonovanou skořepinou k vyvolání trhlin na jejich podhledu, který někdy bývá vyzdoben historickými malbami (platí ovšem, že u silně poškozených kleneb jiný způsob opravy není mnohdy ani k dispozici). Někdy se však železobetonová skořepina nahrazuje dokonalým vyspravením klenby shora, tj. vyčistěním klenby a jejich spár a zatřením povrchu maltou. Jinou možností je zajištění klenby pouze pomocí systému železobetonových žeber (roštů) na horním povrchu klenby; mezi nimi se pak klenba ponechá bez nadbetonování a vyspraví se tak, jak bylo uvedeno výše. Obvykle postačuje provést jen podélná žebra nad klenbovými pásy a ztužující obvodové věnce. U běžných staveb je pak možné provedení ztužujících věnců v odsazení po výšce se zúžujících stěn stavby nebo vložení nového železobetonového stropu, který pak vytvoří dokonalé tuhou rovinu v této úrovni.

Obdobně je tomu u konstrukcí dřevěných. Je třeba poznamenat, že u historických budov se často setkáme s cennými střešními či stropními konstrukcemi, které nemohou být zaměněny konstrukcemi novými (což platí jak pro tvar střechy, tak i pro vnitřní uspořádání krovu či stavby). Pokud je to možné, pak se jednotlivé poškozené prvky nahradí prvky novými ze stejného materiálu, obdobně provedenými a spojovanými [15]. V některých případech se značně poškozené dřevěné části odstraní a nahradí se odlitkem z vhodného materiálu. Dřevěné konstrukce uměleckého významu se také opravují s použitím nových technologických postupu (impregnací apod.) nebo injektáží. V případě narušení konstrukcí skrytých (stropních trámů, stropnic, rákosníků apod.) nebo tehdy, je-li nutné stropní konstrukci zesílit, lze použít příložek dřevěných (hranoly, fošny) nebo ocelových (válcované profily, úhelníky, svařence).

U ocelových historických konstrukcí, pokud nejsou zásadně narušeny (rozsáhlou korozí, deplanací atd.), lze jejich úpravy provádět teprve po dokonalém očistění (odrezování). Obvykle se pro zesílení používá spřažení původního prvku s novými válcovanými profily nebo ztužení dílce pomocí příložek (plechů). Spojení staré a nové konstrukce se povětšině provádí přivařením. Je ovšem třeba upozornit na nezbytnost ověření stáří konstrukce, neboť prvky ze svářkové oceli se nesmí zesilovat svařenými spoji. Při rekonstrukci je také možné nahradit poškozenou část konstrukce novým sloupem nebo průvlakem stejného tvaru, někdy je možné i změnit statické schéma, vložit novou podporu, konstrukci předepnout apod.

5. Jedna z nových technologií – předpínání konstrukcí

Pro dosažení vhodného rozložení vnitřních sil mezi starou a novou konstrukcí nebo pro lepší vzájemné spolupůsobení částí stavby lze v některých případech s výhodou využít předpínání. Na základě pozorování historických staveb a po provedených statických výpočtech význačných chrámů (jak s použitím schématu staticky určitých prutových konstrukcí, tak použitím modelování metodou konečných prvků skořepinovými i prostorovými prvky) lze konstatovat, že již v minulých dobách bylo používáno nepřímé předpínání tlakem [11]. Dřívější generace měly dostatečné znalosti o potřebě ztužování objektů ve vodorovných rovinách; pro tyto účely používaly dřevěné trámy s kotvami do zdiva nebo kované kleštiny. V dnešní době část zmíněných ztužujících prvků je obvykle nefunkční nebo špatně funkční, některé tyto konstrukce byly z neznalosti porušeny nebo odstraněny.

Většina historických budov byla v minulosti přestavována, dostavována a opravována, často značně neodborně. Obvykle lze nalézt nedostatečně provázané styky mezi původním a novým zdivem, či vrstevnaté zdivo s nevyhovujícím spolupůsobením s původní konstrukcí. Velké problémy jsou zejména s horizontální tuhostí budov.

Důsledkem je rozvolnění vodorovných a svislých vazeb budov, které se projevuje trhlinami a lokálním selháním krovů, pilířů, zdí, stropů a základů. U současných zděných staveb se jejich tuhost ve vodorovných rovinách zajišťuje železobetonovými obvodovými a vnitřními věnci. U historických konstrukcí je nezbytné funkci věnců co nejlépe aktivně nahradit. Proto se používají různé metody předpínání. Tyto metody mohou být aplikovány jak na celý objekt, tak i pro jeho části, případně pro jednotlivé prvky [15][17][19][20].

Dodatečné zesilování pozemních a inženýrských staveb přepínacími lany (kabely) je moderní a dosud ne zcela běžný způsob zesilování a ztužování porušených konstrukcí. Předpínáním konstrukce se rozumí vnesení tlakových napětí do původního systému stavby v jednom či více směrech; přitom je nutné dosáhnout příznivého ovlivnění rozdělení napětí v konstrukci. Rozhodující je vždy stanovení velikosti potřebných tlakových sil, tj. množství a umístění přepínacích lan (kabelů), pramenců či ocelových tyčí v konstrukci. Dobře navržené a provedené předpětí je pro konstrukci výhodné – aktivace opravy je téměř okamžitá.

Většina historických staveb je zděná z cihel, kamene nebo ze smíšeného zdiva. Takovými konstrukcemi jsou nejen vícepodlažní budovy městské výstavby, ale i význačné a cenné stavby – zámky, radnice, kaple, kostely, věže apod. Vlivem stáří, degradace materiálu a změnami v podzákladí dochází k poruchám staveb, které se projevují trhlinami. Vertikální poklesy konstrukcí, vyvolané sedáním staveb, není vhodné s použitím předpětí opravovat. To se hodí zejména při rozvolnění vodorovných vazeb stavby, např. pro zajištění vodorovné stability objektů, při porušování konstrukce uvolněnou napjatostí podloží (creep zeminy v podloží), pro redukci vodorovných tlaků kleneb a klenbových pásů apod.

Obrázek 2.: Pohled na předpínáním stabilizovanou radnici ve Vyškově
Obrázek 2.: Pohled na předpínáním stabilizovanou radnici ve Vyškově

Moderní přepínací technologie jsou založeny na používání obalovaných stabilizovaných lan s nízkou relaxací. Součástí přepínacího systému jsou také zapouzdřené kotevní systémy; primární ochrana proti korozi je tedy po celé délce kabelů včetně kotvení dodržena (plastovými chráničkami s antikorozními pasivačními mazivy). Mohou být používány i tam, kde je zvýšená vlhkost a sekundární ochranu zásaditým prostředím na bázi cementových pojiv nelze spolehlivě zajistit. To je právě případ historického kamenného i cihelného zdiva, základů a povětrnosti vystavených konstrukčních částí. Využitím metody náhradních kabelových kanálků je možné lana umístit do vhodných poloh i do původních konstrukcí tak, aby působení přepínacích sil co nejlépe bránilo dalšímu rozvoji poruch. Předpětím lze silové poměry v původní popraskané konstrukci zvrátit do té míry, že takto zesílená konstrukce působí jako ztužidlo pro navazující části stavby a zabraňuje jejich dalšímu porušování. Tak je tomu např. v případě dodatečně předepnutých kleneb, klenbových pásů apod.

Významné je zajištění tuhosti konstrukce ve směru předpínání, t.j. vytvoření dostatečně tuhých prvků ať existující (po zmonolitnění trhlin ve zdivu vlastní zdivo – stěny, stěnové nosníky, pilíře), či tuhé stropy nebo konstrukce navržené dodatečně (železobetonové věnce, stropní desky, rubové skořepiny, ocelové trubky, svařence apod.

Při rekonstrukcích a opravách byly dosud předepnuty jednotlivé konstrukce (sloupy, průvlaky, konzoly, desky, stěny, klenby), i celé stavby (občanské domy, zámky, věže, kostely), případně i různé inženýrské stavby (klenbové zděné mosty, základy, jeřábové dráhy). Při předpínání různých konstrukcí byly početně a experimentálně vyvinuty a prakticky vyzkoušeny staticky účinné pracovní postupy. Ne každou konstrukci je ale možné opravit předepnutím – vždy je třeba postupovat podle okolností zjištěných na místě samém a vybrat takový postup, který je pro stavbu nejvhodnější.

Úspěšný výsledek dodatečného předpínání konstrukcí je vždy závislý na vhodném projektu. Každé předpínání se musí nejprve navrhnout; návrh má být veden statickými důvody a je třeba ho ověřit statickým výpočtem. Důležité (a v praxi osvědčené) jsou současně zajišťované dva výpočetní postupy – jak modelování konstrukce na počítači, tak i běžný zjednodušený výpočet. Pokud není docílena odpovídající shoda obou výpočtů, nemělo by se předpínání realizovat.

Lze konstatovat, že případná kritika této metody vychází obvykle z nedostatku informací o předpínání, tj. pracovních postupů a současných technologických možností specializovaných firem. Malé porozumění předpětí, jeho vlivu na konstrukce a používání zastaralých a nevýstižných návrhových postupů může být také příčinou odmítnutí tohoto nového způsobu zesilování objektů.

Zděné budovy jsou širokou oblastí, u které se předpínání vhodně uplatňuje. Oč širší je uplatňování této technologie, o to menší je teoretická příprava, jasné technologické pokyny a kontrolovatelnost takových sanačních zásahů. Konstruktéři i firmy postupují často neprofesionálně, bez základních znalostí o chování přepínací výztuže a vlivu předpětí na konstrukce.

6. Přehled části navržených a realizovaných zesílení historických pozemních staveb (v spolupráci s památkovou péčí)

O tom, že novými metodami a materiály lze na řadu roků (odhadem minimálně na 50 let), bez negativního vlivu na vnější i vnitřní vzhled, docílit statické stabilizace staveb svědčí řada úspěšně provedených záchranných oprav. Způsoby jejich nápravy byly publikovány v řadě textů, bylo o nich rozsáhle referováno na konferencích a seminářích u nás i v zahraničí. Použité statické postupy, výpočty a ukázky realizací jsou také běžnou součástí výuky na ÚBZK Stavební fakulty VUT v Brně [1][2][3][4][5][6]. Pomocí předpínání zdiva byly například sanovány následující objekty:

Kostely:

  • Sv. Michaela Archanděla Švábenice 1716–1718: Obvodové předepnutí základů a zdí pod a nad okny, předepnutí klenbových pásů. Předepnutí zastavilo postupné odklánění věže od lodi kostela.
  • Presbytář hřbitovního kostela Sv. Panny Marie Vyškov 1617: Předepnutí závěrové stěny presbytáře a oratoře.
  • Kaple:
  • Tištín 1710–1719 (odsvěcená kaple u kostela Sv. Petra a Pavla): Nové vnitřní ztužující tuhé prvky. Obvodové předepnutí pod římsou a v polovině výšky kaple, kterým bylo stabilizováno rozestupující se zdivo a trhliny ve vrcholu hlavní klenby.

Měšťanské domy (více objektů):

  • Vyškov 1752: Předepnutí kleneb, celkové statické zajištění.
  • Vyškov 1890: Příčné předepnutí základů, vertikální předepnutí fasádní stěny z nekvalitního zdiva.

Zámky:

  • Drnovice 1866: Obvodové předepnutí základů, příčné a podélné předepnutí v úrovních stropů
  • Mělník-Chloumek 1750: Všeobecné předepnutí základů a horní stavby, nekvalitní zdivo. Předepnutí stabilizovalo středověké zdivo porušené neobvykle širokými trhlinami (až 100 mm) jako předpoklad pro spolehlivou stavební obnovu památky.
  • Vyškov (část) 1665: Předepnutí porušeného klenbového pásu pomocí křižujících se lan. Úpravou byla dosažena eliminace obloukové síly vynášecího oblouku s rozpětím 9 m, která porušovala protlačováním a odsouváním zdivo přilehlého křídla zámku.
  • Letovice 1820: Svislé a obvodové předepnutí jízdárny a koníren.

Lodžie/Kolonády:

  • Vyškov, zahradní lodžie 1673: Předepnutí kleneb a sloupů, zesílení základů. Popsaným komplexním silovým zásahem bylo dosaženo trvalé stabilizace zaklenuté konstrukce, jež byla porušována vykláněním obvodových pískovcových sloupů a následnými trhlinami ve vrcholech kleneb.
  • Valtice, kolonáda 1810–1817: Podélné předepnutí.

Věže:

  • Vyškov radnice 1569: Zajištění stability věže předpínáním a ukotvením do kotevního přístavku, zesílení základů věže rozšířením a předepnutím starých a nových základů. Věž odkloněná od svislice se nacházela v nestabilním stavu, pohyby způsobované větrem zvětšovaly odklon a porušovaly styky zdiva věže a přilehlé radnice za vzniku rozličných trhlin v šířkách od 20 do 150 mm – Obr. 2.
  • Letovice 1820: Ztužení válcové bašty příčným předepnutím, nové stropy, zesílení základů.

Jiné objekty:

  • Moravské Knínice stáje pro anglické plnokrevníky 1860: Předepnutí kleneb.
  • Vyškov zeď a brána vyškovského parku 1673: Svislé předepnutí, rozšíření základů.
  • Komořany bývalá fara 1748–1749: Všeobecné předepnutí základů a obvodu stavby, předepnutí kleneb.
  • Vyškov knihovna 1880: Obvodové předepnutí, nové stropy jako tuhé celky.
  • Lysovice archiv 1910: Všeobecné předepnutí s křížením předpínacích lan. Docílilo se trvalé stabilizace dvou oddělujících se částí bývalé školní budovy.
  • Rektorát MU v Brně (Kounicův palác) 1871–1873: Statické úpravy dispozice (stropy, předpínání).

7. Závěr

Předpětí je nutno aplikovat ve zděných konstrukcích staticky a konstrukčně uvážlivě. Staticky správná aplikace předpětí musí zvážit, kromě příznivého vlivu přepínací síly na samotný objekt, i vedlejší (parazitní) vlivy předpětí. Vyloučit se musí nežádoucí přetváření konstrukce vlivem předpětí a tedy i nechtěné, dodatečně vyvolané škody.

Konstrukčně zvládnutá aplikace této metody při opravách nebo rekonstrukcích budov řeší detaily, na nichž je funkce předpětí založena jak z hlediska napětí v materiálech, proveditelnosti a ohleduplnosti vůči konstrukci, tak i s přihlédnutím k dlouhodobé funkčnosti předpětí a ochrany proti korozi. Nezvládnuté konstrukční detaily a technologické postupy znehodnocují staticky dobrý návrh a vyvolávají oprávněně obavy z předpínání.

Zásahy nejsou po zapravení vidět, tvary konstrukcí se nemění a vzhled objektů není dotčen. Měřením bylo také prokázáno, že předpínání lany nevykazuje v čase žádné výrazné změny. Příznivě se zde projevuje skutečnost, že v původním, často mohutném zdivu historických konstrukcí, postačuje již nízká hodnota napětí pro dostatečné znovuobnovení stability objektu.

Pochopitelně je vždy žádoucí – více či méně za každou cenu – stavbu zachovat, než ji raději z památkového purizmu nechat zřítit. Z výše uvedeného pak celkem jednoznačně plyne, že za hlavní problém pro zachování charakteru historické stavby lze pokládat použití nových materiálů při její rekonstrukci. Jejich aplikace je zcela nezbytná, neboť mnohdy jde o nutnost vkládání nových ztužujících prvků do stavby, respektive vnesení dalších vnějších sil do konstrukce tak, aby ve výsledku se schopnost existence historické stavby – a to i pro změněné podmínky užívání – byla zachována, nebo i zlepšena. Proto je nezbytné tyto zásahy plánovitě uspořádat tak, aby nebyly zvenčí patrné, tj. aby byly ke stavbě výjimečně citlivé.

Poděkování

Článek byl vytvořen v rámci řešení projektu č. LO1408 „AdMaS UP - Pokročilé stavební materiály, konstrukce a technologie" podporovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci účelové podpory programu „Národní program udržitelnosti I“.

Literatura

  1. KLUSÁČEK L., POŽÁR M., BAŽANT Z.: K článku „Stabilizace klenbových pásů barokního kostela Sv. Michaela Archanděla. Stavebnictví, Praha, 01-02/2014, ISSN 1802-2030
  2. KLUSÁČEK L., BAŽANT Z.: Historické konstrukce ztužené lany. Zprávy památkové péče. Praha 1/2014, 6 stran. ISSN 1210-5538
  3. KLUSÁČEK L., DUCHÁČ P., BAŽANT Z.: Dlouhodobé sledování poruch historických staveb. Zprávy památkové péče. Ročník 76, Praha 6/2016, ISSN 1210-5538
  4. KLUSÁČEK L., BAŽANT Z., MITRENGA R.: Stabilization of Baroque Wall using Widening of the Foudations and vertical Prestressing. Sborník příspěvků 13th International Conference and Exhibition “Structural Faults and Repair 2014” London 8th–10th June 2014 ve formátu CD-ROM, ISBN 0-947664-71-7
  5. BAŽANT Z., KLUSÁČEK L.: Statika při rekonstrukcích objektů. 6. vydání (upravené). CERM Brno 9/2015, ISBN 978-80-7204-912-7
  6. KLUSÁČEK L., BAŽANT Z.: Verstärkungen von Mauerwekskonstruktionen durch Anwendung von Vorspannlitzen. TU Wien, Fakultät für Bauingenieurwesen, Institut für Hochbau und Technologie. 29. 04. 2013 (přednášky a prezentace)
  7. BÜDDERMANN W.: Welcher Stil ist das? Franckh´sche Verlagshandlung Stuttgart 1938
  8. HERAUT J.: Staletí kolem nás. Panorama Praha 1981
  9. ŠEBESTA K.: Hegelova dialektika. Oikoymenh, ISBN 978-80-7298-264-6, 2008
  10. CESTELLI-GUIDI C.: Strengthening of Building Structures – Therapy. IABST Symposium Venezia 1983
  11. FLECKNER S.: Gotische Kathedralen – Statische Berechnungen. Bauingenieur. Band 78, Januar 2003
  12. https://is.cuni.cz/studium/dipl_st/index.php?doo=detail&did=120879
  13. ZÁKON ze dne 6. dubna 2016, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů
  14. PLICKA K.: Pražský hrad. Orbis Praha 1965
  15. BAŽANT Z., STRNAD J.: Statické zkušenosti při náhradě historické plastiky. Sanační hlasatel 1/2015, SSBK Brno, 5/2015, ISSN 1213-3116
  16. BAŽANT Z.: Problémy úprav základových konstrukcí. Materiály pro stavbu Praha, 6/2016, ISSN 1213-0311
  17. ZICH M., BAŽANT Z.: Statické schéma a jeho vliv na spolehlivost konstrukce. Sborník ČBS „23. Betonářské dny 2016“, Litomyšl 11–12/2016, ISBN 978-80-906097-6-1 (v elektronické formě)
  18. BAŽANT Z., KLUSÁČEK L.: Static Problems at Reconstruction of Structures. Brno, Department of Concrete and Masonry Structures, University of Technology, Brno, May 2001
  19. KLUSÁČEK L., BAŽANT Z.: Erfahrungen mit den Fundamentenverstärkungen von historischen Gebäuden durch umgekehrte (inverse) vorgespannte Gewölben und Konsolen. Sborník příspěvků 5. Kolloquia „Bauen in Boden und Fels“, Technische Akademie Esslingen 1/2010, ISBN 3-924813-81-7
English Synopsis
Repaits of Historic Buildings from the Position of Static Engineering and from the Point of View of Heritage Care

Heritage care specialists in the repair and reconstruction of historical buildings prefer using of previous working methods and especially materials, sometimes too strongly. It is not always easy to satisfy their requirements, with regard to the problematic of static object state. It is necessary to find suitable compromises.

 
 
Reklama