Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Návrhy na revizi ČSN 74 4505 z hlediska projektování, provádění a hodnocení kvality betonových průmyslových podlah

Téma příspěvku je omezeno na průmyslové podlahy, resp. podlahy v suterénních prostárách, sloužících jako parkovací garáže v obytných či administrativních objektech. Všechny uvedené otázky bude pochopitelně nezbytné diskutovat jak s provádějícími firmami, tak dodavateli materiálu. Užitečné by bylo znát i názory projektantů na tuto problematiku.

Smyslem mého příspěvku tedy je vyvolat diskuzi nad uvedenými tématy a umožnit tak jak další zpřesnění ČSN 74 4505,tak případně vznik speciálních technických podmínek.

1. Úvod

Téma příspěvku je omezeno na průmyslové podlahy, resp. podlahy v suterénních prostárách, sloužících jako parkovací garáže v obytných či administrativních objektech. Je jistě otázkou, zdali toto členění je stále na místě, ale pro tématiku pojednávanou v příspěvku není podstatné.

Podlahová konstrukce, shodně jako jiné stavební konstrukční prvky či objekty, vznikají ve složité interakci mezi projektantem, zákazníkem a dodavatelem, resp. subdodavatelem (případně subdodavatelem subdodavatele) na pozadí často velmi rozporných norem ať již českých či převzatých evropských. Každý z účastníků výstavby má své motivy, hodnotová měřítka, takže výsledek je vždy chtěným či převážně nechtěným kompromisem.

Společným rysem je v případě projektantů podlahové konstrukce důsledně neřešit. Podlaha je vnímána jako natolik primitovní konstrukční prvek, že projektové řešení se často omezuje na několik vět v technické zprávě. Situaci většinou neřeší ani obecný odkaz na dodržování veškerých platných norem, a to zejména proto, že normy značnou část nejproblematičtějších aspektů striktně neřeší.

V případě investorů je pochopitelným rysem dosažení minimální ceny, nejlépe pod pořizovacími náklady udusané hlíny. Po uvedení do provozu se však ke zvolenému řešení přistupuje jako k variantě nadstandardní, která musí splňovat řadu požadavků, které však v projektové dokumentaci ani ve smlouvě o dílo nebyly nijak specifikovány. Velmi častým rysem těchto reklamací je snaha ušetřit, tedy neuhradit fakturované práce.

Dodavatelé pak s ohledem na ostrou konkurenci jsou pak v situaci, která jim nedovoluje v předstihu explicitně upozornit na limity zvoleného technicky i cenově minimalistického řešení. Příčinou následných rozporů mohou být i příliš obecné či příliš optimistické informace o zvolených materiálech či technologiích, které jsou často uváděny v technických listech a které i korektního investora mohou uvést v omyl.

Od norem se pak očekává, že veškeré aspekty sporů, vyplývající z naznačené situace, do detailu rozsoudí. Norma však nemůže být technologickým postupem či technickými podmínkami, které specifikují detailní parametry zcela kontrétní technologie či konstrukčního prvku. Zásadní otázkou pro normy, a to samozřejmě i normu ČSN 74 4505 "Podlahy - Obecná ustanovení" je tedy do jaké podrobnosti zajít při definování jednotlivých požadavků.

Jaké východisko hledat z této situace? Projektanti jsou přetíženi a jen čtení současných evropských norem by jim zabralo půlku aktivního života. Je pochopitelné, že nemohou řešit desítky detailních specifikací v podstatě doplňkových konstrukcí.

Investoři by měli získat objektivní informace a mít v rukou přesvědčivé důkazy, že podobně jako v automobilovém průmyslu je cena a užitná hodnota obvykle v přímé úměře.

Dodavatelé by pak měli mít korektní regulativy technického řešení, které by zabránily cenovému podbízení na úkor výsledné kvality.

Proto se domnívám, že cestou není jen další doplňování a zpřesňování normy, ale tvorba doplňkových technických podmínek, na které by norma mohla odkazovat. Inspirovat se lze sousedním Německem, které díky velké ekonomické síle profesních svazů tyto regulativy má k dispozici a pro všechny zúčastněné jsou neocenitelným zdrojem informací, které minimalizují následná nedorozumění či reklamace. Doufám, že je v našich skromných silách podobné pomůcky vypracovat, a to minimálně pro tři okruhy podlahových konstrukcí:

  • betonové podlahové konstrukce ve výrobních a skladovacích prostorách,
  • betonové podlahy se syntetickými nášlapnými vrstvami,
  • podlahy v parkovacích garážích.

2. Podlahy v parkovacích garážích

Téma příspěvku je omezeno na průmyslové podlahy, resp. podlahy v suterénních

Právě poslední typ podlahové konstrukce je příkladem, který je častým zdrojem poruch a následných nedorozumění. Železobetonové stropní desky, které tvoří současně podlahovou konstrukci v suterénních parkovacích garážích, jsou v osmi případech z deseti zdrojem reklamací.

Záhy po dokončení dojde ke vzniku staticky podmíněných trhlin, které mají limitovanou šířku a odpovídají normových požadavkům. Tyto trhliny jsou však postupně rozšiřovány objemovými změnami, zejména smrštěním a postupně dosahují šířky 0,4 až 0,7 mm. Projektant stavař současně vychází z předpokladů, že zabývat se trhlinami není nezbytné vzhledem k tomu, že nášlapná vrstva bude tvořena syntetickou membránou, která průniku kapalin zabrání. Proto také obvykle i na projektanta statika nejsou vznášeny žádné požadavky na omezení šířky trhlin.

Investor, který vybírá povrchový systém, tyto souvislosti nezná a preferuje nejlevnější variantu, která je tvořena obvykle epoxidovou penetrací a dvojnásobným epoxidovým nátěrovým systémem, prosypaným monofrakčním křemičitým pískem. Tato křehká membrána není schopna přenést pohyb rozšiřujících se trhlin ani jejich případné teplotní dilatace. Pokud by měla být tato nášlapná vrstva schopná plnit úlohu hydroizolační vrstvy, muselo by to být explicitně požadováno, její tažnost by musela být nad úrovni 200%, a to i při relativně nízkých teplotách a současně i její tloušťka by musela dosahovat několika mm. Výsledkem je, že zvolený nátěrový systém není schopen překlenout pohyb trhlin, není tedy vodotěsnou membránou a prakticky veškeré trhliny s šířkou nad 0,15 mm nejsou vodotěsné. V oblastech, kde se při tání sněhu v zimním období tvoří kaluže, tak dochází k průniku vody prosycené chloridovými ionty do spodních podlaží, což ohrožuje jednak výztuž a pronikající ukapávající voda pak znečišťuje nebo poškozuje lak parkujících automobilů.

Pro projektování tzv. hromadných garáží platí ČSN 73 6058, která však pochází z roku 1987. V této stále platné české normě se k podlahám v čl. 39 konstatuje pouze toto: "Podlahy v garážích mají nejmenší spád 0,5% a mají být vybaveny podlahovými vpustěmi na odtok vody z mokrých vozidel nebo namrzlého sněhu a musí být trvanlivé a odolné proti působení kapalin, minerálních olejů, pohonných hmot a chloridů podle ČSN 74 4505 a musí mít stupeň hořlavosti A podle ČSN 73 0823. V případě betonových podlah se doporučuje použití provzdušněného betonu podle ČSN 73 6171".

Sama norma se především zabývá prostorovými a dispozičními požadavky na parkovací garáže. Z citovaného textu však vyplývá, že norma požaduje, aby bylo řešeno odvodnění povrchu parkovacích ploch s ohledem na tající sníh, který je v zimním obdobím zanášen vozidly do vnitřních prostor.

ČSN 74 4505 "Podlahy - Společná ustanovení", která byla novelizována v červenci 2008, se podlahami v parkovacích garážích specificky nezabývá. Pouze v čl. 6.3.2 "Bezesparé syntetické podlahoviny - nátěry, lité a stěrkové podlahoviny, polymermaltové a polymerbetonové podlahoviny" specifikuje některé aspekty týkající se polymerních nášlapných, resp. pojížděných vrstev.

V oblasti harmonizovaných ČSN EN jsou k dispozici tři relevantní normy. ČSN EN 13 318 "Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice (červenec 2001) má formální definiční charakter. Podobně i ČSN EN 13 892-1 až 8 "Zkušební metody potěrových materiálů" nejsou z hlediska předkládaného posudku relevantní.

Obsahově nejpodstatnějším dokumentem je ČSN EN 13 813 "Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky". Norma v čl. 5.2. rozlišuje potěrové materiály cementové, ze síranu vápenatého, z hořečnaté maltoviny, asfaltové a pryskyřičné. Právě pryskyřičné potěry jsou z hlediska diskutované problematiky relevantní. V následujícím textu norma definuje požadavky na:

  • pevnost v tlaku,
  • pevnost v tahu za ohybu,
  • odolnost proti obrusu,
  • tvrdost povrchu,
  • odolnost proti vtlačování.

V případě pryskyřičných potěrových materiálů (polymerních stěrek) jsou uvedeny odkazy na články normy se zkušebními postupy. Současně je deklarován požadavek na přídržnost potěru minimální hodnotou 1,5 MPa, odolnost proti obrusu (menší než RWA10) a odolnost proti rázu (≥ IR4).

I tato evropská norma tedy přesně definuje jen některé fyzikálně mechanické vlastnosti prykyřičných (polymerních) povrchových nášlapných vrstev, v žádném případě však nedefinuje charakteristiky použitých materiálů, jejich skladbu a celkovou tloušťku. I tato norma tedy poskytuje pouze obecné vodítko a definuje úzký okruh vybraných vlastností limitními hodnotami. Předpokládá se, že projektant vyspecifikuje požadované vlastnosti tak, aby bylo dosaženo potřebných funkčních vlastností.

S ohledem na složitost této problematiky zpracovala různá odborná zájmová sdružení ve větších zemích, jako je např. Německo a Anglie, doporučení (pokyny, návody), jak při specifikaci a provádění jednotlivých podlahových systémů postupovat včetně specifikace kvalitových požadavků. Tyto pokyny však nejsou obecně závazné a u nás se nepoužívají, resp. odborná veřejnost je s nimi seznámena jen ve velmi omezené míře.

Pokud je tedy projektována, poptávána, resp. prováděna podlahová polymerní stěrka na nosné železobetonové desce, vychází se obvykle pouze z odborného názoru a zkušeností projektanta, resp. dodavatele stěrky. Z obecných souvislostí a zejména z ČSN 74 4505 "Podlahy - společná ustanovení" vyplývá, že podlahová nášlapná vrstva by měla splňovat základní provozní požadavky, a to:

  • přijatelný vzhled viditelného povrchu, rovnoměrnost a stálobarevnost,
  • rovinnost povrchu, pouze přípustné odchylky od tzv. místní rovinnosti,
  • mechanickou odolnost a stabilitu,
  • tvrdost povrchu a odolnost proti opotřebení,
  • odolnost proti kontaktnímu namáhání,
  • chemickou odolnost,
  • protiskluznost.

Kromě toho by podlaha, resp. podlahová nášlapná vrstva měla v přiměřené míře splňovat další spektrum požadavků podle daného účelu, a to např. tepelně technické vlastnosti, akustické vlastnosti, odolnost proti biologickým vlivům, požární bezpečnost, elektrické a magnetické vlastnosti, hygienické požadavky apod. V tomto ohledu tedy velmi záleží na projektu, který by měl co nejpodrobněji vyspecifikovat skladbu podlahové konstrukce, případné rozmístění dilatačních a smršťovacích spár, řešení prostupů podlahou, napojení podlahy na stěnu, požadavky na rovinnost apod. Přinejmenším projekt musí konkrétně specifikovat provozní podmínky, ze kterých vyplývá zejména mechanické a chemické zatížení povrchu.

V případě, že by povrchová podlahová stěrka měla být i hydroizolační (vodotěsnou) bariérou, měl by projekt tento požadavek explicitně uvést současně i s požadavkem na schopnost povrchové úpravy překlenout trhliny definované šířky, resp. definovaného pohybu.

Z žádného normového předpisu přímo nevyplývá, že by podlahová nášlapná vrstva měla být vždy automaticky za každých okolností hydrizolační membránou.

Pokud tyto požadavky na povrchovou úpravu podlahy nejsou obsahem projektu nebo smluvních vztahů, je otázkou složité interpretace, co měl dodavatel jako odborná firma předpokládat a provést.

Podobně ne zcela jednoznačná je i situace při posuzování trhlin v železobetonové stropní konstrukci. Základní normovou pomůckou je v tomto případě ČSN EN 1992-1-1 "Eurokód 2: Navrhování betonových konstrukcí - Část 1-1: Obecná pravidla a pravidla pro pozemní stavby". V článku 7.3.1 Obecné předpoklady se konstatuje, že trhliny musí být omezeny tak, aby nedošlo k narušení řádné funkce nebo trvanlivosti konstrukce, popř. k nepříznivému ovlivnění jejího vzhledu. Zároveň se konstatuje, že u železobetonových konstrukcí namáhaných ohybem, smykem, kroucením nebo tahem, jsou trhliny obvyklé.

Konstatuje se, že trhliny mohou vznikat i z jiných příčin, a to v důsledku objemových změn tuhnoucího a tvrdnoucího betonu.

Podstatným konstatováním je čl. 4 "Vznik trhlin lze připustit, aniž by se omezovala jejich šířka za předpokladu, že se nenaruší funkčnost konstrukce". V dalším textu a tabulce 7.1N jsou pak uvedena doporučení pro maximální šířky trhlin s ohledem na stupně vlivu prostředí (expozici konstrukce). V případě stupně XO (bez nebezpečí koroze nebo narušení) a XC1 (suché nebo stále mokré prostředí) se připouští maximální šířka trhlin 0,4 mm. V případě tedy, že to stavební částí projektu nebylo specificky předepsáno či požadováno, mohl statik vycházet z předpokladu, že na povrchu stropní konstrukce (podlaze) bude vodotěsná membrána schopná překlenout pohyblivé trhliny s šířkou 0,4 mm. Při této interpretaci tedy trhliny šířky do 0,4 mm jsou v souladu s citovanou normou a předpokládá se, že hydroizolační funkce plní výhradně horní povrchová polymerní úprava.

Situace je o to komplikovanější, že při provádění polymerní povrchové úpravy nemusely být trhliny zřetelné, resp. jejich šířka mohla být výrazně menší, stejně jako jejich četnost. Trhliny vznikají postupnými, relativně pomalými procesy v důsledku pružně plastického dotvarování a objemových změn, jako je tzv. smršťování. Tyto procesy probíhají postupně se snižující se intenzitou 2 až 4 roky po dokončení objektu. Při aplikaci formálních dílčích normových požadavků lze tedy v posuzované železobetonové konstrukci akceptovat trhliny s šířkou do 0,4 mm za předpokladu, že v projektu je explicitně požadováno po nášlapné vrstvě, aby tvořila hydroizolační bariéru a byla schopná překlenout trhliny šířky do 0,4 mm včetně jejich dílčího pohybu.

Vzhledem k tomu, že garáže většinou v rozporu sice se starší, ale stále platnou ČSN 73 6058 "Hromadné garáže", nejsou odvodněny spádem ani odtokovými kanálky či gulami, bylo by logické, aby bariérové vlastnosti stropní konstrukce byly přiměřeně jištěny. Nejen povrchová úprava by tedy měla být vodotěsná, ale současně i železobetonová stropní deska by měla být navržena tak, aby šířky trhlin nepřestoupily 0,15 mm. Trhliny této šířky jsou již považovány za prakticky vodotěsné. Současně u užších trhlin je větší záruka jejich přemostění povrchovou úpravou. V případě, že povrchová úprava má být schopna přemostit pohyblivé trhliny s šířkou 0,2 až 0,4 mm, je nezbytné, aby její tažnost byla vysoko nad úrovní 200%. Zároveň je nezbytné, aby tloušťka povrchové úpravy byla optimálně 3 až 4 mm. Pouze pružná tlustší povrchová úprava je schopna spolehlivě garantovat stoprocentní integritu, tj. vyloučení jakýchkoliv trhlin, které se mohou stát místem průniku vody do železobetonové stropní desky a následně do spodního podlaží.

Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, je základní podmínkou plné funkčnosti stropní konstrukce s polymerní povrchovou úpravou jako hydroizolační bariéry vysoká tažnost porchové úpravy nebo tahové nadimentování železobetonové stropní konstrukce, které omezí šířku trhlin na max. 0,15 mm!

3. Celkové závěry

Výše uvedený příklad jednoho specifického typu podlahové konstrukce ukazuje na složitost problematiky, která jen stěží může být komplexně postižena normovými ustanoveními.

Současně další typy železobetonových podlah mají podobné specifické problémy vyplývající jak z obvyklého technického řešení, tak provozních podmínek. Za nejdůležitější aspekty, kterým by se úpravy ČSN 74 4505 měly věnovat, považuji následující témata:

1. Trhliny

Je jakákoliv trhlina v železobetonová podlahové desce funkční vadou nebo estetickou vadou? Stávající formulace ČSN 74 4505 v článku 4.1.1 si odporuje. Formulace zní "Povrch podlahy nesmí vykazovat vady jako např. trhliny, rýhy, kaverny, puchýře, vlny apod. Prvky skládaných podlahovin a podlahových krytín nesmí mít olámané hrany. U betonových podlah musí výskyt a šířka trhlin odpovídat ČSN 73 1201 nebo ČSN EN 1992-1-1". Tato formulace v prvních slovech výskyt trhlin výslovně zakazuje, v posledné větě jejich existenci připouští. Přitom v ČSN EN 1992-1-1 se připouští šířka trhlin až 0,4 mm (obr.1 a 2).

Výroba cementu, který je hlavním zdrojem objemových změn (smrštění), prochází nenápadným, ale významným rozvojem (náhrada standardních paliv odpadními látkami, a to až v množství 30%, náhrada vysokpecní strusky u směsných cementů příměsemi popílku nebo mletého vápence). Současně objemové změny cementu i betonu nejsou sledovány ani garantovány. Vznik trhlin tedy závisí na parametru, jehož skutečnou hodnotu neznáme a jen v malé míře jsme ji schopni ovlivnit.

2. Zvedání okrajů desek smršťovacích nebo dilatačních polí

Při měření rovinnosti betonových podlah vyztuztužených jen disperzní, především drátkovou výztuží, se velmi často registruje významné zvednutí okrajů smršťovacích spár, a to zejména v období po 2 až 3 letech provozu. Je to dáno přirozeným chováním betonu, resp. betonových desek, kde prioritně probíhá ztráta vlhkosti na povrchu, a tedy dochází zde nejrychleji ke smrštění, tedy zkrácení horních vláken. Toto zkrácení se pak projeví zmíněným nadzvednutím okrajů smršťovacích nebo dilatačních polí (obr. 6 a 7). Pouhé zazubení či vyztužení drátkovou výztuží nepostačuje a bude nezbytné akceptovat požadavek na vyztužení desek či minimálně oblastí, kde probíhají smršťovací spáry standardní měkkou výztuží. Jen ta je schopna z hlediska smykových napětí, resp. posouvajících sil okraje smršťovacích polí propojit a tak popisovanému zvedání okrajů zabránit.či ho minimalizovat. Podobnými peripetiemi prošly v posledních desetiletích i cementobetonové dálniční vozovky. Po 20 až 30 letech provozu se zřetelně ukazuje, že neprokotvené řezané smršťovací spáry v cementobetonové vozovce při zatížení nápravovým tlakem vozidla poklesnou. Důsledkem je stav, který v pravém jízdním pruhu se stává typickým takřka pro celou dálnici D1. V současné době již se veškeré cementobetonové dálniční kryty betonují s kotevními trny, které se do betonové desky vkládají v oblasti řezaných smršťovacích spár.

3. Řezané smršťovací spáry

Řezané smršťovací spáry jsou nejjednodušším a nejefektivnějším opatřením, kterým lze čelin tvorbě smršťovacích trhlin ve slabě vyztužených betonech. Musí být prováděny co nejdříve po dokončení betonové podlahové desky a v dostatečně malé vzdálenosti (nejlépe 30 až 40 násobek tloušťky desky). Tyto řezané smršťovací spáry se následně standardně vyplňují pružnými tmely a v důsledku tohoto dobře míněného opatření vznikají během jednoho až dvou let provozu zejména v oblastech pojížděných těžšími manipulačními prostředky výrazné poruchy - olamování hran (obr. 3, 4 a 5). Tyto poruchy se pak progresivně zvětšují a jediná možnost jejich orpavy je vyplnit dané oblasti epoxidem či epoxidovou plastmaltou. Proto je nezbytné a naznačuje to již současná formulace v ČSN 74 4505 (článek 6.2.9.) vyplňovat spáry tužšími jen částečně přetvárnými hmotami. Smršťovací spára není prioritně spárou dilatační, přesto její tendence k pohybům (rozšíření v důsledku smrštění) může trvat řadu měsíců až let. Přesto je pro podlahovou konstrukci menším rizikem vyplnit řezanou smršťovací spáru tužší výplňovou hmotou, která poskytne hranám přirozenou mechanickou oporu, i když po čase může dojít v důsedku rozšíření smršťovací spáry k odtržení výplně od okrajů. V těchto případech je třeba výplňovou hmotu doplnit a považovat tuto operaci za standardní údržbové práce, které by měl za úplatu zajistit původní dodavatel.

Je ironií, že obecně akceptované provádění řezaných smršťovacích spár v průmyslových podlahách či cementobetonových vozovkách nenašlo sebemenší odezvu při řešení podlah v parkovacích garážích. Představa, že se prořízne horní krycí vrstva v železobetonové stropní desce (kterou lze však následně velmi pohodlně vyplnit epoxidovou zálivkovou hmotou), je natolik nestravitelná, že všichni účastníci výstavby riskují tvorbu náhodných smršťovacích trhlin, jejichž následná tlaková injektáž je však již velmi náročnou a ne vždy úspěšnou operací. Nepochybně by tato strategie mohla být velmi úspěšná z hlediska zajištění vodotěsnosti železobetonové stropní desky v podzemním parkingu, nevyžadovala by celoplošné husté vyztužení horního líce stropní desky s ohledem na případný požadavek na naprostou eliminaci trhlin. Všem zúčastněným by ušetřila čas, který následně věnují často několikaletému reklamačnímu řízení.

4. Čistitelnost a nasákavost betonových podlah

Čistitelnost, resp. vzhled povrchu betonových podlah je velmi častým předmětem reklamace. Nabídka některých povrchových impregnačních prostředků navozuje u provozovatelů představu, že povrch může přijít do kontaktu s jakoukoliv kapalinou, aniž to zanechá na něm stopy (minerální oleje, nafta, benzín apod.). Ve sktečnosti je i silně impregnovaný betonový povrch stále částečně nasákavý a tak ke kontaminaci povrchu, a tedy i ovlivnění vzhledu dochází (obr. 8 a 9). Další povrchové znečištění vyvolává pojezd vysokozdvižných vozíků osazených klasickými gumovými bantamovými koly (obr.10 a 11). I když poznámky ve stávající normě v tomto směru jsou uvedeny, byla by na místě jejich podrobnější specifikace tak, aby nedocházelo následně ke zbytečným rozporům.

Podobně i v případě polymerních syntetických podlahových nátěrů a stěrek se reklamace zaměřují na nerovnoměrnost odstínů i jejich povrchovou strukturu. Často jsou vyžadovány povrchy zcela hladké bez ohledu na to, že pokud je na takovémto povrchu voda, může docházet ke snížení koeficientu tření, a tedy i bezpečnosti provozu. Naopak z hlediska protiskluznosti ideální podlahy, prosypané křemičitým pískem, jsou někdy vnimány jako vzhledově nekvalitní.

Všechny uvedené otázky bude pochopitelně nezbytné diskutovat jak s provádějícími firmami, tak dodavateli materiálu. Užitečné by bylo znát i názory projektantů na tuto problematiku.

Smyslem mého příspěvku tedy je vyvolat diskuzi nad uvedenými tématy a umožnit tak jak další zpřesnění ČSN 74 4505,tak případně vznik speciálních technických podmínek.


Obr. 1 Trhlina na spodním líci stropní podlahové desky v parkovacích garážích, kterou proniká voda.
 
Obr. 2 Trhlina na spodním líci stropu v parkovacích garážích, kterou neproniká voda.


Obr. 3 Řezaná smršťovací spára vyplněná pružným tmelem po třech letech provozu
 
Obr. 4 Řezaná smršťovací spára vyplněná ptužným tmelem po třech letech provozu


Obr. 5 Křížení řezaných smršťovacích spár vyplněných pružným tmelem po 1 roce provzu
 
Obr. 6 Nadzvednutí okrajů smršťovacích polí, demonstrované na položené dvoumetrové lati.


Obr. 7 Nadzvednutí okrajů smršťovacích polí, demonstrované na položené dvoumetrové lati - detailní záběr zdviženého okraje latě
 
Obr. 8 Betonová podlaha bez povrchové úpravy, reklamace "Podlaha nejde čistit"


Obr. 9 Betonová podlaha bez povrchové úpravy, reklamace "Podlaha nejde čistit"
 
Obr. 10 Betonová podlaha s povrchovou úpravou tvořenou syntetickou s těrkou, reklamace podlaha "se" špiní.


Obr. 11 Betonová podlaha s minerálním vsypem, reklamace
podlaha "se" špiní.

English Synopsis
Proposals for the revision of CSN 74 4505 in terms of projecting, implementation and evaluation of the quality of concrete industrial floors

The topic of this paper is limited to industrial floors, more specifically, floors in underground spaces, which are used as parking areas in residential or office buildings. The question is whether this division is still valid, but that is not essential for the issues addressed in this paper. Of course, all these questions will need to be addressed with both the construction companies and the suppliers of materials. I would be also useful to also know the opinion of designers. The purpose of my paper is, therefore, to generate debate about these topics and allow for further improvement of CSN 74 4505 and, eventually, to create special technical conditions.

 
 
Reklama