Nové návštěvnické centrum Stonehenge

Podtitul by klidně v duchu Shakespearovských tradic mohl znít „Mnoho povyku pro nic“, neboť dokončené dílo, respektive finální podoba návštěvnického centra při megalitickém kruhu u Stonehenge vzbuzuje spíše kontroverze. Když v roce 1985 vyhlašuje památková správa English Heritage architektonickou soutěž na výstavbu reprezentativnějšího turistického střediska u Larkhillu, nikdo ještě netuší, jak dlouho se připomínková jednání a výběrová řízení, veřejné soutěže návrhářů potáhnou.

Stonehenge Visitor Centre © Denton Corker Marshall

O rok později je 5500 let staré Stonehenge konečně zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO, ale než se lidé dočkají vlastního výsledku, uplyne více než dvacet let. Slavnostního otevření se dočkalo 18. 12. 2013, a lidé se přirozeně ptají, co vlastně trvalo tak dlouho. Postup úřadů byl, navzdory pověstem o výkonnosti britské administrativy, neskutečně pomalý. Z řad početných kritiků zaznívá, že jen náklady na řízení soutěží a výběrových řízení se za dvacet let vyšplhaly na neuvěřitelných 37,8 milionů liber (cca 1,3 miliardy korun), zatímco peníze směřující na samotné stavební práce centra nepřesáhly 27 milionů liber (0,9 miliard Kč).

Fakt, že mnohem více peněz bylo vynaloženo na samotné plánování, než realizaci, pak podtrhuje poněkud rozpačitý výsledek. I trvání stavebních prací se stalo terčem poznámek. Například nový terminál č. 5 mezinárodního letiště v Heathrow byl vstaven za zlomek času návštěvnického centra ve Stonehenge, a to navzdory tomu, že je 120krát větší.

Stonehenge © emmi - Fotolia.com

Idea tvůrců a představa zadavatele

Abychom ale jenom nepomlouvali: Vítězným autorem se stalo architektonické studium Denton Corker Marshall (DCM), které svým projektem v největší míře naplnilo představy zadavatelů.

Klíčovým bodem totiž bylo vytvořit návrh reprezentativního návštěvnického centra, které by nahradilo komplex starých, funkčně a prostorově nevyhovujících budov z roku 1968. Zadání v sobě ale neslo rysy protichůdných přístupů. Na jedné straně volání po výrazném pojetí, které by odráželo hodnotu kulturní a historické památky UNESCO s průměrnou návštěvností okolo jednoho milionu lidí ročně. Proti tomu pak postavená vize zadavatelů, kteří si nepřáli „příliš okázalé, nápadné nebo horizont narušující struktury“. Když k tomu doplníme ještě třetí přání – „aby celý koncept pojat tak, aby mohla být celá budova, pokud to bude nutné, demontována“, získáváme skutečně nevšední zadání.

Návrháři z DCM se tedy museli s touto nelehkou rovnicí vyrovnat po svém. Jejich projekt nakonec prorazil především proto, že elegantně zapadá do přilehlé krajiny, působí nenápadným až pietním dojmem, a přitom prý vystihuje proměnlivý charakter celé oblasti.

Svou roli tu pochopitelně sehráli i inovativní stavební přístupy a řada prvků ekologického a šetrného stavitelství. Zejména užití lokálních přírodních materiálů. Jejich tvůrčím mottem se stalo „Lehké jako sluneční paprsek“, a skutečná lehkost a práce s přirozeným světlem je z výsledku znát.

Barrie Marshall, ředitel DCM, k samotnému návrhu prozrazuje: „Design centra je založen na myšlence, že základním prvkem významu blízké archeologické lokality jsou kameny. Doslova roste z kamenů. Navržené centrum tedy slouží jako kamenná předehra k hlavnímu dějství, tak, aby budova nezmenšovala význam kruhu ve Stonehenge, ale naopak umocňovala jeho vizuální dopad. Je to o smyslu pro nadčasovou sílu a v pravdě sochařské kompozici. Proto je centrum samo je kryté, lehké a neformální.“

Rysů, propojujících roviny krajinné, architektonické a duchovní, se tu ale dá najít víc. Například nápadná, lehce zprohýbaná střecha objektu, která zastřešuje tři vnitřní bloky budov, má organickým způsobem odrážet mírně zvlněné pahorky salisburské pláně. „Celá lokalita je nesmírně cenná z archeologického hlediska, a proto jsme se téměř museli vzdát jakýchkoliv výkopových prací,“ zmiňuje Stephen Quinlan, jeden z architektů DCM spolupracující na celém projektu. „V podstatě se muselo stavět jen na rovné zemi, a pokaždé, když se tu koplo do země, musel u toho být přítomen archeolog.“ S tím prý souvisí i zdánlivá chudost architektonické myšlenky. „Nemá cenu předstírat, že sem lidé jdou do návštěvnického centra,“ říká Quinlan. „Všichni se přišli podívat na Stonehenge. Proto je pojetí celého komplexu tak skromné, protože jsme záměrně chtěli minimalizovat vizuální dopad na starověkou krajinu. Nezamýšleli jsme budování architektonické ikony.“

Stonehenge Visitor Centre © Denton Corker Marshall

Rozvlněná střecha halí muzeum i kavárnu

Zastřešení celého objektu spočívá na 211 nakloněných nosnících, které nese vlastní ocelový baldachýn listově nakloněné střechy. Moderní štíhlé sloupy nadnášejí střechu nad třemi objekty uvnitř centra. Nejvyšší sloupy na kraji mají osm metrů na výšku, ve středové části šest. Výstavba tohoto baldachýnu prý byla jednou z nejsložitějších řešených součástí, už proto, že z hlediska tvarových dispozic a zatížení byl instalován nestejně tlustý – na okrajích má rošt střechy jen 22 milimetrů. Střecha, dlouhá na délku 78 a na šířku 36 metrů, je v rozích zakřivena vzhůru, a tak je případná dešťová voda sváděná do středu plochy, k jímacímu otvoru vodosběrného systému. Díky tomu nebylo zapotřebí montovat okapové žlaby.

Tři vnitřní segmenty jsou funkčně odlišeny, přičemž nejnápadněji působí část vyhrazená vlastnímu muzeu s expozicí (a připojeným servisním místnostem), které nabrali díky obložení odstín světle červeného kaštanového dřeva. Muzeum má za účel v krátkosti představit pětitisíciletou historii celého Stonehenge, a připravit tak návštěvníky na „hlavní“ zážitek. Druhý segment, který je prosklený, je určen procházejícím návštěvníkům. Kromě nezbytných edukativních prvků a panelů se tu nachází malá stylová kavárna, obchod se suvenýry a bezbariérovými toaletami. Část třetí, nejmenší, je obložena pozinkovaným plechem (celkem 3268 zavěšených desek o rozměrech 938 × 4 mm), a slouží k prodeji vstupenek a jako informační centrum.

Ekologie na prvním místě

V rámci výstavby byly preferovány různé strategie ekologické výstavby. Tam, kde to bylo aspoň trochu možné, sáhli stavitelé po lokálně dostupném materiálu. Dubové pylony a kaštanové obklady, obojí z lesů u Salisbury, stejně jako obkladový bílý vápenec z nedalekých lomů. V ostatních případech se alespoň snažili maximalizovat využití těch recyklovatelných. Vrchlík střechy přirozeným způsobem zastiňuje interiér, ale prosklení bočních stěn umožňuje dostatečný prostup přirozeného denního světla. Střecha sama pak podporuje větrání a snižuje potřebu umělé klimatizace vnitřních segmentů. Prvků udržitelného designu se tu ale nachází celá řada, a právě tyto jednotlivé postřehy silně vyzvedly projekt DCM nad průměr konkurence.

Narazíme tu na otevřenou smyčku zdroje vytápění, založenou na geotermálních čerpadlech, které extrahují a aplikují tepelnou energii do jednotlivých segmentů. Kombinovaný režim větrání/vytápění pak umožňuje po větší část roku efektivněji pracovat s energiemi, šetřit provoz klimatizace a snižovat zatížení vlastní teplárny. Ventilační systém je mechanický, a umožňuje tak regulovat vnitřní klima automaticky díky jednotce řízené počítačem.

Stěny jsou izolovány deskami se systémem plných dutin (SIPS), které zajišťují při minimální tloušťce vysoce efektivní izolaci. Střecha slouží jako vodosběrné zařízení, které stahuje vodu do připravených nádrží. Tato „šedá voda“ je pak využívána pro provoz hygienických zařízení v centru, tak i pro zálivku na přilehlých pozemcích. Celé zařízení disponuje výkonnou přečišťovací jednotkou.

Realizační tým

Použité zdroje

• Stonehenge Visitor Centre by Denton Corker Marshall
• Stonehenge Visitor Centre
• New Stonehenge visitor centre finally opens
• Stonehenge unveils its new visitor centre
• Project Data – Denton Corker Marshall, Stonehenge Visitor Centre