O architektuře našeho venkova

Architektura venkova bude vždy do jisté míry subjektivní. Proto se ptáme CO SE LÍBÍ VÁM? Podělte se s námi a s ostatními o fotografie domů, které jste potkali na prázdninových cestách a které se Vám (ne)líbily.
Od 5. července 2011 spustíme na facebooku Fotovýlety našich čtenářů.
Autory fotografií, pro které bude hlasovat v září nejvíce čtenářů a návštěvníků naší expozice na veletrhu For Arch, odměníme.

O architektuře našeho venkova

Architektura venkova je rozsáhlý obor s mnoha odvětvími, kterým se zabývá celá řada specialistů. Bohužel ne vždy jsou ke stavebním zásahům v našich obcích přizváni. Pro pochopení dnešního stavu a jeho budoucího směřování je třeba znát historický vývoj a důvody, poučit se z předchozích chyb, snažit se je neopakovat a ty stávající napravit. Hezká a jednoduchá teorie, praxe však bývá o mnoho složitější. Nezapomeňme také na důležitý fakt, že architektura venkova velice úzce souvisí s jeho urbanismem. Zkusme si alespoň v kostce představit, co všechno toto téma obnáší.

Původní lidová architektura

Lidovou architekturou se většinou rozumí stavební činnost realizovaná především „neprofesionálními“ stavebníky (časově do 19. stol). Vycházela z potřeb lidí, byla tvořena pro bydlení, zemědělství, řemeslo či duchovní účely. Tvarosloví i materiálové řešení bylo vždy na základě místních zvyklostí a surovinových možností, respektovány byly místní přírodní podmínky (počasí i terén). Například Krkonošské oblasti poskytovaly dostatek dřeva, vyžadovaly velké přesahy střech, svažitý terén předurčoval orientaci i velikost staveb, naproti tomu jihočeské omítané stavby z pálených cihel jsou dokladem dostatku vhodné hlíny k jejich výrobě a podobně lze uvažovat o každém území. Proto se můžeme setkat s regionálními znaky, díky nimž již od pohledu lze odhadnout, odkud která stavba pochází. To dává (dávalo) české a moravské krajině nezaměnitelný kolorit, jasnou identitu místa a srozumitelnost. Lidoví stavitelé měli cit pro krajinu a sídlo, dokázali si ho vážit a chovat se k němu šetrně, jelikož to bylo místo, které jim poskytovalo ochranu a živobytí. Kéž by s takovým přístupem vznikaly stavby ve 20. století a dnes.

Projděme si ve stručnosti nejtypičtější znaky lidové architektury v našich regionech. Uvědomme si však, že i tenkrát existovaly mezi lidmi sociální rozdíly, proto se stavby lišily, a důležitá je také datace vzniku stavby.

Střední Čechy

• Dům většinou situován kolmo k veřejnému prostoru, a tak aby vstupní strana obrácená do dvora byla osluněná.
• Okolo zbývajících částí dvora se nacházely hospodářské budovy
• Patrové budovy jen zřídka
• Slánsko, Sedlčansko: použití pozdně gotických kamenných architektonických článků
• Křivoklátsko – roubení stěn přiznané, Polabí – na povrchu domu hliněná mazanina
• Bohaté zdobení štítů pozdějších zděných staveb je vyjímečné
• Zejména Příbramsko – polovalbová střecha
• Honosné zděné klenuté brány z 1. pol. 19. stol.
• Bedněné štíty starších domů byly jednoduché, prkna svisle. Křivoklátsko a Rokycansko střechovitě členěné štíty, nejbohatší kladení prken na Mělnicku a Mladoboleslavsku.

Jižní Čechy

• Starší výstavba dřevěná, typická je však zděná. Dřevěné domy měly často i zděnou část a dřevěná se následně přezdívala.
• Bohaté zděné štíty různých obrysů navazující na barokní tradice
• Od poloviny 19. stol. přechod od štítového uspořádání do veřejného prostoru k řadovému (hřebenovému)
• Přezdívané hospodářské budovy jsou oproti obytným částem tvarově jednoduché, bílé plochy, prkenné stěny, tmavé vjezdy, červené taškové střechy

Západní Čechy

• Často pravidelně vyměřené návsi obdélníkové i okrouhlé
• Štíty roubených domů bedněné svisle nebo i složitěji avšak symetricky. Roubení bylo běžnější zakrýt hliněnou omazávkou
• Hrázděné konstrukce uplatněné nejprve ve šítech, následně i na stěnách patrových hospodářských budov. Na Chebsku i kombinace s roubením
• Obvyklé i patrové budovy
• Často polovalbová střecha

Severozápadní pohraničí

• Patrová výstavba velmi brzy. Patra hrázděná, někdy s pavlačemi, roubené jen přední obytné části
• Zděné stavby vzhledem k nedostatku dřeva a dostatku kamene velmi brzy
• I zde se vyskytovaly zděné zdobené štíty, avšak daleko dříve než v jižních Čechách

Severní Čechy

• Patrové stavby na německy hovořícím území, České většinou přízemní
• Typické i setkání tří technologií roubené, zděné a hrázděné
• Použití pískovce zpracovávaného na kvádry

Východní Čechy

• Navazuje plynule na architekturu středních Čech
• Zástavba většinou přízemní
• Přezdívání poměrně pozdě. Na Broumovsku se stavení přezdívali v klasicistním stylu (typické štíty)
• Patrové domy z masivního roubení bez podstávky, profilované římsy, pavlače, bohaté lomenice
• Pod Orlickými horami strmější střechy, dřevěné stěny častěji bíleny vápnem zvenčí
• Silná tradice tesařského řemesla, i mladší zděná výstavba hmotově i dispozičně kopíruje „dřevěné“ zvyklosti. Mnoho dochovaných dřevěných kostelů a zvonic

Jižní Morava

• Hlína jako základní stavební materiál
• Vápenné i barevné nátěry stěn, silná vrstva slaměné krytiny na střeše
• Protáhlé, ulicové uspořádání návsí
• Dříve než jinde snaha o stavbu podélně situovaných objektů

Střední Morava

• Specifický zdící materiál – války – oválné smotky hlíny se slámou
• Oproti jiným územím netypický vjezd do stodol ze štítové strany
• Bohatá oblast Hané – brzo patrové domy, výrazné štíty a honosná průčelí
• Přechod na výstavbu z pálených cihel až v pol. 19. stol, běžně neomítané

Severní Morava a Slezsko

• Oblast Jeseníků navazuje na stavební zvyklosti Orlických hor
• Při mladších povrchových úpravách se zejména na štítech užívali břidlicové desky
• Oblast Valašska má typicky odlišný charakter roubené zástavby

Toto byly jen velmi stručné výpisky některých znaků. (podle /1/) Pro vážnější zájemce o tuto problematiku doporučuji literaturu uvedenou na konci tohoto článku. Je to jedno z nejkrásnějších témat z historie naší architektury.

Poválečný vývoj a současný stav našeho venkova

Současný stav vychází samozřejmě částečně z předválečného a meziválečného vývoje, ale velkou měrou do něj zasáhly změny ve společenském a politickém zřízení druhé poloviny 20. století. Násilné snahy o změnu všeho starého a mylné představy o novém fungování vesnic byly příčinou realizací staveb, které těžce poznamenaly charakter venkova a způsobily mnoho dnešních problémů.

Jako nejvýraznější zásah lze vnímat zemědělskou výstavbu. Kolektivizace zemědělství a náborová politika do průmyslu způsobila vyprazdňování statků. Stodoly a hospodářské dvory ztratily svůj význam a chátraly. Panská sídla, která přešla do užívání obcí, zemědělských družstev a armády, byla nevhodně upravována. V dalších fázích došlo k výstavbě velkých zemědělských center, často v blízkosti obydlí na okrajích vesnice, což mělo za následek zhoršení hygienických podmínek (zápach, prach, hluk) a výraznou měrou tyto stavby také zasáhly do cenného obrazu siluet krajiny a obcí. /2/ Jak mnohé z těchto objektů vypadají dnes, se můžete přesvědčit sami.

Obytná výstavba měla v obcích určených k rozvoji dostávat městský charakter. Objekty typizované výstavby však neodpovídaly ani dispozicemi ani příslušenstvím potřebám venkovského obyvatelstva, měly nevhodné objemové řešení, nevhodné bylo často i usazení vůči okolní zástavbě. Přestavba vesnic na „malá města“ se naštěstí nezdařila. Dlouhotrvající představa o tomto fungování však dokázala napáchat spousty chyb. /2/

Další kapitolou, kterou si lze povšimnout z této doby v našich vesnických sídlech je rekreační výstavba. Zatímco přestavba chátrajících zemědělských usedlostí na rekreační objekty (chalupy) zachránila spousty původních staveb (pokud se majitel nepustil do násilných úprav) individuální často chaotická výstavba utvořila celé nové sídelní celky (chatařské oblasti), které dodnes působí rozpačitým dojmem. Samostatnou kapitolou jsou potom objekty pro hromadnou rekreaci, jejichž architektonické působení je nutno posoudit individuálně. /2/

Vizuálně i funkčně bylo napácháno mnoho chyb, ze kterých se náš venkov bude vzpamatovávat ještě dlouho, jestli vůbec. Doufejme však, že léta minulá v nás nezkazila onen zmiňovaný cit pro místo a chyby se nebudou opakovat jen proto, „že v sousedství přeci také podobně nevhodná stavba stojí“.

Nová výstavba a výstavba v chráněných územích

Nová výstavba by neměla tvaroslovím ani umístěním působit rušivě. A to nejen z pohledu z území obce (historické centrum, návsi, prostory před kostely) ale i při pohledu z krajiny, kde vznikají malebné siluety, vytvářející charakteristický ráz krajiny. Uvnitř obcí se jedná především o historická jádra vesnic, která však nemusí být nijak zákonem chráněna, ale tvoří srdce obce vytvářející hodnotný celek a výstavba by tomu měla odpovídat. Často nevhodný a monotónní obraz poskytují zástavby katalogovými typovými projekty, které jsou vytvářeny univerzálně, nerespektují nic z místní zástavby ani charakteru krajiny.

Samostatnou kapitolou je výstavba v přírodních chráněných oblastech. Nutno podotknout, že většina chráněných území (CHKO, NP) má stanoveny své konkrétní regulativy, které musí umožnit architektovi vytvořit stavbu s moderním vzhledem avšak v takové míře, aby nenarušila krajinný ráz a kompozici sídel. Stavba by měla tvaroslovím a umístěním vycházet z místních tradic. Určitě vhodné je dodržení tvarového řešení, sklony a tvary střech atd. O konkrétních regulativech informují některá chráněná území na svých internetových stránkách, podrobnější informace pak podají příslušné úřady.

Nejpřísnější podmínky výstavby pak budou mít památkové rezervace a zóny, které jsou pod dohledem Národního památkového ústavu.

Negativních příkladů uspořádání vesnic i architektury jednotlivých staveb naleznete jistě sami hodně. Lze však vidět i několik kvalitních příkladů jak se s regulativy architekt vypořádal a přesto dokázal vytvořit stavbu hodnou 21. století. Příkladem může být objekt na obrázku.

Urbanisticky by nová výstavba také měla být navrhována do stávajících hranic sídla, do proluk po dožilých objektech a podobně, popřípadě plánovité založení nových lokalit citlivě navázaných na stávající sídlo. Zahušťování sídla by však nemělo potlačit jeho původní charakter. Určitě nevhodné je roztahování vesnic podél cest. V některých místech tak dochází k propojování obcí, to vede ke ztrátě identity sídla, k jednotvárnosti krajiny a velké vzdálenosti center obcí pro podél silnic postavená obydlí.

Neopomenutelnou funkcí vesnic bylo a je zemědělství, jednou z priorit musí být i ochrana zemědělské půdy a to jak orné půdy, tak luk, pasek a lesů. Zástavba nejvyšších bonit půd a tvarově nevhodné ukrajování orné půdy tak, že vznikají těžko obhospodařovávatelné kouty, nás může v budoucnu velmi mrzet.

Jistě záslužnou činností je snaha adaptovat staré stavby pro novou funkci. I takové zásahy by však měly být zvažovány citlivě. Přestavby a přístavby stávajících objektů by měly zachovávat charakter zástavby. Zvažovat materiálové i konstrukční varianty (plastová versus dřevěná okna, střešní okna versus vikýře atd.) Pokud tvoří novotvar kontrast, měl by být v harmonickém celku s původní zástavbou. Důležité je také zvažovat, zda se nová funkce do území hodí.

Následujících kritéria by měl splňovat vesnický obytný dům: (zdroj: /1/, /2/)

• Vstupní část domu větší než ve městech. Ve vstupní síni lavice na přezutí, sušák oděvu i několika osob najednou. Vstup v podélné části objektu.
• Obývací pokoj propojený s kuchyní, obytný prostor propojen co nejjednodušeji s exteriérem
• Podstřeší – venkovní prostor krytý před deštěm hodící se k posezení či práci (vytvořeno například většími přesahy střechy či přístavkem kolmo na podélnou osu domu)
• Užší a delší dispozice – obdélný půdorys obytné části 1:2 a více
• Sedlová střecha – sklon cca 45° (pouze některé šumavské oblasti s bavorským typem 20° – 30°, naší typické stavbě je to však zcela cizí.)
• Nasazení střechy bez nadezdívek v podkroví (všeobecně vzato je nadezdívka pro vesnickou architekturu cizorodá, i když se u staveb z pozdější doby vyskytuje)
• Umístění domu na parcele – při kraji parcely tak, aby před podélnou stranou se vstupem ležela co největší plocha dvora. Pozemky na vesnicích mají být větší než ve městech. (800 – 1200 m² pro samostatné domy). Respektovat orientaci štítu dle starší zástavby.

Závěr

Architektura je věc názoru, diskuze a módy. Navzdory řečenému, nelze nikdy tabulkově stanovit co je dobře a co už ne. Nebývá než apelovat na zdravý rozum a vzdělání obecních zastupitelstev, stavebníků, architektů a urbanistů. Venkov je složitý, ale živý a úžasný mechanismus. Při výstavbě je dobré sídlo chápat jako celek, nikoli vnímat pouze svoji parcelu či své zájmy. Vždy by mělo jít o zachování vesnického charakteru sídla. Uvědomme si, že tím, že postavíme nevzhlednou stavbu či stavbu na nevhodném místě, odsoudíme ostatní k utrpení se na naše chyby koukat. A na venkově bývají takové chyby daleko více vnímatelné.

Podrobné informace o lidové architektuře na www.lidova-architektura.cz
Informace o výstavbě v CHKO na www.ochranaprirody.cz (menu-obecná ochrana přírody a krajiny-krajinný ráz a výstavba)
Zdroje:
/1/ Lidová architektura, Jiří Škabrada, Vydavatelství ČVUT 1996, ISBN 80-01-01435-5
/2/ Územní plánování vesnic a krajiny – Urbanismus 2, Jaroslav Sýkora, Nakladatelství ČVUT 2006, ISBN 80-01-02641-8
Autor je studentem ČVUT - FSv oboru Architektura a stavitelství, textu byly použity informace z přednášek především pana prof. Ing. arch. Jaroslava Sýkory, DrSc.