Jože Plečnik dokázal z tradičního architektonického tvarosloví vytvořit osobitou netradiční architekturu

Málo bystrý člověk cítí potřebu zanechat po sobě smyslu pozbývající signifikantní stopy, kde to jen jde, neboli: „Jména hloupých na všech sloupích.“ Toto podivně znějící pořekadlo, z češtinářského hlediska za pět, vystihuje odvěkou touhu převážně mladých lidí zvěčnit sebe, svoji radost, lásku i bolest, a to kdekoliv. V podstatě dnešní graffiti jsou totéž, v moderním kabátě. Je to většinou projev vandalizmu, nevkusu, vzepření se konvencím, pohrdání některými hodnotami. Proč o tom hovořím? Protože, na rozdíl od tohoto nechtěného jevu, bych rád propagoval obrazně: „Jedno jméno na všech sloupech.“ To jméno zní Jože Plečnik a jeho pomyslné sloupy naleznete v celé Evropě, Praze i Vídni, ale hlavně v Lublani. Není to nadsazené, když tato dvě jména spojíme v Plečnikovu Lublaň. Jeho práce se neodráží pouze v jednotlivých stavbách, ale původní Lublani vtisknul promyšlenou urbanistickou koncepci. Část díla Jože (u nás Josipa) Plečnika je notoricky známá, ale vidět JEHO Lublaň ve všech kontextech naživo je opravdový zážitek. Tak pojďme na to…

Jože Plečnik se narodil 23. 1. 1872 v Lublani ve Slovinsku. Původně měl převzít rodinný podnik, truhlářskou dílnu. Díky státnímu stipendiu se dostal na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlářství a příbuzné obory, od dětství totiž rád kreslil. Dost možná, tato zkušenost a prostředí dílny, kde vyrůstal, formovaly jeho pozdější vztah k rustikálnímu nezaměnitelnému rukopisu jeho prací, precizním detailům i snaze zhostit se staveb komplexně, včetně detailů, kování, mříží, osvětlení i mobiliáře. Vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni. Po absolvování získává dvouleté stipendium ke studijnímu pobytu v Itálii a Francii. Posléze samostatně projektuje a staví ve Vídni. Od roku 1910 vyučuje jako profesor dekorativní architekturu v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. 1920 je ustanoven architektem Pražského hradu (Schodiště do Španělského sálu Pražského hradu, úpravy Lánského zámku, rekonstrukce I. a III. nádvoří Pražského hradu, ale i kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, na Vinohradech). Na čas se stal jakýmsi „dvorním architektem“ prezidenta Masaryka, zároveň vyučuje architekturu na lublaňské technice. Na úpravách Pražského hradu pracuje až do roku 1934. Současně projektuje a realizuje své návrhy jak ve Slovinsku, tak v Čechách. Umírá 7. 1. 1957 v Lublani.

Vídeňské studium ho původně nasměrovalo k secesnímu projevu, posléze používá (možná pod vlivem pobytu v Itálii a Francii) prvky antiky a rané renesance. Pracuje velmi promyšleně a jeho doménou jsou nová neotřelá spojení základních stavebních prvků. Jejich vrstvením, průhledy, netypickým materiálovým zpracováním dosahuje perfektních výsledků. Jeho výrazové prostředky jsou monumentální, se smyslem pro kvalitní materiál. Citlivou vyvážeností použitých konstrukcí a jejich proporcí, jednoduché spojení základních konstrukcí a jejich uskupení dosahuje s tradičními prostředky netradičních výsledků. Máte pocit, že uskupení sloupů, průvlaků, stěn, stropů, kleneb, schody, římsy, detaily dříků, hlavice, patky, výplně otvorů, ale i kliky, kování a mříže, celé architektonické tvarosloví, v jeho podání ožívá, viděno v novém světle. Je skvělý architekt a svoje díla dotahuje do posledního detailu včetně interiérů, mobiliáře a užitého umění. V jeho práci se snoubí dokonale zvládnutá profese stavaře, architekta, umělce, grafika, restaurátora, designéra, nábytkáře, zahradního architekta. Šíře jeho znalostí, dovedností i invence jsou neskutečné a nelze před nimi, než smeknout. Někteří Plečnika zbožňují, jiní ho zatracují. Jeho souputníci mu vyčítali odklon od tradiční architektury, jiní mu měli za zlé, že se nepřiklonil ke strohému funkcionalismu, někteří viděli v jeho díle svérázný dekorativismus. Ovšem jeho stopa v celém Slovinsku i v Evropě, včetně naší Prahy, je neoddiskutovatelná. Zeptejte se Slovinců, kteří ho po právu milují. Zásadně svojí prací ovlivnil podobu Lublaně. A to je moc dobře. Co člověk, to názor, nicméně Josip Plečnik byl PAN ARCHITEKT!!!

Žehličkový dům

Chvíli se potýkáme s mapou a hledáme Žehličkový dům, Slovinci říkají Peglezen. Pro samé oči nevidím, že je kousek před námi. Je nenápadný, skoro až skromný. Nicméně při bližším pohledu doceníte jeho genialitu. Úzký trojúhelníkový pozemek (kterým začínala uliční fronta) koupil Plečnikův obdivovatel a mecenáš Matko Prelovšek s manželkou. Byl ochoten financovat i realizaci. To byly časy. Někdo zakoupil atypickou parcelu, aby viděl mistra „zazářit“. Zdánlivě nepoužitelná parcela se stala pro Plečnika výzvou.

Jednotlivá patra užívají rozdílných prvků architektury a vzbuzují dojem oddělených částí. Čelo je zakončeno vlajkovým stožárem. Výška stavby je podřízena stávajícím domům a bezkoliznímu propojení s nimi. Celkový vzhled užívá světlou omítku a kámen v propojení s renesančními prvky. Fasáda „zimní zahrady“ v horní části domu je odskočena a doplněna nádhernými sloupy. Jednoduché prvky dekorativizmu jsou použity na hlavicích komínů, přiznané zhlaví stropní konstrukce nejvyššího patra. Zimní zahrada má prosklení rozdrobeno do stejných čtvercových polí, ostatní okna jsou dělena na netypické tři díly.

V kontextu s jistou strohostí ostatních částí stavby působí celek noblesně. To je to správné slovo a patří taky neoddělitelně k projevu architekta. Takto volené prvky provází Plečnika takřka na všech jeho realizacích a jsou prostě jeho rukopisem. Krásným rukopisem.

Lublaňský hrad

Poprvé byl hrad zmíněn písemně ve 12. století (původní osídlení už z 12. století př. n. l.). Rozšířen byl v 15. století. Postupně ztrácel na významu a popularitu si nezískal ani tím, že v 19. století byl věznicí. Nakonec ho odkoupilo město a 35 let byl hrad přestavován. Nyní na něho vede lanová dráha a je centrem výstav, kulturních akcí a svateb. Plečnik měl s tímto monumentem tyčícím se nad Lublaní svoje plány. Dostal se však pouze k řešení vnějších hradebních šancí a propojení s přilehlým parkem. Nicméně Lublaňský hrad je ukázkou velmi zdařilé rekonstrukce chátrajícího nevyužitého kamenného monumentu.

Staré prvky včetně skalního masívu, zbytku hradeb a nádherné původní kaple sv. Jiří (patrona Lublaně), jsou doplněny novým kamenným zdivem, ocelovými sponami a táhly, masívními dřevěnými prvky, schodišti a průhledy na nádvoří hradu i na město. Má nádhernou komorní atmosféru a jeho využití je smysluplné.

Slovinská národní a univerzitní knihovna

Jedna z nepřehlédnutelných staveb, kterou nelze nechat bez povšimnutí. Plečnik ji pojal jako centrum vzdělanosti a moudrosti. O jeho podobu se musel prosadit proti návrhům svého kolegy a souputníka, zastánce purismu, Ivana Vurníka. Knihovna stojí na půdorysu bývalého renesančního paláce a vychází z Vídeňské univerzitní knihovny.

Fasáda je z cihelného zdiva a světlého kamene, vzájemně nepravidelně prokládaných. Kámen je nepravidelně vyčnívající z fasády a některé části jsou opracovány hrubě, jiné jemně. Ostění oken, římsy a parapety jsou vystouplé a lomí okenní křídla pod úhlem.

Takto rozehraná fasáda je doplněna římsami s imitací zhlaví trámů. Z horní strany jsou římsy kryty napodobeninou střešní prejzové krytiny. Vstupní schodiště je monumentální, tlumeně osvětlené, obložené tmavým mramorem. Osvětlení padající z horní části je synonymem paprsku vědění, které zde lidé nacházejí. Oproti schodišti je čítárna maximálně prosvětlená vysokými okny. Nosný systém sloupořadí vstupní haly vynáší dřevěné stropy v tmavě načervenalé barvě. Stejně provedeny jsou i další prvky interiéru. Opět vše dotaženo ad absurdum, včetně světel (subtilních sloupů) přisvětlujících tlumeně svojí hlavicí stěny, včetně dveřních klik i mříží na prosklení sníženého patra z vnější strany. Co mříž, to originál. Stejně, jako naše oko vnímá vzdálené věci méně detailně, pracuje Plečnik s druhem a propracovaností materiálů a barvami. Směrem ke stropu se prvky zjednodušují a omezují se na nezbytné sdělení, tohle je průvlak, tohle je stropní konstrukce.

Ty podstatné věci zcela pragmaticky sděluje v úrovni parteru a ve zbytku nechává pracovat hmoty v průhledech, v perspektivě. Vše má pečlivě promyšlené a je radost sledovat jeho myšlenky. Pokud má každé město svoji charakteristickou dominantu nebo budovu, architektonický skvost, potom Slovinská národní a univerzitní knihovna určitě neoddělitelně patří k Lublani.

Letní divadlo a kino Križanke

Z bývalé klášterní zahrady vytvořil Plečnik, jako jednu ze svých posledních velkých prací, kulturní stánek, letní kino a divadlo Križanke. Odvážným počinem bylo přistavění komplexu k baroknímu kostelu navrženému Domenicem Rossim.

Dříve uzavřené zdi klášterní zahrady perforoval okny inspirovanými renesancí. Celý komplex s amfiteátrem opět nese jeho neodmyslitelný rukopis.

Park Tivoli

Z původně francouzského parku (vytvořen za francouzské nadvlády) o rozloze 5 km2 vytvořil při jeho renovaci Plečnik nádhernou Jakopičovu promenádu, jako pohledovou osu spojující centrum města (Lublaňský hrad, Trojmostí a Prešernovo náměstí) a palác Tivoli. V paláci je v současnosti mezinárodní centrum grafických umění. Na okraji parku vznikl dle návrhu bazén, který byl nejmodernější v tehdejší Jugoslávii. Na promenádě byla výstava soudobých i dobových fotografií realizací, koho jiného, než Jože Plečnika.

Černobílé fotografie velkého formátu zachytily pomíjivé obrazy tehdejších prostých stavebních technik, koryto řeky Lublanice bez vody při stavbě mostů, tržnice a betonáži na dně i březích. Konfrontace s duchem doby vše doplnila jako z partesu.

Ševcovský most – Čevljarsky most

Takovou tématickou předehrou pro Trojmostí, na které jsme se těšili, byl Ševcovský most. Mostu vévodí balustrádové zábradlí se sloupořadím. Perforovaný blok pilíře mostní podpory je rozšířen mimo půdorys mostu a nese další sloupy s osvětlením. Vše tvoří bílý kámen, beton a dlažba. Most nenásilně spojuje novější část města s tou starší, s bývalými řemeslnickými krámky a vkusně doplňuje původní starou zástavbu.

Trojmostí

Pokud jedním ze symbolů Lublaně byla Slovinská národní a univerzitní knihovna, pak určitě druhým symbolem je Trojmostí. Bezvadně rozehraná hříčka propojuje Lublaňský hrad, Tržnici a Prešernovo náměstí. Přemosťuje řeku Lublanici a vznikl dostavbou k původnímu Franzovu (Nemocničnímu) mostu z roku 1842 od italského architekta Giovanniho Picce. Jože Plečnik ve stejném duchu přidal na obě strany pěší most, čímž vylepšil jeho kapacitu. Ale hlavně vytvořil něco světového. Vějířovité uspořádání doplnil o schodiště na nedobudovanou níže položenou říční kolonádu. Původní zábradlí nahradil betonovou balustrádou, kterou sjednotil svoje mosty s mostem původním, středním. Balustráda je doplněna oblíbenými sloupy s osvětlením. Sloupy vznikly ze dvou obrácených balustrových kuželek a kovového kalicha pro upevnění skleněného krytu žárovky.

Celý koncept Trojmostí a Lublaňské ústřední tržnice, s napojením na ostatní části města, je urbanistickým a architektonickým skvostem. Údajnou inspirací pro Trojmostí byla pracovní lávka vedle Mánesova mostu v Praze, při jeho opravě. Kdo ví…

Lublaňská ústřední tržnice

Tržnice vznikla na náměstí, kde se uvolnilo místo po zemětřesení. Řešení je ovlivněno renesanční architekturou. Tržnice se nalézá v dvoupatrové budově, postavené podél řeky. Haly směrem k řece mají půlkruhová okna, strana směrem na ulici a náměstí je tvořena sloupořadím. Pohled na řeku umožňují dvě otevřené lodžie. Střecha, jak jinak, je pokryta masivními betonovými taškami, jejichž dekorativizmus je viditelný prostým okem, při pohledu proti nebi. No a jako vždy, antické sloupy, překlady, falešné zhlaví trámů, balustrády, římsy…

Interiéry jednoduché, účelné se svým duchem blíží funkcionalismu. Stále čerstvé ryby, atmosféra přímořského trhu, klid a pohoda… Propojení tržnice s protilehlým nábřežím, s kavárnami a restauracemi čekalo ještě na další pěší most, kterým projdete tržnicí na Vodnické náměstí. Původně ho chtěl postavit Jože Plečnik, ale z realizace sešlo. Dnes zde stojí moderní Řeznický most. Funkce stejná, architektura odlišná, ale to už je život.

Kostel svatého Michala, Črna vas – Lublaňská blata

Kostel svatého Michala byl opět jeden z technických oříšků. Nedostatek financí, složité podmínky pro zakládání stavby. Nepomohla ani finanční injekce od místního statkáře. Projekt byl několikrát přepracován. Nestabilní bažinaté podloží si vyžádalo 350 osmimetrových dřevěných pilot. Přízemí bylo kamenné, zbytek stavby ze smíšeného zdiva a dřeva. V přední části vévodí kostelu předsunutá zvonice. Její umístění si vyžádalo opět nestabilní podloží. Zvonice působí mohutným dojmem, ale ve skutečnosti není příliš hluboká a odlehčují ji klenutá okna na celou hloubku. Znovu zde nalézáme oblíbené přiznané prvky konstrukce, opět betonové střešní tašky, sloupy prý jsou z úsporných důvodů z betonových kanalizačních skruží. Stavba svým vzhledem navazuje na lidovou architekturu promíchanou s rukopisem Jože Plečnika.

Jak vidět, ani nedostatek financí nezabránil vytvořit dílo, které je „jeho“. Zanechává nám zde zřetelný odkaz. Tato realizace není jenom o sakrální architektuře, ale pracovitosti, skromnosti a skvělých nápadech autora. Tak trochu: „Za málo peněz, hodně muziky“.

Hřbitov Žale (Plečnik používal esoteričtější pojmenování „Zahrada všech svatých“)

Součástí Lublaňského hřbitova se stal soubor sakrálních staveb, který patří mezi nejcennější realizace Jože Plečnika. Vstupní monumentální brána je jakousi pomyslnou řekou Styx, mezi světem živých a místem posledního odpočinku. Zatím, co bájná řeka Styx děsila mystickou nepřekročitelností, Plečnik toužil vytvořit naopak místo, které umožní co nejméně bolestné setkání těchto dvou světů.

Bílé sloupy, spousta zeleně, stromové aleje, průhledy na nebe, volné vzdušné prostory, dlážděné komunikace, kašny, lavičky, které mají pomoci překonat bolest pozůstalých. Za touto branou, dvoupatrovým obloukem, se nalézá několik kaplí, kapliček, malých chrámů, snad kostelíků, inspirovaných řeckými chrámy, mohylami či původními byzantskými kostelíky.

Nalezneme zde vlivy slohů, počínaje antikou, které se vzájemně doplňují a proplétají. V průhledu hlavní brány se tyčí antický sloup s baldachýnem jako vstup do hlavní pohřební kaple. Původní koncepce byla postavená na myšlence rovnosti všech náboženství. Posléze však byly kaple pojmenovány po slovinských farnostech a slovinských svatých.

Všechny stavby nesou neodmyslitelný rukopis Jože Plečnika, jsou originální a velmi propracované. Je zde vidět snaha o užití všech dostupných vhodných materiálů, stavebních technik, jakoby přehlídka jeho nápadů a fortelu a umu zručných řemeslníků. Můžeme diskutovat, být pro, být proti. Ale toto je prostě Jože Plečnik ve své jedinečnosti, přetavený do nádherných artefaktů vlastní práce. Plečnik byl zároveň skvělý urbanista a myslel na to, že celý obřad měl být zakončen průvodem na přilehlý Lublaňský hřbitov. Věřím, že Plečnik svoje dílo tvořil s obrovskou úctou a pokorou, a tyto pocity se z jeho díla mimoděk přenášejí na ty, co zde tiše stojí… Plečnik sám je uložen v hrobě na „svém“ Žale s neokázalým prostým kamenným kvádrem, nesoucím jeho jméno.

Že je dílo Jože Plečnika neodmyslitelnou součástí evropského dědictví, snad nikoho nepřekvapí.

Použité zdroje:
Fotografie - autor