Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Společnost TOKOZ letos slaví 100 let od založení – rozhovor s majitelem firmy Ing. Vladimírem Chládkem

V letošním roce uplynulo přesně 100 let od založení podniku, který si svou tradici ve výrobě visacích zámků udržel až dodnes. Jsme jednou z mála českých firem, které se mohou honosit takovou historií…

GAMA PRO 40
GAMA PRO 40
Ing. Vladimír Chládek, ředitel TOKOZ a. s.
Ing. Vladimír Chládek, ředitel TOKOZ a. s.

Mnozí nevědí, že ta historie je vlastně ještě delší. Jen se předtím na místě naší firmy vyrábělo něco jiného. Nedávno pracovníci místního muzea vypátrali, že nejstarší kořeny podnikání v areálu firmy sahají až do roku 1811! Tehdy tu bylo v malém domku provozováno zámečnictví. V roce 1855 pak židovský obchodník Rafael Hochner v těchto domcích rozjel výrobu sirek. Přesně těch, co známe z kovbojek a dají se zapálit i o podrážku. Sirkárna prosperovala a ve druhé polovině 19. století zaměstnávala až 50 dělníků. Hochner o dělníky neměl nouzi, protože je velice dobře platil. Ale byly to těžce vydřené peníze! Fosfor totiž způsoboval nekrózu úst, nosu, popraskání kůže… plno zaměstnanců bylo bezzubých a řada z nich umírala v bolestech. Tuto éru pamatují tři nejstarší budovy v TOKOZu. Také dům z roku 1811 je dodnes součástí objektu, který rekonstruujeme pro reprezentační účely. Budou tam vidět i původní obloukové stropy.

Hochnerovi podnikání vzdali v roce 1913 po zákazu používání fosforu a tvrdé konkurenci společnosti SOLO, která uměla bezfosforové „zápalky“.

Sirkárna hlavní budova v 90. letech 19. století
Sirkárna hlavní budova v 90. letech 19. století
Hochnerovy sirky Budoucnost
Hochnerovy sirky Budoucnost

Výrobě zámků tedy předcházela výroba sirek – to je velice zajímavý kus historie. Ale jak se ze sirkárny stala továrna s kovovýrobou?

Bývalé tovární prostory zůstaly asi dva roky opuštěné. Změny nastaly až v souvislosti s událostmi první světové války, kdy se stala budova sirkárny útočištěm 96 válečných zajatců z Itálie a Bosny. Poslední cizinci budovy opustili v lednu 1919. Prostory ale nezůstaly dlouho prázdné. V roce 1920 je odkoupil pražský podnikatel Jaroslav Rousek a přestěhoval do Zámku Žďáru svoji firmu Jaro J. Rousek. Jeho bratr Václav si v Praze roku 1907 zřídil železářský obchod, kde mimo jiné prodával i kovové zboží firmy Jaro J. Rousek. Angažoval se tu také jeho syn Josef, který se v roce 1930 stal majitelem firmy v Zámku Žďáře.

Dá se tedy říci, že se obchodníci stali přímo producenty?

Přesně tak. V roce 1901 založil Jaroslav Josef Rousek v Praze – Nuslích železářský obchod J. J. Rousek, který dobře prosperoval, díky čemuž si v roce 1907 mohl postavit velký dům a zřídit při něm výrobu železného zboží ve vlastní režii. Vyráběl zde například kovové nářadí, kuchyňské potřeby, nábytkové kování, sporokrby, kovové okenní mřížky či ostnatý drát. Jaroslav Rousek byl v podnikání úspěšný a chtěl svou firmu rozšířit. A právě tehdy koupil opuštěné prostory bývalé sirkárny ve Žďáru a firmu tam přestěhoval. Výroba byla spuštěna na podzim 1920.

Jaroslav Rousek 20. léta 20. století
Jaroslav Rousek 20. léta 20. století
Obchod v Praze
Obchod v Praze

Takže to těch sto let vzpomínáme právě včas

Už v roce 1923 měla fabrika montovnu zámků, plechárnu, zámečnickou dílnu, truhlárnu, obrobnu, lisovnu, nástrojárnu, kovárnu, leštírnu a brusírnu. Vše samozřejmě v malém, i když 120 strojů se muselo někam vejít. Začínal pouze s 13 zaměstnanci, ale jejich počet se rychle zvyšoval. V roce 1921 měl podnik 60 lidí a v roce 1930 se již počet zaměstnanců pohyboval kolem 130.

Továrna Jaro J. Rousek se ale nezaměřovala pouze na výrobu zámků. Jaké bylo její výrobní portfolio?

Původní sortiment nabízel drobné kovové výrobky často kovářského charakteru, např. plechová kamna, kouřovody a pečicí trouby, ale i první typy visacích zámků. Výroba prosperovala a dál se rozšiřovala. Portfolio visacích zámků zahrnovalo druhy R, Duplo, Beta, Gama, Roko, Omega, Praga, Delta, Bohemia, 999, Herkules, Alfa, Legie a Titan. Kromě toho byly vyráběny i petlice, klíče, nábytkové zámky, nábytkové kování, zástrče, podpěry, panty, pilky, lopatky, motyky a podobné nářadí, šroubováky, zednické náčiní, apod. V roce 1927 byla nabídka rozšířena o velmi žádané kloubové závěsy. K jejich výrobě bylo potřeba pořídit nové automatické stroje. Továrna byla schopna provádět také recyklaci starého zboží. Staré a zrezivělé zámky se například odrezovaly v bubnech se štěrkem a pískem a nakonec se poniklovaly.

Továrna Jaro J. Rousek
Továrna Jaro J. Rousek
Lisovna
Lisovna

Jak se firmě dařilo?

Podnikání Jaroslava Rouska se od samého začátku potýkalo s finančními obtížemi. Téměř celý zisk pohltily výdaje spojené s přestavbami. Jaroslav Rousek musel vyvíjet značné úsilí, aby firma prosperovala. Vše ještě zkomplikoval požár v roce 1925, který způsobil značné škody. Rousek musel propustit 91 lidí, aby firma přežila. Lidi stávkovali… Když se k těmto problémům přidal i zhoršující se zdravotní stav, který Jaroslavu Rouskovi již nedovoloval vést hektický život plný cestování a hledání nových odbytišť, rozhodl se firmu včetně všech závazků prodat synovci Josefu Rouskovi. Tehdy se psal rok 1930.

Josef Rousek – zakladatel československého rybářského průmyslu…

Jo, byl to vášnivý rybář. Dodnes můžeme obdivovat, co všechno ten šestadvacetiletý kluk dokázal. (Přesně tolik mu totiž bylo, když s pomocí manželčina věna a s podporou táty Václava od strýce firmu koupil.) Nechci tím říct, že by Jaroslav dokázal málo, i před ním smekám!

Josef od počátku navazoval na již zaběhlou kovovýrobu. Přišel však s velkou vizí – výrobou profesionálního rybářského náčiní. Na dobovém československém trhu bylo možné koupit pouze vybavení od firmy SOL Děčín, jinak se jednalo o zahraniční zboží. Kvalitní rybářské vybavení se tehdy muselo dovážet převážně z Německa, Francie či Anglie. Aby Rouskovo zboží bylo na trhu konkurenceschopné, muselo být opatřeno vyraženou značkou s anglickým názvem Rousek Fishing Sport. Firma brzy dokázala překonat dosud nabízené tuzemské zboží a stala se největším výrobcem bambusových prutů, navijáků, podběráků, třpytek, vázaných udic a dalšího vybavení v Československu.

Josef Rousek
Josef Rousek
Manželka Irma
Manželka Irma

Začínal vlastně od úplné nuly, to musela být trnitá cesta. Nebo štěstí?

Zpočátku velká část výrobků vznikala jako kopie zahraničního zboží. Firma vyráběla pouzdra, navijáky, šňůry, imitace, třpytky, udice, gumové mušky, plováky, sítě, naběráky, rybářské nádobí i sedačky – tedy všechny druhy rybářského náčiní kromě háčků, které byly dováženy. Na prvním místě byla výroba prutů ze štípaného bambusu. Po nich byly nejrozšířenějším výrobním produktem navijáky, které se staly hlavním vývozním artiklem. Jejich export směřoval především do Francie, Belgie a dalších středoevropských zemí. Zrod vrhacího (neboli smekacího) navijáku byl v tehdejší době naprosto revolučním objevem. Velkou část výrobků už tehdy Rousek chránil patentem.

„Odvážnému štěstí přeje.“ Zdá se, že rozhodnutí přidat do výrobního sortimentu nově i rybářské náčiní se vážně vyplatilo…

Ano. Hádáme, že právě zavedením výroby rybářského zboží zmírnil Rousek dopady všeobecné hospodářské krize, která se v  období, kdy podnik zakoupil, prohlubovala. Silně byl zasažen právě i kovoprůmysl. Například v rozmezí listopadu 1930 a února 1931 se počet nezaměstnaných v kovoprůmyslu zdvojnásobil a v červnu 1931 byla v tomto odvětví nezaměstnanost již 26 %. Výrobou rybářského náčiní tak dokázal trh obohatit o sortiment zboží, který se dobře prodával a pomáhal tak k lepšímu finančnímu chodu firmy.

Navíc se Rousek stal významnou osobností spjatou se zrodem moderního československého rybářského sportu. Od roku 1933 vydával měsíčník Rybář, ve kterém uveřejňoval i své zážitky z cestování po Senegalu. Bohužel měl tento úspěšný český podnikatel slabé srdce a v roce 1936 v pouhých dvaatřiceti letech zemřel. Zajímavostí je, že chtěl prostý pohřeb a peníze dát raději na mimořádnou výplatu svým zaměstnancům.

Brusírna
Brusírna
Dobový leták
Dobový leták

Ta stoletá minulost je mnohem zajímavější než jsem čekal…

To souhlasím. A o té prvorepublikové části naší historie se málo ví. Já sám jsem se k těmto informacím dostal teprve nedávno.

V roce 1937 se většinovým majitelem stal dědic – malý Josefův syn, prakticky ale manželka Irma. S ženou jakožto podnikatelkou v technické oblasti se v období první republiky příliš často nesetkáváme. Irmu byla velice progresivní žena, která byla například i vášnivou řidičkou automobilů, horlivou stoupenkyní sportovního rybaření a členkou několika rybářských spolků. Pod vedením nové majitelky se podařilo stabilizovat poměry ve firmě, která byla zasažena důsledky Velké hospodářské krize. Firma tehdy měla v sortimentu 21 zámků, 18 zástrčí a petlic, přibyly pily, fanky, 9 druhů nůžek, 72 typů rybářských prutů… Po odeznění problémů spjatých s krizí však přišly další, a to v podobě okupace a válečných událostí. Firma podléhala Hospodářské skupině kovoprůmyslu, která kontrovala distribuci surovin, jichž byl během války vážný nedostatek. Do seznamu patřil i bambus, a tak musel být nahrazen poměrně dostupným duralem, z něhož se vyráběly pruty skládací. Přesto objem výroby znatelně klesal.

Po skončení války se podnik rychle rozvíjel. Jestliže na konci třicátých let firma zaměstnávala 170 lidí, po skončení války tento počet prudce vzrostl na 291, čímž se firma Jaro J. Rousek stala největším zaměstnavatelem ve Žďáru.




Stále se tolik výrobků vyváželo do evropských zemí?

Export představoval velkou část odbytu firmy. Ale nejenom do Evropy. Zboží firmy Jaro J. Rousek se vyváželo do celého světa. Nejrozšířenějším výrobním artiklem byly v poválečných letech i nadále železné výrobky. Jejich export směřoval nejčastěji do Holandska, Švýcarska, Dánska, Norska, Švédska, ale také do Panamy, Mexika, Anglie, Francie, Palestiny, Turecka a Řecka. Pozadu nezůstávalo ani rybářské náčiní, které bylo odesíláno například do Japonska, Číny, Belgie, Anglie, Austrálie či Egypta. Oblibě se rybářské zboží těšilo také na tuzemském trhu. Výrobky značky Fishing Sport si pořizovaly i slavné osobnosti, například Jan Werich.

Je to jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole… Jak to bylo dál?

Pro další rozvoj úspěšné soukromé fabriky se stal osudným komunistický puč v únoru 1948.

Dne 25. května 1948 byla zavedena národní správa podniku Jaro J. Rousek, již měly provádět Branecké železárny, národní podnik, v Brance u Opavy. O měsíc později byla firma znárodněna, což se vztahovalo i na obytný dům majitelů. Ti byli po třídenním arestování v městské šatlavě, jak mi vyprávěl před lety Josef Rousek mladší, nuceně vystěhováni do bytu v Brance u Opavy, kde pak někteří pracovali v železárnách.

A tehdy došlo k přejmenování firmy na TOKOZ, že?

Máte pravdu. Potomci zakladatelů se ohradili proti tomu, že říkáme sto let TOKOZu, když firma tohoto jména je tu jen 70 let. Ale národní podnik TOKOZ, pojmenovaný tak k prvnímu lednu 1950 (jako jedna z tehdy populárních zkratek z názvu Továrny na kovové zboží), by tu nebyl bez té osmadvacetileté úspěšné éry rodiny Rousků!

Byla sem převedena výroba rybářského náčiní z německé firmy SOL Děčín i výroba rybářských oček z Libochové u Mělníka a tím se stává závod podnikem a také jediným výrobcem rybářského náčiní v republice. TOKOZ měl přibližně 320 zaměstnanců a kromě rybářského vybavení hlavní výrobní sortiment tvořily visací zámky, závěsy, nábytkové kování, zahradnické a zednické nářadí. Začalo se i s výrobou speciálních lyžařských duralových holí, které byly v této době novinkou. Produkce směřovala i do zahraničí, například USA, Švýcarska, Belgie, Irska či Holandska. Nicméně železná opona export, před znárodněním doslova celosvětový, hodně udusila.

Přesto se TOKOZ rozrůstal…

V roce 1952 byla do podniku začleněna provozovna Řepy u Prahy s výrobou blokových visacích zámků. Za komunistické éry firma různě měnila svoji strukturu. Kromě výstavby dalších budov v centrálním závodě ve Žďáru byl roku 1958 do podniku začleněn závod v Polné u Jihlavy, který vyráběl stavební a nábytkové kování. Dnešní TKZ Polná byla součástí TOKOZu až do roku 1990. Podnik v této době podstatně rozšířil sortiment výrobků, a to zejména v oblasti stavebního a nábytkového kování. V šedesátých letech byla zahájena výroba speciálního okenního kování TOKOZ. Dále dochází k rychlému rozvoji výroby laminátových prutů, znamenajících revoluci v této oblasti. Koncem šedesátých let nastává doba rychlého budování výrobních prostorů a kapacit v oboru stavebního a nábytkového kování k zajištění bytové výstavby. V roce 1971 je k firmě přičleněn závod v Kloboukách u Brna. Dělaly se tam zámky a petlice. Novinkou ve výrobním programu byly visací zámky řady 600 s tělesem litým ze zinku. Pro zajímavost – v roce 1973 TOKOZ zaměstnával 1 528 lidí. Od roku 1985 byl k n. p. TOKOZ přičleněn závod Kovopol Olomouc, který byl jediným výrobcem kovových i plastových bruslí v Československu. V tom roce už měl TOKOZ 1747 lidí. Podnik v druhé polovině 80. let vyráběl kolem 400 různých výrobků a náhradních dílů k nim. Více než 50 % celkového objemu výroby tvořilo stavební a nábytkové kování. V roce 1985 byla zahájena výroba nového smekacího navijáku MK 100 podle japonské licence.

Výroba rybářských prutů
Výroba rybářských prutů
Návrh smekacího navijáku
Návrh smekacího navijáku

A pak přišel rok 1989 a na scéně se objevujete i Vy…

To jo, však jsem šel v tom průvodu na náměstí zvonit klíči. To jsem v Tokozu už od roku 1987 fungoval jako technolog. Těsně porevoluční událostí byl v prosinci 1989 podpis licenční smlouvy na výrobu kování Roto s německou firmou ROTO Frank AG. U toho jsem se taky motal jako technik. Olomouc a Polná se hned v roce 1990 utrhly ještě jako státní podniky. Klobouky jsem privatizoval už jako ředitel státního podniku prodejem já. Byl jsem i u toho, když jsme po analýze šancí rybařiny na otevřeném trhu po 60 letech ukončili produkci populárních rybářských potřeb. Někteří mi za to spílali, ale pár následujících let potvrdilo, že obstát proti světové konkurenci by bylo opravdu velké sousto. Nemůžete být na špici ve všem. V letech 1993 a 94 jsme vrátili majetky restituentům. Už více než šedesátiletý pan Rousek vrácenou část areálu hned prodal firmě, která se pokoušela ve výrobě rybařiny pokračovat. O firmu se v rámci privatizace nějaký čas zajímal Anton Hettich, jeden z největších výrobců nábytkového kování na světě. Však TOKOZ byl v osmdesátých letech asi největším dodavatelem nábytkových pantů v Československu. My jsme ale nechtěli skončit výrobu visacích zámků ani nově rozjetou výrobu moderního okenního kování, a tak usoudil, že bude jednodušší postavit si halu na zelené louce. U nás ve Žďáru. Dnes je zde stále se rozšiřující česká pobočka koncernu Hettich. A my dál fungujeme jako TOKOZ!

Privatizační projekt jsem předělal na veřejnou soutěž, ta se po dvou zmařených pokusech povedla až v roce 1998. Firmu jsem koupil já s Vladislavem Veselým, známým spolumajitelem úspěšného výrobce oken Vekra. Vláďa mi přenechal své akcie v roce 2006. Do té doby jsme postavili 2 nové haly – pro montáže a lisovnu – a ve velkém rozjeli zakázkové výroby pro nadnárodní průmysl – kromě široké spolupráce, např. s ROTO Frank to byla a dodnes je výroba pro autoprůmysl. TOKOZ dnes patří mé rodině. Část akcií vlastní mé děti, syn už se vypracoval na pozici výrobního ředitele.

Montáž zámků dříve … a nyní

Montáž zámků
Montáž zámků
Montáž systému PRO
Montáž systému PRO

To je opravdu bohatá historie a dlouhá cesta značky přes všechna ta těžká období až k postu jedné z ikon českého byznysu. Díky čemu je podle Vás firma dodnes úspěšná?

Jak už z uvedeného plyne, zakladatelé to skvěle rozjeli, což ale nestálo jen na jejich podnikatelské invenci a odvaze. Taky museli mít ve firmě dobré lidi, srdcaře. Jsem rád, že se tím může pyšnit i dnešní TOKOZ. A ti srdcaři umí vymýšlet úspěšné výrobky, stavět složité nástroje a další umí ty výrobky prodávat zase už i ven, do světa. Sice ne celého, jako to uměla Jaro J. Rousek, ale seznam těch zemí utěšeně roste. V branži zámkařiny máme kliku, že ty produkty dokáží být zajímavé pro lidi desítky let – vždyť zámek Duplo má svého předchůdce už v katalogu z roku 1929, a bude pravděpodobně ještě starší. Populární zámky 112, ty červenohnědé „hrušky“, vyrábíme už od půli 60. let. Nejdéle svítící hvězda našeho portfolia, zámek Record 113, oslaví brzo padesátku. Ale jen na tom byznys postavit nelze. Proto máme i zámky Gama, Omega, a originální cylindrické vložky PRO, TECH a nově i Mechatronickou ePRO. Ta se nejen dobře prodává, ale taky ji stále vylepšujeme. Snad nebudu moc opovážlivý, když řeknu, že tímhle produktem konkurujeme světové špičce.


Jak plánujete tu „stovku“ oslavit?

Kvůli koronakrizi slavíme poněkud intimně. Oslavu pro zaměstnance a věrné zákazníky jsme museli přejmenovat na TOKOZ 100+1. Tak snad to vyjde příští léto…

Držíme palce… A co plány do budoucna?

Víte, občas si stále připadám jako ten ani ne třicetiletý kluk, co zkouší řídit firmu. Už to „zkouším“ 28 let a jsem vlastně nejdéle fungujícím šéfem v její historii. Tak to utíká. Patřím k těm snílkovským podnikatelům, kteří nechtějí co nejvíc zbohatnout, třeba i prodejem firmy. Zatím mě pořád ještě žene touha, aby za mnou něco zůstalo, aby tahle firma obstála ve stále tvrdší konkurenci a aby byla úspěšná po celém světě, jako kdysi bývala. Aby v ní lidi byli spokojení, aby s ní ani dnes neváhali spojovat celý svůj profesní život. A abych jednou – ono se to blíží - dětem předal šlapající podnik, ne břemeno.

TOKOZ letecký snímek
TOKOZ letecký snímek

Ředitel Chládek v rozhovoru použil fakta o historii firmy zpracovaná Regionálním muzeem města Žďáru n.S. a pasáže ze studentské práce Bc. Libora Denka.