Urbanismus a úspory energie k sobě patří

Z rozhovoru s Ing. Zuzanou Kramářovou, Ph.D., která zastupovala pořadatele, je patrné, že ekologicky orientovaný urbanismus a inteligentní plánování skrývají daleko větší potenciál pro stavby a úspory energie. Nicméně konference se nezabývala objekty jako takovými, ale kvalitou veřejného prostředí, která k pohodě bydlení a celkového života člověka patří a bez níž ji jen těžko zajišťujeme.

Konference nese název Člověk, stavba a územní plánování. Připomeňme, co bylo letos hlavním záměrem pořadatelů?

Záměrů je hned několik. Prvním a nejdůležitějším je umožnit zprostředkování výsledků vědeckovýzkumné činnosti z fakult směrem k lidem z praxe a ke státní správě. Druhým a neméně důležitým záměrem je informování o aktuálních problémech a tudíž nabídka dalšího možného směrování výzkumu. Třetím cílem je zprostředkování komunikace mezi jednotlivými generacemi odborníků – ne každá konference umožňuje publikování a přednášení také doktorandům v takové míře jako ta naše a naopak na doktorských konferencích není možnost publikování a diskusi pro docenty a školitele, o odbornících z praxe nemluvě. A pochopitelně neopominutelným cílem je umožnění navazování kontaktů nejen mezi praxí a akademickou půdou, ale také mezi univerzitami.

Jaké přednášky byste zvláště ocenila?

Nejvíce bych asi vyzdvihla tématicky osamocený příspěvek Ing. arch. Boháčové s názvem Pavilón jako súčasť imidžu města. Velice důležitou a v praxi často opomíjenou problematikou se zabýval příspěvek Ing. Záruby, Ph.D. Biologická hodnocení – důležitý podklad pro územní plánování a rovněž velmi zajímavý byl příspěvek Ing. Vonky, Ph.D. Nové funkce starých továrních komínů, který upozornil na opomíjenou problematiku remediací nevyužívaných velkých komínů. Dále bylo v knize vydávané při příležitosti konání konference velké množství dalších velice zajímavých a podnětných textů (celkem 40), namátkou bych zmínila Návaznost zástavby a krajiny od Ing. arch Titzenthalerové, Možnosti využití železničních brownfields od Ing. Vodného, Niektoré aktuálne otázky urbanizmu a územného plánovania od prof. Ing. arch. Kováče, Ph.D. a Bytový dům pro 21. století od Ing. arch. Šovarové. (poz. red. některé z příspěvků vám nabídneme na našem severu).

Územní plánování je legislativně ošetřeno zákonem č. 183/2006 Sb., kde se hovoří o udržitelném rozvoji území, o vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí. Co si lze pod takovou formulací představit a jak to vypadá v praxi s českým rozvojem území?

Stejně, jako každý jiný zákon i Stavební zákon v praxi naráží na různé přístupy výkladu, což způsobuje, že situace není na území České republiky stejná – laicky řečeno „Co Vám někde zakážou, mohou jinde povolit.“ Vše záleží na konkrétních projektech, místních podmínkách a aktuální situaci. Každopádně cílem Zákona č. 183/2006 Sb. z hlediska územního plánování bylo vůbec zavedení principů udržitelného rozvoje území a udržitelného plánování do legislativy a praxe, neboť předchozí Zákon č. 50/1976 Sb. tyto oblasti ani po novelizaci neřešil. Dalším důležitým a novým prvkem je omezení tzv. politického územního plánování, kdy se změnou převládající politické strany v zastupitelstvu obce docházelo často ke změně a přepracování územního plánu sídla (zpravidla poměrně radikálnímu) a tím nebyla v území z dlouhodobého hlediska dodržována žádná koncepce rozvoje a nebylo zajištěno stabilní prostředí pro rozvoj. Mnohde to znamená pochopitelně komplikace, na řadě míst to s sebou přineslo i nemalé zvýšení finančních nákladů při pořizování ÚPD (územně plánovací dokumentace), takže ne všude byl nový stavební zákon přijímán s nadšením, nicméně do praxe zaveden byl a teprve delší čas ukáže, jak jsme při aplikaci jeho myšlenek byli, či nebyli úspěšní.

Kde jsou největší rezervy ve využívání území?

Z hlediska legislativy, dalšího možného rozvoje v území i územního plánování jsou veliké rezervy v plochách nazývaných brownfieldy – nevyužívaná nebo málo či neekonomicky využívaná území, plochy, objekty. Praxe (odborníci) je dle mých zkušeností s tímto pojmem v základě obeznámena, investoři o něm zpravidla nechtějí slyšet (investice na brownfieldech jsou komplikovanější) a široká veřejnost tento pojem většinou nezná a bojí se jej. Je to dáno částečně i skutečností, že tato problematika jako jedna z mála v republice (i přes její přímou souvislost s udržitelným rozvojem – území = vyčerpatelný zdroj) není v legislativě zakotvena a to ani ve Stavebním zákoně, protože v době jeho vzniku se teprve začalo uvažovat o sestavení tzv. Národní strategie regenerace brownfieldů České republiky, která bohužel dodnes nebyla vládou ČR schválena, ale pouze vzata na vědomí. Právě v oblasti revitalizací brownfieldů a rozvoji na opuštěných plochách jsou pro společnost i jednotlivce veliké rezervy a možnosti – bohužel je prozatím málokdo vidí a využívá.

Proč se metody osvědčené v ostatních státech (např. Německo, Rakousko) dostávají tak těžko do české legislativy a do běžné praxe? Jaký je váš názor?

Vše závisí na určitých souvislostech – metody užívané jinde vycházejí z tamních podmínek a tamní legislativy, organizace a struktury společnosti, která je u nás jiná. Proto je nutné transformovat či modifikovat dobré příklady pro naše prostředí, což nebývá jednoduché a v některých případech ani možné. Přiblížím to na zdánlivě nesouvisejícím příkladu: Francouz je zvyklý k obědu nebo večeři sníst jídlo o cca 5 až 8 chodech – to by průměrného Čecha zabilo. Nicméně by se paradoxně mohlo také stát, že z této večeře bude Čech odcházet hladový. Vše spočívá ve zdánlivé drobnosti, kterou je velikost porcí – ve Francii vám servírují mnoho chodů o malinkatých porcích, v Čechách dostanete běžně k obědu tříchodové menu (polévka, hlavní jídlo, zákusek) s pořádnými porcemi. Výsledek je tentýž – najedený strávník, ale cesta je zcela odlišná. Stejné je to i s aplikací metod v územním plánování a ve stavebnictví (o dalších oborech nemluvě), výsledek, kterého chceme dosáhnout, je stejný nebo podobný, ale cesta u nás k němu nebude zdaleka tatáž.

Evropská směrnice o energetické náročnosti budov (2010/31/EU) hovoří o tom, že všechny nové budovy budou do roku 2020 budovány s „téměř nulovou“ spotřebou energie. Je podle vás takovéto nařízení v českých podmínkách reálné?

Legislativně i z hlediska udržitelnosti bychom si to jistě velmi přáli, ale v praxi to bude přinejmenším velmi obtížně řešitelné. Pokud se nezmění cenová politika materiálů a nebude tak zaručena rychlejší návratnost vložených investic, nezmění se ani přístup běžných investorů. Sama to znám z nedávné situace u nás v bytovém domě při výměně oken. Když jsme o možnosti výměny diskutovali před cca 4 až 5 lety, ostatní sousedé vybírali varianty zcela jasně nejlevnější, nikoli nejvýhodnější v poměru cena/úspora energie, protože návratnost vyšší investice byla dlouhodobější. V loňském roce se situace změnila – ceny trojskel výrazně klesly a mně se podařilo sousedy přesvědčit, že navýšení investice do trojskel se jim vrátí na úsporách energie nejdéle za 3 až 4 roky – to pro ně bylo přijatelné a všichni v bytovce máme nová plastová okna s izolačními trojskly. Myšlení a tudíž i investice široké veřejnosti se v současnosti velmi váží na množství vydaných finančních prostředků a rychlost návratnosti.

Jak se s touto skutečností vyrovnávají urbanisté? Ekologicky orientovaný urbanismus a inteligentní plánování určitě skrývají velký potenciál pro úsporu energie...

Pochopitelně urbanismus se jako každý směr svázaný se stavebním průmyslem snaží reagovat na nové vývojové trendy. Jen je to pomaleji vidět – projekty stavebních objektů se zpracovávají v horizontu měsíců, zpracování územního plánu je v horizontu 1 až 2 let u menších měst a několika let v případě věších sídel a městských aglomerací, rovněž periodicita zpracování územních plánů je cca 10 až 20 let, navíc platný územní plán neznamená, že se vše ihned postaví, ale že je možné to tam a tam vystavět, že je to v plánu. Tudíž se změny do území promítají mnohem pomaleji a nejsou na první pohled tolik zřetelné, proto je okolí dost často opomíjí. To bohužel vede i k mylným domněnkám, že územní plánování a urbanismus jsou podřadnými obory, které nestačí s ostatními držet krok ve vývoji. Dodnes mnoho architektů a projektantů zastává názor, že územní plány a regulační plány jsou tady pouze pro jejich další omezení a ztížení jejich práce. Pochopitelně, že každé nastavení limitů a mantinelů je pro jejich práci omezující, ale na druhou stranu tím jsou chráněni investoři. Například pokud je v území platný územní plán, nemělo by se vám stát, že vedle vašeho rodinného domku vyroste velkochov prasnic, který by vám život jistě nezpříjemnil, nebo že vám soused nepostaví před okna kuchyně 2,5 m vysoký betonový plot, takže si připadáte jako ve věznici, i přes to, že plot stojí na jeho pozemku. V případě regulačních plánů (na něž jsou stížnosti nejčastější) jde o snahu zamezit znehodnocení prostředí.

Ve svých přednáškách uvádíte i problematiku suburbií. Mohla byste ji podrobněji vysvětlit?

Jistě. Velcí developeři totiž na své čtvrti rodinných domků nezpracovávají předem regulační plány (ty by mělo pořídit sídlo), ale pouze studie, které mají za účel maximálně území zhodnotit pro investora – co nejvíce jej rozprodat na stavební parcely a minimalizovat veřejný prostor. V těchto monofunkčních plochách ale dochází posléze k mnoha problémům, které se z developera přesouvají na místní samosprávu – uliční prostory jsou minimální a není tam mnohdy možný průjezd autobusu, tedy není jiné dopravní spojení než osobním automobilem nebo pěšky, ale v uličním prostoru chybí chodníky! Dalším častým problémem bývá parkování – nikomu se nechce zajíždět denně do garáže, proto odstavuje auto na kraj ulice, tím značně omezuje možnost průjezdu ostatních a snižuje bezpečnost pěších, atd. atd. Zjednodušeně řečeno – lidé se do suburbií stěhují za lepším (kvalitnějším) bydlením, aby nemuseli bydlet na sídlištích, ale problémy nekvalitních suburbií a sídlišť (z hlediska kvality bydlení) jsou velice podobné, často totožné.

A pokud bychom více hovořili o úsporách na vytápění, například umístěním domů za kopec, ochlazování vnějšího pláště větrem či hustou vegetací, využívání jižně orientovaných svahů. Našla byste ještě i nějaké další příklady?

Toto se již týká spíše vlastních situačních studií jednotlivých objektů, návrhu architekta, projektanta a zvážení investora. Územní plánování, bohužel, může tyto situace řešit pouze velmi omezeně ve formě výše zmiňovaných regulačních plánů, spíše v oblasti doporučení – není možné v území ploště nařídit pokrytí fasády vegetací, případně nařídit výsadbu vegetace na soukromém pozemku.

Ale některé současné schválené územně plánovací dokumenty mnohdy obsahují regulativy, které přímo vylučují postavit na pozemcích vhodně orientované budovy. Mohli bychom pojmenovat ta největší úskalí?

Regulativy zmiňující orientaci objektů z praxe sama neznám. Nevylučuji, že takové mohou někde existovat, ale sama jsem o nich skutečně neslyšela. Něco jiného může být regulativ v podobě tzv. stavební čáry, který udává vzdálenost uliční fasády objektu od hranice uličního prostoru (= šířka předzahrádky). Ten je omezujícím prvkem v situování objektu na pozemku, ale slouží především k zajištění existence soukromí zahrady a ztvárnění celkového uličního prostoru, který jinak individuálně zpracované projekty neřeší, ale sám o sobě značně přispívá k celkové pohodě a kvalitě bydlení.

Jaké je tedy podle vás ideální umístění pasivních či nulových domů v krajině (venkov/město) z hlediska ekologického a z hlediska ideální spolupráce architekt, stavební technik a urbanista?

Z hlediska situování jakýchkoliv domů (pasivních, ale i běžných) bych rozhodně nedoporučila objekty osamocené v krajině – jsou energeticky náročnější a problematičtější při zřizování a údržbě technické i dopravní infrastruktury. Objekty pro bydlení bych jednoznačně situovala do sídel. V sídle má při umístění velkou logiku z historie vycházející struktura sídla a jeho okraje, přechodu do volné krajiny. Na vesnici, ale i městě byla zástavba kompaktní, poměrně blízko sebe, případně přímo navazující. Vyjma kostelní věže byly všechny objekty zhruba stejně vysoké (byla dodržena jednotná výšková hladina), pozemky měly silně obdélníkový tvar, který k ulici přiléhal kratší stranou a táhl se do krajiny – dnes převládají lehce obdélníkové, ale i čtvercové pozemky, které kladou mnohem větší nároky na pořízení a údržbu technické infrastruktury v sídle a popírají či minimalizují soukromí zahrady.

Okraje sídla (vesnice) byly zpravidla tvořeny domy k bydlení a na ně navazujícími hospodářskými objekty (blíže k bydlení chlévy, stáje, pak stodoly – dnes garáže a dílny), pak zahradou (dříve užitkovou, dnes rekreační) a navazujícím sadem. Za ním vedla záhumení cesta lemovaná mezemi. Toto uspořádání zajišťovalo nárazníkovou zónu z hlediska větru a jiné povětrnosti v zimě, udržení stabilnějšího mikroklimatu sídla v létě (vlhkostní poměry) a zároveň zajišťovalo dobrý provoz vlastních hospodářství a vylučovalo technický provoz z centrálního veřejného prostoru. Mimo jiné toto uspořádání zajišťovalo i dobré začlenění sídla do krajiny a tím i jeho estetickou hodnotu. Dnes v projektech i praxi ona nárazníková zóna (sad, cesta a meze) chybí a přechod je realizován rekreační zahradou v kontaktu otevřeného pole, který jako řešení přináší spíše problémy než jakékoliv výhody (prašnost, hluk při pojezdu zemědělské techniky, povětrnostní poměry, …). Přesněji to vystihuje nákres:

A pokud bychom přidali další třecí plochy: památkář, úředník, developer a legislativec?

V praxi při realizaci novostaveb i rekonstrukcí a revitalizací jde vždy o kompromis – nikdo nesmí výrazně převyšovat svými požadavky nad ostatními. Vždy někdo z logiky věci převládá, ale nesmí jít o naprostý diktát jeho požadavků – to by práci znemožňovalo a výsledek by nebyl kvalitní. Znám z praxe mnoho statečných památkářů, kteří tak usilovně trvali na dodržení ochrany objektu, že došlo k jeho samovolnému zhroucení, demolici a následné výstavbě zcela nového objektu bez jejich účasti – je pak na nich samotných a jejich zvážení, zda je tento postoj přínosný nebo je výhodnější kompromis. Dnes konec konců velmi obdivujeme gotické kostely s renesančními přestavbami a dostavbami a barokní výzdobou v interiéru – hlavní ale je, že ty stavby stále žijí. Rozumný památkář trvá na ochraně objektu, ale ne na jeho naprosté konzervaci. Tento přístup však musí platit i ostatních výše jmenovaných, jinak je komunikace a domluva velmi složitá. Ten, kdo je většinou v centru těchto mlýnských kamenů a snaží se vše koordinovat je projektant – architekt a především na jeho šikovnosti, diplomacii, znalostech a citu závisí výsledek, který bude hodnocen investorem i okolím. Je to úloha nelehká, ale na druhou stranu každý projekt přináší výzvy a nakonec snad i uspokojení z odvedené práce.

Mohli bychom na závěr zmínit a případně i stručně zopakovat aktuální otázky českého urbanismu a územního plánování a pokusit o jakousi prognózu do budoucna? Jak by mělo vypadat podle závěrů konference „ideální“ obydlí v „ideálně“ urbanizované krajině?

Opravdu stručně? Přiměřeně velké, maximálně využívající svou zastavěnou plochu, kompaktní, nízkoenergetické, v kompaktní zástavbě, podle biofilních principů – v maximálním kontaktu s přírodním prostředím, šetrné ke svému okolí, ke zdrojům a k přírodě. A nyní trochu realističtěji – dodržet všechny požadavky není vždy možné a proto opakuji – jde o kompromis, který nemůže respektovat všechny zásady, ale snaží se je uvést do optimální rovnováhy. Konference se však nezabývala objekty jako takovými, ale kvalitou veřejného prostředí, která k pohodě bydlení a celkového života člověka neodmyslitelně patří a bez níž ji jen těžko zajišťujeme.