Příležitosti a hrozby městského plánování se zapojením dětí
V tomto článku navazujeme na teoretický příspěvek Jak mohou děti přispět k tvorbě příjemnějších a bezpečnějších měst? reflexí nedávno realizovaného projektu Bezpečnost veřejného prostoru na Jižním Městě očima dětí. Zamýšlíme se nad obecnějšími poznatky a zkušenostmi prakticky využitelnými i na jiných místech.
© Fotolia.com
O projektu
Projekt vznikl ve spolupráci Odboru školství a kultury, Odboru územního rozvoje a Oddělení krizového řízení Městské části Praha 11. Jeho cílem bylo ve spolupráci s místními základními školami najít formou workshopů uzpůsobených věku dětí odpovědi na následující otázky:
- Kde ve veřejném prostoru Jižního Města se děti nejčastěji pohybují?
- Jakým způsobem v něm tráví volný čas?
- Co se v těchto místech dětem líbí/nelíbí, co zde mají/nemají rády, co zde dobře funguje/nefunguje?
- Na kterých místech se cítí nepříjemně nebo nebezpečně a z jakého důvodu? Jak by se podle dětí mohla tato problematická místa zlepšit?
Do realizace se zapojilo 12 tříd prvního i druhého stupně z celkem 6 základních škol.
Metodologická reflexe
Díky zapojení 230 žáků prvního i druhého stupně, ze škol, jejichž spádové oblasti pokrývají výraznou většinu Prahy 11, se podařilo získat značný objem hodnotných informací – podnětů, které jsou dostatečně popsány a lokalizovány. K množství a rozmanitosti získaných podnětů nepochybně přispěla i přítomnost externích lektorů (a nikoliv pedagogů školy) při sběru spolu s vědomím jejich anonymizace.
Přesto je s uvedenými daty nutné pracovat obezřetně a uvědomit si zejména tyto dva limity:
- Co lidé opravdu dělají, se ne vždy shoduje s tím, co říkají, že dělají. Na některé projevy chování kladou větší důraz, pokud si myslí, že právě to chce ten druhý slyšet. Něco jiného naopak vynechávají jako nepodstatné, banální, nebo záměrně bagatelizují, protože je jim nepříjemné o tom mluvit. Některé způsoby chování ve veřejném prostoru tedy mohou být zvýrazněny, jiné naopak podceněny nebo vynechány, vědomě i nevědomě.
- Ve vztahu k bezpečnostní problematice nesmíme zapomenout, že tímto způsobem zkoumáme pocit bezpečí, nikoliv statisticky měřitelnou kriminalitu. Navíc účastníky cíleně vybízíme, aby tyto jevy pojmenovávali a lokalizovali. Množství podnětů získané tímto způsobem je značné. Je však s nimi třeba zacházet obezřetně a získané informace prověřovat.
Pokud budeme tyto limity reflektovat, lze získat podklad využitelný například v:
- programech/plánech prevence sociálně patologického chování a kriminality,
- koncepčních dokumentech, které se zabývají městským rozvojem a revitalizací veřejných prostranství,
- plánech zlepšování nabídky volnočasových aktivit nejen pro děti a mládež,
- komunikaci s občany – skrze zapojení dětí lze účinně zvýšit povědomí a zájem rodinných příslušníků o problematiku kvality a bezpečnosti veřejného prostoru.
Prezentace na MČ Praha 11 (31. 8. 2018)
Důsledky nízké atraktivity veřejných prostranství
Jižní Město se potýká s problémem společným nejen sídlištím, ale většině městských čtvrtí – množstvím veřejných prostranství, často nízké kvality. Mnohá jsou spíše zbytkovými prostory mezi budovami, které slouží nanejvýš jako zkratky pro chodce nebo k venčení psů. Není potřeba se zde o tomto tématu rozepisovat a dovolíme si čtenáře odkázat na naše další příspěvky na portálu estav.cz, které se jím zabývají podrobněji. Zaměřme se tedy na důsledky z hlediska trávení volného času dětí ve veřejném prostoru.
Neprobuzený zájem
Zohledníme-li dostatečně reprezentativní vzorek 230 žáků z různých částí Jižního Města, můžeme si dovolit tvrdit, že děti (i ty mladší) dokáží věcně popsat cestu do školy a pojmenovat případná ohrožení, která na ní pociťují. Dělá jim ovšem potíž říci, co je na jejich trase do školy hezkého nebo zajímavého. Závěr? Děti chodí zpravidla do školy nejkratší a nejpohodlnější cestou. Prostor mezi budovami představuje pro děti prostor tranzitní, o jehož estetické nebo pobytové kvalitě zjevně nikdy moc nepřemýšlely.
Tento poznatek kontrastuje s množstvím nápadů na zlepšení veřejného prostoru a aktivity, s nimiž děti přicházejí, pokud se jich na to zeptáte. Spíše než o principiálním nezájmu o veřejný prostor bychom měli v případě dětí mluvit o zájmu neprobuzeném rodiči ani školou. Jestliže si tedy někdy stěžujeme, že naše děti zajímá jen virtuální realita, kterou vnímají skrze obrazovky svých chytrých telefonů a počítačů, poukazujeme na nedostatky vlastního výchovného snažení.
Poznámka recenzenta:
Bc. Jakub Kulhánek, vedoucí NZDM Ymkárium:
„ V této oblasti nebo fenoménu, chcete-li, sledujeme v naší praxi jakési pozitivní ostrůvky deviace.“ Jedním z příkladů je vcelku početná skupinka dětí – chlapců i dívek, které pravidelně navštěvují fotbalové tréninky na veřejném hřišti, které pro ně připravujeme. Další dobou praxí a probuzeným zájmem je vlastní iniciativa dvou děvčat, která se sama s podporou pracovnice klubu ujala projektu „CO Tě sejří“ z dílny Jdidoklubu a společně se rozhodly zvelebit parčík poblíž klubu Ymkárium.“
Orientace na konzum
Když se ve veřejném prostoru v užším smyslu nic zajímavého neděje, děti hledají jiné cesty, jak se zabavit. Vyhledávají oblíbené obchody s módou, elektronikou apod., kavárny a provozovny rychlého občerstvení a pozorují cvrkot, který na veřejných prostranstvích často postrádají. Pokud se poblíž školy nachází větší obchodní centrum, dokáží v něm trávit celé hodiny, protože mají vše dostupné na jednom místě, a navíc pod střechou, což ocení za nepříznivého počasí. Slovy jednoho žáka II. stupně: „Dá se tam dělat úplně všechno. Trávíme tam nejvíc času.“ Domníváme se tedy, že velká část měst a obcí nenabízí vyhovující paletu volnočasových aktivit ve veřejném prostoru zejména pro starší děti a mládež. Podobný projekt jako tento na Praze 11 může být počátkem dlouhodobé spolupráce radnice se školami a organizacemi, které se věnují volnočasovým aktivitám pro děti a mládež.
Poznámka recenzenta:
Bc. Jakub Kulhánek, vedoucí NZDM Ymkárium: „Aktivita Prahy 11 na poli rozšiřování aktivit pro děti a mládež druhého stupně se slibně rozvíjí, MČ Prahy 11 se zajímá o aktuální trendy ve volnočasových aktitách náctiletých a snaží se na ně reagovat. Oceňuji prostor a otevřenou komunikaci s odborem územního rozvoje a jejich zaměstnanci.“
Podmínky efektivní spolupráce
První důležitá podmínka pro využití výsledků spolupráce je splněna, jestliže za projektem nestojí jeden politik (bez adekvátní podpory v radě, resp. zastupitelstvu) nebo činorodý pracovník úřadu, ale jedná se o širší spolupráci (jak na úrovni volených zástupců, tak odborů samosprávy).
Zadruhé, škola znamená společenství, jehož nedílnou součástí jsou pedagogové, žáci a jejich rodiny. A všechny tyto skupiny je důležité zapojit. Pracovní skupina, v níž budou spolu s představiteli radnice sedět ředitelé škol nebo jejich zástupci, může přinést zajímavé návrhy. Není to ale cesta, která by vedla ke kýženému vtažení žáků a jejich příbuzných do diskuse.
Poznámka recenzenta:
Bc. Jakub Kulhánek, vedoucí NZDM Ymkárium: „S touto tezí velmi souhlasím. Na druhou stranu je třeba si spolu s tím též uvědomit, že role rodiče a jeho pedagogické působení a výchova dítěte jsou velmi okleštěny časově. Zpravidla se v praxi doslýcháme o rodině, kde oba rodiče mají více než 1 zaměěstnání a tedy času na toto působení zbývá poskromnu. Tuto skutečnost lze kompenzovat stále se rozvíjejícím „neformálním“ vzděláváním – v NZDM klubech, skautech a jiných podobných aktivitách pro děti a mládež, kde děti mohou potkat zajímavé osobnosti, které mohou tuto roli a funkce suplovat – tedy podněcovat a předávat zdravé postoje a hodnoty.“
Zatřetí, přestože akce s dětmi jsou nesporně atraktivní z hlediska politického marketingu, neměly by být zneužívány jako PR nástroje politickou reprezentací. Takové zneužití spočívá především v tom, že iniciátor poskytne dětem zdání, že ho jejich názory zajímají a že se jejich návrhy bude skutečně zabývat. Pokud se několik měsíců po skončení projektu „nic neděje“ (výsledky leží v šuplíku, z radnice nepřichází žádné sdělení co dál), děti toto zneužití vycítí a ztratí motivaci podobným způsobem příště spolupracovat. Tento přístup nepředstavuje cestu, jak vychovávat aktivní občany, kteří jednou nebudou lhostejní ke svému okolí.
Závěrem
Splnění výše uvedeného není zárukou, že se podaří vytvořit dobrou koncepci rozvoje volnočasové infrastruktury, plán revitalizace veřejných prostranství a jiné projekty. Vytváří ovšem lepší předpoklady pro uspokojivý dlouhodobý účinek, než plánování na čistě odborné či politické úrovni. A to ani nemluvíme o projektech zadaných bez strategického kontextu a realizovaných jenom podle toho, „na co jsou zrovna peníze“ (dotační tituly všeho druhu).
The aim of the project was to talk to children about their safety in a specific area of the city. Where do they most often move? How do you spend leisure time here? What they like / do not like about what works / does not work here? Where does it feel uncomfortable or dangerous and why? Twelve classes from 6 primary schools were involved in the implementation.
