Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál

Stavba / Architektura staveb / Zelená infrastruktura v ČR a Evropské unii

Zelená infrastruktura v ČR a Evropské unii

5.11.2023
Ing. Jakub Kotrla, VUT FAST Brno, Ústav územního rozvoje
Recenzovaný

Článek přináší rešerši přístupů k zelené infrastruktuře z pohledu EU, včetně příkladů, i návaznost na legislativu ČR. V ČR dlouho tento pojem neměl jednotnou definici. Teprve až s novým zákonem č. 283/2021 Sb., stavební zákon byl pojem zelená infrastruktura v České republice legislativně ukotven. Je zde definováno dělení veřejné infrastruktury, tedy pozemkům, stavbám a zařízením sloužícím veřejné potřebě. V právním řádu České republiky se tedy jedná nejenom o prvky vegetační a vodní, ale také územní systém ekologické stability krajiny.

Zelená infrastruktura

Zelená infrastruktura je pojem v poslední době ve zvýšené míře diskutován, avšak nebyl dlouhou dobu legislativně ukotven. Zelená infrastruktura má v každé jednotlivé zemi trochu jiný význam a chápání. Zelená, zeleno-modrá, modro-zelená, zeleno-modro-šedá – to všechno se ve světě objevuje, ale zatím nebylo ujednoceno jejich používání. Zelená infrastruktura v obecné míře znamená všechny prvky zeleně, které se v sídlech objevují. Zeleno-modrá infrastruktura přidává i vodní prvky. Přístupy k tomuto jevu jsou však v zemích Evropské unie velmi rozdílné. To ovlivňuje i míru ochrany krajiny a prvků, které se v ní nacházejí.

Technický pojem, který obecně označuje prvky zeleně, případně i vodní prvky. Pojem, který zde dříve používán nebyl, avšak dnes se bez jeho použití neobejdeme. To je zelená infrastruktura. Problematika tohoto pojmu je tak obsáhlá, že je třeba, aby byl jednoznačně ukotven v právním dokumentu. Protože i tak jednoduchý a víceméně jednoznačný pojem, může být chápán z několika různých úhlů, s mnoha odchylkami a různými detaily.

Dlouhou dobu se o problematice zelené infrastruktury mluví a je tématem mnoha odborných diskuzí a konferencí. Tento pojem začal rezonovat po roce 2015, kdy se i v našich podmínkách začaly objevovat velmi suchá a teplá léta v kombinaci s přívalovými srážkami. I tyto jevy souvisí se změnou klimatu, která se stále více i v našich podmínkách projevuje. Problematika zelené infrastruktury však mohla být řešena již mnohem dříve, a to po ničivých povodních v letech 1997 a 2002. Ani těm by však nedokázala zabránit, mohla však zmírnit jejich dopady.

Zelená infrastruktura je všude kolem nás a není tedy výsadním místem pro její význam pouze zastavěné území, tedy území měst1. Obecně se dá říct, že zelená infrastruktura je právě z hlediska měst vnímána v posledních letech jako jeden z důležitých prvků ovlivňující životy jejich obyvatel. Změnu klimatu však nedokážou řešit pouze prvky zelené infrastruktury ve městech, ale krajina jako taková, která tvoří velkou část zbývajícího území. Prvky zelené infrastruktury jsou neodmyslitelnou částí krajiny, která se liší svou typologií na několik druhů. V České republice máme kulturní krajinu, která se dělí na kategorie (typologie) lesohospodářskou (lesy), zemědělskou (pole, louky, pastviny, sady a vinice), těžební (povrchové a hlubinné doly) a sídelní (města a vesnice, obecně obce). Právě nezastavěné území tvoří velkou část povrchu planety, která je osázena jednotlivými prvky zelené infrastruktury a ta právě z této pozice významně ovlivňuje sílu změny klimatu. Pokud bychom krajinu nechránili prostředky, které k tomu máme (např. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), tak bychom mohli o značnou část zelené infrastruktury v krajině přicházet a tím ztrácet jednotlivý krajinný ráz dané lokality. Proto je třeba, aby se na problematiku zelené infrastruktury v krajině upozorňovalo stejným, možná i větším dílem, jako na problematiku zelené infrastruktury uvnitř měst, tedy v zastavěném území.

Co tedy zelená infrastruktura znázorňuje a přináší?

Zelená infrastruktura je nástrojem pro poskytování ekologických, hospodářských a sociálních přínosů (pilířů udržitelného rozvoje), a to pomocí přírody. Poskytuje ekosystémové služby, které významně zlepšují životní podmínky a kvalitu lidského života. Tedy zlepšují i kvalitu vystavěného prostředí, které má být dostupné pro každého.

Zelená infrastruktura dokáže na stejném prostoru zajišťovat více funkcí a přínosů. Tyto funkce mohou být environmentální (např. zachování biologické rozmanitosti nebo přizpůsobení se změně klimatu), sociální (např. odvodňování nebo doprava) a ekonomické (např. zajištění pracovních míst a zvýšení cen nemovitostí). Na rozdíl od řešení „šedé infrastruktury“, která obvykle plní jen jednu funkci, je zelená infrastruktura atraktivní tím, že má potenciál plnit několik funkcí současně. Tradiční šedá infrastruktura v podobě dopravní a technické infrastruktury je i nadále potřebná, ale často ji lze posílit právě pomocí prvků zelené infrastruktury.

Zelená infrastruktura se dá využívat i vzhledem k retenční a absorbční schopnosti pro snižování množství odtékající dešťové vody, tedy i ke zmírňování přívalových deštů. Není tak potom významný splach orné půdy, způsobená eroze, zátež na čistírny odpadních vod a znečišťování vodních toků. Zelená infrastruktura plní i další funkce jako je pohlcování oxidu uhličitého, a tím zlepšení kvality ovzduší, snižování prachu v ovzduší, zmírnění efektu městských tepelných ostrovů či vytvoření dalšího stanoviště rekreační oblasti. Zelené plochy také významně zlepšují vzhled místa a tvoří jejich charakter. Významně spoluvytváří typologii kulturní a historické krajiny a spoluutvářejí vzhled městských a příměstských oblastí, kde lidé žijí a pracují. Prvky zelené infrastruktury a jejich přínos jsou méně nákladné než šedá infrastruktura i v souvislosti s multiplikačním efektem vícero přínosů a výhod z jednoho řešení (poskytování několika přínosů na stejné prostorové ploše). Tím zlepšují nejenom místní ekonomiku, životní prostředí, ale i sociální soudržnost obyvatel. Těchto přínosů lze plně dosáhnout pouze tehdy, jsou-li prvky zelené infrastruktury funkční, což znamená, že musí být dostatečně velké, situované na správném místě a dobře propojené.

Přesvědčili jsme se, že zelená infrastruktura je poměrně nové a složité téma, které nemá široce uznávanou definici, neboť každý dokument tuto definici vymezuje samostatně a s většími či menšími odchylkami. Tvůrci politik v jednotlivých zemích proto mají potíže se začleňováním zelené infrastruktury do celkového politického rámce i díky složitosti a různorodosti jednotlivých přístupů v různých zemích. Některé prvky zelené infrastruktury však z tohoto trendu vybočují. Například ekodukty a přírodní systémy pro hospodaření s vodou, jako jsou zelené střechy, mají zpravidla jasné funkce a existují měřítka, podle nichž se posuzuje jejich výkonnost.

Z ekonomického hlediska se začíná i zelená infrastruktura vyčíslovat, aby její efektivita byla na první pohled zřejmá. Zelená infrastruktura bývá často levnější, odolnější a udržitelnější než infrastruktura šedá. V první řadě by se měly využívat principy využití prvků zelené infrastruktury, např. na obnovu záplavových území, k zasakování dešťových vod a k zadržování vody, než automaticky zvolit řešení pomocí šedé infrastruktury jako jsou stavba přehrad, hrází a potrubí.

Z hlediska dokumentací na úrovni EU lze konstatovat, že strategie EU pro zelenou infrastrukturu prosazuje plné začlenění zelené infrastruktury do politik EU tak, aby se stala standardní složkou územního rozvoje v celé EU. Tato strategie uznává, že zelená infrastruktura může přispívat k řadě politik EU, jejichž cílů může být dosaženo pomocí řešení vycházejících z přírodních aspektů, a zasazuje se o využívání zelené infrastruktury.

Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020 kromě toho zahrnovala cíl, aby se do téhož roku zachovaly a posílily ekosystémy a jejich služby prostřednictvím zavedení ekologické infrastruktury a obnovení nejméně 15 % poškozených ekosystémů. Také vyzvala členské státy EU, aby zmapovaly a posoudily stav ekosystémů a jejich služeb na svých územích. To bylo v rámci cíle nakonec splněno. Zároveň vytipovaly příklady dobré praxe, ale také problémy, které se ukazují především v investicích.

Zelená infrastruktura jako pojem je již zmiňována v mnoha dalších strategiích a politikách. Je jím např.: 7. akční program pro životní prostředí, Regionální politika pro období 2014–2020, Rámcová směrnice o vodě, směrnice o dusičnanech a směrnice o povodních, Strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, Tématická strategie pro městské prostředí nebo Městská agenda EU.

Výše uvedené strategie a politiky by tak měly vést k lepšímu využívání zelené infrastruktury, k novým informacím o zelené infrastruktuře a začleňování do národních politik, tím tedy k praktickému využívání prvků zelené infrastruktury na regionální i místní úrovni.

Zelená infrastruktura v Evropské unii

V Evropské unii je pojem zelená infrastruktura řešen již od roku 2010, kdy začala Evropská komise mluvit o nové vizi ochrany přírody a krajiny s názvem zelená infrastruktura. Na Evropské úrovni se toto téma vyskytlo poprvé a bylo velice zajímavé. Ochrana území, tedy přírody a krajiny, totiž doposud probíhala především přes Naturu 20002. Zavedení této vize/stratege/politiky tak bylo vnímáno jako logický krok k doplnění nástrojů, řešící územní a druhovou ochranu.

Obrázek 1 – Ideální představa zelené infrastruktury od Evropské komise [7]
Obrázek 1 – Ideální představa zelené infrastruktury od Evropské komise [7]

Implementace zelené infrastruktury však neskončila zavedením pojmu v Evropské legislativě, tedy právně závaznou definicí s možností dalšího začleňování do národní legislativy členských států. Byla schválena Evropská strategie ochrany biodiverzity 2011–2020, která mimo jiné říkala, aby se zachovaly a posílily ekosystémy a jejich služby zavedením zelené infrastruktury a obnovilo se určité procento poškozených ekosystémů. Toho mělo být dosaženo především začleněním zelené infrastruktury do územního plánování. I na základě toho nakonec v roce 2013 vydala Evropská komise tzv. Sdělení s názvem „Zelená infrastruktura – zlepšování přírodního kapitálu Evropy“. Zde nalezneme definici zelené infrastruktury dle Evropské komise, která říká, že zelená infrastruktura je „strategicky plánovaná síť přírodních a polopřírodních oblastí s rozdílnými environmentálními prvky, jež byla navržena a je řízena s cílem poskytovat širokou škálu ekosystémových služeb. Zahrnuje zelené plochy (nebo modré plochy, jde-li o vodní ekosystémy) a jiné fyzické prvky v pevninských (včetně pobřežních) a mořských oblastech. Na pevnině se zelená infrastruktura může nacházet ve venkovských oblastech i v městském prostředí [1, s. 3].“ Definice je však velice obecná a lze tak explicitně říci, že zelená infrastruktura je prakticky vše, co má převážně přírodní charakter a plní ekologické funkce. Dalším vymezením této definice můžeme říci také to, že zelenou infrastrukturou je vše, co není tzv. šedou infrastrukturou, tedy tím, co stvořilo lidstvo a neplní žádné ekologické a podpůrné funkce z hlediska životního prostředí.

Evropská komise však tímto dokumentem udělala obrovský krok vpřed, neboť alespoň rámcově přiblížila, co si pod pojmem zelená infrastruktura představuje a co by tedy mělo být v dalších implementacích národních politik řešeno.

Novodobou revoluční strategií je v poslední době Green Deal, v češtině Zelená dohoda, který je významným hybným nástrojem pro celou Evropu. Je implementační částí New European Bauhaus. Nový Evropský Bauhaus je kreativní iniciativou, která má propojit vědu s technologiemi, uměním, kulturou a sociálním začleňováním, a umožnit tak nalézat řešení problémů každodenního života. Jde o environmentální, hospodářský a kulturní projekt s cílem transformace míst, kde žijeme. Má propojovat design, estetiku, udržitelnost, přístupnost a inkluzivitu a zároveň přispívat k dosahování cílů Zelené dohody pro Evropu. Zelená dohoda říká, že ekosystémy, a tedy i zelená infrastruktura, nám poskytují nezbytné důležité služby, jako produkci potravin, pitnou vodu, čistý vzduch a možnost přístřeší a domova. Zmírňují přírodní katastrofy a změny klimatu, omezují výskyt škůdců a chorob a celkově regulují klimatické podmínky. Změna klimatu je jednou z příčin úbytku biologické rozmanitosti a je třeba ji zastavit, nebo alespoň zmírnit. To lze provádět například rozšiřováním ploch chráněných území, včetně mořských oblastí, vykazujících vysokou míru biologické rozmanitosti. Z toho důvodu je třeba posílit přeshraniční spolupráci zemí Evropy s cílem chránit a obnovovat tyto oblasti, které jsou součástí již zmiňované sítě NATURA 2000.

Jedním z dalších dokumentů zabývajících se pohledem na Evropskou problematiku zelené infrastruktury je materiál, který vznikl z Evropského fondu pro regionální rozvoj, program Interreg Central Europe. Obsahuje definici zelené infrastruktury, která je přístupem jak propojující potřebu strategického plánování zelených a otevřených prostor, tak vědu o ekosystémových službách. Podporuje multifunkční povahu prostoru a benefity, které mohou zajistit odpovídající přístupy managementu. Uznává potřebu plánovaného využívání krajiny pro konkrétní účely, např. zemědělství, ochranu a rozvoj přírody, ale také nabízí nástroje a metody pro identifikaci potřeb a možností ke zlepšení životního prostředí a jeho funkcí [2, s. 6].

Tím se dostáváme opět k tématu zelené infrastruktury a návaznosti na krajinu, neboť využívání krajiny ke konkrétním účelům je prováděno právě i pomocí rozmístění vhodných prvků zelené infrastruktury v krajině a tak vytváří její krajinný ráz, případně využítí krajiny na základě typu zelené infrastruktury, která se zde nachází.

Zelená infrastruktura v České republice

Pojem zelená infrastrastruktura nebyl nikde v české legislativě ukotven a jeho definici jsme nedohledali ani v žádné vyhlášce či široce uznávané odborné publikaci. V zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), máme pouze pojmy veřejná infrastruktura, mezi které se řadí dopravní infrastruktura, technická infrastruktura, občanské vybavení a veřejné prostranství [3, § 2, odstavce 1, písmeno m]. O zelené infrastruktuře zde není žádná zmínka. Až s novým zákonem č. 283/2021 Sb., stavební zákon3, byl pojem zelená infrastruktura v České republice legislativně ukotven. A byl zařazen právě mezi typy veřejné infrastruktury. Konkrétně dle § 10, odstavce 1, písmena c) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, je „zelená infrastruktura plánovaný, převážně spojitý systém ploch a jiných prvků vegetačních, vodních a pro hospodaření s vodou, přírodního a polopřírodního charakteru, které svým cílovým stavem umožňují nebo významně podporují plnění široké škály ekosystémových služeb a funkcí; součástí zelené infrastruktury je také územní systém ekologické stability krajiny“ [4, § 10, odstavce 1, písmeno c]. Ta stejná definice pak byla použita i ve strategickém dokumentu Politika architektury a stavební kultury České republiky, která se odkazuje právě na definici ve stavebním zákoně. Další potvrzující zdroj je výzkum Technologické agentury ČR, který uvádí, že „zelená infrastruktura je sítí ploch a jiných prvků přírodního a polopřírodního charakteru, které svým cílovým stavem umožňují plnění široké škály ekosystémových služeb. Síť je tvořena prvky vegetačními, vodními a pro hospodaření s vodou, které se dle významu dělí na nosné a podpůrné. Síť je součástí urbanizovaného i neurbanizovaného území a je převážně spojitá. Územní plánování vymezuje nosné a zohledňuje podpůrné prvky zelené infrastruktury s cílem vytvářet územní podmínky pro její uchování, obnovu či doplnění. Nosné prvky jsou zpravidla nositeli veřejných zájmů, chráněných zvláštními právními předpisy. Územní systém ekologické stability krajiny je součástí zelené infrastruktury“ [5, s. 3].

Ne všechny dokumenty však definici chápou stejně a tak jiný pohled na věc přinášejí Olomoucké stavební standardy, kde se již mluví o modro-zelené infrastruktuře a ta představuje „environmentální urbánní infrastrukturu, jejíž součástí jsou citlivá volba městské vegetace spolu s důmyslnými hydrologickými prvky městského systému odvodnění. Modro-zelená infrastruktura stojí na základech hospodaření s dešťovými vodami, pouze více zdůrazňuje roli zeleně, jako klíčového nástroje k ochraně měst před dopady teplého počasí beze srážek. Zeleň v tomto ohledu již nehraje ve městě roli estetickou nebo biotopu, ale plní roli klimatizace. Tento přínos je třeba pojmenovat, změřit, vyhodnotit, dát mu měřítko, výrobnost a konkrétní podobu prostřednictvím různých typů zeleně“ [5, s. 5].

V České republice jsme tak poněkud názorově jinde než v měřítku Evropské unie. Pojem zde používáme různě a nebyl nijak legislativně ukotven. Někdy se mluví o zelené infrastruktuře, někdy zase o modro-zelené či zeleno-modré. Stále však v širším pojetí mluvíme o tom stejném a lišíme se pouze v detailech, případně co ještě do obsahu pojmu patří a co již nikoliv. Občas zazněl i pojem zeleno-modro-šedá infrastruktura, kdy bylo zmiňováno vše, co se ve městě nachází a toto barevné schéma určovalo, co je dobré a co špatné. Na druhé straně to bylo pro mnohé velice jednoduché si představit, co znamenají jaké prvky.

I dnes vnímáme šedou infrastrukturu, tedy tu dopravní a technickou, jako určitě potřebnou a důležitou, ale zároveň tu „špatnou“, neboť „hyzdí“ ve velké míře naše prostředí, vytváří bariéry, znečišťuje a má další negativní souvislosti. Zelená a modrá infrastruktura prostředí napravuje, propojuje společnost a vytváří nová místa pro setkávání a má další pozitivní benefity. Zatím nám však nedokáže vyrábět tolik potřebnou energii (ale dokáže ve velké míře tuto energii šetřit), přepravovat nás z místa na místo a umožňovat nám využívat vystavěné prostředí bez dalších vymožeností. Je to prvek, který nám toto prostředí zpříjemňuje nejen fyzicky, ale i emočně, vytváří potenciál pro zlepšení a změny a navrací naše myšlenky opět blíže přírodě. Jedno bez druhého nefunguje. Chápaní pojmu zelená infrastruktura se však naštěstí sjednotilo právě novým stavebním zákonem. Ten je v současné době zatím neúčinný a probíhá jeho rozsáhlá novelizace, která může ještě mnohé věci změnit. Bude tak záležet na tom, v jakém znění projde parlamentem České republiky. Pokud však v pojmu nenastanou změny, dá se říci, že se pojem v českém prostředí může ustálit a měli bychom se začít tedy odvolávat právě na definici v zákoně a tuto i používat, aby nedocházelo ke zmíněných odchylkám.

Příklady využívání zelené infrastruktury

Jaké formy zelené infrastruktury se v zahraničí vyskytují a jaký přístup je v daných zemích využíván demonstrují následující příklady. Ty byly vybrány na základě rozdílnosti, případně souvislostí s českým přístupem a prostředím. Každý příklad obsahuje také sdělení o přístupu k ochraně, případně k systému plánování, který je využíván.

Slovinsko

Slovinsko od 90. let 20. století zavádí celoevropskou ekologickou síť, která je jedním ze základních prvků soustavy Natura 2000 v její slovinské části. V zemi je vyhlášeno nejvíce lokalit soustavy Natura 2000 z celé EU, zabírá 37 % jejího území. Některá další území jsou vymezená podle vnitrostátních právních předpisů jako chráněná území nebo ekologicky významné oblasti. Slovinsku se tak podařilo zajistit značnou propojenost oblastí nejvyššího zájmu ochrany přírody. Mezi hlavní překážky ale stále patří nedostatečné financování managementu zelené infrastruktury a nedostatečné začleňování cílů zelené infrastruktury do sektorového plánování.

Příkladem dobré aplikace zelené infrastruktury je např. Přírodní park Sečoveljske Soline, kde jsou kombinovány přístupy pro produkci soli, turistické a rekreační aktivity a zároveň zachovávání a ochrana místních biotopů. Hlavní město Lublaň má hlavní cíle územní politiky města pro udržení dobře strukturované sítě zeleně, přestavbu brownfieldů a vytváření nových zelených ploch. V neposlední řadě se také zaměřují na ochranu a správu sladkovodních mokřadů a obnovení jejich přirozeného stavu.

Obrázek 2 – Přírodní park Sečoveljske Soline [7]
Obrázek 2 – Přírodní park Sečoveljske Soline [7]

Rumunsko

Přibližně 20 % území Rumunska patří do sítě Natura 2000. Jeho území je mimořádně bohaté na biologickou rozmanitost. Hlavní hrozbu pro mnoho ekosystémů, rostlin a živočichů představuje fragmentace biotopů a nadměrné využívání zdrojů. V období let 2007–2013 se zaváděly vhodné systémy ochrany přírody, obnova přírodních ekosystémů a rozvíjely se plány péče a návštěvnické infrastruktury, s cílem zvýšit povědomí místních komunit široké veřejnosti. Strategie územního rozvoje Rumunska 2035 jasně odkazuje na zelenou infrastrukturu jako na účinný způsob, jak se přizpůsobit změně klimatu a snížit přírodní rizika. Mezi hlavní dokumenty patřila Dohoda o partnerství, ve které se na období 2014–2020 zdůrazňovala potřeba podporovat zelenou infrastrukturu (zelené mosty, ekologické koridory, ekoprůchody), která má znovu uměle propojit přírodní oblasti.

Příklady dobré praxe v Rumunsku reprezentují koridory pro volně žijící zvířata a udržitelné zdroje v okrese Maramures, kde se snaží o snížení fragmentace biotopů, identifikaci kritických koridorů a zajištění udržitelného rozvoje medvědů. Také je významá ekologická obnova mokřadů Comana v okrese Giurgiu, která je jednou z hlavních sídlišť v lokalitě NATURA 2000 pro stěhovavé ptáky. Projekt má za cíl rozvoj infrastruktury pro zemědělství a pořizování plánů řízení na ochranu biologické rozmanitosti.

Obrázek 3 – Ekodukty pro volně žijící zvířata [7]
Obrázek 3 – Ekodukty pro volně žijící zvířata [7]

Portugalsko

V Portugalsku má meziresortní koordinační mechanismus na starosti podporu začlenění ochrany a udržitelného využívání biologické rozmanitosti do různých odvětvových politik. V souvislosti s ekologickou sítí má zásadní význam zákon o národních ekologických rezervacích. Jako jedna ze složek základní sítě pro ochranu přírody podporuje zákon začlenění spojení mezi základními oblastmi ochrany přírody a biologické rozmanitosti do národních klasifikovaných oblastí. V zákoně jsou plánovány různé prvky zelené infrastruktury, včetně chráněných území, oblastí udržitelného využívání a prvků přírodního propojení.

Portugalská politika územního plánování je založena na hierarchickém systému územní správy, který funguje na třech územních úrovních: národní, regionální a obecní. Na národní úrovni má chránit vodní a půdní zdroje a zajistit environmentální statky a služby nezbytné pro rozvoj lidských činností. Dále má předcházet a omezovat důsledky degradace zásob podzemních vod, rizika záplav, sucha, eroze půdy a pohybu hmot na svazích, které působí k adaptaci na důsledky změny klimatu a zajišťují udržitelnost životního prostředí a přispívají k propojení a ekologické soudržnosti oblastí a prvků přirozeného propojení.

Mezi příklady dobré praxe lze zařadit jezero Furnas nebo zelený koridor v Lisabonu, který působí pro přizpůsobení se změně klimatu, propojuje zelené plochy a jejich provázání s cyklostezkami a otevřenými veřejnými prostranstvími.

Obrázek 4 – Jezero Furnas [7]
Obrázek 4 – Jezero Furnas [7]

Polsko

Klíčovými prvky zelené infrastruktury v Polsku jsou ekologické koridory a sítě a zachovávání přírodního bohatství. Ekologické koridory jsou obsaženy v národních plánech, avšak povinnost zahrnout je i do místních plánů chybí. Neexistují tedy jednotná pravidla pro vymezení a realizaci koridorů. Polsku také chybí integrovaná, víceodvětvová a soudržná strategie pro realizaci zelené infrastruktury. Polsko v důsledku neexistence uceleného systému územního plánování stále více ztrácí přirozený potenciál pro vytváření zelené infrastruktury v důsledku rostoucí fragmentace ekosystémů. Mezi hlavní překážky patří v současné době nedostatek účinných právních nástrojů, předpisů a pokynů. Kromě toho, národní soustava Natura 2000, která by měla sloužit jako přirozený základ pro zelenou infrastrukturu, není dosud prostorově vymezena, protože zahrnutí ekologických kritérií není pro územní plánování povinné.

Národní koncepce územního rozvoje uznává význam zdravých územně ekologických vztahů pro ochranu přírody. Jeden z hlavních projektů „Ochrana biologické rozmanitosti prostřednictvím realizace územní sítě ekologických koridorů v Polsku“ má za cíl vyznačení ekologických koridorů, přidělení pozemků k zalesnění za účelem zlepšení ekologických koridorů a vypracování pokynů a pravidel pro vyznačení regionálních a místních ekologických koridorů.

Obrázek 5 – Obnova mokřadu [7]
Obrázek 5 – Obnova mokřadu [7]

Příkladem dobré aplikace zelené infrastruktury je modrozelené město Lodž, kde je cílem harmonizovat funkce městských řek a obnovit samoregulační potenciál údolí. Dále projekt zelené Krkonoše, který řeší revitalizaci městských parků, což přispívá životnímu prostředí a biologické rozmanitosti ve městech.

Německo

Německo je spolkový stát, kde pravomoci v oblasti ochrany přírody a také plánování a realizace zelené infrastruktury má každá ze spolkových zemí. Ty mají své specifické politiky a aktivity v oblasti zelené infrastruktury a ochrany přírody. Spolková vláda však může rozhodovat o zastřešujících politických a plánovacích programech. V roce 2016 byla zveřejněna národní koncepce zelené infrastruktury. Na základě dramatického úbytku záplavových oblastí byl v roce 2016 představen Spolkový program modré ekologické sítě, který se zabývá obnovou řek a záplavových oblastí v Německu. Ekologický stav spolkových vodních cest, a s nimi souvisejících záplavových území, se má zlepšit zejména v těch úsecích, které již nejsou potřebné pro lodní dopravu.

Příklady dobré praxe nalezneme v Lipsku, kde se vybudovali nové parky, probíhá zde výstavba rodinných domů v zeleném prostředí a investice do městské zeleně. Dalším příkladem je obnova záplavového území v Lenzener Elbtalaue, kde byla využita kombinace cílů ochrany přírody a cílů protipovodňové ochrany, kde zdůrazňují efektivní přístup k realizaci.

Obrázek 6 – Obnova záplavového území [7]
Obrázek 6 – Obnova záplavového území [7]

Závěr

Příspěvek se zabýval široce obsáhlým pojmem zelená infrastruktura a jeho definicí, která má v Evropské unii a Evropě celkově již třináct let historie. Tato definice se objevuje v několika důležitých dokumentech a strategiích a Evropská komise si je vědoma toho, jak je toto téma důležité do budoucna. Proto vytvořila a schválila strategii zabývající se zelenou infrastrukturou a jejím uplatňováním v územních souvislostech. Pojem byl představen i v souvislosti s českým prostředím, kde se stále víceméně objevují i pojmy modro-zelená či zeleno-modrá, doplňující zažitou a důležitou šedou infrastrukturu. Na rozboru jde vidět, jak je náročné stanovit znění jednoho pojmu, a to zvlášť v legislativě, neboť i když se pojem v zákoně stanovil, tak zákon stále není účinný. Je jeden z mnoha zákonů, který má zásadní vliv na společnost. Záleží na politické situaci a vůli, zda znění této legislativy zůstane nezměněno nebo se již během schvalování ukáže, že bude potřeba jeho rozsáhlá změna, tak jako v souvislosti s novým stavebním zákonem. Dá se tedy říci, že jakmile bude zákon účinný a nebude probíhat jeho novelizace, můžeme tuto definici zelené infrastruktury definitivně začít ve velkém využívat a odkazovat se na ni.

Poslední část příspěvku přiblížila zájem o zelenou infrastrukturu v některých státech Evropské unie, které se problematikou zabývají. Lze vidět značné rozdíly, které se v přístupu objevují, a to převážně v začleňování prvků zelené infrastruktury do systému plánování v daných státech. To je však dáno také strukturou plánování, případně jeho absencí.

Příklady dobré praxe z využívání zelené infrastruktury a spojených projektů však ukazují, že se problematikou státy zabývají a dokážou tvořit zajímavé a účelné stavby a opatření pro zlepšení místních podmínek a celkově životního prostředí.

Závěrem lze konstatovat, že je zelená infrastruktura chápána v Evropě v podobném duchu na základě vydaných Evropských dokumentů, které jsou postupně implementovány do prostředí jednotlivých členských zemí. Zelená infrastruktura je vnímána jako důležitý prvek života do budoucna, vzhledem k viditelné změně klimatu. Implementace prvků zelené infrastruktury do prostředí jednotlivých zemí bude již probíhat kontinuálně vzhledem ke klimatickým extrémům, které se budou vyskytovat mnohem častěji.

Použité zdroje

  1. SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ Zelená infrastruktura – zlepšování přírodního kapitálu Evropy. Brusel, 2013, COM/2013/0249. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=celex%3A52013DC0249
  2. PŘÍRUČKA ZELENÉ INFRASTRUKTURY Koncepční a teoretické základy, termíny a definice [online]. 2019. Drážďany, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné z:
    https://programme2014-20.interreg-central.eu/Content.Node/MaGICLandscapes-Prirucka-Zelene-Infrastruktury.pdf
  3. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Praha, 2021.
  4. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Praha, 2021.
  5. Definice zelené infrastruktury a analýza jejího obsahu ve vazbě na poskytování ekosystémových funkcí a služeb [online]. Brno, 2021 [cit. 2023-01-20]. Dostupné z:
    https://drive.google.com/file/d/1L9Gi0yvtMcZNtlvADnPsyh36genRm4mr/view
  6. Olomoucké stavební standardy k integraci modrozelené infrastruktury [online]. Olomouc, 2018 [cit. 2022-11-11]. https://www.olomouc.eu/administrace/repository/gallery/articles/23_/23422/hdv_cesta_k_mzi.cs.pdf
  7. Biodiversity - Information system for Europe [online]. [cit. 2023-01-30]. Dostupné z:
    https://biodiversity.europa.eu/green-infrastructure

Poznámky

1 Dle Zákona č. 128/2000 Sb., Zákon o obcích je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů. Obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, je městem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. ... Zpět

2 Natura 2000 je soustava chráněných území, kterou vytvářejí státy Evropské unie. Je to systém sloužící k ochraně nejvzácnějších a nejvíce ohrožených druhů živočichů, rostlin a přírodních stanovišť na celém území Evropské unie. Cílem je hlavně ochrana biologické rozmanitosti. Soustava Natura 2000 je tvořena ze dvou typů chráněných území – ptačích oblastí a Evropsky významných lokalit. Ptačích oblasti je na území ČR 41, což představuje cca 8,91 % území České republiky, a Evropsky významných lokalit je 1 112, což Natura 2000 zhruba 14 % území České republiky, jelikož se ptačí oblasti a Evropsky významné lokality na mnoha místech České republiky vzájemně překrývají. Výměra je stanovena na 703 437 ha ptačích oblastí a 795 640 ha Evropsky významných lokalit. ... Zpět

3 V současné době je nový zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon platný, ale neúčinný. Jeho účinnost měla být od 1. 7. 2023, avšak v průběhu roku 2022 a začátku roku 2023 probíhala jeho věcná novela. Zatím je tak platný a účinný zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). ... Zpět

 
Komentář recenzenta prof. Ing. arch. Jiří Kupka, Ph.D., ČVUT v Praze, Fakulta stavební, katedra urbanismu a územního plánován

Téma zelené (modro-zelené) infrastruktury je zajímavé a bezesporu velmi aktuální. Článek povšechně představuje různá pojetí pojmu vč. zahraničních příkladů. I zde se projevuje rozdílné chápání pojmu, jak je všeobecně vnímán u nás, a jak jej chápou různé dokumenty. V každém případě je výčet zahraničních příkladů nesourodý a velmi obecný až povrchní. Vazba na Naturu 2000 je možná v evropských dokumentech zmiňovaná, ale reálně nejde o totéž (mezi EVL patří i plochy, které nejsou součástí zelené infrastruktury – jeskyně, půda kostela s netopýry), nebo jde o velmi rozsáhlá území – zejména PO, která nelze celá chápat za součást GI. Důležitá je vazba na ÚSES, chybí zmínka o síti EECONET, či odkaz na celoměstské systémy zeleně, které se budují již od 19. století a jsou svým způsobem v mnohém předobrazem GI. Důležitá je vazba na legislativu a zejména územní plánování, která by mohla být více akcentována. Není jasný rozdíl mezi bibliografickými citacemi a zdroji, kterých je na vědecký článek poměrně málo. Popisy v rámci obrázku 1 by bylo vhodné přeložit do češtiny. Většina obrázků jsou pouze žánrové fotografie bez provazby na text. Názornější by byly spíš mapové přílohy s vymezenými plochami GI. Jako přehledový článek bez hlubších vědeckých ambicí, který se snaží zvednout důležité téma, text doporučuji k vydání.

 
 
Reklama