High-tech dřevostavba s opalovanou dřevěnou fasádou

Datum: 23.2.2013  |  Zdroj: Dřevo&Stavby Profispeciál 2012

Rezidencí 2.0 nazývá architekt Pieter Weijnen svůj neobvyklý dřevěný obytný dům v Amsterdamu. Stojí na ostrově Steigereiland, jednom ze sedmi uměle vytvořených ostrovů na východě města. Čtyřpodlažní dům je vhodně přizpůsoben do typické nizozemské stavební proluky o šířce 6 m a hloubce 12 m.

Cílem rezidence 2.0 bylo dosáhnout energetické neutrality aktivním a pasivním získáváním energie a snížit emise CO2 na nulu. Současně mohl investor a architekt v jedné osobě realizovat mnoho fantazijních návrhů a přitom spojit ekologii se stylem.

Jako stavební materiál bylo v Rezidenci 2.0 použito především dřevo. Přesně řezané prvky z vrstveného dřeva (CLT) tvoří obvodové i vnitřní stěny a stropy. Díky nim mohlo být celé přízemí pojato jako otevřený velkorysý prostor bez podpěr, který by člověk u řadových domů takové velikosti neočekával. To způsobuje mimo jiné také meziposchodí, které na jedné straně vystupuje z podélné stěny a na druhé straně leží na kmenu stromu zavěšeného pod stropem jako houpačka.

Protože stropy a stěny jsou samonosné pouze částečně, byly pro celkové potřebné vyztužení použity dva staré trámy – bývalé dřevěné kůly k upevnění lodí.

Pro dosažení pasivního standardu domu vsadil Weijnen na výměníky teplého vzduchu v kombinaci s vysoce tepelně izolačním pláštěm, trojité zasklení, vakuové izolační panely a aerogelovou izolaci v podkroví. Do vnějších stěn je integrována 30 cm silná izolační dřevovláknitá vrstva a střešní prvky z dvojitých nosníků ve tvaru T jsou vyfoukány 40cm vrstvou celulózy.

Precizním plánováním detailů a provedení bylo možné zamezit tepelným mostům a provést spoje stěn a stropů jako vzduchotěsné. Solankový půdní výměník tepla zabudovaný pod domem předehřívá přiváděný vzduch, do systému vytápění jsou dále integrovány solární kolektory a kamna na pelety. Výsledná spotřeba tepla ani zdaleka nedosahuje hodnot požadovaných pro pasivní domy.

Jako akumulační prvek tepelné energie slouží hliněné omítky, respektive hliněné stavební desky, do nichž jsou zčásti integrovány materiály s fázovou změnou (tzv. PCM – Phase Change Materials). U těchto látek dochází během fázového přechodu k akumulaci, resp. uvolnění množství energie, které charakterizuje hodnota jejich latentního (skrytého) tepla. Například 2,5 cm silná hliněná stavební deska s podílem 30 % PCM odpovídá kapacitě ukládání tepla 18 cm silné betonové stěny. PCM začíná akumulovat teplo v případě, že teplota stoupne nad 23 °C, a opět jej vydá, když teplota klesne.

Plochá střecha je uspořádána jako využitelná terasa, slouží ale také k získávání energie. Na jedné straně zajišťují ohřev užitkové a topné vody vakuové trubkové kolektory o rozloze 20 m2. Voda z nich je ukládána ve dvou nádržích a zásobuje nízkoteplotní topení v podlaze. Na opačné straně střechy vyrábějí dvě turbíny DonQi elektrický proud.

Velká, nesymetricky umístěná okna a úzké, částečně přes celou šíři fasády probíhající nízké skleněné pásy dodávají budově nezaměnitelnou tvář. Umístění jednotlivých podlaží nelze zvenčí jednoznačně identifikovat. Tabule jsou zapuštěny hluboko do fasády jako pasivní protisluneční ochrana, ručně otevírané větrací klapky umožňují přívod čerstvého vzduchu.

Pro plášť fasády zvolil Weijnen modřínová prkna s povrchovou úpravou Shou Karamatsuban. Tato technika má dlouhou tradici v Japonsku a používá se ojediněle i dnes. Při kontrolovaném opalování dřevěných prken dochází k vytváření zuhelnatělého povrchu, který dřevo konzervuje a vytváří přirozenou ochranu proti houbám a mikrobům. Chemická ochrana dřeva, nátěr barvou a jeho pravidelné obnovování tak kompletně odpadá. Podle tradičních metod se spojí dohromady vždy tři prkna do trojúhelníkové trubky a zapálí se zasunutým papírem. Vzniknout by měla asi 3 až 4 mm silná zuhelnatělá vrstva. Protože tato technika byla v Nizozemsku – stejně jako v celé Evropě – zcela neznámá, odcestoval Weijnen do Japonska na ostrov Naoshima, aby se ji naučil přímo v místě původu. Místní obyvatelé udávají, že fasády Shou Karamatsu vydrží 40 až 80 let bez ošetření. Jako čistě organický materiál lze prkna na konci životnosti domu po stržení opět znovu začlenit do přirozeného koloběhu.

(red)
Foto Hans-Peter Föllmi

 

Hodnotit:  

Datum: 23.2.2013



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcích 


 
 
 

Aktuální články na ESTAV.czKarlovy Vary chystají rekonstrukci hvězdárny, opravu už potřebujeJak správně zazimovat nadzemní bazénProměna kancelářských budov Balabenka a Delta Haus v Praze